Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Appalačského pohoří

APPALAČSKÉ POHOŘÍ

Appalačské pohoří lemuje východ severoamerického kontinentu; táhne se od kanadského štítu k pobřežním nížinám Mexického zálivu. Délka pohoří od severovýchodu (Newfoundland) k jihozápadu (Alabama) je 2 300 km, maximální šírka je 800 km.

Východní hranici na severu tvoří Atlantský oceán a zhruba od New Yorku směrem k jihu vystupuje tektonický stupeň Fall-line neboli linie vodopádů, na němž přechází krystalické horniny Piedmontu do měkkých sedimentů pobřežních nížin. Kromě toho se Fall-line projevuje i výraznou změnou půd a vegetace.

Západní hranici představuje 300 až 400 m vysoký stupeň, který odděluje Appalačské plošiny od ostatních krajinných celků ležících na západ.

Jižní hranici tvoří styk rozdílných hornin Appalačů a pobřežních nížin. Na severu je rozmezí mezi Appalačemi a kanadským štítem překryto vodami oceánu a estuária řeky svatého Vavřince. Na severu se mezi Appalače vkliňuje výběžek kanadského štítu masív Adirondack.

Krajina Appalačů má většinou charakter středohor a vrchovin, které jsou vcelku podobné starým hercynským pohořím Evropy. Hřbety Appalačů se jen výjimečně zvedají nad 1 500 m n. m. Krajina je většinou mírně zvlněná se širokými údolími, jimiž protékají vodnaté řeky, a nevysokými pásmy hor, jejichž vrcholy jsou ploché nebo měkce zaoblené. Ve východních Appalačích se místy zvedají zašpičatělé kopce zvlášť odolných hornin (tzv. monadnoky)

Pohoří má teplé a humidní klima, hluboké listnaté lesy, poměrně dobré půdy a zásoby nerostných surovin.

Appalačský horský systém se skládá ze dvou geomorfologických soustav, a to vlastních Appalačských hor (též Jižní Appalače), které zaujímají jižní polovinu systému, a Appalačské vrchoviny (též Severní Appalače), která se táhne od řeky Hudson na severovýchod (přes Novou Anglii na Newfoundland).

Appalačské hory (Jižní Appalače)

Leží na jihozápad od údolí řek Hudson a Mohawk až do státu Alabama. Je to nejrozsáhlejší, nejvyšší a hlavní část appalačského horského systému. Základními znaky jsou velice složitý reliéf, teplé podnebí, převaha listnatých stromů, hnědé půdy, bohatství nerostných surovin a poměrně husté osídlení.

Geologický vývoj pohoří začíná v ordoviku první orogenní fází neboli takonskou, která vytvořila základy starších krystalických Appalačů ležících na východě. Třetí orogenní fáze (tzv. sálská) zasáhla západní polovinu pohoří a vytvořila mladší část Appalačů. Začátkem druhohor pohoří podlehlo denudaci a stal se z něj rozsáhlý peneplén. Na přelomu druhohor a třetihor nastal pozvolný zdvih spojený s obnovením starých a vznikem nových zlomů - celé pohoří se tak zmladilo a rozčlenilo, ale opět podléhá erozi a denudaci.

Reliéf charakterizují středohorské výšky, široká údolí, rozlehlé pánve a hluboká denudace horských hřbetů i jednotlivých masívů. Hlavním tvarem je rozsáhlé přemodelování původních tvarů exogenními silami, hlavní roli hraje eroze, denudace a litologické složení hornin (stupeň rezistence vůči zvětrávání). Antiklinály a synklinály jsou v současném reliéfu zastoupeny jako peneplén, jako inverzní reliéf nebo jsou erozí ještě více zdůrazněny.

Říční síť je velmi starobylá a zdejší toky měly rozhodující vliv na vývoj reliéfu. Nejvýznamnější řekou je Tennessee, která směřuje jako jiné druhohorní řeky na západ. V souvislosti se zdvihy na konci druhohor, došlo ke změně říční sítě, kdy nejvodnatější řeky si uchovaly svůj směr a mocnou erozí se zařezávaly do zdvíhané zemské kůry, zatímco řeky s menší erozní energií byly nuceny přizpůsobovat se novým strukturním tvarům reliéfu a mnohé obrátily svůj tok k Atlantskému oceánu, protože výzdvih Piedmontu nebyl tak energický jako u ostatních části Appalačů. Řeky tekoucí k východu jsou poměrně krátké a mají nevyrovnané spádové poměry (např. linie vodopádů na okraji Piedmontu). U appalačských řek je typické pirátství, kdy vodnatější řeka pronikne zpětnou erozí do koryta řeky slabší a načepuje její tok.

V Appalačských horách vznikly čtyři základní typy reliéfu, které tvoří i základní orografické jednotky (pásma):

·        Piedmont (neboli Předhůří) se táhne od údolí řeky Hudson až do Alabamy a je ze všech čtyř pásem nejnižší (průměrná výška 300 až 400 m n. m., maximální výška 550 m n. m.). Představuje mírně zvlněnou pahorkatinu s výškovými rozdíly 15 až 100 m, jež přechází v severovýchodních okrajových částech do nížiny. Povrch je pokryt mocným zvětralinovým pláštěm; krajina prozrazuje dlouhý erozní vývoj a hlubokou denudaci, údolí řek jsou široká a ty v nich meandrují. Kopce mají mírné svahy a oblé až zarovnané vrcholy. Nad mírně zvlněnou krajinu se zvedají vypreparované kopce většinou granitických hornin (tzv. monadnoky).

Oblast složenou z krystalických hornin prostupuje území budované triasovými sedimenty (tzv. triasové nížiny), které podléhaly denudaci více než ostatní horniny Piedmontu. Vznikly v mezihorské pánvi mezi Appalačemi a Piedmontem a v době maximální peneplenizace byly zaplněny materiálem snášeným z okolních hor.

Na západě sousedí Piedmont s pásmem Blue Ridge (v průměru se tyčí nad Piedmontem o 500 m výše), na východě s pobřežními nížinami prostřednictvím linie vodopádů neboli Fall-line. Na Fall-line se stýkají odolné krystalické horniny Piedmontu a měkké sedimenty pobřežních nížin. Na všech tocích směřujících z hor do Atlantského oceánu se zde vytvořily malé vodopády, resp. série kaskád a dravých proudů.

·        Blue Ridge (neboli Modré hory) se táhne z jižní Pensylvánie do severovýchodní Georgie v délce asi 900 km. Je to souvislý řetěz hřbetů s vrcholy ve výškách 1 000 až 1 500 m n. m. budovaný silně přeměněnými proterozoickými až paleozoickými sedimenty a plutonickými tělesy. Plutonická tělesa vystupují na povrch hlavně na východním okraji pohoří. Pohoří bylo několikrát zmlazeno, naposledy ve třetihorách. Zbytky zarovnaných povrchů jsou vyzdviženy do výšek 900 m, 1 200 m a 1 800 m. Pohoří je rozděleno řekou Roanoke na dvě části:

1)     severní Blue Ridge, který je užší a nižší (maximální výška 1 200 m),

2)     jižní Blue Ridge, který představují masivní horské hřbety, z nichž nejvyšší Mount Mitchell dosahuje 2 037 m a další hřbety dosahují 1 800 m. Hřbety se vyznačují zarovnanými vrcholy, z nichž se místy zvedají suky vulkanických hornin, tvořící nejvyšší štíty.

Blue Ridge je díky svému horskému reliéfu málo osídlený, má chudé půdy a chladnější podnebí.

·        Ridge and Valley (neboli Hřbety a údolí) je pásmo ležící mezi vysokými a skalnatými Blue Ridge a vysokými, ale plochými Appalačskými plošinami. Ridge and Valley je tvořeno ostrými, v dlouhých řadách paralelně seřazenými antiklinálami a synklinálami zvrásněných prvohorních sedimentů, které vytváří hřbety a údolí a jsou navíc prostoupeny sériemi paralelních mělkých zlomů. Frekvence hřbetů a údolí je dost nepravidelná, nejširší údolí leží v sousedství Blue Ridge a jmenuje se Velké údolí appalačské (Great Valley of Appalachian), na jehož dně se vyskytují vápence, takže je významnou krasovou oblastí Spojených států (jeskyně, závrty, skalní most, přírodní tunel).

Směrem od severu k jihu se pásmo Ridge and Valley stále více rozevírá, mohutní a nabývá na morfologické pestrosti. Na severu jsou vrásy uzavřené s malým množstvím zlomů, směrem k jihu jsou stále více stlačené, pak i převrácené a postižené kernými přesmyky.

Území Ridge and Valley je poměrně hustě osídleno, a to hlavně jeho údolí, zatímco hřbety jsou porostlé původními listnatými lesy.

·        Appalačské plošiny jsou nejzápadnějším pásmem Appalačských hor a mají charakter soustavy náhorních plošin v různém stupni povrchového rozčlenění. Táhnou se od státu New York do Alabamy, jejich maximální šírka je 320 km a oblast se mírně svažuje k západu. Je to sedimentární lem horského systému, avšak je mnohem vyšší než východní Piedmont. Appalačské plošiny jsou budovány převážně karbonskými pískovci, slepenci a břidlicemi, přičemž mnohá souvrství jsou proložena uhelnými slojemi; narozdíl od ostatních pásem zcela chybějí vápence. Nadmořská výška plošin se pohybuje mezi 1 000 až 1 200 m; reliéf má horský charakter, a to dokonce výraznější než sousední pásmo Ridge and Valley. K tomu přispívají značné nadmořské výšky a bohaté rozčlenění reliéfu pomocí hloubkové eroze řek a rozsáhlé denudace spjaté se selektivním vypreparováním odolných hornin. Jednotlivé náhorní plošiny v rozličných nadmořských výškách jsou odděleny hlubokými údolími řek - hloubka údolí je až 500 m. Vrásnění a zlomová tektonika zde probíhaly minimálně. Nejvýraznějšími celky jsou Alleghenská a Cumberlandská plošina a Katskillské hory.

Říční síť je hustá a většina toků směřuje k západu (tj. souhlasně se sklonem vrstev). Hlavně ve východní části Appalačských plošin jsou rozsáhlé plochy původních listnatých lesů.

Appalačské vrchoviny (Severní Appalače)

Rozkládají se na severovýchod od údolí řeky Hudson až k Newfoundlandu. Je to užší, nižší a méně výrazná severní polovina appalačského systému. Základními znaky jsou poměrně malá nadmořská výška, dávající celé soustavě charakter vrchoviny, a malá pestrost ve tvarech reliéfu, což je odraz jednotné geologické stavby. Celé Appalačské vrchoviny byly zaledněny a vyznačují se glaciálně přemodelovaným reliéfem, jenž je odlišuje od erozních tvarů Appalačských hor.

Podnebí je mírné, částečně oceánské a značně vlhké. Velká část vrchovin je porostlá listnatými a smíšenými lesy. Vyskytují se zde zásoby nerostných surovin. Appalačské vrchoviny jsou poměrně hustě osídleny.

Geologický vývoj byl započat ve starších prvohorách, kdy podél severovýchodního okraje platformy vznikly dvě rozsáhlé geosynklinály (akadská a kaledonská). Protože vrásnění probíhalo v bezprostřední blízkosti kanadského štítu, byly do orogeneze vztaženy i části prekambrického fundamentu platformy, zatímco vlastní výběžky kanadského štítu zůstaly uprostřed orogenních tlaků stabilní. Většina území je budována velice odolnými metamorfity.

Reliéf charakterizují vrchoviny, široké pánve, hluboká říční údolí a vypreparované monadnoky intruzivních těles. Celý severozápad Appalačských vrchovin je vrouben souvislým řetězem vrásnozlomových hřbetů. Jakousi raritou Appalačských vrchovin jsou ring dikes, což jsou kruhové žíly vyplňující soustředné pukliny.

Pevninský ledovec po sobě zanechal ohlazy skal, kary a dlouhá trogová údolí, která jsou často zaplavená vodou a na mořském pobřeží přeměněná ve fjordy. V údolích a nížinách zůstala četná glaciální jezera. Akumulační činností ledovců byly vytvořeny mocné nánosy morénového materiálu, který obsahuje i dost eratik. Čelní morény jsou známé hlavně z pobřeží (nejjižnější valy leží na Long Islandu). Na bazálních morénách zůstaly eskery, drumliny a kamy. Pod váhou ledovce došlo k poklesu pevniny Appalačských vrchovin, v současnosti pobřeží nepatrně stoupá, ale zdaleka nedosáhlo stavu před zaledněním.

Orografie Appalačských vrchovin je obdobná jako u Appalačských hor - najdeme zde ekvivalenty Piedmontu a Blue Ridge, které mají největší zastoupení, zatímco typ reliéfu Ridge and Valley se objevuje pouze náznakově a západní plošiny zcela chybí. Appalačské vrchoviny také nemají pásmo pobřežních nížin - struktury totiž vystupují přímo z moře a na severovýchodě se pod mořskou hladinu noří. Nejsevernější výspou je pak Newfoundland.

V Appalačských vrchovinách vynikají dvě geomorfologicky odlišná pásma:

·        na severozápadě Zelené hory, což je pásmo vrásnozlomových pohoří, jehož struktury jsou spojeny proterozoickými rulami s jižním pásmem Blue Ridge. Západní hranici tvoří údolí řeky Hudson a východní údolí řeky Connecticut. Zelené hory jsou dominantou Appalačských vrchovin - základní výška hřbetů se pohybuje kolem 600 m a výš se zvedají četné vrcholy vypreparovaných vulkanických těles (dosahují 1 200 m). Kanadské pokračování Zelených hor se postupně snižuje a rozplývá v osamocených skupinách kopců na pravém břehu estuária řeky svatého Vavřince.

·        na jihu a jihovýchodě Atlantské vrchoviny, které jsou budovány jednak prekambrickými silně metamorfovanými horninami, ale i prvohorními zvrásněnými sedimenty a četnými intruzivy. Na dnech tektonických pánví jsou  prvohorní a druhohorní nezvrásněné sedimenty. Reliéf je výrazně zarovnaný a proběhlo na něm několik erozních cyklů; mezi nízkými hřbety a kopci leží řada mělkých pánví a údolí. Obdobně jako na jižním Piedmontu i zde vystupují nad základní úroven (250 až 350 m) četné vypreparované suky intruzivních těles, které dosahují maximální výšky 650 m. V Atlantských vrchovinách leží nejvyšší vrchol Appalačských vrchovin, a to Mount Washington (1 917 m), což je vlastně součást skupiny monadnoků granitových těles tyčících se nad zpeneplenizovaným povrchem vrchoviny.

Součástí Atlantských vrchovin jsou Velké podmořské lavice, což jsou až 1 000 m mocné vrstvy kenozoických sedimentů, které leží na zvrásněném prvohorním podkladu typu Piedmontu. Území se dočasně ocitlo asi 200 m pod mořskou hladinou a představuje široký šelf táhnoucí se od Nového Skotska až k Newfoundlandu. Šelf se místy zvedá k hladině v podobě podmořských lavic a někde dokonce vystupuje nad hladinu a vytváří nevelké ostrovy.