Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Arktidy

ARKTIDA

Arktida je nejstudenější, nejsušší a nejsevernější část Severní Ameriky. Z hlediska rozlohy je jejím největším přírodním celkem - zaujímá plochu 6,5 mil. km². Jižní hranicí je přírodní pásmo tundry.

Základními krajinnými prvky Arktidy jsou

·        led - mořský plovoucí rozpukaný v obrovské kry a pevninský ledovec pokrývající Grónsko a východoarktické ostrovy,

·        trvale zmrzlá půda (permafrost), která proniká i stovky metrů pod zemský povrch,

·        sezónní led, který každou zimu spojuje moře se souší, led zamrzlých řek a jezer, plovoucí ledové ostrovy (icebergy) odlámané z okrajů kontinentálních ledovců a zplavující mořské úžiny,

·        zfirnovatělý a přemrzající sníh zvolna se měnící v led.

Třetinu území severoamerické Arktidy zaujímá Grónský ledovec, což je největší kontinentální ledovec severní polokoule. Další třetinu tvoří epikontinentální moře se složitou sítí zátok, zálivů, průlivů, úžin a fjordů. Poslední třetina patří ostrovní a poloostrovní souši. Většinu roku (s výjimkou maximálně tří letních měsíců) jsou dílčí části Arktidy navzájem spojeny ledem a překryty sněhem.

KANADSKÉ ARKTICKÉ SOUOSTROVÍ

S výjimkou Baffinova ostrova leží vysoko za polárním kruhem. Kanadské arktické souostroví je po Indonésii druhým největším souostrovím světa, neboť zaujímá plochu 1,3 milionu km². Tvoří jej 25 ostrovů větších než 2 000 km² a mnoho malých ostrůvků a útesu. Poledníková délka souostroví je 2 500 km a rovnoběžková šírka 2 000 km. Od severního okraje pevniny je souostroví odděleno složitým systémem průlivů, zálivů a úžin.

Po posledním prvohorním vrásnění, jímž byla oblast zasažena koncem devonu (akadská orogeneze) nastala dlouhá éra zarovnávání. Během tektonického neklidu v druhohorách a třetihorách bylo území postiženo mnoha zlomy, kernými posuny a výlevy láv. Vznikl tak systém hrástí, příkopových propadlin a zmlazených pohoří. Počátkem čtvrtohor došlo k poklesu oblasti a transgresi moře, při níž se mezihorské a předhorské pánve změnily v průlivy a z říčních údolí se staly zálivy. Pleistocénní zalednění se v Kanadském arktickém souostroví projevilo jen v omezeném areálu, neboť oblast má nízké srážky a neměla tedy dostatek sněhu pro tvorbu ledovce. Velké ledovce vznikly pouze na hornatých ostrovech severovýchodu, kde mohou srážky vznikat nejsnáze.

Vnější ostrovy

Tvoří oblouk otevřený k severu táhnoucí se v délce 1 300 km od Parryho ostrovů po Ellesmerův ostrov. Reliéf ostrovů je horský až velehorský s výraznou ledovcovou modelací a rozsáhlými horskými ledovci na nejvyšších částech ostrovů.

Ellesmerův ostrov má rozlohu 196 000 km² a je třetím největším a polohou nejsevernějším ostrovem Kanadského arktického souostroví. Severem ostrova se táhne vrásnozlomové pohoří budované hlavně žulami a rulami. Jeho nejvyšší hřbet United States Range přesahuje výšku 2 700 m a je nejvyšším na celém souostroví. Pohoří pokrývá veliký ledovec. Směrem k jihu pohoří postupně klesá na 1 700 m. Celkově ledovce pokrývají třetinu ostrova. Pobřeží ostrova je členité, lemované četnými fjordy a zátokami. Východní pobřeží se vyznačuje vysokým klifem zatímco západní je poměrně nízké, téměř nezaledněné, s velmi mohutnými a hlubokými fjordy.

Průměrná roční teplota se na ostrově pohybuje kolem – 20 °C; průměrná lednová teplota je – 30 °C, červencová 3 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 150 mm.

Ostrov Devon má rozlohu 55 000 km². Tvoří jej horniny štítu na východě a sedimenty mladších prvohor na západě. Východní krystalická část je zaledněná a tyčí se do výšky skoro 1 900 m.

Parryho ostrovy jsou menší kopcovité ostrovy s nadmořskou výškou kolem 600 m a paralelní hřbety s plochými vrcholy se pravidelně střídají se širokými údolími. Patří sem např. ostrov prince Patrika, Melvillův ostrov či ostrov Bathurst.

Do Vnějších ostrovů dále ještě patří Sverdrupovy ostrovy.

Vnitřní ostrovy

Leží na jih od soustavy průlivů MacClureova, Melvillova, Barrowova a Lancasterského. Tvoří je dva velké ostrovy, několik ostrovů menších a řada malých ostrůvků a skalisek.

Baffinův ostrov má rozlohu 507 000 km² a je dlouhý 1 300 km. Ostrov budují proterozoické horniny a geneticky patří ke kanadskému štítu. Maximální výšky dosahují skoro 2 600 m. V nejvyšších partiích leží ploché štítové ledovce. Jádrem ostrova jsou vysočiny a plošiny; směrem k západu se reliéf ostrova zvolna svažuje k mořskému zálivu Foxův bazén. Jihozápad ostrova je zcela nížinný s velkými ledovcovými jezery (např. Nettilling) a rozsáhlými mokřinami.

Viktoriin ostrov je druhý největší ostrov vnitřní zóny. Jeho rozloha je 217 000 km² a leží na západě souostroví. Ostrov má nížinný povrch (maximální výška 640 m) a je budován ordovickými vápenci.

Dalšími většími ostrovy jsou Banksův, prince Waleského, Somerset či Bylotův.

GRÓNSKO

Grónsko je největším ostrovem světa, zaujímá plochu 2,1 milionu km². Délka ostrova je 2 650 km a šírka 1 200 km.

Pod obrovským ledovcem však není skrytá jediná pevnina, ale nejméně dva veliké ostrovy oddělené mořskou úžinou, v níž ještě leží řada menších ostrovů a skalisek.

V prekambriu bylo Grónsko součástí kanadsko-skandinávského štítu, na jehož okraji proběhla v prvohorách kaledonská orogeneze. Během druhohor a třetihor došlo k rozpadu pevniny Laurasie, kdy se mezi Grónskem a Severní Amerikou na západě a Evropou na východě otevřel Atlantský oceán.

Ostrov je budován prekambrickými již zdenudovanými plochými klenbami a prvohorními horskými systémy, jejichž hřbety se zvedají do výšek kolem 2 000 m a nejvyšší štíty přesahují 3 000 m. Při jihovýchodním pobřeží vystupuje nejvyšší hora Grónska Gunnbjörnova hora (3 700 m). V třetihorách došlo ke vzniku zlomů a kerných pohybů doprovázených bohatými výlevy čedičových láv. Lávové výlevy vznikaly hlavně podél hlubinného zlomu, který se táhne napříč ostrovem zhruba po 70° s. š.  Sopečná činnost ustala ještě před začátkem zalednění.

Grónský ledovec leží na ostrově pravděpodobně už od prvního zalednění. Vytvořil se koncem třetihor a trvá asi 3 miliony let. V současnosti pokrývá 85 % Grónska, tj. 1,8 milionu km². Ve vrcholném období pleistocénního zalednění překrýval celé Grónsko a jeho rozsah kolísal souhlasně s glaciály a interglaciály.

Dnešní ledovec je ve své centrální části mocný 3 200 m a k okrajům se snižuje na 100 metrů vysoké, téměř svislé stěny. Střed klenby má tvar rozsáhlé ledové plošiny pokryté sněhem. Okrajové pásmo je proniknuto nunataky, tj. horskými štíty prořezávajícími ledovec. Kromě nunataků je okraj ledovce protkán systémem puklin, rozevřených trhlin i koryt povrchových řek, které si v ledu vymílají kaňonovitá údolí a často se propadají do trhlin, v nichž pokračují spletí podledovcových jeskyň a tunelů.

Nejstarší, nejmohutnější a nejtvrdší led leží v severních oblastech Grónska, a to díky nepatrnému tání, pomalému pohybu, a navívání sněhu od jihu.

Charakteristickým znakem okrajového ledovcového pásma jsou splazy, které využívají starých erozních údolí a odvádějí část ledovcové hmoty z ledovcových náhorních plošin k mořskému pobřeží. Úbytek ledovce prostřednictvím splazů je mnohem výraznější než při letním tání. Nejrychlejší pohyb splazů je ve střední části východního a západního pobřeží, což je oblast, kde Grónsko zasáhla vulkanická činnost. Ledovce v této oblasti ustupují hluboko do vnitrozemí a na pobřeží po sobě nechávají hluboké fjordy, které se často spojují a vytváří průlivy zvané sundy.

Ve fjordech, do nichž ledovcové splazy ústí, vznikají telením plovoucí ledové ostrovy (icebergy).

Grónský ledovec se od 12. století opět zvětšuje a přibližuje k pobřeží. Pod jeho narůstající váhou ostrov poklesává zhruba o 1 m za rok, takže volný pruh pobřeží se neustále zužuje a klimatické podmínky v bezledé části jsou stále drsnější.