Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Kanadského štítu

KANADSKÝ ŠTÍT

Jedná se o rozsáhlý přírodní celek charakterizovaný téměř jednotnou geologickou strukturou - kanadským štítem. Vyznačuje se převážně plochým reliéfem s výraznými znaky pevninského zalednění, subarktickým klimatem a typickou vegetací lesotundry a boreálního lesa.

Rozloha tohoto celku je asi 4 miliony km² a jeho hranice jsou výrazné jak typem reliéfu, tak i geologickým podložím a vegetací. Severní okraj tvoří linie lesotundry a sousedství arktické tundry; jižní hranicí je smíšený les nebo travnatá lesostep a sousedství velkých prérií. Na západě leží bariéra Skalnatých hor, na východě břehy Atlantského oceánu.

Východní polovinu kanadského štítu zaujímá poloostrov Labrador, což je stará vyklenutá část štítu, zbytek patří jezernatému kanadskému severozápadu.

Geologický podklad tvoří kanadský štít. Horniny štítu jsou prekambrického stáří a tvoří je granitové klenby a pásma silně provrásněných metamorfitů. V klenbách proniknutých křemennými žilami vznikly oblasti kontaktní metamorfózy s rudnými ložisky. Štít má tvar oblouku s rameny k severovýchodu a severozápadu a obepíná Hudsonův záliv, jenž vznikl v prvohorách prolomením vrcholu štítové klenby a poklesem centrální části štítu. Díky tomu má Hudsonův záliv charakter pohřbené platformy, neboť prekambrický fundament poklesl a na něm se od prvohor ukládají mocná vodorovná souvrství mořského i kontinentálního původu.

Reliéf kanadského štítu se jeví jako série mírně zvlněných plošin. Hlavní povrchové rysy sice prozrazují stáří, dlouhodobé působení eroze a denudace, ale i přesto je kanadský štít stále rozčleněná pahorkatina ukloněná k severu a severozápadu. Průměrná nadmořská výška celé oblasti se pohybuje kolem 350 až 450 m, ale na východě na pobřeží Labradoru se zvedají vrcholy Torngatských hor až do výše 1 676 m.

Celé území bylo pokryto kontinentálním ledovcem a dokonce zde ležela dvě jeho hlavní centra - první nad Labradorem, druhé nad Keewatinem. Před čelem tajícího ledovce, vznikala veliká jezera; pozůstatkem těchto dob jsou jezerní sedimenty a vysoké morénové valy, dále pak např. eskery, drumliny, drobná jezera a stará říční údolí. Když ledovec zcela roztál, odlehčený kontinent se opět začal zvedat; to je patrné hlavně na pobřeží, kde staré pobřežní terasy leží až 180 m nad úrovní dnešní hladiny.

Na jižním okraji štítu se rozkládá Laurentinská oblast; na severu je vymezena Jamesovou zátokou, na jihu Velkými jezery a řekou svatého Vavřince. Zaujímá převážné území Ontaria, Québec a Labrador.

Reliéf Laurentinské oblasti je poměrně různorodý s nápadnými výškovými rozdíly. Laurentinskou oblast můžeme rozdělit na tři jednotky, a to

·        Severnskou pahorkatinu, která leží nížinami Hudsonova zálivu a prériemi Manitoby. Na jihu sahá až k Hořejšímu jezeru. Jejím základem jsou prekambrické krystalické břidlice. Reliéf je pahorkatinný s mnoha jezery, ale ne tak četnými jako na severozápadě štítu. Na jihozápadním pobřeží Hořejšího jezera se vyčleňují dvě pásma nevysokých hřbetů, která jsou od jihu a severu lemována dvěma sníženinami - první leží z větší části pod hladinou Hořejšího jezera a v druhé leží jezero Nipigon. Tato nejrozčleněnější oblast je známa ložisky zlata a železných rud.

·        Timiskamingskou pahorkatinu, která zaujímá území mezi severními břehy Velkých jezer a nížinami kolem Jamesovy zátoky. Charakter krajiny je pahorkatinný s mnoha jezery, avšak v reliéfu jsou nápadné dvě sníženiny, a to Velký jílový pás a roviny Cobalt. Timiskamingskou pahorkatinou prochází zlom Cadilac s velkými magmatickými tělesy, v jejichž okolí jsou naleziště zlata a mědi.

Velký jílový pás (Great Clay Belt) je protáhlá tektonická sníženina, která vznikla koncem staršího proterozoika, kdy zde proběhlo vrásnění. Tato tektonická brázda navazuje na Jamesovu zátoku a pokračuje na jih k Hořejšímu jezeru. V době pleistocénního zalednění se ve Velkém jílovém pásu rozlévalo velké glaciální jezero Ojibway, po jehož vyschnutí zůstaly na dnu silné vrstvy jílovitých sedimentů. Na poruchových zónách této sníženiny jsou četná rudná ložiska.

·        Laurentinskou vysočinu, která tvoří pásmo táhnoucí se od východních břehů Velkých jezer podél řeky svatého Vavřince až na pobřeží Atlantského oceánu, kde sousedí s Labradorskou vysočinou.

Východní část vysočiny zvolna přechází v plošinu Mecatina s průměrnou nadmořskou výškou 500 m. Na zarovnaném vrcholu této plošiny pramení mnoho řek, které radiálně stékají do zálivu svatého Vavřince a do Atlantského oceánu. Úbocí byla zbrázděna pleistocénními ledovcovými splazy do podoby trogových údolí, nad nimiž jsou údolí visutá, z nichž se řítí vodopády.

Západní část Laurentinské vysočiny je více členitá, maximální výšky však nepřesahují 800 m. Zde bylo centrum pleistocénního zalednění, jehož následky jsou v krajině nápadné.

V centrální části vysočiny leží okrouhlá tektonická pánev s jezerem Saint-Jean uprostřed, do kterého z okolních plošin stéká mnoho vodnatých řek. Tato pánev je teplou enklávou uprostřed boreálního lesa a v příznivých klimatických podmínkách tam roste smíšený les.  Dno pánve je vyplněno sedimenty a má glaciální reliéf.