Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Kordillér

KORDILLERY

Kordillery začínají na Aljašce, kde mají západovýchodní průběh, ale záhy se stáčejí k jihovýchodu a v tomto směru pokračují přes Kanadu, Spojené státy, Mexiko až do Střední Ameriky a k Panamské šíji. Severní Amerikou se Kordillery táhnou v délce přes 5 000 km; jejich maximální šířka činí více než 1 500 km (na 40° s. š.), nejužší jsou na území Britské Kolumbie.

Kordillery jsou mladý vrásno-zlomový a vulkanický horský systém, který stále zůstává tektonicky aktivní. Vývoj pohoří spadá do závěru druhohor a třetihor, tj. do stejného období jako vrásnění Alp a Karpat, ale do tzv. pacifické větve.

Západní hranicí Kordiller je hladina Tichého oceánu, přičemž Kordillery nikde nevroubí široké pobřežní nížiny - horstvo vystupuje přímo z oceánu a od hlubokého moře je odděleno pouze úzkým šelfem. Šelf je širší pouze na severu, kde došlo v důsledku pleistocénního zalednění k poklesu pevniny. Východní hranici tvoří úpatí Skalnatých hor, které se zvedají nad Velkými rovinami. Na severozápadě jsou vrásné struktury ukončeny Beringovým mořem, ale pod nehlubokou hladinou navazují kontinentálním šelfem na orogény severovýchodní Asie. Na jihu systém pokračuje do Střední a Jižní Ameriky.

Prostor Kordiller nezaujímají pouze hory, ale jejich centrem se táhne rozsáhlé pásmo pánví a plošin. Krajina Kordiller je mnohotvárná, vyznačuje se velkými kontrasty - tvoří ji velehorsky zaledněné štíty v subarktickém pásmu i tektonické deprese pod úrovní hladiny oceánu se žhavým pouštním klimatem; jsou zde rozsáhlé roviny náhorních plošin a neprůchodné skály se svislými stěnami; jsou zde aktivní vulkány a posunující se zemské kry vyvolávající ničivá zemětřesení.

V arktickém chladu se sunou k moři horské ledovce. Na západních svazích rostou největší stromy světa, sekvoje, které vyžadují vlhko. V pouštích se daří stromovým kaktusům, které vydrží i několik let bez vody.

Během tří orogenních fází vznikly tři horské systémy - Pobřežní hory, nevadský horský systém a Skalnaté hory. Mezi těmito systémy se táhnou ještě dvě pásma mezihorských depresí, které od sebe jednotlivé orogény oddělují - jde o zónu pánví, plošin a hřbetů (odděluje Skalnaté hory a nevadský horský systém) a pruh tektonických příkopů Velkého údolí kalifornského (oddělují nevadský orogén a Pobřežní hory). Tato pásma se uplatňují téměř po celé délce Kordiller a jsou základními jednotkami, které odlišuje geologická stavba, struktura, rozdíly reliéfu, nejednotné klima, různorodé půdy i vegatace.

Při příčném dělení Kordiller (tj. od severu k jihu) se uplatňuje klima. Na základě tohoto kritéria rozlišujeme Kordillery na Aljašské (Severní), Kanadské (Střední) a Americké (Jižní).

KORDILLERY ALJAŠKY

Rozloha oblasti je 2 miliony km² a jedná se o severozápadní část Kordiller představující rozlehlý poloostrov s obloukem Aleut na západě a horským systémem Mackenzieova pohoří na východě.

Dominantním znakem je velehorský reliéf, který vrcholí nejvyšším vrcholem kontinentu Mount Mac Kinley (6 194 m). Na pobřežním horském pásmu leží nejrozsáhlejší ledovce Severní Ameriky, jejichž splazy mnohdy dosahují až k mořské hladině. Kde nejsou ledovce, pokrývá povrch arktická tundra nebo smrkové a jedlové lesy. Velmi hojná jsou glaciální jezera; pod ledovci a horskými štíty pramení mnoho řek.

Reliéf Aljašky se svažuje od okrajových hor do centrálních pánví a plošin, které jsou ukloněny k západu a protéká jimi nejmohutnější aljašská řeka Yukon, jež ústí do Beringova moře. Jižní pobřeží je lemováno řadou ostrovů.

Jižní horská oblast

Tvoří ji široký pás pohoří, která jsou téměř paralelní s jižním pobřežím. V centrální části jsou horské hřbety nejmohutnější a nejvyšší, směrem k východu se postupně snižují. Od ostatního území Aljašky je tento systém oddělen velkou poruchovou zónou - zlomem Denali, jenž se na jihovýchodním pobřeží projevuje sítí průlivů a pokračuje v tektonických údolích řek Tanana a Kuskokwim.

Do této přímořské horské oblasti náleží řada samostatných pohoří a četné mezihorské deprese, které se na pobřeží projevují jako hluboké zálivy, jež byly často ještě prohloubeny pleistocénními a současnými ledovcovými splazy, takže tvoří hluboké fjordy.

·        Pobřežní hory jsou pokračováním stejnojmenného pohoří Britské Kolumbie, s nímž mají shodnou stavbu a podobný reliéf. Jádro těchto hor tvoří obrovský granitový pluton (batolit), který vyvřel v juře až křídě. Před Pobřežními horami se táhne oblouk Alexandrových ostrovů oddělených od pevniny četnými průlivy a fjordy.

·        Hory svatého Eliáše jsou nejvíce zaledněným pohořím americké pevniny. Nejznámějším a plošně největším ledovcem je Malaspina, který pokrývá 2 200 km² na pobřežních plošinách a vzniká spojením několika dílčích ledovcových splazů. Ledovci brání v cestě k moři úzký nezaledněný pruh pobřeží - jeho jediným odtokem je úzký fjord. Význačnou oblastí těchto hor je národní park Glacier Bay, ve kterém se velké ledovcové splazy spouští z okolních hřbetů do stejnojmenné zátoky, kde se odlamují (telí) a zanáší ji obrovskými plovoucími ledovými ostrovy (icebergy). Nejvyšší horou pohoří je Mount Logan (6 050 m), což je druhý nejvyšší vrchol kontinentu a zároveň nejvyšší vrchol Kanady.

·        Wrangellovo pohoří vyvřelo na velké tektonické poruše na severozápad od hor svatého Eliáše. Erupce bazaltových a andezitových láv začaly v třetihorách a pokračují dodnes. Čtyři velké sopečné kužely dosahují výšek kolem 5 000 m.

·        Aljašské pohoří patří k nevadskému orogénu a má spolu s aleutským pásmem poněkud odlišnou geologickou stavbu od ostatního území Aljašky. Aljašské pohoří má charakter úzkého a dlouhého řetězu hřbetů. Nejvyšší hřebeny a štíty jsou budovány četnými granitovými tělesy, zatímco na úpatí hor leží nezvrásněné třetihorní sedimenty. Průměrná výška pohoří se pohybuje mezi 2 500 až 3 000 m; v centrální části vyvřelo v třetihorách pět sopečných vrcholů, z nichž nejvyšší je Mount Mac Kinley (6 194 m), který je i nejvyšší horou Severní Ameriky.

·        Aleutské pohoří tvoří pevninskou část aleutského systému. Na severovýchodě navazuje na Aljašské pohoří a táhne se k západu v podobě dlouhého úzkého poloostrova. Stavba Aleutského pohoří je obdobná jako u pohoří Aljašského. V nejvyšším horském pásmu se v jedné linii nachází devět sopečných kuželů a několik dalších sopek je rozptýleno v jeho blízkosti. Výšky jednotlivých sopek se pohybují od 1 500 do 3 000 m a na vrcholech některých starých kuželů vznikly obrovské kaldery. Od pevninského Aleutského pohoří vybíhá do moře oblouk vulkanických Aleutských ostrovů, který je dlouhý 2 500 km a leží v něm 80 velkých sopek, z nichž 36 je aktivních. Ostrovy se táhnou směrem k západu a jejich nejzazší výspou jsou Komandorské ostrovy, které patří již k Rusku.

Severní horská oblast

Skládá se ze dvou rozlehlých pohoří - Brooksova a Mackenzieova, přičemž ta jsou posledními články řetězu ve vrásném systému Skalnatých hor.

·        Brooksovo pohoří je souborem mnoha různých hřbetů, přičemž maximální výšky se pohybují kolem 2 700 m (je to nejvyšší pohoří za polárním kruhem). Hlavní zdvihy se projevily v křídě a pak se ještě několikrát opakovaly; mezitím probíhalo zarovnávání, které bylo nejintenzivnější v třetihorách. Současné tvary reliéfu vznikaly při pleistocénním zalednění.  Severní svahy pohoří jsou buď zcela bez vegetace nebo je pokrývá chudá tundra a všude probíhá intenzivní kryoplanace. Odkryté skalní výchozy podléhají mrazovému zvětrávání a vytváří mrazové sruby, plošiny a kamenná moře.

·        Mackenzieovo pohoří je tvořeno širokými vrásami prvohorních a částečně druhohorních sedimentů, přičemž vrásy jsou prostoupeny zlomy. Pohoří je výrazně asymetrické - rozvodní hřbety jsou posunuty k západu, západní svahy jsou krátké a příkré, zatímco východní svahy jsou dlouhé, mírné a rozryté trogovými údolími, jimiž protékají přítoky řeky Mackenzie. Nejvyšší vrcholy dosahují 2 700 až 2 900 m.

Arktické pobřežní nížiny

Sklánějí se od úpatí Brooksova pohoří zvolna k severu a vznikly sedimentací písků, jílů a vápenců. V západní polovině jsou sedimenty křídového stáří, ve východní polovině třetihorního stáří. V celé nížině je souvislý permafrost, který vytváří kryogenní jevy (např. kamenné polygony, pinga) a v létě se na něm vytváří nesčetná jezera a bažiny.

KANADSKÉ KORDILLERY

Rozkládají se převážně v kanadské provincii Britská Kolumbie; jejich délka od severozápadu k jihovýchodu je cca 1 500 km a šírka od Ostrovních hor po Skalnaté hory se pohybuje od 700 do 800 km. Západní hranicí je Tichý oceán, východní hranicí Velké roviny. Severní a jižní hranice je umělá a velice sporná.

Geologicky se území vyvíjelo obdobně jako celý horský systém, avšak vyvrásňovaná geosynklinála měla ve východním sousedství odolný kanadský štít, který horotvorným tlakům nejen odolával, ale ani nedovolil rozšíření vrásných systémů na východ. Proto jsou kanadské Kordillery tak úzké a vysoké. Základními typy pohoří jsou

·        vrásové soustavy z období jury až křídy nebo i třetihor, které jsou typické pro Skalnaté a Pobřežní hory,

·        vulkanická horská pásma, která jsou typická pro vnitřní zóny Kordiller, a můžeme je rozdělit na

1)     ploché a rozlehlé lávové tabule a

2)     hornaté kompaktní plutony (batolity).

Charakteristickými znaky reliéfu jsou vysoké horské štíty, ostré hřebeny a příkré svahy na obou okrajích systému a lávové tabule a zdenudovaná pohoří ležící uprostřed. Horská pásma kanadských Kordiller se vyznačují přímostí a rovnoběžností (hřbety i údolí se táhnou stovky kilometrů v přímé linii bez jediného přerušení). Na jihu vzrůstá počet elipticky protáhlých intruzivních kleneb oddělených hornatým reliéfem (klenby dosahují výšek až 3 000 m).

Pleistocénní zalednění mělo horský charakter a postihlo všechny hřbety nad 1 500 m. Ledovcové splazy klesaly jak do Velkých rovin na východě a Tichého oceánu na západě, tak i do mezihorských údolí, případně na vnitřní lávové tabule. Důkazy o přítomnosti pleistocénních ledovců jsou patrné jednak z výskytu současných menších ledovců a jednak z glaciálních tvarů (obří kary, široké a hluboké trogy, morénové valy, horská glaciální jezera). Zpravidla se udávají tři fáze zalednění, ale nejnápadnější stopy zanechal poslední glaciál wisconsin.

Současné ledovce se vyskytují ve všech pohořích nad 2 000 m n. m., přičemž současné zalednění není jen důsledkem výšky zdejších hor, ale je i produktem bohaté srážkové činnosti. Nejvíce jsou zaledněny Pobřežní hory. Pobřežní bylo nejvíce zaledněno i během pleistocénu, kdy pod váhou ledovců pokleslo a nyní se opět nepatrně zvedá.

Kanadské Kordillery jsou doménou lesů, neboť vlhké chladné podnebí bez velkých teplotních extrémů prospívá jehličnatým stromům, které dosahují velkých rozměrů a porůstají všechny horské svahy.

Kanadské Skalnaté hory

·        Čelní hřbet (Front Range) je kompaktní jediný obrovitý velehorský hřbet, jehož zaledněné štíty většinou přesahují výšku 3 000 m n. m. (nejvyšší Mount Robson dosahuje skoro 4 000 m n. m.). Pohoří vzniklo při laramické orogenezi a je budováno vápenci a břidlicemi starších prvohor. Při horotvorných tlacích se místy vytvořily příkrovy, které jsou typické pro Alpy, ale ne pro Kordillery, a právě díky příkrovům, které se posunovaly od západu na východ, vděčí Čelní hřbet za svou přímost a kompaktnost. Příkrovy následují v několika řadách za sebou, přičemž jejich východní svahy jsou příkré a krátké a západní mírné a dlouhé. Pod čely příkrovů vznikla protáhlá tektonická údolí, rovnoběžná s průběhem hřbetů; tato údolí byla později využita říčními toky. Čelní hřbet je součástí velkého kontinentálního rozvodí. Současné zalednění se týká všech hřebenů a masívů zvedajících se nad 2 000 až 2 500 m n. m.

·        Trench Valley je nejdelší z tektonických údolí lemujících od západu Čelní hřbet. Trench Valley se táhne přes celou Britskou Kolumbii a končí až v severozápadní Montaně. V pleistocénu bylo přemodelováno ledovci a dnes jej využívá řada řek (např. Columbia, Fraser a Peace)

Pobřežní hory

Kanadské Pobřežní hory jsou pouze částí dlouhého řetězu Pobřežních hor, které se táhnou téměř podél celého pacifického pobřeží. Na území Kanady tvoří pás dlouhý asi 1 600 km a široký 160 km. Průměrná výška hřbetů se pohybuje kolem 1 600 m n. m. a nad ní se zvedají osamocené štíty a masívy vysoké nad 3 000 m (nejvyšší štít Mount Waddington přesahuje 4 000 m).

Pobřežní hory jsou pusté, zbrázděné hlubokými glaciálními údolími, která na pobřeží přecházejí ve fjordy. Příkré svahy bývají na úpatí zalesněny a na vrcholech zaledněny.

V Pobřežních horách můžeme rozlišit tři jednotky s odlišnou strukturou:

·        vlastní Pobřežní hory, které vznikly za nevadské orogeneze a jejich páteř tvoří intruze vulkanických hmot. Reliéf oblasti je horský až velehorský s nápadnou glaciální modelací. S výjimkou úzkého pobřežního pásu a delt několika řek (např. Fraser) zde vůbec neexistují roviny. Rozsáhlé eroze a denudace odhalily jádra pohoří a tak dnes zde vystupuje na povrch obrovský kolumbijský batolit. Oblast je prostoupena zlomy, podél nichž docházelo ke vzniku nových intruzí a ke kerným posunům. V pleistocénu bylo celé území mocně zaledněno a váha horských ledovců způsobila pokles pobřeží, takže původní pobřežní hřbet se změnil v ostrovy a nevadské, původně vnitřní hřbety se ocitly na pobřeží. V pleistocénu, kdy byla hladina světového oceánu nižší, klesaly ledovcové splazy až k moři; po roztátí ledovců a vzestupu hladiny zůstaly na pobřeží hluboké fjordy. Po ústupu ledovců se obnovila erozní činnost řek, která trogy dál prohlubuje (vedle glaciálních tvarů tak vznikají i nové říční terasy a náplavové delty).

·        původní mezihorská tektonická údolí zaplavená mořem a změněná v soustavu průlivů,

·        Ostrovní hory, které se tvořily současně s americkými Pobřežními horami a jsou tedy třetihorního stáří. Dělí se na tři skupiny

1)     Vancouverův ostrov, na němž se zvedají krátké horské hřbety, které v centru ostrova přesahují 2 000 m n. m. Východní svahy jsou příkré a vysoké; západní svahy jsou mírné, s hlubokými fjordy, avšak příliš vystavené vlivům oceánu;

2)     ostrovy královny Charlotty,

3)     Alexandrovy ostrovy.

AMERICKÉ KORDILLERY

Vyznačují se bohatstvím reliéfových typů, rozdílností klimatických podmínek a pestrostí rostlinných a živočišných druhů. Velehorské štíty zde sousedí s pouštěmi, husté jehličnaté lesy se střídají s porosty kaktusů, teploty na vrcholech hor v létě nevystupují nad bod mrazu, zatímco v proláklině Údolí smrti byla naměřena nejvyšší absolutní teplota západní polokoule 57 °C. 

Nachází se zde činné sopky a hluboké zlomy, na nichž dochází k zemětřesením, což svědčí o neukončeném geologickém vývoji. Mladá, třetihorně vyvrásněná pásemná pohoří leží nejen v sousedství tichooceánské geosynklinály, jejíž sedimenty čekají na další vyvrásnění, ale tato horstva v sobě uzavírají i Koloradskou plošinu, což je odtržená část platformy. V pásmu Skalnatých hor je největší oblast postvulkanické činnosti kontinentu - vyvěrá zde kolem 4 000 termálních pramenů.

V Kalifornii rostou největší a nejstarší stromy světa, sekvojovce, jejichž věk se počítá na tisíciletí. V národních parcích žijí bílí kamzíci a bizoni, v pouštích přežily endemické druhy plazů a na jihokalifornské ostrovy připlouvají mořští savci.

Americké Kordillery zasahují do dvou klimatických pásem - mírného a subtropického a jsou pod vlivem jak Tichého oceánu, tak i kontinentálního vnitrozemí. Ve srovnání s aljašskými a kanadskými Kordillerami jsou americké Kordillery nesmírně široké.

V amerických Kordillerách rozlišujeme tři velké orografické jednotky, které mají poledníkový průběh a střídají se od východu k západu:

·        Skalnaté hory, které už nejsou tak kompaktní jako v Kanadě a rozpadají se na řadu samostatných hřbetů a masívů, mezi nimiž příčně leží nižší pánve až středohory (tzv. parks). Hřbety se netáhnou jako v Kanadě od severozápadu na jihovýchod, ale mají poledníkový směr. Morfologicky se Skalnaté hory člení na Severní, Střední a Jižní.

·        oblast plošin, pánví a hřbetů, která leží na západ od Skalnatých hor. Je to řada specifických krajinných celků s velice různým reliéfem, který se většinou vyvíjí v semiaridním až aridním klimatu. Reliéf je tvořen převážně pánvemi a plošinami, horský typ je zastoupen méně. Šíre této zóny je 800 km. K velkým orografickým celkům patří Kolumbijská plošina, oblast pánví a hřbetů a Koloradská plošina.

·        Jihozápadní Kordillery, které se orograficky dělí na tři části - Sierru Nevadu, Kaskádové pohoří a Pobřežní pásmo.

1)     Sierra Nevada a Kaskádové pohoří tvoří jednotný horský systém dlouhý téměř 1 600 km. Západní svahy těchto pohoří jsou mírnější, východní prudce klesají k oblasti pánví a plošin. Vrcholy hor dosahují maximálních výšek v celém kordillerském systému (4 400 m n. m.) a na mnoha místech leží aktivní sopky.

2)     Pobřežní pásmo je vytvářeno horami a synklinálními údolími. Pobřežní hory jsou ze tří kordillerských pásem nejužší a nejnižší - postupně klesají k oceánským břehům a jsou rozděleny na řadu menších hřbetů a masívů. Synklinální pobřežní údolí leží na východ od Pobřežních hor a jsou to v podstatě mezihorské pánve táhnoucí se podél horských hřbetů a navzájem oddělené příčně vyzvednutými pohořími. Základem pobřežních údolí jsou Velké údolí kalifornské a údolí Willamette.

Skalnaté hory

Zvedají se mezi prériemi na východě a pouštěmi na západě, táhnou se od severu k jihu v délce 3 000 km a jsou součástí kontinentálního rozvodí mezi Tichým a Atlantským oceánem. Geologický vývoj začal vrásněním při laramické orogenezi, která probíhala na přelomu druhohor a třetihor; stáří hornin se pohybuje od prekambria po křídu.

Strukturní formy jsou výrazné, neboť reliéf je poměrně mladý a neprošel příliš velkými změnami. Hřbety mají antiklinální stavbu, v jejímž jádru je uloženo krystalinikum (krystalické břidlice a granity). Obalovou sérii tvoří zvrásněná souvrství paleozoického až křídového stáří. Vrcholy antiklinál už ve většině případů podlehly erozi a denudaci a tak krystalinická jádra vystupují na povrch jako nejvyšší štíty. Základní stavba je mnohde navíc porušena zlomy a kernými posuny; některé oblasti poklesly a vytvořily v řetězu hor pánve. Podél poruchových linií na některých místech došlo k velkým výlevům láv.

Vývoj reliéfu probíhal zároveň s tektonickými zdvihy. Byla prokázána existence dvou zarovnaných povrchů, z nichž starší pochází z miocénu a jeho zbytky se nachází v úrovni 4 200 až 4 350 m a mladší pochází ze závěru třetihor a jeho zbytky se nachází v úrovni 3 500 až 3 900 m.

Při denudaci byla odkryta nejen krystalinická jádra antiklinál, ale vystoupily na povrch i třetihorní lakolity, žíly a částečně i plutony (batolity). Lávové příkrovy pod sebou konzervovaly starý reliéf a při celkově rychlé denudaci sedimentárního okolí začínají příkrovy v krajině vystupovat nad základní úroven.

Pleistocénní zalednění zasáhlo všechny vrcholové části nad 2 800 až 2 900 m, přičemž nejrozsáhlejší bylo na severu, kde údolní ledovce klesaly až na úpatí hor, kde se spojovaly s kontinentálním ledovcovým štítem. Současné zalednění je menší, sněhová čára se nachází na úrovni 3 400 až 3 600 m a hory také dostávají mnohem méně sněhových srážek než v pleistocénu. Jižní Skalnaté hory v současné době vůbec ledovce nemají, ač jejich hřbety leží ve výškách kolem 4 000 m - příčinou je nedostatek sněhových srážek.

Severní Skalnaté hory

Táhnou se od kanadských hranic až k pramenu řeky Yellowstone, tj. patří k nim četné hřbety a masívy ve státech Idaho a Montana. Z amerických Skalnatých hor jsou nejhomogennější. Orograficky se člení na tři velké celky:

·        hory centrálního Idaha, jejichž základem je obrovský pluton (batolit), jehož výchozy pokrývají plochu přes 40 000 km² (jde o jedno z největších intruzívních těles Severní Ameriky),

·        hory severozápadní Montany a severního Idaha, jejichž základem jsou taktéž velké plutony, které však již z větší části leží na území Kanady (proto bývají tato pohoří orograficky přičleňována ke kanadským Kordillerám); pro tuto horskou skupinu jsou charakteristické přímé zlomové linie procházející napříč klenbou a vytvářející zde příkopové propadliny. Čelní hřbety amerických Skalnatých hor mají příkrovovou alpínskou stavbu a při hranicích s Kanadou se na nich setkáme s glaciálními a postglaciálními jevy horského zalednění.

·        hory a horské skupiny jihozápadní Montany, které mají charakter roztroušených horských výběžků zvedajících se z Velkých rovin.

Střední Skalnaté hory

Leží převážně na území státu Wyoming a jen okrajově přechází na území států Idaho a Utah. Je to oblast velice nesourodá, zahrnující různé typy pohoří, z nichž některé části  velehorský reliéf vůbec nemají.

Yellowstonská tabule patří do systému Středních Skalnatých hor, ale nemá typický velehorský reliéf - je to náhorní plošina ležící v průměrné nadmořské výšce 2 400 m, i když místní výškové rozdíly jsou značné (1 600 m v údolí řeky Yellowstone a 3 100 m na sopečných vrcholech).

Yellowstonská tabule se vyznačuje unikátními postvulkanickými jevy, erozními tvary a bohatstvím místní fauny. Území bylo roku 1872 prohlášeno přírodní rezervací a dnes je to vůbec nejstarší národní park na světě.

Rozloha Yellowstonské tabule je cca 9 000 km². Je vulkanického původu a na západě na ni navazuje jiná lávová tabule (Snake River Plains). Na východě je Yellowstonská tabule lemována sopečnými horami.

Vulkanická aktivita vrcholila v první fázi v eocénu a ve druhé fázi na přelomu třetihor a pleistocénu. Výsledkem této aktivity jsou plošně rozsáhlé lávové příkrovy (tzv. rhyolitová tabule) a obrovitá kaldera, která je lemována prstencem lávových kopců. Utuhlé rhyolity jsou rozpukané tisíci trhlin a těmito průduchy unikají horké plyny pocházející ze žhnoucího magmatického tělesa uloženého pod dnem kaldery. Kaldera představuje rozsáhlou sníženinu, do níž se stahuje z okolních hor srážková voda, která pak proniká puklinami do hloubky, kde se zahřívá a vytváří podzemní hydrografický systém. Horká voda nasycená plyny je velice agresivní a rozpouští horniny, jimiž prochází, čímž se mineralizuje. Poté vyráží na povrch v podobě různých typů termálních pramenů:

·        g e j z í r y   jsou stříkající horké prameny, které se udržují v podzemním systému pod tlakem a po dosažení kritického bodu teploty a tlaku vyráží na povrch. Horké vody vynášejí na povrch rozpuštěné minerály, které jsou obsaženy v sopečných a vápencových horninách. Ty v okolí gejzírů tuhnou a tvoří kolem nich travertinové a gejsiritové hráze. V Yellowstonské pánvi je asi 2 000 gejzírů, které mají navíc různou barvu podle toho, jakými horninami jejich vody procházejí.

·        h o r k é   t ů n ě   neboli hot pools se vyskytují nejčastěji v sousedství gejzírů. Mají obdobný hydrotermální systém jako gejzíry, ale voda se v podzemní neudržuje pod tlakem. Na povrchu, při ústí trhliny, se agresivitou vyvěrajících vod okolní horniny rozpouštějí a jsou přetékajícím pramenem vyplavovány do okolí. Časem se kolem pramene vytvoří trychtýřovitá prohlubeň.

·        k a s k á d y   jsou dalším typem pramenů. Vznikají na úbocích vápencových pohoří, jejichž vrstvami prostupují horké prameny, které trvale vynášejí rozpouštěný vápenec, jenž se na povrchu zvolna sráží v horninu zvanou travertin. Největšími travertinovými kaskádami jsou Mammoth Hot Springs na severu.

Poměrně vzácné jsou bahenní sopky.

Další pozoruhodností Yellowstonské tabule je údolí řeky Yellowstone. Vyznačuje se hlubokým kaňonem v sopečných horninách. Vytéká ze stejnojmenného jezera a zahlubuje se do pyroklastických materiálů, které jsou jen částečně zpevněny. V místech, kde vystupují svislé čedičové a andezitové žíly vytváří vodopády - nejznámější jsou cca třicetimetrový Upper Fall a devadesátimetrový Lower Fall. Za těmito vodopády se otevírá hluboké údolí na jehož příkrých stěnách se v růžových, žlutých, červených a hnědých rhyolitech vytváří věže, pyramidy a kulisy.

Wyomingská pánev je obklopuje a prostupuje celý systém Středních Skalnatých hor. Je nejen hlavním orografickým předělem mezi Středními a Jižními Skalnatými horami, ale zároveň spojuje Velké roviny s oblastí Koloradské plošiny. Reliéf pánve je pahorkovitý, rozčleněný řekami.

Jižní Skalnaté hory

Jsou tvořeny dvěma souběžnými horskými pásmy, mezi nimiž se táhnou mezihorské deprese severojižního směru. Východní horské pásmo začíná na severu krátkým pohořím Laramie Mountains (po něm pojmenována celá orogenní fáze), na něž navazuje impozantní a kompaktní pohoří Front Range Colorado. Západní horské pásmo je sice více rozdrobené, ale v pohoří Sawatch Mountains nalezneme nejvyšší vrchol celých Skalnatých hor Mount Elbert (4 399 m). Po západním pásmu prochází i kontinentální rozvodí mezi Tichým a Atlantským oceánem. Třetí orografickou jednotkou jsou mezihorské pánve (tzv. parks nebo valley), které mají protažený, severojižní tvar a navazují jedna na druhou.

Kromě antiklinálních hřbetů a synklinálních pánví, patří k významným strukturním prvkům i velké zlomy a kerné posuny, které nejčastěji vznikaly na rozhraní pánví a hřbetů a byly doprovázeny výstupy magmatu. Série zlomů mají týž průběh jako ostatní strukturní jednotky.

V jádrech antiklinál vystupují u nejvyšších pohoří na povrch krystalinická jádra (např. u Laramie Mountains, Front Range Colorado a Sawatch Mountains).

Sopečná činnost probíhala ve třech etapách - nejstarší vulkanismus byl současný s laramickou orogenezí (od křídy do eocénu), střední fáze vulkanismu (miocén až pleistocén) vytvořila pohoří San Juan Mountains a poslední fáze (pliocén až pleistocén) je chápána jako pokračování třetihorních výstupů láv, a to hlavně na jihu území.

V pleistocénu byla centrální část východního hřbetu zaledněna a zalednění vytvořilo na tvrdých krystalinických horninách pozoruhodnou modelaci. V současnosti Jižní Skalnaté hory ledovce vůbec nemají - příčinou je nedostatek srážek.

Oblast plošin, pánví a hřbetů

Rozkládá se mezi Skalnatými horami na východě a Sierrou Nevadou spolu s Kaskádovým pohořím na západě. Je to 800 km široké pásmo na styku laramické a nevadské orogenní zóny. Díky tomu zde vznikaly hlubinné zlomy, posunovaly se zemské kry a vystupovaly magmatické hmoty.

Ve srovnání s východními a západními horskými systémy se tato zóna jeví jako obrovská mezihorská deprese, i když její výška se pohybuje mezi 1 500 až 2 000 m n. m.

Území má výrazné kontinentální klima, díky čemuž vznikají na mnoha místech rozsahem nevelké, ale velice horké pouště.

Jednotlivé oblasti mají odlišnou geologickou strukturu a různý geomorfologický vývoj - k několika málo společným znakům patří aridita klimatu, poměrně značné nadmořské výšky, geografická poloha uprostřed dvou vysokých pásemných pohoří a převaha plochého většinou vulkanického reliéfu.

V oblasti leží tři velké orografické celky:

·        Kolumbijská plošina, což je krajina rozsáhlých lávových příkrovů (čedičů), které patří k největším na světě. Rozloha plošiny je cca 500 000 km² a nachází se na území států Washington, Oregon a Idaho. Na východě je obklopena Skalnatými horami, na západě Kaskádovým pohořím, na severu kanadskou tabulí Fraser a na jihu Velkou pánví. Lávové příkrovy pod sebou pohřbily starou erozní krajinu a nad utuhlou lávu jen ojediněle vyčnívají osamocené horské hřbety a masívy (zbytky starého reliéfu). Mocnost lávových příkrovů dosahuje až 1 500 m. Při chladnutí rozpukal povrch láv trhlinami, podél nichž dochází k erozi a zvětrávání.

Gigantické výstupy magmatu z otevřených puklin byly způsobeny miocénním tektonickým neklidem, kdy došlo k vyklenování povrchu, vzniku zlomů a posunům ker. Rozlišujeme dva typy lávových příkrovů - miocénní, které jsou rozsáhlejší, a plio-pleistocénní, které jsou rozšířeny na jihu v povodí řeky Snake. V současnosti výstup láv ustal, ale výzdvih zemské kůry pokračuje dál.

Reliéf plošiny je mírně zvlněný a jen místy z něho vystupují vrcholy hor. Povrch miocénních láv už prošel dlouhým erozním vývojem, a proto jsou na něm hluboká erozní údolí, říční, jezerní a glaciální sedimentární vrstvy. Na miocénních příkrovech se stačily vytvořit půdy, které jsou většinou velmi úrodné. Plio-pleistocénní lávy jsou erozí a zvětráváním dotčeny jen nepatrně. Vulkanické tvary nepředstavují jen lávové příkrovy, ale na některých místech na jihu zůstaly dobře zachované i sopečné kužely.

Řeky jsou prudké a bouřlivé a často tvoří peřeje a vodopády; v lávových příkrovech vyhloubily hluboká údolí (např. řeka Columbia vytváří kaňon až 900 m hluboký). Převážnou část plošiny odvodňuje řeka Snake.

·        Oblast pánví a hřbetů je gigantická mezihorská pánev rozdělená horskými hřbety na řadu samostatných mezihorských depresí. Území jako celek nemá spojení s oceánem a suché klima proměnilo jednotlivé bezodtoké pánve v pouště a polopouště. Krajina je bezlesá, vyprahlá a většinou kamenitá. Některé menší řeky sice spojují dvě až tři sousední pánve, ale jejich voda většinou končí ve slaných, bezodtokých jezerech (mnohá jezera už vyschla nebo rychle vysychají). Svahy hor nechráněné vegetací rychle podléhají aridní denudaci a erozi občasných letních lijáků. Na úpatí hor vznikají tvary aridní planace - pedimenty. V pánvích tvoří nahromaděný zvětralý materiál mocné proluviální vrstvy (tzv. bajady). Dna mezihorských pánví se zvyšují a z nich vyčnívají hřbety hor s nadmořskými výškami kolem 2 000 m.

Hranice oblasti jsou na všech světových stranách výrazné, neboť okolní struktury mají větší nadmořské výšky. Na východě se zvedají Skalnaté hory, na západě Sierra Nevada, na severu pánev převyšuje Kolumbijská plošina a převážnou část jižního okraje uzavírá vyzvednutá Koloradská plošina, podél jejíhož okraje se pánev zužuje a pokračuje ke Kalifornskému zálivu. Maximální šírka oblasti se pohybuje kolem 800 km, maximální délka kolem 1 100 km.

Oblast má vrásno-zlomovou stavbu. Většina horských hřbetů vznikla jako hrástě a mezihorské deprese jsou příkopovými propadlinami. Projevy vulkanismu jsou hojnější na severu v sousedství Kolumbijské plošiny, zatímco na jihu bývají silná zemětřesení.

P á n e v n í   d n a   leží ve výškách 1 500 až 2 000 m n. m.; výjimkou je pouze Údolí smrti a několik menších proláklin v jižní Kalifornii, jejichž dna klesají pod úroven mořské hladiny. Pánve jsou většinou bezodtoké a hromadí se v nich všechny sedimenty z okolních hor a po odpaření jezerních vod tady zůstávají i všechny vyplavené minerální soli. Tektonická dna pánví pokrývají až několik set metrů mocné vodorovné vrstvy sedimentů (tzv. bajada). Nejnižší část bajady pokrývají nejjemnější hlinitojílovité sedimenty a zaplavuje-li tuto část voda, nazývá se playa. Na jaře a za občasných letních přívalů vod se playa mění v mělké jezero, které existuje několik týdnů či měsíců a po jeho vyschnutí jemné jezerní sedimenty ztvrdnou, rozpukají a pokryjí se solnými výkvěty. Užší a uzavřené mezihorské pánve bývají zvány bolson.

H o r s k é   h ř b e t y   (většinou původní hrástě) zachovávají základní poledníkový směr typický pro celé americké Kordillery. Tvar hřbetů je často asymetrický - jedno úbocí mívá výrazně tektonické, prudké a krátké svahy, zatímco úbocí protilehlé bývá mírné, dlouhé a téměř nepozorovaně přechází do pánve. Protože se prudké svahy někdy kombinují s příkopovou propadlinou, bývá pod nimi pánev nejhlubší a často v ní leží i slané jezero. Naproti tomu pod mírnými svahy se jezera nikdy netvoří, ale na jejich úpatí vzniká tvar aridní planace - pediment.

Dlouhý pouštní a polopouštní vývoj oblasti pánví a hřbetů byl přerušen pleistocénním zaledněním, které se zde projevilo změnou klimatu - v oblasti panovalo vlhké podnebí (tzv. pluviál), jehož projevem byl vznik četných jezer v mezihorských pánvích. Jakmile zalednění zmizelo, zavládlo opět aridní podnebí a jezera rychle vysychala. Největším pleistocénním jezerem amerických Kordiller bylo Bonneville, jehož pozůstatkem je dnešní Velké Solné jezero.

·        Velká pánev zaujímá většinu Nevady a okrajově přechází do sousedních států. Reliéf charakterizují četné, ale krátké horské hřbety většinou poledníkového směru, mezi nimiž leží mezihorské pánve v podobě plošin. Velká pánev není pánví jedinou, ale jde o sérii menších pánví, buď zcela uzavřených horami nebo spojených s pánvemi sousedními. Mnohé z mezihorských depresí mají buď stálá nebo alespoň sezónní jezera. K největším vodním plochám patří V e l k é   S o l n é   j e z e r o,   jež je pouze zbytkem jezera Bonneville. Velké Solné jezero je největším americkým jezerem na západ od Mississippi, měří 4 365 km². Hladina jezera leží přibližně ve 1 280 m n. m. a rok od roku kolísá. Průměrná hloubka jezera je 4 m. Po Mrtvém moři je to nejslanější vodní nádrž na světě; vysoká koncentrace soli brání zimnímu zamrzání jezera.

Nejpozoruhodnější depresí Velké pánve je   Ú d o l í   s m r t i   ležící na pomezí Nevady a jižní Kalifornie (mezi horskými hřbety Panamint a Amargosa). Údolí vzniklo jako obrovská příkopová propadlina na přelomu pliocénu a pleistocénu. Dno údolí leží až 86 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejnižším bodem severoamerického kontinentu. Dno lemuje série krátkých příkrých svahů s pleistocénními výlevy vulkanitů. Mocnost sedimentů na dně údolí je 2 700 m. Na úpatí pohoří jsou výplavové kužely, které se tvoří při stékání vody do údolí z okolních pohoří při tání sněhu. V současnosti jsou v údolí četné playe, nevelká pole písečných dun a při úpatí hor se táhnou lávové příkrovy se zbytky sopouchů. Vody přinášejí do údolí soli, které se na jeho dně usazují a vytváří solné pláně, avšak díky prudkému splavování zvětralin z okolních hor se mnohde nesetkáme ani se solnou krustou. Nad údolím se od západu zvedá pohoří Panamint, jehož vrchol Telescope Peak (3 368 m) představuje s nejnižším místem prolákliny (– 86 m) maximální výškový rozdíl kontinentu. Údolí smrti je považováno také za nejteplejší místo Severní Ameriky (bylo zde naměřeno 57 °C ve stínu). Dlouhodobý průměr srážek v údolí je 20 mm · rok^–1.

·        Sonorská poušť patří narozdíl od Velké pánve do subtropických pouští - má mnohem bohatší vegetaci, protože rostliny netrpí zimními mrazy. Sonorská poušť leží převážně v severozápadním Mexiku a na území Spojených států zasahuje pouze svými severními okraji - Mohavskou pouští a Gilskou pouští.

M o h a v s k á   p o u š ť   je poměrně široká plochá pánev rozkládající se v jihovýchodní části Kalifornie, oddělená od Tichého oceánu vysokou, ale poměrnou úzkou hradbou Pobřežního pásma. Nalezneme zde klasické tvary subtropických pustin - hluboce zdenudované horské hřbety vroubené pedimenty, písečné přesypy a slaná, přes léto vysychající jezera. V pleistocénu zde leželo velké jezero. Současné velké jezero Salton vzniklo roku 1904, kdy se z řeky Colorado oddělilo jedno rameno a místo do Kalifornského zálivu zamířilo od Saltonského prolomu.

G i l s k á   p o u š ť   se rozkládá v jihozápadní Arizoně; vyznačuje se ostrými hroty skal, které se zvedají na staré zdenudované  plošiny pokryté hrubozrnnými zvětralinami. V jižní části pouště se nachází vulkanické hřbety, ale i vápencové jeskyně. Ve srovnání s ostatními pouštěmi leží převážná část pánví v nadmořské výšce kolem 600 až 800 m, přičemž východní část je vyšší a hornatější než část západní, která se svažuje k dolnímu toku řeky Colorado. Typickou vegetací jsou stromové kaktusy saguaro.

·        Koloradská plošina zaujímá asi 390 000 km² a leží na styku Arizony, Nového Mexika, Colorada a Utahu. Průměrná nadmořská výška plošiny se pohybuje mezi 1 500 až 1 800 m, ale má značné výkyvy (maximum je 4 000 m, minimum 700 m). Koloradská plošina je považována za součást platformy, od níž se při třetihorní orogenezi odtrhla a vklínila se mezi Skalnaté hory a velké mezihorské pánve Západu. Stáří hornin vyskytujících se na povrchu plošiny sahá od prekambria po kenozoikum.

Téměř po celé prvohory a druhohory byla Koloradská plošina dnem šelfového moře. Koncem druhohor nastal zdvih (resp. vyklenování), který trvá až do současnosti a je spojen se vznikem rozsáhlých sérií hlubinných zlomů (např. Hurrican, Sevier, Verde), podél nichž docházelo jednak ke kerným posunům a jednak k velkým výstupům magmatu. V rámci orogeneze, jež vytvořila Kordillery, docházelo na Koloradské plošině i ke vzniku pánví a kleneb (strukturní reliéf). Kromě strukturního reliéfu má plošina vodorovné uložení vrstev na převážné části území.

Plošná denudace Koloradské plošiny trvá už od miocénu, přičemž velké erozní tvary nemají narozdíl od jiných území tendenci k zarovnávání, ale naopak vytvářejí rozsáhlé, do zemské kůry zahloubené tvary typu kaňonů a klifů. Většina řek tekoucích po Koloradské plošině měla již předurčený směr, a proto při neustálé zdvihové tendenci toky už nemohly opustit své koryto. Díky tomu vznikly na všech zdejších řekách hluboké kaňony. 90 % plošiny je odvodňováno řekou Colorado.

Nejvýznačnějšími orografickými celky Koloradské plošiny jsou Velký kaňon, Canyon Land, Vysoké plošiny a Navajská poušť.

·        Velký kaňon (Grand Canyon Colorado) je území zahrnující řadu náhorních plošin lemujících hluboký kaňon řeky Colorado. Vlastní Velký kaňon nelemuje celé údolí řeky Colorado, ale pouze úsek od přítoku Little Colorado až po západní okraj Koloradské plošiny, kde dosahuje maximálních rozměrů a nejrozmanitější tvarové modelace. Velký kaňon vznikl výlučně erozní činností, a to díky

1)     značné nadmořské výšce Koloradské plošiny,

2)     existenci hlubinných zlomů na vrcholu anteklízy v centrální části Koloradské plošiny,

3)     litologické pestrosti sedimentárních vrstev, jimiž se řeka prořezávala,

4)     horizontálnímu uložení vrstev,

5)     dlouhotrvajícímu semiaridnímu klimatu,

6)     reliéfu s řídkým vegetačním pokryvem, což urychlilo ústup stěn kaňonu (rozvoj erozních strží).

Vysoká úbocí sousedních Skalnatých hor jsou pramennými oblastmi řek, odkud přichází po celý rok dostatek vody a tedy i erozní energie.

Délka vlastního Velkého kaňonu je 320 km a šírka se pohybuje od 8 do 27 km. Hloubka klesá od východu k západu, ale zároveň závisí na výšce tektonicky posunutých plošin, které kaňon lemují; největší hloubka je asi 1 800 m, ale nejedná se o nejhlubší či nejširší říční údolí na světě (stejně hluboké údolí vytváří např. řeka Snake v Kolumbijské plošině).

Reliéf kaňonu je spletitý, plný skalních stěn, kulis, věží a teras, které se vzájemně zakrývají. Na stěnách Velkého kaňonu vystupují prvohorní sedimentární vrstvy a u dna prekambrický krystalický základ. Ústup a rozčleňování téměř svislých stěn (tzv. cliffs) probíhá v měkkých pískovcích a vápencích poměrně rychle.

·        Canyon Land leží ve středu Koloradské plošiny po obou březích horního toku řeky Colorado a na jejích dvou přítocích Green a San Juan. Každá řeka vytváří svůj vlastní kaňon. Údolí horního toku Colorada už není tak monumentální, ale přesto dosahuje úctyhodných rozměrů. Jednotlivé úseky se od sebe navzájem nápadně liší, a to jak v morfologii, tak v profilu hornin. Reliéf se vyznačuje terasovitým uspořádáním. Kromě kaňonů se v oblasti nachází i erozí nedotčené plošiny či menší strukturní tvary.

·        Vysoké plošiny se nachází při severozápadním okraji Koloradské plošiny, na území státu Utah. Je to série plošin navzájem oddělených zlomy a příkrými tektonickými stěnami. Společným rysem je značná nadmořská výška (2 700 až 3 300 m n. m.). Vysoké plošiny vznikly na rozsáhlé poruchové linii s nejvýznamnějšími zlomy Koloradské plošiny. Pohyby ker podél zlomů vytvořily sérii hrástí a příkopových propadlin. Pohyby ker byly neobyčejně energické, takže na zlomových liniích vznikly výrazné srázné stěny (tzv. cliffs), na nichž se odhalují mocná barevná sedimentární souvrství od triasu po eocén (na nejspodnější a nejstarší druhohorní vrstvy navazují vápence mladších prvohor plošiny Kaibab, které pak přecházejí do prvohorní stratigrafie Velkého kaňonu). Souvrství jsou převážně zbarvena odstíny červené barvy - jsou okrová, růžová, karmínová či hnědá. Na klifech vznikly unikátní erozní tvary, jako např.

1)     C e d a r   B r e a k s,   kde jsou odhaleny růžové a růžovohnědé horniny (jsou připomínkou doby, kdy zde panovalo tropické humidní klima), které mají mocnost 1 000 až 1 200 m. Oblast se vyznačuje tvary zvětrávání, tj. skalními městy, pilíři, kulisami apod.

2)     B r y c e   C a n y o n,   což je odhalená a silně rozčleněná skalní stěna zlomu Hurrican. Odhalené horniny mají růžovou barvu a jsou prostoupeny šedými jílovitými sedimenty kontinentálního charakteru. Zdejší tvary vznikly prostřednictvím diferencované eroze a jedná se o skalní pilíře, věže, kulisy, pyramidy a amfiteátry.

3)     Z i o n   C a n y o n,   což je kaňon zahloubený cca 600 m pod úroven náhorní plošiny, jejíž povrch je v nadmořské výšce 2 000 m. Ze dna tohoto kaňonu se zvedají stolové hory, jejichž výška dosahuje úrovne náhorní plošiny (takovéto stolové hory zveme mesy). Zionský kaňon je zaříznut do pískovců okrové barvy. Podél zlomů se uplatňovala vulkanická činnost.

Dalšími pozoruhodnými útvary na území Vysokých plošin jsou např.:

1)     C a p i t o l   R e e f,   což je oblast tvořená málo zpevněnými fluviálními, fluviolakustrinními a lakustrinními sedimenty. V níže položených sedimentech vznikl badlandový reliéf, zatímco svrchní vrstvy jsou zpevněny vápencovým tmelem, který brání erozi svrchní části. Výška těchto útvaru majících charakter stolových hor je 600 m  ode dna pánve. Jednotlivé sedimentární horniny mají různou barvu, což odpovídá odlišným klimatickým podmínkám, při kterých docházelo k sedimentaci. Na dně údolí vznikl dvojí typ reliéfu - výše položená svrchní část je lemována pedimentem, zatímco tektonicky postižená níže položená část je ukloněná a vytváří nesouvislý pediment prostoupený dejekčními kužely. Ve středu pánve vznikla mezihorská poušť se solným povlakem, který je důsledkem vzlínavého pohybu kapilární vody při vysokých teplotách. Kůry solného povlaku jsou odolné proti eolické činnosti.

2)     A r c h e s,   což je oblast skalních pilířů, věží, hřibů a bran, které byly vytvořeny obrušujícím úcinkem větru, jenž unáší pelitické materiály. Skalních bran a oblouků je asi 60 a vznikly v souvrstvích s horizontálním uložením tak, že v místech, kde jsou méně odolné polohy vůči zvětrávání, se začal postupně otevírat otvor.

·          Navajská poušť je soubor plošin na jižním okraji Velkého kaňonu. Zdejší známou oblastí je např.   M o n u m e n t   V a l l e y,   což je pánev vyplněná sedimenty s vodorovným uložením a s troskami původně souvislé náhorní plošiny, která byla postižena zlomovou tektonikou a následně rozčleněna říční sítí. Typickým tvarem jsou 80 až 100 m vysoké stolové hory s osypy. Nachází se hlavně na okrajích Monument Valley a na jejich vzniku se uplatnila právě vodorovně uložená sedimentární souvrství. Výrazem mesa zveme takové stolové hory, které korespondují s nadmořskou výškou původní náhorní plošiny; snížené stolové hory zveme jako svědecké vrchy nebo jejich trosky jako chimney rocks. Dno pánve je rozrušováno vznikem nové hydrografické sítě. Kromě stolových hor se zde setkáme i s výstupy vulkanických intruzí podél zlomů; na okraji Monument Valley jsou intruzívní tělesa vypreparována.

Kromě Monument Valley leží v Navajské poušti i národní park   Z k a m e n ě l ý   l e s   (Petrified Forest). Je to pánev, v níž byly stromy zaneseny fluviálními sedimenty. Když se oblast začala koncem druhohor zvedat, vznikly v okolí hluboko pohřbených kmenů četné zlomy spojené s výstupy magmatu, díky čemuž byly podzemní vody horké s roztoky oxidů křemíku a dalších prvků. Těmito roztoky nebo oxidy křemíku nasycenými parami byly kmeny impregnovány (petrifikovány), díky čemuž se přeměnily v různé kameny s různou barvou (chalcedony, opály, jaspisy, acháty). Kde byla v kmenu původně dutina, tam vykrystalizovaly ametysty. Se změnou oblasti v náhorní plošiny, byl její povrch vystaven soustavné erozi a denudaci, avšak křemíkem impregnované kmeny byly mnohem odolnější než ostatní horniny.

Výraznou dominantou plošin Navajské pouště je vulkanické pohoří   S a n   F r a n c i s c o,   které leží asi 80 km na jih od Velkého kaňonu. Toto pohoří je tvořeno stratovulkány (nejvyšší dosahují 3 800 m), jejichž podstavou je vulkanické plató. Vulkanismus zde byl spjat se vznikem zlomů.

Jihozápadní Kordillery

Táhnou se přes státy Washington, Oregon a Kalifornie. Vyznačují se ostrými horskými štíty i sopečnými vrcholy pokrytými sněhem, úbocími hor s glaciální modelací, mezihorskými pánvemi, kaskádami vodopádů a peřejí. Západní svahy hor porůstají největší jehličnany světa - sekvojovce, které jsou staré až několik tisíciletí a rostou jen ve zdejším vlhkém, teplotně vyrovnaném klimatu. Naopak na jihu se setkáme se subtropickou až pouštní vegetací.

Na severu jsou Jihozápadní Kordillery vymezeny údolím řeky Fraser, na jihu přesahují na mexické území. Východní okraj sousedí s oblastí plošin, pánví a hřbetů; na západě tvoří hranici Tichý oceán.

Spojené horské pásmo Sierry Nevady a Kaskádového pohoří má ve své stavbě mladý a místy dokonce aktivní vulkanismus a v obou pohořích se projevuje výrazná zdvihová tendence. Kaskádové pohoří je charakterizováno výlevy láv a řadou sopek, které byly nejaktivnější v pleistocénu a dosud jsou některé z nich činné. Sierra Nevada má hrásťovou stavbu a jádro z intruzívních granitových těles - plutonů (batolitů). Obě pohoří, ač se navzájem geologicky a geomorfologicky liší, mají charakter nepřerušované horské hradby, která je dlouhá 1 600 km a přerušena jen dvěma řekami tekoucími skrze ni - Columbií na severu a drobným přítokem Sacramenta v jižnější části.

Jihozápadní Kordillery měly značně složitý vývoj reliéfu. Velkými změnami prošly hlavně v pleistocénu, kdy v Kaskádovém pohoří vrcholila sopečná činnost, ale zároveň celé horské pásmo postihlo rozsáhlé zalednění (tvorba ledovců byla kromě nízkých teplot podpořena hojnými sněhovými srážkami). Mohutné ledovce ležely i hluboko na jihu v Sierra Nevadě, kde vytvořily nejhlubší glaciální údolí Severní Ameriky Kings Canyon. V současnosti leží na nejvyšších hřbetech a vrcholech sopek jen menší ledovce, jejichž splazy klesají do výšek 2 000 až 2 500 m n. m.

Reliéf všech tří horských pásem (Sierry Nevady, Kaskádového pohoří a Pobřežního pásma) má ostré tvary hřebenů, skalnaté štíty a velké výškové rozdíly mezi vrcholy hřbetů a dny mezihorských depresí. Úbocí jsou zbrázděna četnými horskými řekami, které jsou vodnaté a vytváří hluboká údolí.

V rozlehlých mezihorských údolích a protáhlých pánvích táhnoucích se paralelně s pohořími se hromadí až několik tisíc metrů mocné vrstvy sedimentů snášených z hor. Do těchto pánví také směřují všechny horské řeky, které si hledají cestu k oceánu.

V nejjižnější části Jihozápadních Kordiller probíhá v uzavřených bezodtokých pánvích aridní zvětrávání a vznikají mnohé pouštní tvary reliéfu.

Jihozápadní Kordillery se skládají ze tří horských pásem:

·        Sierra Nevada je masivní vrásno-zlomové pohoří, které je 650 km dlouhé a 65 až 130 km široké. Západní svahy jsou dlouhé a mírně ukloněné do deprese Velkého údolí kalifornského, zatímco svahy východní jsou krátké a příkré. Zdvih hrástě Sierry Nevady dosáhl maximálních hodnot na jihu - nachází se zde nejvyšší vrchol jak tohoto pohoří, tak i celých amerických Kordiller Mount Whitney (4 418 m). Směrem k severu se pohoří postupně snižuje.

Hory Sierry Nevady jsou převážně plutonické povahy a náleží k tzv. nevadskému batolitu, který je druhohorního stáří. V miocénu bylo pohoří nadzvedáváno, vznikaly zlomy a docházelo k výlevům láv. Poté bylo území zarovnáno a v pliocénu nastala další fáze zdvihu, kdy se zarovnané povrchy rozlámaly na jednotlivé bloky, a začaly nabývat podoby asymetrického hrásťového pohoří. Tou dobou zmizela i obalová série sedimentárních hornin a horský reliéf vytvořily pouze exfoliační klenby. V pleistocénu se v pohoří nacházel ledovec; vrchol Mount Whitney je na vrcholu dodnes zaledněn.

Yosemitský národní park je nejznámější částí Sierry Nevady, i když zaujímá jen malou část pohoří. Území parku pokrývá vysokohorský granitový reliéf, jehož osu tvoří glaciální údolí Yosemite. Díky ledovcové modelaci je údolí 700 až 900 m hluboké, avšak na jeho dně zůstává ještě 600 m mocná vrstva neutříděného morénového materiálu a teprve pod ní leží granitové dno. Do hlavního údolí ústí řada visutých údolí, z nichž se řítí vodopády, přičemž setkáme se zde s nejvyššími vodopády Spojených států (vysoké až 700 m). Na povrch vystupují gigantické granitové masívy, a to buď ve formě rozpukaných těles (exfoliační klenby, např. Half Dome) nebo ve formě monolitů zcela postrádající puklinový systém (např. El Capitan).

·        Kaskádové pohoří je poměrně úzké horské pásmo nenápadně navazující na Sierru Nevadu. Délka Kaskádového pohoří je 1 000 km, šírka se pohybuje od 140 do 200 km. Je to vulkanické pohoří s více než 100 sopkami, lávovými příkrovy a proudy aj. sopečnými tvary. Jsou zde jediné činné vulkány mezi Aljaškou a Mexikem. Všechny vznikly na poruchové linii táhnoucí se podél celého západního okraje kontinentu.

Geologicky se pohoří vyvíjelo jako Sierra Nevada. Po nevadské orogenezi a několika erozních cyklech přerušených novými zdvihy došlo v miocénu k velkým výlevům láv. Krátké období tektonického klidu skončilo v pliocénu novým zdvihem, který vytvořil nápadně asymetrické hrásťové pohoří s krátkými a prudkými svahy na východě a mírnějšími svahy západními. S těmito pohyby souvisí vznik zlomů a nové výstupy láv. Tyto nové výstupy láv vrcholily v pleistocénu a přetrvávají až do současnosti. Velkým rozsahem vulkanitů se Kaskádové pohoří liší od Sierry Nevady, kterou charakterizují granitové plutony (batolity).

Kaskádové pohoří je sice vrásno-zlomové pohoří a proběhlo na něm několik vývojových cyklů, ale tyto staré tvary jsou překryty lávami, které pohoří dodaly strukturně-vulkanický reliéf. Sopečné hory se zvedají 1 000 m nad základní úroven a dosahují nadmořských výšek kolem 4 000 m (nejvyšší hora Mount Rainier měří skoro 4 400 m). Erozní reliéf má poměrně malé zastoupení. Ve vrcholových částech pohoří i na úbocích jednotlivých sopek ležely v pleistocénu horské ledovce, které vyplňovaly i sopečné kaldery a krátery.

Kaskádové pohoří se člení na jižní, střední a severní.

·          Jižní Kaskádové hory se vyznačovaly nepříliš rozsáhlou vulkanickou činností, takže vypadají jako ukloněné plošiny, nad které se zvedají osamocené sopečné kužely,

·          Střední Kaskádové hory jsou nejdelší. Vulkanismem je postižena zejména nejvyšší centrální část, kde se vylévají hlavně andezity a bazalty. Tento vulkanismus je ale spíše explozivní. Nad staré lávové plošiny se zvedají mohutné stratovulkány, v menší míře vznikají i štítové sopky a vytlačené kupy. K největším vulkánům patří např. Mount Rainier (nejvyšší sopka Kaskádového pohoří) nebo Mount Saint Helens. Úbocí stratovulkánů je pokryto lávovými proudy, které zaplňují stará erozní údolí, v lávách vznikly četné tunely a jeskyně, jimiž někdy protékají podpovrchové toky. Zajímavým sopečným tvarem je Kráterové jezero, což je zbytek obrovské pleistocénní sopky, jejíž kaldera se postupně naplnila srážkovou vodou.

·          Severní Kaskádové hory se vyznačují úbytkem vulkánů směrem k severu. Stejným směrem se v krajině stále více uplatňují i zvrásněné a rozlámané prvohorní a druhohorní sedimenty. Řada nejvyšších hor již není sopečného původu - jsou granitické. Velký vliv na tvary reliéfu mělo pleistocénní zalednění, vzniklo zde mnoho jezer hrazených morénami.

·        Tichooceánské pobřežní pásmo se skládá ze dvou základních orografických jednotek, a to

·   Pobřežní hory (Coast Ranges), které bezprostředně sousedí s oceánem,

·   pásmo tektonických depresí ležící na východ od Pobřežních hor a táhnoucí se od Kalifornského zálivu až do kanadských pobřežních vod.

Hory a údolí se táhnou od severu k jihu a tento jejich průběh je přerušen pouze na dvou místech příčně postavenými horskými hřbety táhnoucími se od západu k východu.

Vývoj reliéfu byl velice rozdílný, což způsobuje značná délka pobřežního pásma (1 600 km). V pleistocénu byla severní část pobřežního pásma zaledněna a jih měl humidnější klima. S ústupem ledovců se severní polovina ocitla v mírném humidním podnebí a v reliéfu zůstaly glaciální tvary; jižní polovina se dostala na hranici subtropického pásu se silnými projevy aridity. Přímořská část hor je lemována abrazními terasami.

Tichooceánské pobřežní pásmo se dělí na dvě poloviny:

·        Severní tichooceánské pobřežní pásmo, jehož nejvýznačnější částí jsou Olympic Mountains, což je nejvyšší pohoří pobřežního pásma a je  tvořeno žulovými štíty a bazaltovými pni střídajícími se s hlubokými kotlinami a ledovcovými údolími. Nejvyšší vrcholy (přes 2 000 m) jsou po většinu roku zasněženy. Hory se vyznačují mohutnými stromy a hojností mechů a lišejníků, neboť jim velmi vyhovuje chladné a vlhké klima.

·        Kalifornské tichooceánské pobřežní pásmo je oproti severu mnohem rozsáhlejší a složitější. Reliéf má strukturní charakter a prozrazuje vrásno-zlomovou stavbu území. Hlavním strukturním prvkem jsou rozsáhlé zlomové linie, na nichž dochází ke vzniku hrástí, příkopových propadlin, ke střižným zlomům, podsouvání litosférických desek a zemětřesením. Hlavní poruchové pásmo, tzv. zlom San Andreas, se táhne ve směru severozápad - jihovýchod, přičemž se jedná o celou sérii rovnoběžných zlomů. Celé poruchové pásmo je 150 až 200 km široké a 800 km dlouhé. Tektonických příkopů využívají často řeky, ale na některých místech se dno příkopu propadlo tak hluboko, že depresi zaplavilo moře (např. zátoka San Francisco na severu a Kalifornský záliv na jihu). Druhé poruchové pásmo je podstatně kratší a na zlomy San Andreas navazuje v pravém úhlu.

·        Velké údolí kalifornské je největší tektonickou sníženinou Severní Ameriky a leží mezi Pobřežními horami a Sierra Nevadou. Délka údolí je 650 km a šírka 80 km. Struktura sníženiny představuje asymetrický synklinální prohyb, jehož vznik je spojen s orogenními pohyby, které se podílely na zdvihu Sierry Nevady a ostatních pohoří stejného stáří. Od svého vzniku až po současnost se deprese naplňuje sedimenty snášenými sem z obou sousedních horských pásem. Mocnost sedimentů je 7 500 až 9 000 m. Dnem synklinály prochází zlom, jehož prostřednictvím pronikly k povrchu intruze vytvářející lakolitové vrchy, a to v severní polovině údolí.

Nejjižnější část údolí trpí chronickým nedostatkem povrchových vod a chybí jí i říční síť.