Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Pobřežních nížin

Tisknou stránku

POBŘEŽNÍ NÍŽINY

Je to nízký rovinatý pás země na jihovýchodním okraji Severní Ameriky. Táhne se od mysu Cod v Massachusetts podél atlantského pobřeží až na Floridu a odtamtud pokračuje podél Mexického zálivu až k řece Rio Grande. Na úseku Spojených států činí délka pobřežních nížin 3 500 km. Na sever od mysu Cod byly staré pobřežní nížiny postiženy mořskou záplavou a změnily se v kontinentální šelf; z poloviny zaplavené jsou i nížiny podél Mexického zálivu. Šírka nížinného pásu nepřesahuje 200 až 300 km; výjimkou je poloostrov Florida a aluviální nížina Mississippi, kde jsou nížiny rozsáhlejší.

Území je budováno víceméně vodorovně uloženými a částečně zpevněnými sedimenty, které se na okraji kontinentu ukládají od konce křídy. Původ sedimentů je mořský i suchozemský. Jejich mocnost se různí od několika desítek metrů až po několik kilometrů v poklesových synklinálách (např. mocnost sedimentů při pobřeží Mexického zálivu je 9 000 m). Podložní horniny, na nichž sedimenty spočívají, mají povahu mladého platformního fundamentu, který se už stal součástí severoamerické platformy. Podloží tvoří většinou metamorfity a vulkanity prekambrického až prvohorního stáří. Kontinentální šelf má poklesovou tendenci prakticky od doby, kdy došlo k roztržení Evropy a Severní Ameriky.

Na reliéfu pobřežních nížin lze vydělit tři paralelní zóny lišící se rozsahem, složením a stářím hornin:

1)     Vnější přímořská zóna představuje nejmladší pásmo nížiny, které bezprostředně sousedí s oceánem; je nízké, ploché, značně vlhké a pokryté bujnou vegetací (na severu rostou vysoké trávy a na jihu křoviny mangrove). Charakteristickými tvary jsou

·        říční delty a estuária, avšak protože značná část pobřeží podléhá transgresi, jsou estuária hojnější (deltu tvoří jen Mississippi),

·        písečné kosy, ostrovy a podmořské lavice, které vznikají z usazeného fluviálního materiálu; písečné kosy tvoří charakteristické obloukovitě prohnuté ostrovy, dlouhé několik desítek až set kilometrů, široké 1 až 3 km; kosy se často spojují s pobřežím a oddělují od moře lagunová jezera.

·        marše, což je přechodný tvar mezi mořským dnem a souší; jsou vlhké, bažinaté a převážně ještě slané, vznikají ve vysychajících lagunách a na nejnižších mořských terasách (mohou být ale předzvěstí postupující mořské transgrese),

·        písečné pláže,

·        korálové ostrovy a útesy, které se vyskytují na jihu a vyrostly na okraji ponořené kontinentální kry.

2)     Střední zóna již není v přímém kontaktu s mořem. Představuje akumulačně erozní reliéf se sedmi stupni mořských teras a poněkud staršími sedimentárními horninami. Povrchové vody jsou už všude sladké. Území porůstají kromě trav a bažinné vegetace i stromy (borovice na písčitých půdách, bažinné dřeviny v močálech). Šírka zóny se pohybuje mezi 50 až 100 km a na severu sahá až k Piedmontu, tj. k linii vodopádů. Střední zóna vznikla ze čtvrtohorních sedimentů, na jihu se objevují i sedimenty neogenní.

3)     Vnitřní týlová zóna je v kontaktu s vnitrozemím a zahrnuje některé formy denudačně strukturního reliéfu. Charakteristické jsou série zlomových linií, podél nichž došlo k výzdvihu dvojitého až trojitého pásma nízkých kuest obrácených čelem do vnitrozemí a s mírnými svahy k moři. Reliéf charakterizuje i dobře vypracovaná říční síť, údolí jsou široká a místy hluboká až 60 m a řeky v nich často meandrují, zařezávají se do měkkých sedimentů a zanechávají terasové stupně, které se v blízkosti oceánu spojují s mořskými terasami. V některých nížinách jsou patrná i stará opouštěná údolí velkých řek.

Atlantské pobřežní nížiny

Táhnou se od massachusettského mysu Cod po severofloridské Jacksonville Beach. Jejich šíre je maximálně 300 km a převážnou část území představují nížiny s říčními i mořskými terasami, na nichž rostou borové lesy. Je zde hodně bažin, které mají při pobřeží povahu slaných marší. Týlová zóna denudačně strukturního reliéfu místy chybí nebo tvoří jen úzký pruh v sousedství linie vodopádů. V atlantských pobřežních nížinách je nejširší vnější pobřežní zóna, která má na severu charakter zálivový a na jihu ostrovní.

Zálivové pobřeží se rozkládá od severního mysu Cod po ústí Neuse River v Severní Karolíně. Tvar pobřeží a jeho nadmořská výška jsou přímým důsledkem jak poklesu pevniny z doby pleistocénního zalednění, tak i zvýšené mořské hladiny po roztátí kontinentálních ledovců. Proto je ponoření na severu daleko rozsáhlejší (záplavy postihly nejen pobřežní nížiny, ale i část appalačských struktur).

Nejhlubší zátokou atlantských pobřežních nížin je Chesapeake Bay, která vznikla zaplavením dolního toku řeky Susquehanna a jejích přítoků. Zátoka proniká desítky kilometrů do vnitrozemí až k linii vodopádů a bývalé přítoky (např. Potomac) proměnila v samostatné řeky s hlubokými estuárii. Obdobně vznikly i severovýchodně ležící zátoka Delaware a jižně ležící zátoky Albemarle a Pamlico. Tyto zátoky jsou díky současným atlantským proudům uzavírány písečnými lavicemi a písečnými kosami; v zátokách se usazují písečné valy a místy vznikají laguny.

Ostrovní pobřeží se od severu odlišuje menší zatopenou oblastí, nevýraznými estuárii a absencí pobřežních bariér. Pobřeží je lemováno četnými ostrovy, jež jsou rovnoběžné s pobřežní linií a oddělené od ní průlivy, lagunami nebo slanými maršemi. Vnější zóna ostrovního pobřeží je tvořena mladými mořskými terasami, mezi nimiž se táhnou bažiny; střední zóna je tvořena pásem starších mořských teras, na nichž je už patrná eroze; značný rozsah nabývá vnitřní strukturně denudační zóna sahající až k linii vodopádů.

Florida

Je to nejjižnější a nejnižší poloostrov Severní Ameriky. Leží v klimatickém pásu subtropů a menší, jižní částí zasahuje do tropů. Délka Floridy je cca 600 km a šírka 230 km.

Reliéf je převážně nížinný, nápadných je sedm stupňů mořských teras, které leží ve výškách od 3 do 80 m n. m.

Pro Floridu jsou typické karbonátové horniny, na nichž se tvoří kras. Krasovění je vyvoláno vysokou hladinou podzemních vod a jeho maximální rozvoj probíhal patrně v období glaciálů, kdy hladina oceánu i podzemních vod poklesla - tehdy vznikaly závrty a podzemní systémy jeskyní. Se zdvihem mořské hladiny stouply i podzemní vody a došlo k zatopení podzemních prostorů. Vody podzemního říčního systému se spojily s mnoha povrchovými závrty, jejichž spodní části zaplavily, a vznikla tak okrouhlá krasová jezírka.

Příznačný je také systém artéských vod, jejichž vývěry jsou rozesety po celém poloostrově.

Jižní tropická Florida

Rozkládá se v pásmu tropů; chybí jí zimní sezóna a nikdy jí nezasáhne mráz. Průměrná nadmořská výška je pouze 8 m. Jižní Florida má špatný odtok vody a nadbytek srážek, takže je pokryta bažinami, močály, mokřinami a jezery. Známé jsou bažiny Everglades, které se táhnou na jih od jezera Okeechobee. V centrální části těchto bažin se vytváří hammocks, což jsou malé ostrůvky pevné půdy porostlé bažinnými tropickými stromy, mezi nimiž se táhnou těžko průchodné mokřiny. Okraje Everglades jsou bez stromů, ale zato tam rostou až 3 m vysoké bažinné trávy. Na západ od Everglades se rozkládá Big Cypress Swamp, což je území střídajících se bažin a suché země, kde rostou bažinné dřeviny a na suchých ostrůvcích i specifické druhy borovic.

Podél nejjižnějšího cípu poloostrova Florida se rozkládá pásmo ostrůvků Florida Keys, které je 250 km dlouhé. Východní ostrovy mají charakter vápencových útesu, západní ostrovy vyrostly na korálových útesech lemujících ponořený okraj kontinentální kry. Většina ostrovů je porostlá tropickým lesem a mangrove.

Pobřežní nížiny Mexického zálivu

Rozkládají se od Floridy až po ústí řeky Rio Grande. Je to nížinné pobřeží, kde pevninská kra tvoří při okraji platformy výrazný prohyb doprovázený paralelními zlomy s vysunutými kuestami, které směřují čelem do vnitrozemí. Pokles podložních hornin mladého fundamentu dosahuje v oblasti pobřežních nížin Mexického zálivu maxima; stejně maximální je i mocnost sedimentárních vrstev dosahující 9 km. Na pobřeží Mexického zálivu jsou plně vyvinuty všechny tři zóny od nejmladších pobřežních tvarů až po strukturně denudační reliéf zvolna přecházející do Vnitřních rovin. Do nížin je vklíněna aluviální nížina řeky Mississippi, která je rozděluje na dvě části - západní a východní.

Východní nížiny leží mezi Floridou a nížinou Mississippi. Pobřežní zóna je charakterizována poklesem pobřeží s tvorbou hlubokých zátok, estuárií řek a bažin. Některé partie pobřeží jsou lemovány ostrovy z jemných mořských sedimentů.

Střední zóna se vyznačuje krasovými jevy, ale pásmo mořských teras je mnohem užší než na atlantském pobřeží, neboť transgrese je rozsáhlejší. Týlová zóna je velmi široká, leží na ní převážná část nížin a vyznačuje se pásmy nízkých kuest.

Západní nížiny se rozkládají mezi nížinou Mississippi a údolím řeky Rio Grande. Od východních nížin se odlišují především výraznějšími sériemi zlomů, které se na povrchu projevují nápadnějšími stupni. Na zlomech se objevují série vulkanických těles, z nichž některá ční v krajině jako kopce. Pobřežní zóna je lemována slanými maršemi, lagunovými jezery s brakickou vodou, rozsáhlejšími zálivy, podmořskými lavicemi, písečnými valy a útesy. Typickým znakem jsou i solné dómy, které jsou rozeseté po celém pobřeží a pronikají třetihorními, vesměs karbonátovými horninami.

Střední zóna ani zde není příliš široká, neboť podlehla transgresi a mořské terasy jsou proříznuty aluviálními nížinami. Vnější týlová zóna je porušena velkými zlomy souběžnými s pobřežím; na těchto zlomech došlo ke vzniku kuest.

Aluviální nížina Mississippi

Vkliňuje se do pobřežních nížin Mexického zálivu. Začíná při ústí řeky Ohio a končí na nejjižnějším výběžku delty. Na severu je nížina poměrně úzká (cca 25 km) a směrem k jihu se rozšiřuje (u pobřežní čáry dosahuje 400 km).

Delta je bažinatá, s brakickou vodou, zarostlá mangrove a rákosinami. Pokrývá plochu asi 95 000 km2. Říční koryto je lemováno agradačními valy, které dosahují výšky až 60 m.

Velké klimatické změny v pleistocénu spjaté s poklesy mořské hladiny a táním ledovců se odráží ve vývoji aluviální nížiny Mississippi; změny se projevují např. překládáním koryta řeky a posunem delty. V současnosti roste delta zejména podél hlavního ramene, které se u New Orleans stáčí k jihovýchodu, a všeobecně můžeme říci, že Mississippi svůj tok posunuje stále více na východ (nejstarší známé koryto leželo o 130 km západněji než v současnosti) 

Říční terasy z období pleistocénních zalednění mají čtyři stupně. Jednotlivé glaciály se na terasách projevily počáteční akumulací, ale při postupném snižovaní mořské hladiny začínala narůstat erozní činnost spojená se zahlubováním toku. Interglaciály se vyznačovaly vodnatostí řek, ale také velkým množstvím unášeného materiálu a zvyšováním erozní báze (mořské hladiny).

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.