Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Afrika> Fyzická geografie Afriky> Přírodní regiony Afriky

Tisknou stránku

PŘÍRODNÍ REGIONY AFRIKY

ATLAS

Atlaská pohoří se táhnou v délce cca 2 000 km na severozápadě Afriky. Vznikla při mladopaleozoickém hercynském vrásnění a poté byla převrásněna neogenním vrásněním alpínským. Jižní paleozoická polovina pohoří má charakter podélných antiklinálních hřbetů oddělených synklinálními údolími a je budována krystalinikem (žulami a metamorfity), zatímco severní neogenní polovina má příkrovovou stavbu s vápenci a břidlicemi a krystalinikum vystupuje pouze na několika malých lokalitách.

Orografie, geomorfologie

  • Ríf neboli Rifský Atlas se táhne podél východního pobřeží Maroka a je budován převážně vápenci. Dosahuje výšky cca 2 500 m vrcholem Tidirhine.
  • Tellský neboli Pobřežní Atlas je vápencové pohoří táhnoucí se podél pobřeží Alžírska až k mysu Bon v Tunisku. V malé oblasti kolem Alžíru vystupuje z obalových sérií krystalinikum. Nejvyšší vrcholy dosahují 2 300 m (Džurdžura).
  • Střední Atlas odděluje západní Maroko od východních pustin, je silně zasutěn, v mnoha částech má ráz zkrasovělé náhorní plošiny pokryté neovulkanity a rozbrázděné hlubokými kaňony řek; ve východní části pohoří jsou hojná polje. Nejvyšší bod přesahuje 3 300 m (Bou Naceur). Střední Atlas má relativně dost srážek a v zimě i dost sněhu. Vyznačuje se dubovými porosty a nad 1 500 m n. m. porosty cedru.
  • Vysoký Atlas se táhne od Agádíru na východ; je dlouhý 750 km a 80 km široký. Již u moře nabývá značných výšek, řada vrcholů přesahuje 3 500 m. Nejvyšším bodem pohoří a celé soustavy je Džabal Tubkal (4 167 m), což je bývalý vulkán s vypreparovaným sopouchem. Vysoký Atlas nemá ledovce ani firnoviska, ale vyznačuje se glaciálními tvary (kary, morény, trogy), které jsou však již překryty sutěmi. Zatímco atlantské svahy Vysokého Atlasu mají dosti srážek, jižní a jihovýchodní svahy jsou pod vlivem Sahary suché, pusté a jen skromně porostlé trnitými křovinami. Severní svahy pohoří jsou poměrně dost zalidněny, a to do značných výšek, a naopak jižní svahy jsou neosídlené.
  • Saharský neboli Velký Atlas je mnohem nižší než Vysoký Atlas a směřuje k severovýchodu. Tvoří rozhraní mezi horstvy Atlasu a pouští, a proto je suchý a bez známek vegetace. Nejvyšší vrchol Šelija přesahuje 2 300 m. Saharský (Velký) Atlas je budován pískovci a má ráz tabulí; na východě je ukončen stupňovinou Šambi, která vznikla rozlámáním a následnými výzdvihy a poklesy ker.
  • Antiatlas je budován krystalickými břidlicemi, křemenci a dolomitickými vápenci; je zvrásněn jen slabě a povrchem připomíná tabuli. Podobně jako Saharský (Velký) Atlas tvoří rozhraní mezi horstvy Atlasu a pouští. Střední výška vrcholů je 1 600 m, ale nejvyšší vrcholy přesahují 2 300 m. K Vysokému Atlasu je Antiatlas připojen vulkanickým horstvem Siroua (3 300 m)
  • Marocká meseta se rozkládá na jih od Casablanky. Je to plošinaté území (průměrná nadmořská výška je 600 až 700 m, na severu až 1 300 m) rozčleněné kaňony a obklopené pásmy Vysokého a Středního Atlasu. Meseta má přiznivé klimatické podmínky, je zde teplo a její řeky mají po celý rok dostatek vody. Jedná se o zemědělskou základnu Maroka.
  • Náhorní plošina šotu se rozkládá mezi Tellským a Saharským Atlasem. Plošina se snižuje od západu na východ z 1 200 na 800 m a týmž směrem se i zužuje z 200 km na několik málo kilometrů. Náhorní plošina je velice suchá oblast trpící nedostatkem srážek, neboť leží ve srážkovém stínu Tellského Atlasu. V četných mělkých sníženinách se vytvořily šoty, tj. mělké pánve, které jsou za zimních dešťů vyplněné vodou, jež pak zvolna vysychá a silně zasoluje půdu; největšími šoty jsou Šott aš-Šarkí (2 000 km2) a Šott al-Hodna.
  • Pobřežní nížina Tuniska neboli Sahel je pokryta travnatou stepí.

Podnebí

Jen úzký mezi pobřežím a prvním horským hřbetem má pravé středomořské podnebí. Hned za ním je krajina zbavena působení moře a otevřena vlivům Sahary. V létě převažuje vzduch tropický, zatímco v zimě proniká i vzduch polární, jehož chlad je ale zmírňován dlouhou cestu k jihu. V zimě převládají západní, od Atlantiku vanoucí větry, které nesou dešťová mračna. V létě je nad Středomořím oblast vysokého tlaku s jasnou oblohou a beze srážek, občas zavane ze Sahary horký vítr scirocco, který přináší spoustu prachu a písku. V blízkosti atlantského pobřeží vanou silné osvěžující brízy, jež v létě pronikají hluboko do vnitrozemí. Studený Kanárský mořský proud jim dává chladivý ráz a způsobuje četné pobřežní mlhy.

Teploty na pobřeží jsou v ročním chodu vyrovnané (letní 24 až 27 °C a zimní 12 až 15 °C), nejteplejší je srpen; ani rozdíly mezi dnem a nocí nejsou velké. Ve vnitrozemí jsou značné amplitudy denní i roční. Zimní teploty ve Vysokém a Středním Atlasu zůstávají po několik týdnů pod bodem mrazu a studené větry tam často přinášejí sníh (někdy ho leží i více než 1 m). Podobná situace panuje i na hřbetech Tellského Atlasu. Na jaře je sníh výrazným zdrojem vody, a proto jsou na řekách stékajících z těchto pohoří vybudovány přehrady k jejímu zachycování pro potřeby zemědělství. Letní a denní teploty nejsou menší než na pobřeží, spíše na opak.

Nejvíce srážek dostává východ Tellského Atlasu - roční úhrny zde přesahují 1 000 mm. Ve všech částech Atlasu je rozdíl mezi návětrnými deštivými severními svahy (dostávají až 800 mm srážek za rok) a závětrnými suchými jižními svahy (maximálně 200 až 400 mm srážek za rok).

Vodstvo

Velká část oblasti nemá odtok k moři. Jenom z vyšších pohoří stékají trvalé řeky a dostihují moře (např. alžírský Šelif a marocké Mulúja a Sebu). Ostatní toky mají vodu jen v období dešťů.

Rostlinstvo

Vegetace je vcelku chudá. Hlavním vegetačním obdobím je jaro a podzim, kdy občas prší. Ročně se střídá období vegetačního růstu s dobou letního sucha a zimního klidu.

Převládají stepi, na pobřeží macchie tvořené stále zelenými, trnitými, hustými křovinami dorůstajícími do výšek 1 až 7 m. V macchii se vyskytují vavřín, rododendron, planika, myrta, lentišek, rozmarýn, levandule.

Lesy se udržely jen na svazích přivrácených k moři a začínají ve výškách 1 200 až 1 400 m a převládají v nich duby, tamaryšky a jalovce. Ve výškách nad 1 700 m rostou cedry, jilmy a jasany. Horní hranice lesa leží ve výši cca 4 000 m. Nad lesním pásmem se táhnou křovité porosty v nichž převládá dub a jalovec. Na alpínských loukách jsou vonné druhy levandulí.

Postupem k jihu s úbytkem srážek a přibýváním tepelných rozdílů mezi létem a zimou se vegetace stává chudší, na jižních svazích jsou jen stepi. Výraznou vegetační hranicí jsou hřebeny Antiatlasu a Saharského (Velkého) Atlasu - jejich severní svahy mají porosty hlavně s alpskou borovicí a dubem a ve vyšších polohách s cedrem, kdežto jižní svahy jsou pod vlivem Sahary naprosto holé a pusté.

 

SAHARSKO-SÚDÁNSKÉ ROVINY A PLOŠINY

Sahara a Súdán mají společný geologický vývoj. Pod povrchem leží krystalické podloží tvořené žulami a rulami, jež byly denudovány a zarovnány a na povrch vycházejí v klenbách, které byly postiženy neogenní zlomovou tektonikou a vulkanismem. Na krystaliniku spočívá série mladších kontinentálních sedimentů. V křídě byl severozápad Sahary zatopen mořem a vytvořily se mohutné vrstvy vápenců. Od eocénu nebyly na Sahaře významnější mořské transgrese.

Rozdíl mezi Saharou a Súdánem je klimatický - Sahara je vymezena izohyetou 100 mm srážek za rok. Súdán se nachází na jih od 18° s. š. na západě a 16° s. š. na východě. Roční srážkové úhrny se v Súdánu pohybují mezi 250 mm na severu a místy až 1 500 mm na jihu. Díky odlišným srážkovým úhrnum se v Súdánu setkáme s odlišnými typy savan. Severní okraj Súdánu bývá zván Sahel (tj. okraj).

Sahara

Sahara je největší pouští světa, má rozlohu 8,7 milionu km2 a táhne se v délce 4 800 km a pásu širokém 1 300 až 1 600 km od Atlantského oceánu až k Rudému moři. 

Orografie, geomorfologie

V reliéfu západní Sahary převládají rozlehlé roviny a mělké pánve. Velká část povrchu je kryta písky se stěhovavými dunami

Ve středu Sahary se tyčí krystalinické masivy, které se vyklenuly již za hercynského vrásnění a během neogénu byly postiženy zlomovou tektonikou a staly se podstavcem pro sopečná pohoří. Jedná se o pohoří

  • Aďr (též Saharské Alpy), které je nejnižší a dosahuje 1 900 m,
  • Ahaggar (též Hoggar) s vypreparovanými vulkanickými tvary a vytlačenými magmatickými (čedičovými) kupami; nejvyšší částí je západní masiv Atakor s horou Tahat (2 918 m). V okolí Ahaggaru se pak rozkládají kuesty Tassili.
  • Tibesti, které je podobné Ahaggaru a nachází se v něm nejvyšší hora Sahary vulkán Emi Koussi (3 415 m),

Kromě těchto velkých sopečných pohoří, je Sahara prostoupena i ostrovními horami vyvřelin.

Dalším významným útvarem na střední Sahaře je pískovcová plošina Ennedi na pomezí Čadu a Súdánu, dosahuje výšky 1 400 m.

Libyjská poušť je budována křídovými a třetihorními pískovci a vytváří velkou plošinu, z níž se na trojmezí Egypta, Libye a Súdánu zvedá krystalický a přes 1 900 m vysoký masiv Džabal Abenat. Libyjská poušť je nejsušší částí Sahary (málo pramenů a jejich menší vydatnost, málo suchých vádí). Velký rozsah mají plochy kryté pískem; největší plochy písečných přesypů jsou ve východní polovině Libyjské pouště. Dalším typickým jevem jsou četné rozsáhlé deprese (např. Kattára, jejíž dno leží 133 m pod hladinou světového oceánu), které vznikly činností větru (vyvátím).

Středomořské pobřeží se vyznačuje většími úhrny srážek (přes 200 mm ročně), přičemž srážky přináší vítr vanoucí od severu (etésie). Bohatší je i vegetace - místy se setkáme s macchií a porosty olivovníku. Jinak zde rostou xerofytní byliny a řídké keře.

Tabule Sahary klesá ke středomořskému pobřeží v několika stupních.

V alpínském vrásnění vzniklo pohoří při Rudém moři, v němž se dnes nachází horské pouště (Arabská a Nubijská). Toto pohoří má krystalické podloží, je pokračováním Etiopské vysočiny a má průměrnou výšku 1 200 až 1 500 m (nejvyšší vrcholy přesahují 2 100 m). Pobřeží Rudého moře je málo členité a je lemováno korálovými útesy a ostrůvky. K západu toto pohoří přechází v plošinu, která se sklání k Nilu a je budována pískovci.

V Asii jsou pokračováním tohoto pohoří hory na Sinajském poloostrově, které se vrcholem Gebel Katherina tyčí do výšky 2 637 m. Sinaj vybíhá jako trojúhelník vymezený dvěma příkopy, Suezským a Akabským. Je složen z krystalických hornin a místy pokryt pouští.

Hlavními typy pouště jsou

  • erg, což je písečná poušť pohyblivých dun. Na Sahaře je zastoupena poměrně málo, pokrývá pouze jednu pětinu rozlohy. Erg je skoro bez vegetace, výjimkou je jen pár tamaryšků. S ergy se setkáme na západní Sahaře (Erg Igidi, Erg Šeš, Velký západní a Velký východní erg), v Libyjské poušti a Nigeru (pouště Ténéré a Grand Erg de Bilma). Saharský písek je poměrně mladý, není mořského, nýbrž pevninského původu a představuje zvětralý kenozoický materiál.
  • reg nebo serír, což je šterkovitá (resp. oblázková) poušť a je to převažující typ na Sahaře,
  • hamáda, což je kamenitá poušť s holými skalními výchozy a kameny, příkladem může být Hamáda al-Hamrá v severozápadní Libyi nebo hamády na okraji pohoří Ahaggar, Tassili a Tibesti.

Podnebí

Sahara má silně aridní podnebí vyznačující se jasnou oblohou a po celý rok téměř nepřetržitým slunečním svitem. Celkový ráz klimatu je ovlivněn skutečností, že Sahara leží v oblasti suchých pasátů, jejichž prostřednictvím proudí kontinentální tropický vzduch k intertropické zóně konvergence (ta se během léta posunuje nad nejjižnější okraj Sahary). Na pobřežním pásmu je aridita zesílena studeným Kanárským proudem, který výrazně vysušuje původní mořský tropický vzduch.

Roční srážkový průměr je kolem 50 mm. Nad vysokými saharskými horami dochází k silným výstupným vzdušným proudům a následkem toho k orografickým srážkám, jež se dostavují většinou v podobě krátkých a prudkých lijáků. Nejvyšší partie Ahaggaru jsou každým rokem zasněženy.

Značné jsou denní teplotní amplitudy (kolem 25 °C), noční teploty klesají mnohdy i pod 0 °C. Naopak roční teplotní amplituda nebývá velká, zhruba jen 15 °C.

Vodstvo

Velkými pouštěmi severní Afriky protéká jedině Nil, který má z Etiopské vysočiny a rovníkové Afriky tolik vody, že přes velkou ztrátu během toku pouští ústí ještě do Středozemního moře jako veletok. Kromě Nilu jsou na Sahaře jen periodická vádí. Řada říčních údolí je fosilních a pocházejí z pleistocénu, kdy byla Evropa zaledněna, a proto bylo na Sahaře chladněji a více srážek než dnes.

Od šesté peřeje (80 km severně od Chartúmu) má Nil střídavě mírný a přes peřeje (katarakty) prudký tok. U Asuánu byly poslední, dnes Násirovým jezerem zaplavené peřeje. Odtud až po deltu má Nil malý spád a teče zaříznut do pískovců a vápenců, protéká Káhirou a končí rozsáhlou deltou. Aluvium se vytvořilo za posledních 16 000 let a vzniklo zvětráváním, erozí a odnosem materiálu z Etiopské vysočiny.

Voda se čerpá buďto ze studní, jež byly vyhloubeny v suchých vádích, zatímco jinde se používá podzemních kanálů, jež vodou vodu samospádem a umožňují zavlažovat i velmi vzdálené lokality. Na severozápadním okraji Sahary při atlaských horách se používá artéské vody, neboť z hor stéká pod povrchem po vodonosných vrstvách do artéských pánví stále nová voda.

Rostlinstvo

Vegetace je velmi sporá, a to hlavně na výšinách uvnitř Sahary. Zbytky vegetace se udržují hlavně ve šterkovitých pouštích; na skalnaté hamádě se setkáme s lišejníky. Na březích vádí rostou traviny. Na severu, pokud je v půdě voda, jsou častější mediteránní druhy (pistácie, tamaryšek, akácie).

Súdán

Probíhá napříč celým kontinentem jižně od Sahary. Je přechodnou oblastí mezi Saharou a vlhkými tropy. Hranicí proti Sahaře je pruh ještě s pravidelnými srážkami. Jižní hranici tvoří okraje Súdánské (Hornoguinejské) vysočiny a rozvodí mezi Kongem a Šari.

Orografie, geomorfologie

V reliéfu převládá jednotvárný zarovnaný povrch se středními nadmořskými výškami 400 až 500 m a častými ostrovními horami. Vyšší polohy jsou budovány krystalinikem, typické rozsáhlé pánve (Nigeru, Čadská pánev, kotlina Bodélé, sníženina Nilu) jsou pokryty sedimenty.

  • Senegambijská sníženina tvoří pobřeží Atlantského oceánu, je kryta aluviem a mladými mořskými sedimenty.
  • Súdánská (Hornoguinejská) vysočina je hornatá oblast na rozvodí řek Senegal a Niger. Je to v podstatě krystalinikum vycházející na povrch (tzv. sierraleonský štít). Ve stupňovině Fouta Djallon se setkáme s pískovci, které zde zanechala staropaleozoická mořská transgrese. Nejvyššími masívy Súdánské vysočiny jsou Loma (1 950 m) a Nimba (1 750 m).
  • Dále na východ se rozkládá nízko položená oblast na středním Nigeru a horní Voltě. Tato oblast vznikla v souvislosti s hercynským vrásněním a nachází se v ní vnitrozemská delta Nigeru.
  • Ještě dále k východu vystupuje Baučská náhorní plošina neboli Jos (1 781 m), což je krystalinický masív pokrytý navíc lávovými výlevy,
  • Dárfúr a Kordofán, což jsou vulkanické plošiny a nižší vysočiny na pomezí Súdánu a Sahary. Dárfúr dosahuje výšky 3 088 m (Džabal Marra) uchovaly se v něm relikty středomořské vegetace.
  • Ve sníženině Nilu se nachází bažinná oblast Sudd.

Podnebí

Je typické periodickými změnami ve směrech větrů. V zimě převažuje severovýchodní suché pasátové proudění, v létě proniká z rovníkové oblasti vlhký jihozápadní monzun přinášející srážky od Guinejského zálivu. Na jaře a na podzim, kdy se střídají pasáty a monzuny, se počasí často během dne mění a charakteristické jsou prudké bouře.

Srážek ubývá od jihu k severu (od 1 000 na 250 mm). Nejteplejšími měsíci jsou březen až květen (teplotní maxima dosahují 30 až 35 °C), nejchladnější období je od července do prosince. Měsíční teplotní amplitudy jsou malé (3 až 5 °C), denní jsou větší (10 až 15 °C)  .

Vodstvo

Regionem protékají dva africké veletoky - Nil a Niger. Dalšími významnými řekami jsou Senegal, Gambie a Šari, která ústí do Čadského jezera (voda pak prostřednictvím podzemního odtoku směřuje z jezera dále do kotliny Bodélé).

Rostlinstvo

Typickou rostlinnou formací jsou suché savany (na severu) a parkové savany s galeriovými lesy podél řek (na jihu). Typickým stromem je pro jižnější části baobab, pro severnější části akácie.

 

HORNÍ GUINEA

Zaujímá úzký pruh podél severního okraje Guinejského zálivu. Jde o oblast původně tropických deštných lesů, které směrem do vyšších poloh ve vnitrozemí přechází v savany. V oblasti Ghany, Toga a Beninu je pás lesů díky suššímu podnebí přerušen a savany se dostávají až na pobřeží. Pobřežní pruh vystavený přílivu je porostlý magrovníkem, a to hlavně v bažinaté deltě Nigeru a na pobřeží Libérie.

V krajině převažují zarovnané povrchy budované krystalinikem sierraleonského štítu. Tyto povrchy jsou rozčleněny erozními údolími řek. Ve strukturách převažuje severojižní směr, díky tomu i zdejší řeky tečou od severu k jihu. Nejvýznamnějším pohořím je křemencové Tožské pohoří dosahující 700 až skoro 1 000 m n. m.

Pobřeží na jih od Gambie poklesává, což dosvědčují estuáriová ústí řek a množství ostrovů. Východnější pobřeží jsou téměř nečleněná a jsou zanášena říčními náplavy a lemovaná lagunami.

Oblast se vyznačuje celoročně vydatnými srážkami, neboť tudy celoročně proudí vlhké pasáty směřující z Atlantského oceánu k intertropické zóně konvergence. Např. oblast delty Nigeru vykazuje roční úhrn srážek 3 000 až 4 000 mm. Právě díky vlhkému podnebí se zde udržují tropické deštné lesy, ačkoli by zde měla být savana. Výjimkou je oblast Ghany, Toga a Beninu, kde se monzun ochlazuje o studenou mořskou vodu a vydává na pobřeží méně srážek (jen 700 mm srážek za rok).

Roční teplotní amplitudy jsou mimořádně nízké (maximálně 5 °C). Teploty jsou téměř stejně vysoké i přes celý den a noc.

Západní polovina Horní Guineje bývá v lednu zasahována harmattanem, což je vítr vanoucí ze Sahary a přinášející suché a prašné počasí.

Řek je mnoho a mají nadbytek vody, významnější jsou např. Sassandra, Bandama a Volta. Svým dolním tokem paří do této oblasti Niger.

 

KONŽSKÁ PÁNEV

Orografie, geomorfologie

Ústrední částí regionu je vlastní Konžská pánev, která tvoří rozsáhlou mělkou sníženinu, jejíž značně zarovnané dno se nachází v nadmořské výšce 300 až 500 m. Konžská pánev je poklesové území již od prvohor. V neogénu došlo k rozlámání oblasti na kry, díky čemuž střed pánve poklesl, zatímco okolní pohoří a náhorní plošiny se dostaly na úroven 1 000 až 1 500 m n. m. Dno Konžské pánve a částečně její okraje od Kamerunu k Angole jsou budovány krystalinikem, na němž spočívají pliocenní a aluviální uloženiny někdejšího obrovského vnitroafrického jezera, po němž zůstaly rozsáhlé bažiny. Na východní straně pánve se vynořují prekambrické sedimenty.

Po stranách je Konžská pánev obklopena náhorními plošinami a pohořími:

  • Adamauské pohoří lemuje pánev na severozápadě a je tvořeno rozsáhlými vulkanickými příkrovy, které vznikly na kamerunské zlomové linii. Průměrná výška oblasti je 1 000 až 1 500 m n. m.; nejvyšším vrcholem je vulkán Kamerunská hora neboli Fako (4 070 m). Kamerunská linie, na níž se vázal vulkanismus, pokračuje i v moři a vznikly na ní ostrovy Bioko, Princův ostrov, Svatý Tomáš a Pagalu.
  • Náhorní plošina Azande lemuje severní okraj pánve. Azande je budována krystalinikem a je dokonalým příkladem zarovnaného povrchu. Na západě se ze zarovnaného povrchu zvedají masívy. Nadmořská výška plošiny je cca 900 m a plošina vytváří rozvodí mezi povodím Konga, Čadského jezera a Nilu. Většina území je pokryta parkovou krajinou s galeriovými lesy v údolích.
  • Východ Konžské pánve je lemován pohořími Mitumba a Bleus, což jsou hory dosahující až 3 000 m n. m. a vysoce dotované srážkami.
  • Jihovýchod Konžské pánve je ohraničen plošinou Katanga, která je rozlámána výběžky východoafrického riftu a střídají se v ní výše a níže položená území. Většina povrchu plošiny se nachází v nadmořské výšce kolem 1 000 m. Rostlinnými formacemi jsou hlavně savany a parková krajina.
  • Jih Konžské pánve je ohraničen plošinou Lunda, která se vyznačuje monotónním zarovnaným povrchem, jehož úroven se nachází v 1 500 m. Zarovnaný povrch je zbrázděn toky severojižního směru (stékají po něm významné řeky systému Konga). Většina Lundy je kryta světlými suchými lesy, jenom na severu, kde více prší, jsou ještě tropické pralesy; na jihu se šíří již savany. Všude podél řek jsou galeriové lesy.
  • Na západě plošiny Lunda se nachází masiv Bié (2 620 m), ve kterém vystupují na povrch horniny afrického štítu (křemence). Masiv se vyznačuje radiální říční sítí - do všech stran z něj stékají významné řeky (např. Cunene, Cuanza, Cubango).
  • Západní okraj Konžské pánve je lemován Dolnoguinejskou vrchovinou, která se skládá ze zarovnaných povrchů, z nichž vystupují izolované masivy. Vrchovina je proříznuta řekou Kongo, která zde vytvárí 32 peřejí.
  • Celé pobřeží má znaky pobřeží poklesového - estuáriová ústí řek (Kongo, Gabon, Mbini) a zátoky (Douala, Luanda).

Podnebí

Je tropické, vlhké s nepatrnými teplotními amplitudami. Obloha je většinou zatažena, neboť stálým vypařováním z vlhkých pralesů se vytvářejí husté mraky. V důsledku toho nejsou teploty natolik vysoké; měsíční průměr nepřesahuje 27 °C. Po celý rok je vysoká relativní vlhkost.

Rovníkový pruh (dno pánve a střed Dolní Guineje) má ročně přes 1 500 mm srážek, ale ani v okrajových jižních a severních plošinách neklesá roční množství srážek pod 1 000 mm. Na úpatí Kamerunské hory spadne až 10 500 mm srážek za rok. Velmi nízké úhrny srážek vykazuje pobřeží Angoly - pouze 300 mm srážek za rok, a to díky studenému Benguelskému proudu.

Nad oblastí bývá obvykle mimořádně nestabilní mořská ekvatoriální vzduchová hmota, z níž často prší. Bouřky se dostavují téměř denně, jakmile se vyhřeje vzduch tak, že začne prudce vystupovat vzhůru. Déšť bývá prudký a náhlý. V rovníkovém pásu nebývá ani ve vnitrozemí suché období. Deště poněkud polevují jen mezi dvěma přechody intertropické zóny konvergence. Od třetího stupně severní a jižní zeměpisné šírky se objevuje krátké období sucha, které se směrem od rovníku výrazněji prodlužuje.

Vodstvo

Ve třetihorách bylo na dně Konžské pánve rozsáhlé jezero, které pak bylo načepováno dolním tokem Konga. Pozůstatkem po velkém jezeru je kromě rozsáhlých bažin např. jezero Mai Ndombe (dříve Leopoldovo).

Říční síť je díky velkému množství srážek nejhustší v celé Africe. Hlavním vodním tokem je Kongo (na svém horním toku zváno Lualaba), které nejprve teče po východním okraji pánve a na svém středním toku vytváří na severu pánve velký oblouk a obrací se k jihozápadu. Krátce před svým ústím prořezává krystalické pohoří soutěskou, která je jediným vyústěním Konžské pánve k moři, a vytváří v ní 32 peřejí, z níž nejdivočejší jsou Livingstonovy vodopády.

Z rozvodních prahů obklopujících pánev stéká zvláště z jihu mnoho vodnatých přítoků ústících do Konga, např. Lomami, Ruki, Kwa - Kasai se zdrojnicemi Sankuru, Lulua, Kwango aj. Zprava se do Konga vlévá Ubangi.

Řeky v Dolní Guineji a v Lundě nepatří často do systému Konga - severně od Konga ústí do Atlantiku např. Sanaga a Ogooué a jižně do Atlantiku ústí např. Cuanza. V Lundě leží nejen prameny Konga (Lualaba a Luapula), ale i prameny Zambezi.

Rostlinstvo

Celá Konžská pánev je vyplněna deštnými lesy, které na jejích okrajích vystupují do výše 750 m. Dešťový prales se vyznačuje velkou pestrostí druhů (každý strom je jiný). Uprostřed dna Konžské pánve jsou bažinné lesy. Výběžky pralesa probíhají říčními údolími i do sousední savany.

Okrajové plošiny a pohoří jsou pokryty savanou, podél říčních toků jsou galeriové lesy. Vlastnosti savany se odlišují podle toho, zda roste na lateritech (tráva vysoká kolem 1 m) nebo na aluviálních náplavech a organických půdách (až třímetrová sloní tráva).

 

JIŽNÍ AFRIKA

Orografie, geomorfologie

Geologický podklad je tvořen prekambrickými a paleozoickými horninami, které jsou ze dvou třetin kryty mladšími sedimenty.

Povrch jižní Afriky je tvořen velkou náhorní plošinou. Ta uprostřed poklesla, čímž se vytvořila centrální bezodtoká Kalaharská pánev, která je na svých okrajích ohraničená plošinami a výrazným terénním stupněm (tzv. velký skarp neboli Rogersův stupeň) na východě, jihu a západě. Nadmořská výška pánve je 700 až 900 m, okolní plošiny dosahují 1 200 až 1 800 m a některé masívy i 3 500 m. Kalaharská pánev je vyplněna kenozoickými sedimenty, které sem byly naneseny řekami. Nalezneme zde i diamantonosné sedimenty formace karru, které vznikaly v období od karbonu po juru. Během třetihor vzniklo v Kalaharské pánvi jezero, které pak bylo odvodněno do povodí řeky Zambezi. Na severu Kalaharské pánve se nachází bezodtoká jezera (např. Ngami), slané pánve s bažinami (např. Makgadikgadi, Etoša) a vnitrozemská delta Okavango.

Okrajové plošiny a pohoří okolo Kalaharské pánve se z vnitrozemí jeví jen jako řady nevysokých kopců, ale od pobřeží vypadají jako impozantní velehorská hradba, málo členěná roklemi a říčními údolími, klesající prudce k moři. Sráz lemující vysoké plošiny směrem k pobřeží zveme velký skarp nebo Rogersův stupeň.

·        Na západě se táhne pruh zarovnaných povrchů v úrovni 1 500 m n. m. s ostrovními horami (inselbergy) tyčícími se cca do 2 500 m n. m. Největší ostrovní horou je Brandberg (2 606 m).

·        Západní pobřeží je pokryto pouští Namib, která je široká zhruba 40 až 50 km a na východě přechází v semiaridní oblast. Poušť je tokem řeky Kuiseb (ústí u Walvisbaai do Atlantského oceánu) rozdělena na štěrkovitou severní část a písečnou jižní část. V jižní části pouště se zvedají z písečných uloženin tvrdé skalní hřbety, v nichž se nachází velká ložiska diamantů.

·        Na východě je pánev lemována náhorní plošinou Matabele, v níž jsou staré metamorfity prostoupeny jedním z největších žulových plutonů - rhodeským komplexem. Reliéf je tvořen zarovnanými povrchy, východ plošiny je lemován hrástěmi Inyangani (2 592 m) a Monte Binga (2 438 m). Při hranici s Mosambickou nížinou se tyčí obrovský zlomový svah s četnými vodopády.

·        V nejjižnější části jižní Afriky se tyčí Kapské hory, což je vrásno-zlomové pohoří, které bylo hercynsky vyvrásněno v mladších prvohorách a rozlámáno v neogénu. Na jižním pobřeží vytváří pohoří dva podélné antiklinální hřbety Lange Berge a Zwart Berge, které jsou odděleny synklinálním údolím Malé karru. Hřbety jsou tvořeny pískovci a některé se zvedají do výšky přes 2 100 m n. m.; řeky v nich vytvořily brány a soutěsky. Na západním pobřeží je nejznámějším pohořím Kapských hor pískovcové Cedar Berge dosahující 2 200 m n. m. Mezi oběma větvemi Kapských hor se na pobřeží u Kapského Města nachází Stolová hora (Tafelberg, 1 087 m), která je budována vodorovně uloženými prvohorními sedimenty.

·        Ve vnitrozemí je mezi západní a jižní větev Kapských hor vklíněna sníženina Velké karru (leží v 500 až 900 m n. m.) s porosty keříčkovité vegetace (Namakarroo).

·        Vysoké karru je vysoko položená plošina oddělená od Velkého karru velkým skarpem (Rogersovým stupněm). Vysoké karru se vyznačuje zarovnanými povrchy, které se postupně snižují od východu k západu z 1 200 na 600 m a jsou proříznuty hlubokým údolím řeky Oranje. Vysoké karru je poměrně suché a nachází se na něm sukulentní poušť.

·        Dračí hory jsou vlastně erozí silně rozčleněný velký skarp (Rogersův stupeň). Dosahují výšky skoro 3 500 m n. m. a vyznačují se vulkanickými příkrovy a pískovci formace karru. Pro značnou nadmořskou výšku je podnebí dosti studené (v zimě zde i sněží); na horách se rozkládají velká travnatá prostranství, na západním předhůří je skromná step. V Dračích horách se nachází nejvyšší africký vodopád Tugela (vysoký cca 400 m).

·        Oblast Veldů je jakousi obdobou stepí a rozkládá se od řeky Limpopo po Lesotho. Rozlišujeme

1)     Nízký Veld (600 až 900 m vysoký), který se nachází mezi řekou Limpopo a hřbetem Witwatersrand a je hustě zatravněný,

2)     Střední (Křovinatý) Veld, který místy klesá až pod 600 m, ale je prostoupený až 2 000 m vysokými hřbety; rozkládá se v oblouku řeky Limpopo na severozápadě Transvaalu; díky teplému klimatu a malému množství srážek jsou zde rozšířena křoviska,

3)     Vysoký Veld (1 200 m vysoký), který se rozkládá v Oranžsku a jižním Transvaalu (na jih od hřbetu Witwatersrand) a vyznačuje se travnatými porosty; přechází v hornatou oblast Basutské vysočiny a Dračích hor.

Podnebí

Podnebí je v jižní Africe velmi pestré. Při východním pobřeží je teplé a vlhké, při západním relativně chladnější a suché. Jižní pobřeží má klima středomořské. Hory Lesotha mají podnebí chladné. Rozdíly v podnebí jsou způsobeny nadmořskou výškou. V severní části jižní Afriky jsou nejvyšší teploty dosahovány před deštivými maximy, v jižní části v lednu. Roční amplitudy jsou na pobřežích malé, ale ve vnitrozemí dosahují 16 až 17 °C a teplota vzduchu tam v červnu a červenci někdy klesá hluboko pod nulu.

Vysoké okraje plošin a pánví působí na množství srážek ve vnitrozemí. Pasát přicházející z Indického oceánu zanechává většinu srážek v horách tvořících velký skarp. V Dračích horách průměrně spadne 1 900 mm srážek za rok. Vnitrozemské plošiny mají srážek ještě relativně dost (500 až 750 mm za rok), ale pánev Kalahari méně než 250 mm. Vysoké Karru má jen přes 100 mm srážek rok. Zhruba polovina území jižní Afriky je semiaridní až aridní.

Západní pobřeží patří mezi nejsušší místa na světě, a to díky Benguelskému studenému proudu a studeným vodám vynořujícím se z hlubin oceánu. Vzduch ochlazený studenou vodou se vysušuje a dostává nad pevninu. Podnebí vzhledem k zeměpisné šírce je tam zejména v létě chladné. Srážky tam padají jen ve formě mlhy. Studená voda při březích oceánu způsobuje značnou stabilitu vzduchu a tlaková výše na jižním Atlantikem působí jako téměř neprůchodná bariéra, přes kterou nemohou proniknout bouře od jihozápadu na pevninu.

Jihozápad Kapska má díky středomořskému klimatu zimní deště přinášené mořskou polární vzduchovou hmotou. Jižní pobřežní pás má srážky téměř pravidelně rozložené po celý rok.

Na jihoafrické náhorní plošině přibývá srážek s nadmořskou výškou (od 80 mm při dolním toku Oranje až po 1 000 mm v horách Lesotha). Deště tam spadají v letních měsících, kdežto zimy jsou suché.

Vodstvo

Východní svahy velkého skarpu mají mnoho řek s velkým spádem a dostatkem vody a na jeho západních svazích pramení nejdelší řeky jižní Afriky - Oranje a její přítok Vaal. Od soutoku s Vaalem teče Oranje suchým územím a jen zásluhou bohatých srážek na horním toku má tolik vody, že prorazí Kalahari, Karru i pobřežní pruh pouště.

Na severu protéká pouští Kalahari řeka Zambezi. Z plošiny Bié stéká řeka Cubango, která mizí ve vnitrozemské deltě Okavango či případně pokračuje odtud dále jako Boteti do pánve Makgadikgadi, kde definitivně končí.

Jinou velkou řekou je Limpopo.

Rostlinstvo

Jen Namib je pouští téměř bez rostlinstva (místy tam ale rostou různé keře), kdežto Kalahari a ostatní suché oblasti mají stepní vegetaci nebo xerofytní rostlinstvo, akácie a rozsáhlé křovinaté formace.

Charakteristickým rysem jihoafrické krajiny je obvykle ostrý přechod z jednoho vegetačního typu k druhému. Na území nižším než 1 200 m n. m. se rozkládá savana. V nejjižnějších částech zaujímá rozsáhlé plochy macchie (zde zvána fynbos), tvořená stále zelenými, trnitými a suchu odolávajícími křovinami. Na západě Kapska je rozšířen vegetační typ karru, tvořený maximálně 1 m vysokými křovinami, které se vyskytují roztroušeně, jsou většinou trnité a odolné vůči suchu; jinak je půda téměř holá.

Lesů je málo, jsou především v Lesothu. Nad výškou 1 200 m se rozkládají travnaté stepi.

 

ETIOPSKÁ OBLAST

Podloží etiopské oblasti je budováno krystalinikem, které bylo vyklenuto v obrovskou klenbu, jež byla v křídě zalita mořem. V Somálsku se odehrála i transgrese třetihorní. Krystalinický podklad je tedy kryt sedimenty mořského i kontinentálního původu. V třetihorách došlo k uplatňování riftové tektoniky (oblast se oddělila od Asie, vznikl Etiopský příkop) spjaté s rozsáhlým vulkanismem na zlomech. Byla vyzdvižena Etiopská (Habešská) vysočina a jednostranně Somálsko, pokleslo Danakilsko (Afarská pánev). Vulkanické (trappové) příkrovy jsou mocné až 2 000 m a vznikaly hlavně v paleogénu, ale na dně riftu jsou neogenní vulkanické příkrovy, které hradí řadu jezer. Vulkanické příkrovy tedy překryly krystalinikum i druhohorní sedimenty (krystalinikum vystupuje pouze na etiopsko-eritrejském pomezí). Dodnes je aktivní vulkanismus v Danakilsku (Afarská pánev). Pozůstatky vulkanismu v Etiopském příkopu (riftu) jsou horké prameny.

Orografie, geomorfologie

  • Etiopská (Habešská) vysočina je rozdělena Etiopským příkopem (riftem) na dvě části

 

1)     vlastní   E t i o p s k o u   v y s o č i n u   na západě, která je charakterizována vysoko položeným plató, rozčleněným masivy na lávových příkrovech, které byly dodatečně vyzdviženy, a hlubokými údolími řek, které často využívají tektonických linií. Nejvyšším masívem je Simen, jehož nejvyšší hora Ras Dašan se tyčí do výšky 4 620 m. Etiopská vysočina je ohraničena eskarpmenty, které mají charakter až 1 000 m vysokých kolmých stěn, přičemž okraje sopečné tabule jsou rozčleněny destrukčními tvary (např. stolové hory, svědecké vrchy aj.). V pohoří se nachází tektonická deprese - pánev jezera Tana, která je hrazená lávovými proudy; z jezera vyčnívá několik vulkanických kuželů. Jezerem protéká Modrý Nil (zde zvaný Abay), který se v oblasti Etiopské vysočiny vyznačuje hlubokým korytem a nevyrovnanou spádovou křivkou.

2)     hřbet   A h m a r   na východě, který má obdobnou stavbu jako vlastní Etiopská vysočina. Nejvyšším masivem je Batu (4 307 m).

·        Etiopský (Habešský) příkop se táhne od Danakilska (Afaru) k jezeru Turkana (dříve Rudolfovo jezero) a je součástí východní větve východoafrického riftového systému. Etiopský příkop má charakter prohlubně široké až 80 km, jejíž členité dno je prostoupeno neovulkanity a ve své střední části se v podstatě vytrácí. V Etiopském příkopu se nachází řada jezer, která jsou slaná i sladká, např. Ziway, Abiyata, Shala, Abaya, Ch’amo, Stephanie (neboli Che’w Bahir). Ve třetihorách byla oblast příkopu odvodňována řekou Awash do Afarské pánve. Díky neovulkanitům však byl příkop přehrazen a jezera byla zahrazena do bezodtokých pánví. Pozůstatkem po vulkanismu jsou horké prameny. Etiopský příkop je sužován rozsáhlou erozí, jsou zde erozní strže až 5 m hluboké.

·        Afarská pánev neboli Danakilsko je vklíněna v podobě trojúhelníku mezi Etiopskou vysočinu a Somálskou tabuli a pokračuje směrem na jihozápad Etiopským příkopem. Pánev se nachází na rozhraní tří litosférických desek (Arabské, Africké a Somálské). Skoro celá krajina je pokryta lávami, pouze na Arabské desce na pobřeží se nachází tektonicky vyzdvižené krystalinikum zvané Danakilské Alpy. Za nimi se rozkládají deprese, např. prolákliny Assalská (– 155 m) a Danakilská (– 116 m), ze kterých se zvedá řada spících sopek (např. Afrera, Aelu, Erta-Ale), které byly naposledy aktivní na přelomu 19. a 20. století, a je zde i lávové jezero (Erta-Ale). I větší zátoky vznikly poklesem, např. Tadžúrská zátoka.

·        Somálská tabule neboli Ogaden navazuje na pohoří Ahmar a má charakter stupňoviny klesající až k Indickému oceánu. Je pokryta třetihorními sedimenty, které jsou zbrázděny kaňony a roklemi. Je to velice suché území.

Podnebí

Na podnebí má vliv nadmořská výška (teploty jsou na ní v Etiopské vysočině závislé). V zimě převládá suchý severovýchodní pasát přinášející z vnitrozemí Arábie suchý kontinentální tropický vzduch, který se jen občas částečně obohacuje vodními parami nad Rudým mořem. V létě vane jihozápadní monzun, který se přes Súdán dostává do Etiopské vysočiny, kam přináší srážky. Vysočina však má hodně vláhy i ze zenitálních dešťů, přičemž ubývá jí s růstem vzdálenosti od rovníku. Výhodně exponované hory vykazují až 1 800 mm srážek za rok. Naopak Somálsko je chudé na srážky (vykazuje méně než 250 mm srážek za rok), neboť je pod vlivem pasátů, které přinášejí málo vláhy, a jednak v závětří Etiopské vysočiny. Ještě větším suchem než Somálsko trpí Danakilsko, ležící v dešťovém stínu; současně jsou tam i vysoké teploty (oblast patří k nejteplejším na světě, průměrná roční teplota dosahuje cca 34 °C).

Vodstvo

Všechny řeky většinou pramení v Etiopské vysočině. Nejdůležitější je Modrý Nil (v Etiopii zvaný Abay), který protéká jezerem Tana. K hlavnímu toku Nilu odtud tečou i Atbara a Sobat. Tyto řeky při maximální vodnosti dodávají hlavnímu toku Nilu 90 % jeho vod. Řeky mají velký spád a úzká kaňonovitá údolí. Větším tokem, který neústí do Nilu, je Omo, přítok jezera Turkana. Řeka Awash se ztrácí v Afarské pánvi. Dlouhými, ale nepříliš vodnými somálskými řekami jsou Juba a Wabi Šebelle.

Rostlinstvo

Je velmi pestré díky klimatickým a pedologickým poměrům. V Etiopské vysočině rozlišujeme šest výškových pásem:

  • kola - v nejnižších polohách (do 1 700 až 1 800 m) s průměrnou roční teplotou asi 20 °C; kola je kryta pralesy, výjimečně křovinami,
  • vojna dega (do 2 400 nebo 2 500 m) s průměrnou roční teplotou 16 °C; je tzv. zónou věčného jara, vyznačuje se stále zelenou vegetací a je nejhustěji osídlena; původní lesy byly vykáceny a velké plochy zabírá kulturní půda, charakteristickými rostlinami jsou pryšce a divoce rostoucí kávovník,
  • Mezi 2 400 až 3 500 m n. m. je klima chladnější (průměrná roční teplota 7 až 8 °C) a rozlišujeme tam podle ročního úhrnu srážek tři oblasti, a to

 

  • wurech s ročním srážkovým úhrnem vyšším než 2 000 mm,
  • dega s ročním srážkovým úhrnem nižším než 2 000 mm,
  • berha s ročním srážkovým úhrnem nižším než 200 mm.

 

  • nad 3 500 m n. m. se nachází pásmo čoke s afroalpínskou vegetací, rostou zde např. obří lobélie a stromovité vřesovce.

Danakilsko, příkop a většina Somálské tabule mají polopouštní ráz, jinde je step. V proláklinách na východě je úplná poušť. Pro pouštní a polopouštní oblasti je typickou rostlinou pouštní růže. Jen podél řek tekoucích z Etiopské vysočiny do suchých krajin je vegetace bujnější a rostou tam galeriové lesy. Okolo jezer v Etiopském příkopu se rozkládá akáciová savana.

 

VÝCHODOAFRICKÁ NÁHORNÍ PLOŠINA

Východoafrická náhorní plošina je vyzdvižená krystalinická kra, která je s výjimkou úzkého pruhu pobřeží od prvohor souší. Vyznačuje se zarovnanými povrchy v úrovni 1 000 až 1 500 m n. m. s ostrovními horami, což jsou prekambrické žulové masívy. Od třetihor probíhá riftová činnost, přičemž tektonické linie vytváří tři směry riftů, táhnoucích se od severu k jihu:

  • západní, který začíná v údolí řeky Šire a dolní Zambezi a táhne se přes jezera Malawi, Tanganika, Kivu, Rutanzige a Albertovo,
  • východní (hlavní), který začíná ve střední Tanzanii a táhne se k severu k jezeru Turkana, odkud pokračuje v Etiopském příkopu,
  • další větev se táhne od jezera Malawi ke Kilimandžáru, přičemž narozdíl od předchozích větví se projevuje pouze v geologické stavbě a nikoli v morfologii.

Jednotlivé větve riftových linií nejsou vzájemně propojeny. U okrajů riftu vyvřely lávové příkrovy nebo izolovaně rozložené sopečné kužele i celé masívy. U západní větve riftu se nachází následující pohoří:

  • Ruwenzori, které se rozkládá mezi jezery Rutanzige a Albertovým. Je to vyzdvižená hrana krystalinika, avšak uplatňují se v něm i vulkanické extruze. Šírka pohoří je jen 6 km a skládá se z pěti masivů - Stanley, který je nejvyšší (Ngaliema, dříve Margherita, 5 109 m), Baker, Speke, EminGessi. Pohoří má největší zalednění v Africe (ledovce pokrývají 4,2 km2 a nachází se ve všech pěti masivech). Ruwenzori je velmi deštivé, prší zde přes 300 dní v roce.
  • Virunga, která se rozkládá mezi jezery Kivu a Rutanzige. Skládá se z 8 sopečných kuželů, avšak mnoho z nich je již značně destruováno; jen dvě sopky jsou činné - Nyira Gonga (3 470 m) a Nyamuragira. Nejvyšší horou je Karisimbi (4 507 m).
  • plošina Nyika (cca 2 600 m n. m.), která se tyčí na severu západního pobřeží jezera Malawi a vyznačuje se zarovnanými povrchy pocházejícími až z jury (gondwanský cyklus zarovnaných povrchů),
  • Mulanje, jež se tyčí na jih od jezera Malawi a vyznačuje se nízkou riftovou aktivitou a větší mocností zemské kůry než jinde v riftové oblasti. Pohoří je budováno prvohorními masívy tvořenými žulami a syenity; vůbec se zde nesetkáme s neovulkanity. Okrajové svahy pohoří jsou vysoké až 1 000 m. Nejvyšším vrcholem je Sapitwa (3 000 m n. m.).

U východní (hlavní) větve riftu se nachází

  • Kilimandžáro, které se tyčí na severovýchodě Tanzanie při hranici s Keňou. Od západu k východu měří 80 km, od severu k jihu 40 km. Je tvořeno třemi vrcholy - Kibo, který je nejvyšší (5 895 m), Mawenzi a Shira. Vulkanický masiv Kilimandžára je starý 1,5 milionu let. Nejmladším a nejlépe dochovaným vrcholem je Kibo, na němž došlo naposledy k erupci před 100 000 až 250 000 lety. Vrcholy Mawenzi a zejména Shira jsou již rozrušeny. Na vrcholu Kibo se nachází ledovec o ploše 1,8 km2.
  • Meru (4 565 m), což je dodnes aktivní sopka na západ od Kilimandžára,
  • oblast Velkých kráterů, která se rozkládá v severní Tanzanii v trojúhelníku vymezeném jezery Natron, Manyara a Eyasi; nejvýznačnějším kráterem je např. Ngorongoro,
  • Kirinyaga (dříve Mount Kenya, 5 199 m), což je výrazně rozrušený vulkanický masiv ve střední Keni; na jeho vrcholu se nachází Lewisův ledovec
  • Mount Elgon (4 321 m), což je vulkán na keňsko-ugandské hranici.

Ohromné kužele východoafrických vulkánů jsou budovány čedičovými brekciemi a tufy, zčásti též znělci. Kromě vrcholového kráteru mají na svazích množství kráterů parazitických, z nichž většina je už vyhaslých, ale v některých případech můžeme pozorovat postvulkanické jevy (např. fumaroly). Kužele vulkánů jsou rozbrázděny pleistocénními ledovci, které zde zanechaly mohutné čelní a boční morény. Pod vulkány se nachází fluvioglaciální nánosy. Současný úbytek ledovců není vázán na zvyšující se teplotu vzduchu, ale souvisí s úbytkem srážek.

Ugandská pánev leží mezi oběma hlavními příkopy. Je nehluboká a její nejnižší místa jsou vyplněna jezery Ukerewe (Viktoriiným) a Kyoga. Ugandská pánev je budována krystalinikem, má charakter plošiny 1 000 až 1 500 m vysoké a tvarově je značně jednotvárná.

Na podnebí severu má vliv ohromná vodní plocha jezera Ukerewe, zatímco jih je dost suchý.

Pobřežní roviny se rozšiřují na severním a jižním konci a pobřežní linie dokazuje nedávné zdvihy a poklesy. Jsou doprovázeny korálovými útesy, v estuáriích větších vodních toků jsou mangrovové bažiny. Na západě jsou pobřežní roviny ohraničeny sérií menších skarpů, zejména ve střední části zasahuje pohoří blízko k pobřeží. K pobřežním rovinám patří i ostrovy Zanzibar, Pemba a Mafia.

Podnebí

Je rozdílné podle zeměpisné šírky - na severu jsou dvě srážková maxima, na jihu jedno. V pobřežním pásmu a kolem jezera Ukerewe se teploty po celý rok pohybují kolem 26 °C a je tam značná relativní vlhkost, kdežto v horách klesají teploty i pod 10 °C a denní amplituda vzrůstá na víc než 17 °C. Vnitrozemí má průměrné teploty mezi 17 až 24 °C, přičemž díky velkému vyzařování jsou noci chladné a denní amplituda dosahuje až 14 °C.

Většina oblasti má méně než 1 000 mm srážek za rok, některé uzavřené tektonické propadliny dokonce jen 500 mm. Srážky menší než 100 mm spadají v severní Keni - poušť Chalbi. Nejvíce srážek mají vysoké hory a severní a západní pobřeží jezera Ukerewe, a to 2 000 až 3 000 mm za rok.

Od listopadu do dubna je intertropická zóna konvergence na jihu a k ní proudí severní a severovýchodní větry, které do východní Afriky přivádí kontinentální tropický vzduch z Arábie a asijského vnitrozemí, tj. nastává sucho. Do jižní Tanzanie a severního Mosambiku přichází mořský tropický vzduch přes Indický oceán a vyvolává občasné deště.

Když se později intertropická zóna konvergence přesune k severu, vanou k ní jižní větry, jež nad Madagaskarem ztratí hodně vlhkosti, a proto nepřinášejí velké srážky. Východní Afrika má největší deště, když přes ni přechází intertropická zóna konvergence, tj. nejprve od února do května a poté od října do prosince.

Vodstvo

Oblast je odvodňována jak do Indického oceánu, tak do Středozemního moře i do Atlantského oceánu. Veliké oblasti jsou bez odtoku. Do Indického oceánu tečou Ruvuma, Rufidži, Sabaki (Galana) a Tana. Na sever odvádí vodu velkých jezer (Ukerewe, Rutanzige a Albertovo) Nil. Jezera Tanganika a Kivu mají spojení se systémem Konga, ke kterému náleží i řeka Chambeshi.

Nejvýznamnějšími bezodtokými územími jsou propadlina jezera Rukwa, území kolem jezer Eyasi, Natron a Manyara a oblast jezera Turkana.

Velká jezera leží většinou v nejhlubších příkopech, např. Tanganika a Malawi (dříve Ňasa), která jsou obě protažena v severojižním směru. Tanganika je hluboká 1 470 m, Malawi 695 m - obě dvě jezera jsou kryptodepresemi. Severně od Tanganiky leží v riftu ještě další jezera - Kivu, které je spojeno s Tanganikou, Rutanzige (dříve Eduardovo), které je spojeno s jezerem Albertovým. Největším jezerem je poměrně mělké jezero Ukerewe (dříve Viktoriino).

Rostlinstvo

Většinou se zde setkáváme se savanami; v sousedství Somálska má krajina polopouštní ráz. Tropické deštné lesy se rozkládají jenom při severních březích jezera Ukerewe. Savany jsou zpestřovány baobaby, akáciemi a sukulenty; jinde jsou vystřídány světlými lesy, které zcela převládají mezi jezery Ukerewe, Tanganika a Malawi. Na vysokých masívech se rostlinný kryt mění podle výškových zón. Nad 1 500 m n. m. jsou dosti početné stromy, nad 1 800 m se vytvořily lesy mírného pásu (cedry, jalovce, kafrové stromy). Mezi 2 700 až 3 000 m je výrazná zóna horského bambusu. Nad 3 000 m jsou alpínské louky s vřesovišti a velkými lobéliemi a starčeky. Ve 4 000 m se rozkládá alpínský stupeň a nad 5 000 m je sněžná čára.

Podél celého pobřeží rostou kokosové palmy; při estuáriích a v deltách řek jsou mangrovové porosty. V Tanzanii je Masajská step, což je jediná suchá oblast při rovníku na světě.

 

MADAGASKAR

Madagaskar je největší africký ostrov a čtvrtý největší ostrov světa. Je 1 600 km dlouhý a až 580 km široký. Od kontinentu je oddělen hlubokým Mosambickým příkopem, který je široký 540 km. Předtím, než se ostrov během křídy a třetihor oddělil od Afriky, byl součástí pravěké pevniny Gondwany stejně jako indický subkontinent.

Geomorfologie

Ostrov je budován krystalinikem a má charakter vysoké náhorní plošiny, která byla silně rozčleněna říčními toky. Ve třetihorách se projevil tektonický neklid ve formě lineárních poklesů a vulkanismus, a to zvláště výlevy čedičových láv.

Vnitřek ostrova je hornatý, na vysokých plošinách ve vnitrozemí se zdvíhají svědecké hory a sopečné kužele. Na východě vznikl zlomem příkrý sráz (někde jsou dokonce srázy dva); východní pobřežní rovina je tvořená plochým písečným terénem s lagunami, přičemž její šírka je pouze 10 km. Na západní straně ostrova jsou náhorní plošiny, které stupňovitě klesají k západnímu pobřeží. Pobřežní rovina při západním pobřeží je široká a je tvořena třetihorními a čtvrtohorními sedimenty.

Severní část ostrova je prostoupena vulkány, je tam i nejvyšší masív Madagaskaru Tsaratanana (2 880 m). V této oblasti jsou častá zemětřesení, horká vřídla a kráterová jezera.

Dalšími vysokými pohořími jsou Ankaratra (2 643 m) u hlavního města a Andringitra (2 658 m) na jihu ostrova.

Pobřeží není příliš členité, zvláště na východě běží úplne přímočaře. Jediné větší zátoky jsou na severním pobřeží ostrova (např. Antongila).

Podnebí

Je tropické, od východu na jihozápad přechází od humidního k semiaridnímu. V nižších polohách jsou vysoké teploty, ve vnitrozemí jsou teploty sníženy nadmořskou výškou a je tam rok výrazně rozdělen na období suché a deštivé.

V létě probíhá severně od ostrova pásmo intertropické zóny konvergence a severní pobřeží je v té době pod vlivem mořského rovníkového vzduchu. Východní pobřeží a hory dostávají v téže době vlhký vzduch od východu a severovýchodu; srážky zde ročně činí přes 1 500 mm, přičemž nejdeštivější je Antongilská zátoka s ročními úhrny 4 000 mm srážek (v extrémních rocích i 9 000 mm). Kromě toho, že je léto obdobím hlavních srážek, je i dobou divokých tropických bouří.

V zimě je ostrov pod vlivem mořského tropického vzduchu a jihovýchodních pasátů. Východní pobřeží a východní horské svahy mají prudké větry a silné srážky, kdežto západní polovina ostrova se dostává do dešťového stínu a často je pod vlivem výsušných východních fénů.

Většina hornatého vnitrozemí dostává 1 000 až 2 000 mm srážek v období dešťů a potom má pětiměsíční až šestimesícní období sucha. Západní pobřeží a vnitrozemí vykazuje roční úhrn 500 až 1 000 mm srážek; nejsušší je jihozápad s ročními srážkovými úhrny pod 400 mm.

Vodstvo

Řeky ústící do Mosambického průlivu jsou delší, rozvětvenější a jsou přerušovány peřejemi. Vodní stavy těchto řek jsou kolísavé. Největší řekou ostrova je Betsiboka. Na severu ostrova leží v tektonickém příkopu jezero Alaotra.

Rostlinstvo

Původně tvořil rostlinný kryt hornatého vnitrozemí tropický prales, který však byl vykácen a vypálen. Jeho zbytky se udržely zejména na strmějších východních svazích. Ve vnitrozemí tak převládá parková savana a step s galeriovými lesy u řek. Na západě rostou světlé opadavé lesy, místy křovinatá step nebo savana. Na semiaridním jihu a jihozápadě jsou charakteristické křoviny se suchomilnými rostlinami. Při pobřeží rostou místy mangrove.

© Zeměpis.com 2002 - 2024   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.