Zemepis.com> Regionální geografie> Evropa> Fyzická geografie Evropy> Fyzická geografie Střední Evropy

HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA

Jedná se o území, která mají pod sedimenty staré hercynské povrchy. Tato oblast se rozkládá na sever od alpsko-karpatského oblouku a vytváří pás od Pyrenejí po východní Polsko.

HERCYNSKÉ NÍŽINY

Geologie, geomorfologie, orografie

Nížinné oblasti jsou pokleslými částmi někdejšího hercynského pohoří, jež byly překryty sedimenty (druhohorních a třetihorních moří i čtvrtohorními nánosy).

Pařížská pánev je pokleslá část hercynské vrásné zóny se zakrytým starým horninovým podkladem druhohorními a třetihorními sedimenty. Od centra pánve v okolí Paříže roste stáří hornin od neogenních po triasové a podobně i výška povrchu od 30 m po 300 až 400 m. Krajina se mírně zvedá i směrem k Lamanšskému průlivu, jehož pobřeží je většinou skalnaté s až 150 m vysokými abrazními sruby zvanými falaise. Na pánvovitě prohnutých vrstvách vytvořil typický kuestový reliéf (zde zvaný côte). Kuesty jsou dobře vyvinuty hlavně na jihu a východě pánve.

Ve střední části Pařížské pánve v kraji Île de France vznikl na rozdílně odolných neogenních sedimentech pestrý pahorkový reliéf.

Střídání propustných a nepropustných sedimentů Pařížské pánve se zřetelně projevuje v suchosti nebo vlhkosti krajiny (např. suchá křídová Champagne séche vs. vlhká Champagne humide s nepropustným podložím jílovců a slínovců).

Akvitánská (Garonnská) pánev vznikla na syneklýze od počátku křídy několikrát zaplavené mořem. V neogénu a pleistocénu se na vytvořené nížině uložily říční sedimenty, které vytvořily na úpatí Pyrenejí šterkovité náplavové kužely. Ty byly rozřezány řekami a vznikl pahorkatý reliéf zvaný Collines d‘Armagnac a Lannemezan

V severní a severovýchodní části pánve vystupují na povrch jurské a křídové vápence a vytváří plošinu Les Petits Causses s propastmi a jeskyněmi (např. Cro-Magnon).

V kraji Les Landes mezi dolním tokem řeky Garonny a atlantským pobřežím nalezneme čtvrtohorní fluvioeolické písky.

Středoevropská nížina je pokleslým územím, v němž je starý předhercynský podklad zakryt souvrstvími mladších sedimentů. Čtvrtohorní nánosy, které pokrývají nížinu téměř souvisle, jsou výsledkem činnosti pleistocénního skandinávského ledovce a jejich význačnou složkou je horninový materiál skandinávského původu (souvky, eratika).

Reliéf Středoevropské nížiny je výsledkem geomorfologických procesů spojených s postupy, ústupy a táním skandinávského ledovce v pleistocénu. V tomto reliéfu lze rozlišit tvary glaciální, glacifluviální, periglaciální, fluviální a eolické. Skandinávský ledovec postupoval od severu k jihu a v rozšíření glaciálních tvarů reliéfu je nápadná pásmovitost v pruzích obloukovitě prohnutých k jihu. Nejdále ledovec zasáhl ve starších glaciálech (halštrovském a sálském), zatímco ve viselském glaciálu pokryl jen sever nížiny. Podle zachovalosti tvarů reliéfu pak celé území nížiny rozdělujeme na oblast mladých morén, starých morén a nezaledněnou oblast.

Oblast mladých morén má velmi výrazné glaciální tvary, velké množství jezer a nedokonale vyvinutou říční síť. Čelní morény vyznačují rozsah ledovce v době viselského zalednění a jeho ústupových stádiích. U každého pásu čelních morén nalezneme souvkové hlíny vytvářející plošiny či pahorkatiny, valy či pásma pahorků čelních morén, sandrové plošiny a praúdolí. Kromě toho jsou zde hojně rozšířeny eskery, drumliny, tavné sníženiny a jezírka oczki (vznikla táním mrtvého ledu). Převíváním písčitých nánosů vznikly parabolické duny. Charakteristickým prvkem jsou jezerní plošiny - Meklenburská, Pomořanská a Mazurská. Na polském pobřeží nalezneme písečné valy z materiálu doneseného řekami a cirkulovaného mořskými proudy.

Oblast starých morén má glaciální tvary nevýrazné, snížené a přeměněné denudací. Jezera jsou výjimečná a říční síť je lépe vyvinutá. Při halštrovském a sálském zalednění ledovec zasáhl až k úpatí Středoevropských vysočin. Staré morény byly rozrušeny erozí, periglaciální modelací, někde byly usazeny spraše.

Praúdolí jsou deprese mezi morénovými valy táhnoucími se ve směru západ - východ. Jedná se o úseky řek z období, kdy řeky byly blokovány morénovými valy a museli téci od východu na západ.

Korelace evropských zalednění

Nezaledněná oblast. Při tání skandinávského ledovce v holocénu stoupala mořská hladina a Severní moře se šírilo k jihu a jihovýchodu a zatápělo písčité plošiny. Dnešní průběh pobřeží se ustálil teprve ve 4. tisíciletí př. Kr. V přilehlé pobřežní části nížiny se rozlišují morfologicky odlišná pásma

·        pásmo písečných přesypů široké 4 až 5 km a dosahující výšek 20 až 50 m (v severním Nizozemsku, Německu a Dánsku je zatopeno a vytváří Fríské ostrovy); písečné přesypy jsou dosud živé a pozvolna se posunují směrem k východu.

·        snížené jílovité pásmo přílivo-odlivových plošin a brakických lagun ležící v úrovni a pod úrovní mořské hladiny, což bylo způsobeno přírodními procesy (sesedáním sedimentů), ale i činností člověka (vysoušením jezer a lagun). V severním Nizozemsku, Německu a Dánsku přecházejí přílivo-odlivové plošiny v tzv. watty, které jsou mělce zatápěné při přílivu a při odlivu bez vody.

·        vyvýšené vnitrozemské pásmo sladkovodních sedimentů a rašelin.

Území, které nikdy nebylo zaledněno, má ve vyvýšeném vnitrozemí pokryvy úrodných spraší navátých větrem v periglaciálním období. Spraše jsou nejjemnější materiál vyvátý z říčních teras.

Podnebí

Podnebí je mírně teplé západní a střední Evropy vyznačující se střetem vlhkého oceánského klimatu s přechodným a kontinentálním klimatem; území položené na východ od Visly má podnebí mírně studené (boreální) chladné a vlhké. Směrem od západu k východu klesají průměrné roční teploty vzduchu a vzrůstají roční amplitudy teplot. V létě je oceánický západ nížiny chladnější než kontinentální východ, ale teplotní rozdíly nejsou výrazné tak jako v zimě. V zimě se kontinentální vliv projevuje výrazněji a lednové izotermy mají skoro poledníkový průběh.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Směrem od západu k východu ubývá srážek, od 1 500 mm za rok v kraji Les Landes při Biskajském zálivu po 450 mm ve východní části nížiny. Oceánický chod srážek se vyznačuje vcelku pravidelným průběhem; v západní Francii je maximum dosahováno na rozhraní podzimu a zimy; ve Středoevropské nížině je více či méně výrazné maximum koncem léta a začátkem podzimu, kontinentální vliv se projevuje maximem letním.

Vodstvo

Nížinné toky Francie mají oceánský dešťový režim a poměrně vyrovnaný odtok během roku; nejvyšší průtoky jsou vykazovány v zimních měsících a nejnižší v letních. Hlavními řekami nížinné Francie jsou Adour (335 km), Garonna (650 km), Loira (1 010 km) a Seina (780 km).

Řeky Středoevropské nížiny s výjimkou Rýna mají středoevropský režim - jsou napájeny deštěm a tajícím sněhem, a proto se nejvyšší vodní stavy vyskytují v jarních měsících a nejnižší vodní stavy v létě, kdy je největší výpar, nebo začátkem podzimu. K povodňovým situacím dochází při letních lijavcích, náhlém tání sněhu a na pobřeží Severního moře také při silném dmutí a při silných severozápadních větrech. Přechod od oceánických podmínek na západě ke kontinentálním na východě ilustruje doba zamrzání řek (v povodí Rýna řeky nezamrzají, v povodí Odry již 10 až 20 dní v roce, a v povodí Bugu a Narewu 60 až 80 dní v roce). Hlavní řekami této oblasti jsou Šelda, Mása (925 km) a Rýn (1 320 km), které ústí do Severního moře společnou deltou, Emže, Vezera (se zdrojnicí Werra 724 km), Labe (1 165 km), Odra (854 km) a Visla (1 047 km).

V nížinné Francii nalezneme lagunová jezera na pobřeží Biskajského zálivu (Lac de Cazaux, Étang de Biscarosse) a dále jezera na nepropustných sedimentech Pařížské pánve.

Ve Středoevropské nížině je nejvíce jezer na území posledního zalednění. Jedná se tedy o jezera ledovcového původu, vzniklá vyplněním prohlubní v morénové krajině, údolních rýh podledovcových toků (jezera rynnowe) nebo ve sníženinách vzniklých po roztání čoček mrtvého ledu (oczki nebo soly). Největšími jezery jsou Müritz (115 km²) v Meklenburské jezerní plošině, Śniardwy (114 km²) a Mamry v Mazurské jezerní plošině a Łebsko (72 km²) v polských Pomořanech. Na území staršího zalednění jsou jezera vzácnější, nalezneme zde např. jezero Steinhuder Meer u Hannoveru.

Ve Středoevropské nížině zaujímají velké plochy i močály a rašeliniště, a to především v oblasti viselského zalednění; směrem k jihu jich ubývá.

Rostlinstvo

V rostlinstvu nalezneme druhy od mediteránních (Akvitánská pánev) přes atlantské (Pařížská pánev, nížinné oblasti Belgie, Nizozemska a Německa) po středoevropské.

Ve Středoevropské nížině byla třetihorní teplomilná flóra zničena skandinávským ledovcem, který se rozšířil až k okraji Středoevropských vysočin. Před čelem ledovce se šírila ledová poušť a tundra.

Z mediteránních druhů v Akvitánské pánvi nalezneme např. dub korkový nebo dub šipák. Krajina Les Landes je skoro souvisle kryta borovicovými porosty.

V Pařížské pánvi atlantské druhy pozvolna mizí k východu a severu. Je to otevřená zemědělská krajina s lesy jen na neúrodných půdách. Ve složení původních lesů jsou význačné duby zimní i letní a buky. Dnes v této oblasti tvoří třetinu lesů druhotně vysazená borovice. V rybníkářských a močálovitých oblastech se setkáme s rašeliništi a vřesovišti. Podél řek hustě rostou olše a topoly.

Ve Středoevropské nížině jsou lesy nejméně zastoupeny v nížinných částech Belgie, Nizozemska a Německa. V těchto oblastech, kde je oceánské podnebí, jsou typickými druhy rostlin vřesovec nebo cesmína. V zemědělsky nevyužívaných částech krajiny jsou typická rašeliniště (největší Bourtanger Moor na německo-nizozemské hranici) a vřesoviště. Vřesoviště jsou bylinné porosty s nízkými křovinami, které vznikly na morénovém podkladě po vykácení původních dubových nebo dubobukových lesů. Dnes jsou vřesoviště zachována jen ve zbytcích, neboť byla znovu zalesňována borovicí nebo smíšenými porosty; nejznámějším jejich zbytkem je Lüneburské vřesoviště.

Ve zbytku Středoevropské nížiny, tj. její polské části jsou lesní porosty již bohatěji zastoupeny a převládají v nich lesy borovicové případně dubovo-borovicové. Hojné jsou i lesy dubovo-habrové s příměsí lípy a javoru. Ve vlhčích oblastech se setkáme s bukovými lesy. V údolních nivách a širokých praúdolích se zachovaly zbytky lužních lesů. Nalezneme zde i několik zbytků lesních porostů málo porušených zásahy člověka, tj. blízkých původním pralesům (puszcza) - např. bory Dolnośląskie při Lužické Nise; puszcza Białowieska a puszcza Augustowska patří již do východoevropské oblasti.

Životní prostředí

Pobřeží Severního moře během holocénu poklesává, a to průměrně o 10 až 15 cm za století. Moře pozvolna zatápí ploché pobřeží a na přilehlé pevnině stoupá hladina podzemní vody. Na obranu proti mořským přílivům byla již v 1. tisíciletí po Kr. sídla na pobřeží a přilehlé pevnině budována na nasypaných únikových pahorcích zvaných terpen nebo Warften. Od 10. stol. se začaly stavět velké ochranné hráze, a to hlavně v deltě Rýna a okolí tehdejšího zálivu Zuiderzee (dnešní IJselmeer). Od 14. až 16. stol. začaly v deltě Rýna vznikat poldry, nové plochy zemědělské půdy vzniklé vysušováním wattů a jezer. Protože poldry leží pod hladinou moře, není zde přirozený spád vody a je ji nutno čerpat např. větrnými mlýny.

Ve 30. letech 20. stol. byl mořský záliv Zuiderzee zahrazen přes 30 km dlouhou hrází a přeměněn v jezero IJselmeer, které je postupně přeměňováno v poldry.

Od konce 60. let 20. stol. se začal realizovat projekt Deltaplan, který měl funkci ochrannou a v deltě Rýna byly mezi jednotlivými ostrovy vybudovány obří hráze s propustmi, aby se zamezilo pronikání vody při vysokých přílivech do vnitrozemí.

HERCYNSKÁ POHOŘÍ

Geologie

Ve stavbě hercynských pohoří sehrálo hlavní úlohu variské (hercynské) vrásnění koncem prvohor. Později docházelo již jen ke kerným nebo epeirogenetickým pohybům.

Variské vrásnění mělo dvě větve, které se rozcházejí v Centrálním masivu, a to armorickou pokračující na severozápad směrem do Bretagne a vytvářející Armorický masiv a variskou pokračující na severovýchod a vytvářející pohoří Středoevropské vysočiny. Vyzdvižené části bývalého hercynského pohoří jsou hornaté nebo pahorkaté; v Armorickém a Centrálním masivu v nich převládají předhercynské horniny, zatímco ve Středoevropských vysočinách vystupují jak staré předhercynské a hercynské horniny (postiženy vrásněním), tak i nezvrásněné horniny mladší tvořící pokryv předhercynského podkladu. 

Ve Středoevropských vysočinách předhercynský podklad (tzv. Grundgebirge) vystupuje na povrch v

·        Porýnské břidličné vrchovině ve formě devonských břidlic a drobů prostoupených vápenci a křemenci. Odolné křemence zde budují např. hřbety Hunsrück a Taunus. Při severním okraji Porýnské břidličné vrchoviny se protírá od severní Francie přes Belgii do Porúří pásmo subvariské předhlubně s asi 4 000 m mocnými karbonskými sedimenty se slojemi černého uhlí.

·        Českém masivu, a to hlavně v jeho jižní polovině, tzv. moldanubiku (krystalické břidlice proniknuté žulovými plutony). Dále v Českém masivu předhercynské horniny nalezneme i v barrandienu a na severozápadním (Krušné hory) a severním okraji (Góry Sowie).

·        Svatokřížských horách (součást Malopolské vysočiny), a to hlavně prvohorní břidlice, pískovce a křemence.

Pokryv předhercynského podkladu (tzv. Deckgebirge)

Již během permu byla hercynská pohoří silně denudována a zarovnána, a proto ve druhohorách byla místně zatápěna mořem a překrytá jeho sedimenty. Jižní Německo takovouto transgresí zasaženo několikrát a vytvořila se zde tři souvrství triasových sedimentů - Buntsandstein (pestrý pískovec), Muschelkalk (lasturnatý vápenec) a Keuper (jílovce s pískovci). Dnes tato souvrství vytváří kuesty. Dále zde najdeme jurské vápence, budující na rýnsko-dunajském rozvodí rozsáhlé krasové oblasti Švábské a Franské Alby.

V Českém masivu pohercynské (křídové) horniny nalezneme zejména v České tabuli. Nezvrásněné druhohorní sedimenty pokrývají i Malopolskou vysočinu, místy jsou rozlámány nebo ukloněny.

Vlivem alpínské orogeneze došlo během třetihor k rozlámání denudovaných horstev a jejich vyzdvižení podél stávajících oživených zlomů nebo podél zlomů nových. Zlomy měly tři základní směry, a to krušnohorský (též zván variský; západojihozápad - východoseverovýchod), sudetský (též zván hercynský; severozápad - jihovýchod) a rýnský (jihojihozápad - severosevero-východ). V souvislosti s alpínskou orogenezí docházelo i k vulkanismu, např. v Centrálním masivu, Eifelu, Vogelsbergu, Rhönu a Českém masivu.

V třetihorách došlo ke vzniku příkopové propadliny (riftu) Hornorýnské nížiny mezi Vogézami a Schwarzwaldem, která je široká cca 30 až 40 km a dlouhá 300 km. Ta byla zaplňována mořskými, jezerními a říčními sedimenty a spraší. V severní části nížiny trvá pokles dodnes. Jižním pokračováním Hornorýnské nížiny je Rhônský příkop, který odděluje Centrální masiv od Alp. V předpolí Švýcarského Jury je vyplněn glaciálními, fluvioglaciálními a fluviálními sedimenty.

Geomorfologie, orografie

Centrální masiv se vyznačuje příkrými a výraznými zlomovými svahy na jihu a východě a povlovnými až nenápadnými na severu a západě. Toto uspořádání je následkem vyklenutí v třetihorách a čtvrtohorách, kdy horotvorné tlaky přicházely od Alp na východě a Pyrenejí na jihu. Podél hlubokých zlomů došlo i k výlevům láv a vzniku sopečného reliéfu ve střední části masivu v kraji Auvergne. Nad zdejší lávovou tabulí se vypínají pleistocénní starovulkány sopečných pohoří Dore, Le Cézallier a Cantal přesahující výšku 1 850 m. Ty byly rozrušeny nejen denudací, ale i glaciální modelací. Z glaciálních tvarů jsou v Centrálním masivu zastoupeny kary, trogy, oblíky a morény.

Krystalinická část Centrálního masivu je plošinná a tvoří ji zarovnané povrchy vyzdvižené do různé nadmořské výšky, často stupňovitě uspořádané. Na severu jsou tyto plošiny rozbity tektonickými příkopy poledníkového směru, jenž se otevírají do Pařížské pánve. Dobře zachované vrcholové plošiny mají i pohoří na východních a jižních okrajích Centrálních masivu, např. Cevenny (skoro 1 700 m), které jsou rozbrázděny hlubokými roklemi a kaňony.

Na jihu Centrálního masivu se nachází tabule zkrasovělých jurských vápenců Les Grands Causses. Tyto plošiny jsou rozloženy stupňovitě ve výškách 800 až 1 200 m n. m. a prořezány až 600 m hlubokými kaňony řek.

Armorický masiv má pahorkovitý reliéf, jehož zarovnaný povrch byl vyklenut do tří plochých kleneb, a to na Bretaňském poloostrově (přes 300 m), v Normanské pahorkatině (přes 400 m) a na západě kraje Poitou (do 300 m). Pobřeží Bretaňského poloostrova je velmi členité - skalnaté s příkrými abrazními sruby, drobnými skalnatými ostrůvky a zátokami riasového typu.

Do Hornorýnských pohoří patří Pfälzer Wald, Haardt, Vogézy (nad 1 400 m), Schwarzwald (1 500 m), Odenwald a Spessart.

Vogézy se Schwarzwaldem představují jednotně vyzdviženou klenbu, ve které v ose největšího vyklenutí došlo k prolomu a zaklesnutí Hornorýnské nížiny podél zlomů.

Dolnorýnská pohoří (též Porýnská břidličná vrchovina) byla vyklenuta stupňovitě v pozdních třetihorách a Rýn tekoucí již dnešním směrem je prorazil úzkým antecedentním údolím. Patří sem pohoří Ardeny - Eifel (750 m), Hunsrück (přes 800 m), Taunus (do 900 m), Westerwald a Süderbergland (též Sauerland, do 850 m). Na zlomech oddělujících jednotlivé kry se vylily mladé vulkanity - v Eifelu byly vulkány činné ještě v holocénu a zachovaly se zde explozivní krátery (maary).

Švábsko-franská stupňovina se nachází v povodí řek Mohanu a Neckaru a jejími hlavními pohořími jsou Švábská a Franská Alba. Švábská Alba dosahuje výšky až 1 000 m, zatímco Franská Alba pouze 650 m. Jedná se o pás kuest a krasové území se suchými údolími, závrty, ponornými toky a krasovými jeskyněmi. Při průtoku touto oblastí ztrácí Dunaj krasovým podzemím více než polovinu své vody ve prospěch Rýna. Mezi Švábskou a Franskou Albou se nachází kráter Ries o průměru 20 km vzniklý dopadem obrovského meteorického tělesa.

Největšími pohořími Středoněmecké hornatiny jsou Harz (skoro 1 150 m), sopečné pohoří Rhön (950 m) a vulkán Vogelsberg (770 m). Harz má hrásťovitou stavbu, je budován starými krystalickými horninami a setkáme se v něm s periglaciálními modelacemi. V jeho podhůří v Durynské pánvi je v oblasti vrchu Kyffhäuser sádrovcový kras.

Český masiv má ze Středoevropských vysočin nejsložitější stavbu. Zvrásněné struktury v něm vystupují na plošně rozlehlých vrchovinách, zpestřených i exfoliačními klenbami žulových hlubinných těles, a v hrástích rozbitých v kry, které jsou různě vysoko vyzdvižené.

Hlavními pohořími Českého masivu jsou

·        Durynský les - nejvyšší partie skoro 1 000 m,

·        Smrčiny (Fichtelgebirge) - žulová klenba; nejvyšší polohy se pohybují kolem 1 050 m, prameniště Mohanu, Sály, Ohře a Naabu,

·        Český les (Oberpfälzer Wald) - nejvyšší partie do 1 050 m,

·        Šumava (Bayerischer Wald) - budována silně přeměněnými krystalickými horninami a tvoří dvě pásma: nižší hraniční (Hinterbayerischer Wald) a vyšší bavorské (Vorherbayerischer Wald - nejvyšší vrcholy Grosser Arber a Grosser Rachel mají přes 1 450 m); v pleistocénu zaledněna (pozůstatkem jsou ledovcové kary a v nich 8 jezer),

·        Novohradské hory (Freiwald) - nejvyšší partie přes 1 100 m,

·        Českomoravská vrchovina (Thaya-Hochland) - budována přeměněnými krystalickými horninami proniknutými rozsáhlými tělesy hlubinných vyvřelin, nejvyšší partie přes 800 m,

·        Krušné hory (Erzgebirge) - asymetrická klenba s prudkým zlomovým svahem na české straně a pozvolným spádem na saské straně; ruly, žuly, průniky hlubinných vyvřelin; nejvyšší partie přes 1 200 m (Klínovec a Fichtelberg),

·        Doupovské hory - troska stratovulkánu s kalderou, nejvyšší partie přes 900 m,

·        České středohoří - soubor rozrušených lávových příkrovů, sopečných pňů, kup a kuželů,

·        Děčínská vrchovina (Elbsandsteingebirge) - pískovcové skalní útvary, stolové hory (Děčínský Sněžník, Königstein),

·        Šluknovská pahorkatina (Lausitzer Hügelland) - žulový masiv, nejvyšší partie 600 m,

·        Lužické hory (Zittauer Gebirge) - krystalinikum a na okrajích pískovce, nejvyšší partie pod 800 m,

·        Žitavská pánev (Zittauer Becken),

·        Jizerské hory (Góry Izerskie) - žulový masiv, kerná stavba (strmé severní svahy, pozvolné jižní svahy), nejvyšší partie přes 1 100 m,

·        Krkonoše (Karkonosze) - krystalické a žulové pohoří, dva hřbety: vyšší slezský s prudkým zlomovým svahem spadajícím do Polska a nižší český spadající zlomovými svahy k České tabuli; nejvyšší partie 1 600 m, pozůstatky po zalednění jsou jezera na polské straně a kary (zvány doly, jámy) na straně české,

·        Broumovská vrchovina (Góry Stołowe) - pískovcové skalní útvary,

·        Góry Sowie - nejvyšší partie přes 1 000 m, jedna z nejstarších stavebních jednotek sudetských pohoří,

·        Orlické hory (Góry Orlickie) - asymetrická klenba porušená zlomy, budovány krystalickými horninami, nejvyšší partie přes 1 100 m,

·        Góry Bystrzyckie,

·        Králický Sněžník (Śnieżnik Kłodzki) - krystalické horniny, místy s vložkami vápenců (jeskynní systémy) a křemenců, nadmořská výška přes 1 400 m,

·        Rychlebské hory (Góry Złote),

·        Zlatohorská vrchovina (Góry Opawskie).

Malopolská vysočina je vyzdviženou krou druhohorních sedimentů - pískovců, vápenců či sádrovců. V některých jejích částech je lokálně vyvinut kras. Výjimkou jsou Svatokřížské hory, kde na povrch vystupují předhercynské horniny. Výška Malopolské vysočiny se pohybuje mezi 300 až 600 m. Kromě Svatokřížských hor jsou dalšími významnými pohořími Lublinská vysočina, Slezská plošina či Krakovsko-čenstochovská plošina.

Podnebí

Podnebí je mírně teplé západní a střední Evropy vyznačující se střetem vlhkého oceánského klimatu s přechodným a kontinentálním klimatem. Vrchovinné a horské polohy vysočin a území položené na východ od Visly mají podnebí mírně studené (boreální) chladné a vlhké.

Rozložení teplot a srážek je ovlivněno především nadmořskou výškou a tvary reliéfu. Kotliny, pánve a údolní polohy jeví kontinentálnější rysy podnebí (větší teplotní rozdíly, sucho), zatímco vrchoviny a horské masivy mají spíše oceánické rysy. V rozložení srážek se významně uplatňuje návětrná či závětrná poloha svahu proti převládajícím západním větrům. Podle průměrných lednových a červencových teplot patří větší kotliny (např. Hornorýnská nížina či Polabí) k nejteplejším místům. Naopak tytéž teplotní údaje dosahují nejnižších hodnot na nejvyšších horských vrcholech.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Absolutní maxima a minima teplot se pohybují v celé hercynské střední Evropě v rozmezí – 40 °C až 40 °C.

Rozložení a množství srážek v horské části hercynské střední Evropy závisí na nadmořské výšce, vzdálenosti od Atlantského oceánu a tvarech reliéfu (závětrné či návětrné poloze vůči převládajícímu západnímu proudění). Proto mají nižší horské vrcholy položené nejblíže k mořskému pobřeží relativně vyšší srážkové roční průměry než vzdálené vrcholy nejvyšších pohoří.

Průměrné roční úhrny srážek (v mm)

Armorický masiv ........................................ 1 100

Centrální masiv........................................... 1 200*

Ardeny......................................................... 1 500

Schwarzwald............................................... 1 700

Krušné hory................................................. 1 100

Krkonoše..................................................... 1 200

* Nejvyšší partie vykazují až 2 000 mm srážek za rok.

Nejsušší místa horské části hercynské střední Evropy leží v závětrných polohách mezihorských kotlin, patří sem Mohučská pánev (515 mm), Durynská pánev (490 mm) a Mostecká pánev (410 mm).

Vodstvo

Vzhledem k převládajícímu horskému dobře odvodňovanému reliéfu je říční síť v celé oblasti hustá a pramení zde zdrojnice velkých řek, které pak protékají nížinnou částí hercynské střední Evropy. Podle nadmořské výšky lze pak určit jejich odtokový režim; většina řek má režim dešťovo-sněhový a větší rozkolísanost průtoků než toky v nížině. V průměru jsou větší řeky nejvodnější v únoru a březnu a nejméně vodné v srpnu až září; horské řeky jsou nejvodnější v březnu až dubnu a nejméně vodné kromě srpna a září i v únoru a březnu. Na řekách západní části probíhají povodně nejčastěji v lednu a únoru po oblevách s dešti, zatímco na řekách východní části jsou nejčastější jarní povodně po tání sněhu. Letní povodně jsou menší a méně časté.

Některé horské oblasti, které přesahovaly výšku pleistocénní sněžné čáry, mají malá jezírka karová či morénová (Vogézy, Schwarzwald, Šumava, Krkonoše). Ve Švábské Albě nalezneme krasová jezírka. Místy se ve středohorách vyskytují jezírka vzniklá sesuvy. Jezera vzniklá vulkanickými procesy nalezneme zejména v Centrálním masivu - jedná se o jezera kráterová (Pavin), hrazená lávovými proudy (Chambon, Aydat) či maarová (Lac d‘Issarlés). Maarová jezírka nalezneme i v Eifelu (Laacher See).

Rostlinstvo

Centrální masiv je i při nadbytku vláhy zalesněn málo (jen z 11 %); lesy byly vymýceny získání zemědělské půdy a pastvin. Zanikla i původní výšková stupňovitost lesních společenstev. Směrem do vyšších poloh přecházejí dubové lesy v bukové a smrkové. Hojný je druhotně vysazený kaštan. Horní hranice lesa je ve výškách 1 500 až 1 600 m, pastvou je však snížena. Nejvyšší stupeň tvoří formace horských luk s tundrovými prvky (křovité formy břízy a vrby). Na vápencové plošině Les Grands Causses byly původní lesy vymýceny; na místech zničených nadměrnou pastvou nebo požáry vznikají křovinné porosty garrigue s četnými mediteránními druhy.

Armorický masiv je zalesněn pouze z 5 až 7 %, na vyvýšeninách se vyskytují porosty dubové a bukové, hojné jsou i borovice a kaštany, které jsou v této oblasti nepůvodní. Větší plochy jsou kryty loukami a vřesovišti.

Ve Středoevropských vysočinách na rovinách a nižších plošinách, kde vznikly kulturní zemědělské krajiny, se lokálně zachovaly listnaté lesy a v horách většinou druhotné smíšené a jehličnaté lesy. Z listnatých stromů je nejvíce rozšířen buk lesní, dub zimní i letní a habr, řidčeji i jasan a jilm. Největší lesní plochy jsou v horách, přičemž teplejší slunečné svahy jsou porostlé do výšky 700 až 800 m dubovými lesy, často s příměsí borovice lesní nebo bukovými a bukovo-jedlovými lesy. Na zastíněných chladnějších svazích jsou nejčastěji smrky, jedle a buky. Ve výškách 1 100 až 1 300 m je nejčastěji smrk, na západě i jedle jako příměs. Suché vápencové kuesty jsou porostlé trnitými křovinami. Hřbety nejvyšších hor, na nichž byla horní hranice lesa snížena, jsou porostlé klečí, loukami a rašeliništi, na západě i vřesovišti. Větší lesní plochy horských území tvoří ve Středoevropských vysočinách již po více než 200 let monokultury smrku a v nižších a sušších polohách borovice lesní s příměsí modřínu evropského. Lidskou činností tak zde byla potlačena přirozená stupňovitost lesních společenstev.

Živočišstvo

Původně bohatá lesní zvířena byla v důsledku zničení přirozeného prostředí a po staletí prováděného lovu vyhubena nebo značně početně omezena.

Životní prostředí

Rozsáhlá a bohatá ložiska černého uhlí v Sársku, Porúří, Horním Slezsku a hnědého v podkrušnohorských pánvích, na jejichž těžbu se vážou četné druhy průmyslové výroby, přispěla ke vzniku rozlehlých průmyslových krajin a městských aglomerací. Vlivem průmyslu je znečištěné nejen ovzduší, které pak zhoubně působí na horské jehličnaté lesy, ale i povrchové a podzemní vody. Navíc jsou zabírány přírodní plochy a plochy zemědělské půdy postupující urbanizací a výstavbou kapacitních komunikací.