Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Evropa> Fyzická geografie Evropy> Fyzická geografie Skandinávie

Tisknou stránku

SKANDINÁVSKÁ OBLAST (FENNOSKANDIE) A SEVERSKÉ OSTROVY

Do Skandinávie jako fyzickogeografické jednotky zahrnujeme nejen Skandinávský poloostrov (tj. území Norska a Švédska), ale i Finskou a Karelskou jezerní plošinu a poloostrov Kola. Hranicí Skandinávie (dána okrajem baltského štítu) vůči východoevropské fyzickogeografické oblasti jsou řeka Něva, Ladožské a Oněžské jezero a řeka Oněga. Takto vymezená Skandinávská oblast zaujímá plochu cca 1,4 mil. km2. Kromě toho ke skandinávské oblasti přiřazujeme Faerské ostrovy, Island, Špicberky, ostrov Jan Mayen a zemi Františka Josefa. Na pomezí skandinávské oblasti a hercynské střední Evropy se leží Jutský poloostrov.

Názvosloví

Skandinávská oblast je severskými národy zvána Norden (tj. Sever), Středoevropany Skandinávie a odbornou geologickou literaturou (od r. 1898) Fennoskandie (tento výraz odpovídá oblasti baltského štítu).

Typickými geografickými jmény jsou

·        finská: maa (země, kraj), joki (řeka), järvi (jezero), selkä (hřbet)

·        norská: dal (údolí), bre (ledovec), fjord [fjúr] (záliv), öy (ostrov), foss (vodopád),

·        švédská: älv (řeka), dal (údolí), skjär (skalisko, útes).

Geologie

Skandinávská oblast (Fennoskandie) je nejstarší součástí evropské pevniny, neboť její skalní podklad tvoří horniny vzniklé již v prvních obdobích vývoje Země. Podle stáří a odlišného vývoje dělíme skandinávskou oblast na baltský štít a Skandy (dříve Skandinávské pohoří).

Baltský štít je součástí východoevropské platformy a je prahorním (archaickým) a starohorním (proterozoickým) krystalickým horninovým základem skandinávské oblasti. Vystupuje na povrch téměř všude v nížinných, pahorkatých i vrchovinných oblastech a na dně Baltského moře a předpokládá se i v podloží Skand, které jsou na baltský štít nasunuty. Hranice mezi baltským štítem a Skandami začíná na pevnině východně od Osla a vede poté podél norsko-švédské státní hranice. Od prvohor je baltský štít v tektonickém klidu.

Baltský štít je budován metamorfovanými horninami (ruly, granulity, migmatity, svory) a hlubinnými vyvřelinami (žuly, granodiority). Známé jsou žuly rapakivi s načervenalými živci, jejichž výskyt sahá od Skandinávie až do Skotska. Oblast baltského štítu je tak stará, že v jeho horninách nenalezneme zkameněliny; vznikla v době, kdy ještě na Zemi neexistoval život.

Během prahor proběhly čtyři horotvorné cykly a ve starohorách jeden, avšak vyvrásněná horská pásma byla exogenními činiteli zcela zarovnána, takže na počátku prvohor byl baltský štít dokonalou parovinou. Od prvohor až do současnosti zůstal baltský štít trvale souší, byl vystaven denudaci a docházelo k dočasným lokálním transgresím moře.

Povrch baltského štítu je v současnosti tvořen pahorkatinami do výšky 700 m a nížinami se zbytky ledovcových akumulací; rovin je jen málo.

Skandy jsou součástí východního křídla kaledonského systému a reliktem mohutné horské soustavy. Skandy jsou nasunuty tlakem na baltský štít v délce 1 800 km, hlavní tektonické linie probíhají směrem severovýchod - jihozápad, avšak jejich průběh je tektonicky porušen. Skandy vznikly uprostřed prvohor vrásněním sedimentů z geosynklinály. Sedimentace, např. materiálu z denudovaného baltského štítu, probíhala v kambriu a spodním siluru a vrásnění v mladším siluru. Po kaledonském vrásnění se Skandy staly souší a během devonu byly vystaveny denudaci. V druhohorách bylo horstvo zarovnáno a nastal tektonický klid. V třetihorách v důsledku tlaku vyvolaného alpínskou orogenezí došlo k rozlámání zarovnaného povrchu do ker a jejich vyzdvižení do různých výšek. Nejvýše vyzdvižené kry na západě dodaly Skandám vzhled rozlehlé ploché hornatiny spadající prudkými vysokými zlomovými svahy k pobřeží Atlantského oceánu, zatímco na východě má pohoří díky méně vyzdviženým krám vzhled stupňovitých plošin. Reliktem z dob, kdy Skandy byly zarovnaným povrchem jsou fjeldy, zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech.

Další významnou etapou ve vývoji Skand, resp. celé skandinávské oblasti jsou čtvrtohory. Při pleistocénním ochlazení klimatu vznikly ve Skandách ledovce, které se postupně spojily v jednolitý ledovcový štít, který pokryl nejen celou skandinávskou oblast, ale zasáhl hluboko do střední a východní Evropy. Tlakem ledovce se velké části Skandinávie ocitly pod hladinou moře a teprve v holocénu (od 8 000 let př. Kr.) se pevnina vlivem odtávání ledovce etapovitě zvedala. Epeirogenetické zdvihy pokračují i dnes a největších rozměrů dosahují v Botnickém zálivu (1 m za sto let).

Součástí západního křídla kaledonského systému jsou Špicberky. Tyto hornaté ostrovy jsou od sebe odděleny úzkými průlivy a pobřeží dvou hlavních ostrovů je rozčleněno hlubokými zálivy fjordového typu. Geologická stavba ostrovů je velmi pestrá (od starohor po třetihory); na ostrovech nachází uhelné sloje proniknuté čedičovými žílami, nalezneme zde i malé čtvrtohorní sopky a horké prameny. Špicberky jsou silně zaledněny a jejich horské vrcholy jsou většinou nunataky.

Vulkanické ostrovy vznikly vlivem alpínské orogeneze.

1)     Island. Nejstarší islandský lávový příkrov pochází z eocénu (součást starších třetihor). Vulkanismus na Islandu probíhal celé třetihory a ostrov je dodnes tektonicky a vulkanicky aktivní. Avšak v postglaciální době byla sopečná činnost omezena centrální pásmo ostrova, kudy probíhá hranice (rift) eurasijské a severoamerické litosférické desky.

Povrch Islandu je tvořen rozlehlými tabulemi lávových proudů s nasazenými sopečnými kužely a štíty, které jsou rozřezány hlubokými kaňony. Na konci třetihor došlo k rozlámání těchto tabulí a zhroucení střední části ostrova. Tabule se mírně sklání do vnitrozemí a jejich okraje spadají prudkými svahy k moři nebo úzkým pobřežním nížinám. Díky mladotřetihornímu výzdvihu tabulí došlo ke značnému rozčlenění severního a severozápadního pobřeží ostrova, na němž pleistocénní ledovce vytvořily hluboké fjordy a široké zálivy.

Islandský vulkanismus je převážně efuzivní (vznik štítových sopek), avšak nalezneme zde i lineární sopky (výlevy z širokých trhlin), stratovulkány (je jich relativně málo) nebo maary. Extruzivní sopky na Islandu nebyly popsány. Nejznámějšími sopkami jsou Hvannadalshnúkur, Hekla, Katla či Laki. Časté jsou i podmořské erupce na vulkanických zónách; roku 1963 vznikl při jihozápadním pobřeží Islandu ostrov Surtsey, který je v současnosti mořskou abrazí zmenšován. S vulkanismem souvisí množství gejzírů, horkých pramenů, solfatarů a bahenních sopek.

Ledovce pokrývají skoro 12 % plochy ostrova a lze se zde setkat se všemi typy ledovců - od malých karových až po ledovcové štíty odvodňované mnoha splazy do okolních údolí. Největším ledovcem co do plochy i objemu ledu je Vatnajökull (8 400 km2), který je až tisíc metrů mocný. Před čely velkých štítových ledovců se vytváří rozsáhlé sandry s široce rozvětvenými divočícími toky řek z tajících ledovců.

2)     Faerské ostrovy. Leží v severním Atlantském oceánu na Islandsko-faerském prahu. Jsou pozůstatkem původně větší pevniny a jsou složeny z čedičových příkrovů (dnes jsou ostrovy bez sopečné činnosti). Během čtvrtohor byly ostrovy zaledněny.

3)     Jan Mayen je osamělý ostrov sopečného původu. Jeho nejvyšším bodem je vyhaslá sopka Beerenberg (2 277 mm). Na ostrově se nachází mnoho svahových ledovců, jejichž splazy sestupují až do moře. Hojná jsou zemětřesení.

Geomorfologie

Celou skandinávskou oblast si lze představit jako starou pevninskou kru, která je jednostranně vyzdvižená na severozápadě, kde jednostranně spadá do moře příkrým fjordovým pobřežím. Naopak sklon směrem k jihovýchodu je velmi pozvolný. Pobřeží skandinávských rovin je převážně skjärové s velmi křivolakou pobřežní linií a zálivy a je lemováno obrovským množstvím drobných ostrůvků a ostrovů (vynořené oblíky).

Od konce kaledonského vrásnění až do čtvrtohorního zalednění probíhala denudace a eroze, a proto převládají destrukční tvary reliéfu nad tvary akumulačními. Proto jsou význačným tvarem celé skandinávské oblasti peneplény, staré zarovnané povrchy, které v současnosti leží v různých výškových úrovních.

Ke snížení a sbroušení krajiny přispělo i čtvrtohorní zalednění, přičemž všude ve skandinávské oblasti převládala destrukce (deterze, exarace, kary, trogy) nad akumulací. Akumulační činnost skandinávského ledovce byla ve skandinávské oblasti méně významná než v oblastech střední a východní Evropy (ve Švédsku a Finsku je spodní moréna mocná jen 4 až 5 m, zatímco v Dánsku 50 m a v periferních oblastech střední a východní Evropy i několik set metrů). Akumulační tvary (čelní morény, drumliny, eskery neboli osary) vznikaly ve Skandinávii až v holocénu v rámci ústupu ledovce, a to konkrétně při určitých stagnačních fázích; v daniglaciálu vznikly morény v severním Dánsku a jižním Švédsku, v götiglaciálu morény od jižního Norska přes střední Švédsko do jižního Finska, kde tvoří hráz Finské jezerní plošiny, a odtud dále do Karélie a ve finiglaciálu došlo k rozpadu ledovce na severní a jižní část a tvorbě morén v oblasti hor.

Během čtvrtohor došlo dvakrát ke spojení Skandinávie a střední Evropy přes Balt, který se střídavě proměňoval v moře a jezero, což souviselo s tektonickými pohyby Dánska a jihu Švédska v souvislosti s posledními etapami ustupování a zastavování ledovce. Kolem 8 000 let př. Kr. došlo ke zdvihu v oblasti úžiny Öresund, proměně Baltu v jezero a jeho vyslazení. Cca roku 7 500 př. Kr. došlo k poklesu na linii Stockholm - Oslo a vytvoření studeného yoldiového moře; avšak roku 6 500 př. Kr. došlo na této linii opět ke zdvihu a proměně moře v jezero zvané ancylusové. Roku 2 500 došlo k poklesu úžin dánských ostrovů a vzniku moře zvaného litorinové, které bylo o něco větší nežli současné Baltské.

Orografie

1)     Skandy tvoří několik od jihozápadu k severovýchodu protažených plochých pásem, oddělených tektonickými sníženinami. Jedná se o vrásné pohoří, jehož délka je 1 800 km a šírka 150 až 300 km. Pokračování Skand můžeme najít v severovýchodním Skotsku. Skandy mají asymetrickou stavbu, na západě jsou strmé a naopak na východě povlovné a stupňovité. Nejvyšší část Skand se nachází v jihovýchodním Norsku, kde leží i nejvyšší horský masiv Jotunheimen s vrcholy Glittertinden (2 470 m) a Galdhöpiggen (2 469 m). Směrem k severovýchodu se horská pásma snižují, takže na úrovni Trondheimu dosahují 1 200 až 1 300 m, avšak dále k severu výšky opět vzrůstají a za polárním kruhem přesahují hranici 2 000 m. Tam leží i nejvyšší vrcholy Švédska, Kebnekaise (2 123 m) a Sarek (2 090 m), a Finska, Halti (1 324 m).

Ve Skandách převládají tři typy horského reliéfu:

·        středohorský typ se zaoblenými hřbety či vrcholy a mírnými svahy,

·        hory s náhorními plošinami, kdy tyto plošiny jsou stupňovitě uspořádané a mívají příkré svahy; jsou pozůstatkem zarovnaných povrchů, které byly rozlámány, a nazývají se fjeldy nebo viddy (vyčnívaly-li nad led, tak monadnoky) a jsou nejhojnější na jihu Skand,

·        velehorský (alpínský) reliéf se skalnatými hřebeny, vysokými štíty a ledovcovými kary; je rozšířen ve vrcholových oblastech jižních Skand a místy na pobřeží. Velehorský reliéf Skand byl modelován ledovci, je rozbrázděn hlubokými glaciálními údolími se skalními prahy a vodopády, svahy jsou rozčleněny četnými kary.

Charakteristickým tvarem norského pobřeží jsou fjordy, což jsou původně ledovcem přemodelovaná říční údolí (klasický trog tvaru písmene U), která byla zatopena mořem. Oproti pobřežním mělčinám Norského moře jsou fjordy až o 1 000 m přehloubeny. Nejdelšími fjordy jsou Sognefjord (délka 183 km), Hardangerfjord, Boknafjord, Oslofjord či Trondheimfjord.

2)     Plošina Norrland tvoří široké východní podhůří Skand, od nichž je oddělena výrazným zlomovým svahem prořezaným hlubokými údolími často tvaru trogů, v nichž jsou četná jezera. Typický ráz krajiny Norrlandu tvoří mírně zvlněné plošiny, nad nimiž se místy zdvihají osamělé ostrovní hory. Plošina Norrlandu se stupňovitě sklání až k pobřeží Botnického zálivu.

3)     Nížiny středního Švédska se rozprostírají od průlivu Skagerrak přes oblast velkých švédských jezer k pobřeží Baltského moře v okolí Stockholmu. Oblast byla ovlivněna glacitektonikou (pokles podél zlomů) a puklinovými systémy v horninách. V nejvíce pokleslých částech vznikly pánve velkých jezer. Celou oblast s výjimkou vyvýšenin a pahorků kryjí morénové uloženy.

4)     Jihošvédská vysočina vyplňuje jižní Švédsko na jih od oblasti velkých jezer. Na okrajích přechází bez výrazných hranic v pobřežní nížiny a roviny. Jihošvédská vysočina je fundamentem platformy a je lokálně vyklenuta, avšak její nejvyšší body nedosahují ani 400 m n. m. Oblast je peniplenizovaná a glaciálně modelovaná, uplatnila se i tektonika (hrásťová stavba) a puklinatost. K Jihošvédské vysočině patří i poloostrov Skaane a ostrovy Öland (1 300 km2), Gotland (3 000 km2) a pravděpodobně i dánský Bornholm (580 km2).

5)     Maanselkä je nenápadná vyvýšenina (nízká klenba baltského štítu, maximální výška nedosahuje ani 750 m), která tvoří rozvodí mezi Baltským mořem na jedné straně a Barentsovým a Bílým na druhé straně a zároveň je jakýmsi klínem mezi Finskou a Karelskou jezerní plošinou. Maanselkä se rozprostírá od severních Skand v norsko-finském pohraničí až po severní okraje Oněžského jezera. Oblast je budována nejstaršími horninami evropského archaika (prahory) a nese výrazné stopy glaciální abrazní (ohlazy, oblíky) i akumulační činnosti (eskery, morény, drumliny). Hojná jsou jezera glaciálního původu a časté bifurkace vodních toků.

6)     Finská jezerní plošina zaujímá vnitrozemí jižního Finska, na jihu je vymezena morénovým hřbetem Salpausselkä, na severozápadě protáhlou vyvýšeninou Suomenselkä a na severovýchodě hřbetem Maanselkä. Výška Finské jezerní plošiny nepřesahuje 250 m, avšak její povrch je značně nerovný, vyvýšeniny vznikly akumulací ledovcového tillu, sníženiny jsou zatopeny jezery.

7)     Uprostřed poloostrova Kola se zvedají středohorské masivy s plochými vrcholy a příkrými zlomovými svahy (hrásťová stavba v důsledku třetihorního rozlámání), z nichž nejvýznamnější jsou Chibiny (1 191 m). V tektonických pánvích oddělujících jednotlivé masivy nalezneme veliká jezera.

8)     Jutsko včetně přilehlých ostrovů je nezvrásněnou oblastí se sedimenty mocnými až 3 000 m, pod nimiž se nachází okraj baltského štítu. K sedimentaci zde docházelo od konce prvohor, avšak sled vrstev je nekompletní (docházelo k vynořování a denudaci, tzv. sedimentačnímu hiátu). Mocnost ledovcových sedimentů dosahuje až 50 m (oproti švédským 4 až 5 m), k ústupu ledovce došlo cca před 10 000 lety. Pozůstatkem po ledovci jsou výrazné glaciální tvary (valy čelních morén, plošiny spodní morény, sandrové plošiny). Nejvyšší vrchol Dánska (173 m) je vlastně čelní morénou.

Podnebí

Podnebí skandinávské oblasti je ovlivněno především polohou na rozhraní boreálního a subpolárního pásma (nejsevernější ostrovy v arktickém neboli tundrovém pásmu). Značné rozpětí zeměpisné šírky a výšková členitost však způsobují velké místní rozdíly. Úzký pruh nížinného pobřeží jižního Švédska a jižního Norska má mírně teplé klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku. Dále k severu až po severní pobřeží Norska je oblast mírně studeného (boreálního) klimatu s rovnoměrným rozložením srážek během roku, přičemž v této oblasti se po 60° s. š. vyskytují smíšené a listnaté lesy a od 60° s. š. je rozšířena tajga. Severní pobřeží poloostrova Kola a nejsevernější pobřeží Norska přísluší k oblasti subpolárního tundrového podnebí.

V cirkulaci atmosféry je typická převaha západních větrů a význačný je hojný vývoj cyklón na arktické i polární frontě. Cyklóny přinášejí v zimě teplý vzduch a tvoří pozitivní anomálie teplot - průměrná roční teplota je o 10 °C než odpovídá zeměpisné šírce. V létě naopak cyklóny přinášejí z moře spíše ochlazení (proto je v létě norské pobřeží chladnější než švédské, finské i ruské vnitrozemí ve stejné zeměpisné šírce). Příčinou kladných teplot vzduchu v zimě na západním pobřeží Skandinávie a přilehlém Norském moři je vzdušné proudění a nikoli Severoatlantský proud, který je teprve následkem tohoto proudění.

Horské pásmo Skand tvoří výrazné klimatické rozhraní; Norsko má výrazné oceánské podnebí (zasahuje až k Murmansku), avšak území Švédska a Finska projevuje přechod ke klimatu kontinentálnímu. Kontinentalita se výrazně  projevuje až v Karélii a nitru poloostrova Kola. Východní části skandinávské oblasti mají téměř dvojnásobné amplitudy teplot ve srovnání s norským pobřežím.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Místo

Leden

Červenec

 

 

 

Laponsko

– 16

  8

Bergen

        2,5

14

Göteborg

     0

17

Helsinky

         – 5,5

       17,5

Islandské klima lze klasifikovat jako subpolární tundrové, avšak mírnější jihozápadní pobřeží ostrova náleží spíše k mírně teplému a vlhkému podnebí.

Klima Špicberku a země Františka Josefa je tundrové s teplotou nejteplejšího měsíce mezi 0 až 10 °C.  

Na množství rozložení srážek má vliv vzdálenost od Atlantského oceánu a nadmořská výška. Při převaze západních větrů se velmi výrazně uplatňuje orografický vliv Skand. Jejich západní svahy patří k nejdeštivějším místům v Evropě; roční srážkové úhrny se zde pohybují od 2 000 do 4 000 mm. Protože horské svahy zpomalují pohyb front, bývají srážky dlouhodobé. Na východ od soustavy Skand množství srážek velmi rychle klesá a již v horách se vytváří dešťový stín. Nížiny a pahorkatiny Švédska, Finska, Karélie a poloostrova Kola mají 700 až 1 000 mm, místy i 400 mm, ročních srážek. Pro malý výpar je však všude na rovinách přebytek vláhy.

Vodstvo

Vlivem klimatických podmínek a nepropustného nebo špatne propustného skalního podkladu je říční síť skandinávské oblasti velmi hustá a řeky jsou celoročně dobře zásobeny vodou. Říční síť je vývojově velmi mladá, neboť se vyvíjí teprve od ústupu pevninského ledovce (tj. asi 8 000 až 10 000 let). Řeky jsou krátké, mají nevyrovnaný spád, tvoří často peřeje a vodopády, v nížinách je jejich tok velmi klikatý. Skandinávské řeky jsou převážně napájeny sněhovou vodou nebo mají sněhovo-dešťové napájení a maximální odtok vykazují v době tání na jaře a začátku léta. Nejvýznamnějšími řekami skandinávské oblasti jsou Glomma nebo Glaama (610 km), Klarälven - Göta älv (720 km, protéká jezerem Vännern), Dalälven, Ume älv, Lule älv, Torne älv neboli Tornionjoki, Kemijoki - Kitinen (600 km), Oulujoki, Kem’, Tuloma, Ponoj.

Jezera jsou velmi početná a velmi rozlehlá, přičemž 99 % jezer je ledovcového původu. Pánve velkých jezer vznikly v tektonických sníženinách a byly modelovány hloubící a akumulační činností ledovce. Nejvýznamnějšími jezery jsou:

·        Ladožské (18 100 km2) a Oněžské (9 800 km2), která leží na rozhraní skandinávské oblasti a Východoevropské roviny,

·        velká švédská jezera - Vännern (5 400 km2), Vättern (1 900 km2), Mälaren (1 100 km2),

·        Finská jezerní plošina - Saimaa (4 400 km2), Päijänne (1 100 km2),

·        Karelská jezerní plošina - Vygozero (1 200 km2), Topozero (900 km2)

·        poloostrov Kola - Imandra (900 km2), Umbozero,

·        Inarijärvi (1 100 km2).

Ledovce zaujímají ve vrcholových partiích Skand celkovou plochu 5 000 km2 a jedná se o ledovce fjeldové nebo norského typu. Tvoří ledové čapky a štíty na náhorních plošinách a vytvářejí pak často i několik splazů do okolních údolí. Největším souvislým ledovcem je Jostedalsbre (cca 480 km2) v masivu Breheimen v jižním Norsku.

Rostlinstvo

Odráží se v něm vztah šírkové zonálnosti a výškové stupňovitosti. Skandinávské země mají dosud největší rozlohu lesů v Evropě (v Karélii kryjí 85 %, Finsku 65 %, Švédsku 50 % a v Norsku 25 % plochy). Horní hranice lesa stoupá od severu k jihu, ale také od atlantského pobřeží do vnitrozemí skandinávské oblasti.

Arktický pás neboli pás tundry zaujímá jen nejzazší okraje poloostrovů a pobřežní poloostrovy a nejvyšší partie pohoří. Na jihu je tundru nalezneme od 1 000 až 1 200 m n. m., zatímco na severu již od 300 až 500 m n. m. Typickou vegetací jsou lišejníky, mechy a byliny plazivého nebo polštářovitého vzrůstu. Je-li tundra podmáčená, nalezneme zde i porosty rašeliníku a křovité formy břízy a vrby.

Subarktický pás neboli pás lesotundry je oblastí pozvolného přechodu tundry v tajgu, obvykle bez ostrých hranic. Je rozšířena hlavně v nitru poloostrova Kola, severonorských krajích Troms a Finnmark a na severu finského Laponska. Charakteristické jsou řídké a nízké lesíky břízy. Co se týče výškové stupňovitosti, nalezneme lesotundru na jihu ve výšce 700 až 1 000 m n. m. a na severu ve 300 až 350 m n. m.

Pás boreálních jehličnatých lesů (tajga) je velmi široký, na severu jsou jeho hranicí svahy Skand a na jihu 60. rovnoběžka. Druhové složení lesů je chudé, převládá borovice (proniká do oceánické oblasti) nebo smrk (spíše kontinentální).

Pás severoevropských smíšených lesů zaujímá ve skandinávské oblasti jen jižní pobřeží Finska, střední a jižní Švédsko bez poloostrova Skaane a podhůří jižního Norska (po Bergen).

Pás evropských opadavých listnatých lesů zasahuje jen na poloostrov Skaane, pobřeží dánských úžin a fjordů jihozápadního Norska (po 62° 30').

Životní prostředí

Značné problémy působí kyselé deště. Jsou způsobeny značným množstvím oxidů síry a oxidů dusíku ze spalování fosilních paliv v ovzduší. Jakmile se tyto látky sloučí se zkondenzovanou vodou, vznikne mírná kyselina sírová nebo dusičná. Vlivem jejího dlouhodobého působení dochází k okyselování řek a jezer (vymírání ryb) a poškozování lesních porostů.

Příčinu kyselých dešťů ve Skandinávii lze najít v průmyslových oblastech západní Evropy (hlavně Porúří a anglická Black Country), kdy zde vyprodukované škodlivé látky jsou vysokými komíny dodávány “dálkovým” větrům, které jsou efektivními exportéry (odnos škodlivin do Skandinávie).

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.