Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Evropa> Fyzická geografie Evropy> Fyzická geografie Východní Evropy

Tisknou stránku

VÝCHODOEVROPSKÁ (RUSKÁ) ROVINA

Jedná se rozsáhlé převážně nížinné území s jednotvárným slabě členitým povrchem. Prostírá se od okrajových moří Severního ledového oceánu k pobřeží Černého a Kaspického moře. Nejkratší vzdálenost poledníkovým směrem mezi pobřežím Severního ledového oceánu a Černého moře je asi 2 000 km, šírková vzdálenost mezi pobřežím Baltského moře a úpatím Uralu je asi 2 500 km.

Západní omezení Východoevropské roviny netvoří pouze Baltské moře, ale i části evropské pevniny patřící do Skandinávské, Středoevropské hercynské a Alpsko-karpatské oblasti.

Na jihu je Východoevropská rovina vymezena úpatím Krymských hor a Kavkazské horské soustavy. Na východě je omezena Uralem a na jihovýchodě plošinou Ustjurt a vrchy Mügodžor.

Geologie

Východoevropská rovina je velmi starou a stabilní součástí evropské pevniny a nazýváme ji ruská (východoevropská) platforma. V její stavbě lze rozlišit krystalický podklad (tzv. fundament) a sedimentární obal.

1)     Fundament je tvořen předprvohorními žulami a metamorfovanými horninami (ruly), které vystupují na povrch v oblasti baltského štítu, který je součástí Fennoskandie (a leží tedy mimo území ruské platformy) a ukrajinském (podolském) štítu.

2)     Sedimentární obal tvoří různě mocné série mořských, jezerních a kontinentálních uloženin prvohorního až čtvrtohorního stáří, jež nebyly nikdy zvrásněny a tvoří tak zhruba vodorovně uspořádané vrstvy.

Díky svému stabilnímu fundamentu odolávala ruská platforma všem vrásným procesům. Výjimkou jsou na jihu Doněcký masiv, do něhož pronikla větev variského (hercynského) vrásnění z Předkavkazska, a haličsko-volyňská syneklíza, která se od konce miocénu zdvihala současně s vyzdvihováním Karpat, ztratila tak povahu pánve a na jejím místě vznikla Volyňsko-podolská vyvýšenina.

Vliv variských (hercynských) a alpínských vrásných procesů se projevil jenom mírným zprohýbáním platformy v rozsáhlé klenbovité vyvýšeniny (anteklízy) a pánvovité sníženiny (syneklízy) o malém výškovém rozpětí. Tyto pomalé epeirogenetické pohyby doznívaly ještě koncem čtvrtohor.

Ve čtvrtohorách velkou část ruské platformy pokryly několikrát pevninské ledovce, které se šírily ze Skand, Nové země a Severního Uralu. Jsou zde doloženy tři ledové doby - ocké zalednění (halštrovské), dněperské (sálské) a valdajské (viselské). Největší rozsah měly ledovce v době dněperského zalednění, kdy pokrývaly přes polovinu plochy celé Východoevropské roviny. Na západní Ukrajině tehdy pevninský ledovec končil u Lvova, ale na východě na úpatí Severního Uralu; hranice tohoto zalednění byla velmi klikatá, neboť ledovec vybíhal svými mohutnými jazyky k jihu v dněpersko-doněcké a saratovsko-rjazaňské syneklíze, zatímco Středoruská i Povolžská vyvýšenina zůstaly nezaledněny.

Valdajské zalednění mělo mnohem menší rozměr, ale jeho stopy jsou v reliéfu výraznější než stopy zalednění dněperského. Na západě končil valdajský ledovec u Vilniusu a na východě u ústí řeky Mezen’, kde se stýkal s ledovcem uralským, který pokrýval celé povodí Pečory.

V nezaledněných oblastech Ukrajiny a Povolží se v pleistocénu hromadily eolickou činností mocné (až 20 m) nánosy spraše.

Geomorfologie, orografie

Vývoj povrchových tvarů Východoevropské roviny probíhal v dlouhodobých časových etapách. Nejstarší jádro evropské pevniny, Fennoskandie, je od počátku prvohor souší a od ní směrem k jihu narůstala pevnina Východoevropské roviny. Sever Východoevropské roviny se stal souší až koncem prvohor, a má proto nižší a plošší reliéf než centrální oblasti, kde bylo moře ještě během druhohor. Nejmladší částí Východoevropské roviny jsou její jižní oblasti, kde moře vymizelo teprve během třetihor, někde až čtvrtohor.

Třetihorní alpínská orogeneze, která probíhala na jižním okraji Východoevropské roviny způsobila zprohýbání celé roviny na sníženiny (syneklízy) a vyvýšeniny (anteklízy), přičemž to je nejmarkantnější v její jižní části. Ve čtvrtohorách pevninské ledovce sbrousily a snížily severní a severozápadní oblasti Východoevropské roviny.

1)     Severoruské roviny a pahorkatiny

Zaujímají severní polovinu Východoevropské roviny zhruba po linii Minsk - Moskva - Kirov - Severní Ural. Tato oblast byla několikrát pokryta pevninským ledovcem a převládají v ní glaciální tvary reliéfu. Oblasti zasažené valdajským zaledněním mají ledovcové tvary dosud jen málo změněné denudačními procesy, zatímco oblasti zasažené dněperským zaledněním mají ledovcový reliéf nevýrazný (glaciální tvary rozrušeny periglaciálními procesy a erozí a denudací).

·        Baltská nížina. Její povrch se stupňovitě zvedá do vnitrozemí, kde místy přesahuje 300 m n. m. Je tvořena kuestovými stupni a plošinami, přičemž kuesty byly někde ledovcem sbroušeny a ledovec zde zanechal glaciální tvary (nepříliš mocná čelní moréna, nápadnější čelní morény, drumliny, eskery). Mezi kuestovými hřbety jsou sníženiny pokryté glacifluviálními a glacilakustrinními nánosy; nejnižší části sníženin jsou vyplněny velkými, ale mělkými jezery (Čudské, Pskovské, Ilmen’). V Estonsku se setkáme s krasovým reliéfem se závrty, ponory, podzemními toky a prohlubněmi vzniklými řícením stropů podzemních dutin.

·        Jezerní plošiny. Úzký pás vyvýšenin na jihovýchodním okraji Baltské nížiny. Je to pás čelních morén valdajského zalednění, který se táhne od Mazurské jezerní plošiny, přes Valdajskou vrchovinu k Bílému moři. Ve sníženinách mezi morénovými hřbety a pahorky je mnoho ledovcových jezer, přičemž největší jezera (Bílé, Vože, Lača) leží ve sníženinách uzavřených morénovými pásy. Nejvyšší a nejrozsáhlejší částí jezerních plošin je Valdajská vrchovina, kde se stýká rozvodí Baltského, Černého a Kaspického moře.

·        Pečorská nížina. Rozkládá se mezi Uralem a Timanskými vrchy. Během pleistocénu byla pokryta několikrát pevninským ledovcem, který se šířil ze Severního Uralu a Nové země. Mocnost glaciálních sedimentů je na jihu 30 až 50 m, na severu až 200 m. V poslední meziledové době část Pečorské nížiny byla zaplavena mořem, které zde zanechalo sedimenty a vytvořilo abrazní terasy.

·        Timanské vrchy. Jedná se o předprvohorní vrásnou soustavou, ve které ze sedimentárních hornin ruské platformy vystupuje na povrch krystalinikum (metamorfity, hlubinné vyvřeliny). Timanské vrchy mají charakter nevysokých rovnoběžných pásem (max. 300 až 400 m). Během pleistocénu byly zaledněny.

·        Severní valy (též Severní pahorky). Rozkládají se na rozvodí Bílého a Kaspického moře. Jedná se o slabě zvlněný pahorkatý reliéf prostoupený močálovitými rovinami táhnoucí se v délce asi 900 km. Ledovcem byly pokryty jen v dněperském zalednění, nachází se zde erozně-denudační zbytky původních glaciálních tvarů. Morénové a glacifluviální sedimenty jsou až 100 m mocné. V říčních sedimentech se setkáme s varvy (páskovanými jíly).

·        Bělorusko-mezeňská oblast. Zahrnuje pahorkatiny a roviny v pásmu od Běloruska přes horní Povolží až k úpatí Timanských vrchů. V ockém a dněperském zalednění oblast pokryta ledovcem, tj. glaciální tvary jsou značně poručeny erozí a denudací a je zde velmi málo močálů a ledovcových jezer. Nejvýraznější morénová pásma nalezneme na jihozápadě (Běloruské vrchy a Smolensko-moskevské vrchy). Glaciální sedimenty tvoří až 100 m mocné vrstvy.

2)     Středoruské nížiny

Nachází se ve střední části Východoevropské roviny (na jih od severoruských rovin) v povodí velkých řek. Jedná se o velká území pokrytá glacifluviálními, fluviálními a eolickými nánosy.

·        Polesí. Zaujímá povodí středního Dněpru a jeho přítoku Pripjati na bělorusko-ukrajinském pomezí. Oblast má nepatrný sklon a je tudíž špatne odvodňována (někdy zvána Pinské bažiny). Během dněperského zalednění pokryta ledovcem a po jeho odtátí zde vzniklo jezero, které bylo během valdajského zalednění zaneseno. Během jarních tání dochází k rozsáhlému zaplavování oblasti.

·        Dněperská nížina. Navazuje na Polesí a táhne se podél levého břehu Dněpru až k Dnipropetrovsku. Během dněperského zalednění byla pokryta jazykem severského ledovce, který zanechal náporové morény s glacitektonickými jevy. Nížina je pokryta glacifluviálními a fluviálními sedimenty, jež jsou uspořádány do terasových stupňů.

·        Ocko-donská nížina. Rozkládá se v povodí řek Oka a Don mezi Středoruskou a Povolžskou vyvýšeninou. Během dněperského zalednění sem zasahoval jazyk severského ledovce a díky tomu je nížina pokryta glacifluviálními sedimenty mocnými až 100 m. Jižní nezaledněné části nížiny jsou pokryty spraší.

·        Nízké Zavolží. Jedná se o soubor nížin na levém břehu Volhy mezi Kazaní a Kamyšinem. Nízké Zavolží je rozděleno na severní a jižní část tzv. Žigulevskými vraty u Samary, kde má řeka Volha zúžené údolí a obtéká vrchy Žiguli (375 m) mohutným obloukem. Nízké Zavolží nikdy nebylo zasaženo ledovcem a je pokryto třetihorními a čtvrtohorními fluviálními sedimenty, v nichž Volha vytvořila systém čtvrtohorních teras, jež jsou pokryty sprašemi.

3)     Středoruské a jihoruské vyvýšeniny

Jedná se o rozsáhlé klenby (anteklízy) s plošinným nebo pahorkatým reliéfem rozčleněným erozními procesy. Během zalednění vlastní vyvýšeniny zůstaly nezaledněny.

  • Volyňsko-podolská vyvýšenina. Odpovídá haličsko-volyňské syneklíze a má ráz náhorní plošiny ve výšce kolem 400 m n. m., která je na okrajích rozřezána sítí hlubokých údolí. Od vrcholových plošin byly pomocí eroze odděleny tabulové hory. Nejvyššího stádia dosáhlo erozní rozčlenění v Moldavsku, kde má Volyňsko-podolská vyvýšenina charakter členité pahorkatiny až vrchoviny. Podél údolí Dněstru se setkáme s pásmem vápencových útesu přečnívajících okolní plošiny. Tyto útesy byly vypreparovány pomocí eroze a denudace z okolních miocenních sedimentů.
  • Dněperská vyvýšenina. Navazuje na Volyňsko-podolskou vyvýšeninu a odpovídá zhruba ukrajinskému (podolskému) štítu. Vyznačuje se mírně zvlněným povrchem ve výšce kolem 200 až 250 m n. m. a je pokrytá úrodnou spraší, v níž si vodní toky vyhloubily až 100 m hluboká údolí a obnažily krystalinický podklad. V oblasti dochází k mladým tektonickým pohybům, kdy neogenní a čtvrtohorní sedimenty jsou prostoupeny zlomy a dochází k porušování podélných profilů říčních teras.
  • Středoruská vyvýšenina. Rozkládá se uprostřed Východoevropské roviny na rozvodí Dněpru a Donu a táhne se poledníkovým směrem v délce 700 km od Moskvy k Charkovu. Jedná se o zvlněnou pahorkatinu dosahující 250 m n. m. rozčleněnou údolími řek (hluboké až 150 m) a erozními rýhami (ovragy a balky; hluboké 10 až 20 m). V centru vyvýšeniny vystupuje na povrch krystalinický fundament s ložisky železných rud. Téměř souvislý pokryv (na svazích mocný až 15 m) vytváří spraše a sprašové hlíny.
  • Povolžská vyvýšenina. Rozkládá se na pravém břehu Volhy od Nižního Novgorodu po Volgograd v délce 900 km. Charakteristická je asymetrie svahů, kdy svahy obrácené k východu (tj. k Volze) jsou tektonicky podmíněné a jsou příkré, zatímco svahy obrácené k západu jsou mírné. Tvary podmíněné tektonikou (zlomy, hrástě, poklesy) jsou v Povolžské vyvýšenině hojné, neboť jde o vyzdviženou kru karbonských a permských vápenců s krasovým reliéfem. Setkáme se zde i se strukturními tvary - kuestami. Největší část vyvýšeniny je však zarovnána denudačními procesy v několik výškových úrovní; vrcholové oblasti (380 m n. m.) jsou zcela ploché. Svahy vyvýšeniny obrácené k Volze jsou rozbrázděny ovragy a dochází k jejich ústupu.
  • Jergeni. Je to asymetrická vyvýšenina tvořící jižní pokračování Povolžské vyvýšeniny. Charakteristickými tvary jsou vrcholové plošiny a hluboké balky.
  • Vysoké Zavolží. Jedná se o soubor vyvýšenin, plošin a pahorkatin mezi Nízkým Zavolžím a podhůřím Uralu; na severu sousedí se Severními valy a na jihu spadá příkrými tektonickými svahy do Kaspické nížiny. Výšky vzrůstají od západu k východu na 500 až 600 m n. m. Převládá erozní reliéf, tj. plošiny a zvlněné pahorkatiny jsou rozbrázděny hustou sítí údolí, ovragů a balek. Charakteristické jsou i ostrovní stolové hory. Většina Vysokého Zavolží je budována zkrasovělými permskými vápenci a slepenci, takže hojné jsou zde krasové tvary - závrty, suchá údolí, jeskyně, krasová jezera, řícení podzemních prostor.
  • Doněcký masiv. Vyznačuje se zvrásněnými a variským (hercynským) vrásněním rozlámanými vrstvami karbonských sedimentů se slojemi černého uhlí. Dnešní reliéf je plošinný nebo pahorkatý přesahující zřídka 300 m n. m. a prostoupený údolími a erozními rýhami. Ve vápencích je rozvinut kras. Svahy jsou pokryty sprašovými hlínami.
  • Stavropolská vyvýšenina. Je nejvýše vyzdviženou částí Východoevropské roviny a na jihu je omezena Kavkazskou horskou soustavou. Jedná se o tektonickou anteklízu třetihorních sedimentů pokrytou sprašovými a deluviálními hlínami. Vrcholové plošiny (300 až 600 m n. m.) tvoří několik úrovní zarovnaných povrchů, svahy jsou rozčleněny paprsčitě se rozbíhajícími údolími a erozními rýhami. Nejvyšší body přesahují 800 m n. m.

4)     Přímořské nížiny při Černém, Azovském a Kaspickém moři

Jedná se o veliké syneklízy na jihu ruské tabule na styku s alpínskou vrásnou zónou. Jsou vyplněny velmi mocnými mořskými sedimenty třetihor a čtvrtohor a mají jednotvárný rovinný reliéf.

  • Černomořská nížina. Zaujímá ukrajinské pobřeží Černého moře a nížinnou část Krymu. Téměř celá nížina je pokryta spraší. Na dolním Dněpru vznikly díky převívání písků říčních teras až 25 m vysoké přesypy. Charakteristická jsou limanovitá ústí řek, která svědčí o čtvrtohorním poklesu pobřeží a zatopení ústí řek.
  • Kubáňsko-azovská nížina. Je přímým pokračováním Černomořské nížiny. Část nížiny je zaplavena Azovským mořem, jeho pobřeží je rozčleněno dlouhými kosami a širokými zálivy. Nížina je pokryta spraší.
  • Kaspická nížina. Její třetina leží pod hladinou světového oceánu a má polopouštní až pouštní charakter. Nížina je na okrajích ohraničena svahy sousedních výše položených jednotek. Celá Kaspická nížina je územím dlouhodobě poklesávajícím a starší horniny jsou zakryty čtvrtohorními pevninskými a mořskými sedimenty. Jednotvárný rovinný reliéf je zpestřen osamělými nápadnými vrchy, což na povrch vytlačené solné pně. Charakteristická jsou mělká rozevřená údolí směřující koncentricky z periferních oblastí nížiny k moři; moře však nedosahují a končí v mělkých slaných jezerech.

Podnebí

Protože ve Východoevropské rovině je vliv tvarů zanedbatelný, mění se podnebné podmínky především podle zeměpisné šírky od severu k jihu, ale i od západu k východu. Tyto rozdíly jsou způsobeny rozdílnou intenzitou slunečního záření a cirkulací vzduchových hmot. Od západu k východu vzrůstají vlivy kontinentality. Podle Köppenovy klasifikace klimatu, lze oblast Východoevropské roviny rozdělit do čtyř základních podnebných oblastí:

  • podnebí tundrové (subpolární), v němž v zimě převládá studený arktický vzduch a v létě kontinentální vzduch mírného pásma; letní teploty vzduchu dosahují 8 až 12 °C,
  • mírně studené (boreální) podnebí - zaujímá největší část mírného pásma, tj. pás lesů až po hranici stepi; po celý rok v něm převládají vzduchové hmoty kontinentálního původu. V tomto klimatu lze rozlišit dva podtypy:

1)     mírně studené podnebí se studenou a vlhkou zimou, v němž jen jeden až čtyři měsíce přesahují průměrnou teplotu 10 °C - odpovídá pásu tajgy, průměrné červencové teploty dosahují 12 až 17 °C,

2)     mírně studené podnebí se studenou a vlhkou zimou, v němž nejméně čtyři měsíce přesahují průměrnou teplotu 10 °C - odpovídá pásu smíšených a listnatých lesů, průměrné červencové teploty dosahují 18 až 23 °C;

·        stepní podnebí - zaujímá Černomořskou nížinu, nížinnou část Krymu, Kubáňsko-azovskou nížinu, dolní Povolží a střední povodí řeky Ural; je kontinentální se studenou a mírně vlhkou zimou a teplým a suchým létem. Teplotní amplitudy se výrazně zvětšují od západu k východu; průměrné lednové teploty dosahují – 2 až – 15 °C, červencové 21 až 24 °C,

·        podnebí pouštní - zaujímá tu část Kaspické nížiny, která leží pod úrovní hladiny Černého moře; je to nejsušší část evropské pevniny (roční srážkové úhrny klesají pod 300 mm). Podnebí je silně kontinentální, v zimě dosahují absolutní teploty – 30 až – 40 °C, v létě 40 až 45 °C.

V rozložení tlaku vzduchu se projevuje pásmo vyššího tlaku, tzv. Vojejkovova barometrická osa kontinentu, která je v zimě výběžkem sibiřské anticyklóny a v létě je v poněkud oslabené formě součástí azorské anticyklony. Je důležitým větrným předělem, neboť odděluje suchý jih a jihovýchod od vlhčího severu a severozápadu. Na sever od ní převládají větry západních a jihozápadních směrů, jež přinášejí frontální poruchy s velkou oblačností a hojnými srážkami. Na jih od osy vanou většinou suché větry východních a jihovýchodních směrů a převažuje tam anticyklonální situace se stálým, jasným a suchým počasím. Proto má území položené na sever od tohoto předělu nadbytek vlhkosti, zatímco území položené na jih má vlhkosti nedostatek.

V zimě mají značný vliv na podnebí Východoevropské roviny vzduchové hmoty přicházející z Atlantského oceánu; cyklonální činnost na arktické i polární frontě sílí a relativně teplý atlantský vzduch podmiňuje v západních částech roviny mírné zimní teploty.

V létě se povrch Východoevropské roviny rychle ohřívá, zejména na jihu a jihovýchodě. Vzduchové hmoty postupující z oblasti Atlantského oceánu a z Arktidy se postupně mění na teplý kontinentální vzduch. Někdy proniká do Východoevropské roviny od jihozápadu mořský tropický vzduch ze Středozemního moře nebo od jihovýchodu suchý tropický vzduch z Přední Asie.

Průměrné teploty vzduchu (směr západ - východ)

(ve °C)

Místo

Leden

Červenec

 

 

 

Kaliningrad

  – 2,5

17,5

Minsk

  – 6,5

17,5

Moskva

– 10,5

18,0

Kazaň

– 13,0

20,0

Ufa

– 14,5

19,0

Průměrné teploty vzduchu (směr sever - jih)

(ve °C)

Místo

Leden

Červenec

 

 

 

Nar‘jan-Mar

– 17,5

12,0

Syktyvkar

– 15,0

16,5

Kirov

– 14,5

18,0

Kazaň

– 13,0

20,0

Atyrau

– 10,4

25,5

Ve Východoevropské rovině spadne největší část celkových ročních srážek v létě. Nejvyšší roční průměry 600 až 800 mm vykazují západní oblasti mezi Finským zálivem a Karpatami a odtamtud srážek ubývá směrem k východu, ale i k severu a jihu, kde roční množství klesá na 300 mm a v Kaspické nížině i pod 200 mm. Jih a jihovýchod Východoevropské roviny bývá postihován obdobími sucha, která se periodicky vyskytují po několika málo letech. Sucha jsou doprovázena teplými a suchými větry, které vanou velikou rychlostí od jihu a jihovýchodu ze středoasijských pouští a během několika dní spálí osev i lisí na stromech.

Vodstvo

Řeky periferních částí Východoevropské roviny ústí do okolních moří - Barentsova, Bílého, Baltského, Černého a Azovského, avšak centrální a východní oblasti jsou odvodňovány do bezodtokového povodí Kaspického moře.

Řeky na severu Východoevropské roviny jsou vývojově mladé a mohly vzniknout až po ústupu ledovce, a proto jsou jejich toky často zklikacené a nevyvinuté. Navíc tyto řeky často protékají jezery. V močálovitých pramenných oblastech jsou hojné bifurkace. Řeky na severu mají dostatek vody, neboť jsou v území s kladnou vláhovou bilancí. Sezónní rozdíly ve vodnosti nejsou příliš výrazné a jarní povodně nebývají náhlé, neboť sníh taje pomalu.

Naopak řeky na jihu Východoevropské roviny jsou vývojově starší, jejich toky byly založeny ve třetihorách či dříve. Protože je ve stepi záporná vláhová bilance, mívají tyto řeky méně vody než řeky na severu a velmi nerovnoměrné rozložení sezónního odtoku - jarní povodně vs. letní nízký stav (malé řeky i vysychají), avšak povodně mohou vzniknout i v období letních dešťů.

Řeky jsou napájeny převážně z tajícího sněhu a jen menší podíl připadá na dešťové srážky a podzemní vody. Při jarních povodních odteče více jak polovina celoročního množství vody, jinak jsou průtoky nízké kromě letních lijavců.

Největší řekou Východoevropské roviny, ale i celé Evropy je Volha (3 690 km), která pramení ve Valdajské vrchovině a ústí mohutnou deltou do Kaspického moře. Po většinu svého toku se vyznačuje asymetrickým údolím s pravým vysokým břehem a levým nízkým břehem s širokou údolní nivou. Hlavními přítoky jsou Oka (1 480 km) a Kama (2 030 km). Dnes je většina toku Volhy přeměna v kaskádu vodních nádrží - Rybinská (4 500 km2), Gorkijská, Čeboksarská, Samarská (6 500 km2) a Volgogradská (3 000 km2).

Dalšími velkými řekami jsou Don (1 970 km), Dněpr (2 285 km), Západní Dvina (1 020 km), Něva (74 km), Severní Dvina (750 km, Severní Dvina -Suchona 1 312 km) a Pečora (1 790 km).

Jezera jsou soustředěna v severní polovině Východoevropské roviny, neboť je zde průměrné množství srážek větší než výpar. Mnoho jezer různé velikosti je v její severozápadní části v oblasti posledního, tzv. valdajského, zalednění. Na vzniku jezerních pánví se kromě ledovců podílela i tektonika a jiné procesy. V jižní polovině Východoevropské roviny je jezer velmi málo, neboť je zde vlhkostní bilance záporná; bylo zde ale vybudováno mnoho velkých jezer umělých.

Podle geneze rozlišujeme ve Východoevropské rovině následující jezera:

·        glaciálně-tektonická, která se nachází na rozhraní ruské platformy a Fennoskandie - Ladožské (18 130 km2) a Oněžské jezero (9 750 km2),

·        glaciální - jezera v oblasti valdajského zalednění, vyplňují prohlubně glaciálního reliéfu vzniklé ledovcovou akumulací (morénová jezera) nebo erozí; největší jezera vyplňují sníženiny v místě někdejších ledovcových jazyků - Čudské (3 600 km2), Ilmen’ (610 až 2 100 km2), Bílé (1 125 km2),

·        krasová - vyplňují prohlubně krasového reliéfu (Vysoké Zavolží, oblast Nižného Novgorodu, Marijsko, oněžsko-severodvinské a volžsko-oněžské rozvodí),

·        vzniklá vyluhováním solných pňů - slaná jezera Kaspické nížiny (Eľton, Baskunčak),

·        termokrasová - vznikají táním dlouhodobě zmrzlé půdy,

·        sufózní - vyplňují deprese po sedání a splavování spraší a sprašových hlín do podložních puklin a dutin; sufózní deprese bývají velmi mělké a po jarním tání sněhu se mění v jezera, avšak v létě většinou vysychají,

·        nivní - mrtvá ramena v širokých údolních nivách velkých řek,

·        lagunová a limanová - na nížinných plochých úsecích pobřeží Bílého, Baltského, Černého a Azovského moře; jde o bývalé zálivy nebo říční nálevky od moře oddělené písečnými valy a kosami (např. jezero Syvaš), některá z těchto jezer mají dosud částečné nebo občasné spojení s volným mořem.

Močály jsou rozšířeny v nadměrně vlhkých oblastech, tj. severní polovině Východoevropské roviny. V tundře, lesotundře a lesním pásu zaujímají až přes polovinu plochy. Hranicí velkého rozšíření rašelinišť je linie Minsk - Moskva - Perm’; na jih od této linie převládají slatiny, z nichž největší jsou v bělorusko-ukrajinském Polesí. V lesostepi a stepi jsou slatiny rozšířeny jen na malých plochách v údolních nivách řek. V suchých stepích a Kaspické nížině se vyskytují slané močály.

V rozložení a kvalitě podzemních vod platí pásmovité uspořádání podle zeměpisné šírky. Celkově platí, že od severu k jihu klesá hladina podzemní vody do větší hloubky a vody jsou více mineralizovány a ubývá v nich organických látek. Vedle šírkových pásem jsou zde i azonální typy podzemních vod (vody v náplavech údolních niv, vody glacifluviálních sedimentů, vody krasových oblastí apod.). Nejkvalitnější jsou vody artéské v syneklízách a pánvích sedimentárních souborů. Velmi významné jsou zásoby artéské vody v oblasti Petrohradu a v moskevské syneklíze.

Rostlinstvo a živočišstvo

Rostlinstvo je pásovitě uspořádané, což je podmíněno teplotou a vlhkostí vzduchu. Základními pásy jsou tundra, les, step a poušť, které se dále dělí na přechodné pásy lesotundry, lesostepi a polopouště. Mezi pásy neexistují ostré hranice, ale velmi pozvolné přechody.

1)     Tundra je tvořena bezlesými porosty na nejzazším severu Východoevropské roviny. Tundru můžeme rozdělit na

·        mechovo-lišejníkovou, kde hlavními rostlinami jsou mechorosty a lišejníky a kromě nich zde rostou i některé víceleté a vytrvalé byliny s pestrými květy. Řada druhů je společná s velehorskou alpínskou flórou. Značně jsou zde rozšířena rašeliniště, vytvářející rašelinné kopečky.

·        křovitou, kde rostou i nízké porosty břízy a vrby,

Fauna tundry je druhově chudá (sob, polární liška, zajíc bělák, bělokur, sovice sněžná).

2)     Lesotundra se rozprostírá mezi východním pobřežím Bílého moře a úpatím Polárního Uralu a střídají se zde nízké a řídké lesní porosty s bezlesou tundrou. Hlavními složkami jsou bříza, dále pak smrk.

3)     Lesní pás zaujímá největší část Východoevropské roviny. V chladnějších a vlhčích oblastech na sever od 60. rovnoběžky se rozkládají jehličnaté lesy a na jih se vyskytuje příměs listnáčů, takže převahu nabývají lesy smíšené a postupně listnaté.

·        jehličnaté lesy (tajga) jsou tvořeny porosty smrku evropského; tajga je silně močálovitá s velkým rozvojem rašelinišť. Na písčitých půdách se setkáme i s borovicí, ve východní části i se sibiřskými druhy smrku, jedle a modřínu. Listnaté stromy se v tajze vyskytují zřídka a pokud ano, jsou to javor a lípa. Typickou faunou tajgy jsou medvěd hnědý, rys ostrovid, rosomák, liška obecná, vlk, los, tetřev hlušec, datel apod.

·        smíšené a listnaté lesy jsou nejvíce rozvinuty v západní části Východoevropské roviny a vyskytují se od 60. po 50. rovnoběžku. Směrem k východu se jejich areál zužuje a vykliňuje k Jižnímu Uralu. Listnaté lesy se totiž do Východoevropské roviny rozšířily ze západní Evropy a většina evropských druhů listnatých dřevin nepřekračuje Ural. Smíšené lesy jsou složeny ze smrku, borovice, dubu letního, lípy, jasanu a javoru. Jen v nejzápadnějších částech se můžeme setkat i s habrem či bukem. Charakteristickou zvířenou pro smíšené a listnaté lesy je jelen, srnec, prase divoké, kočka divoká a kuna.

4)     Lesostep je široký přechodný pás mezi lesem a stepí a odpovídá oblasti rovnovážné vláhové bilance mezi vlhkým severem a suchým jihem. V rostlinném krytu převládají bylinné formace vlhkomilných lučních stepí  a lesní porosty (doubravy) se vyskytují ostrůvkovitě na vodních předělech nebo v údolních nivách. Charakteristickou půdou jsou černozemě na sprašovém substrátu.

5)     Step je bezlesá bylinná formace, v níž tvoří podstatnou část trávy. Případné lesy se vyskytují jen v údolích a erozních rýhách. Step zaujímá Černomořskou a Kubáňsko-azovskou nížinu, vyvýšeninu Jergeni a Kaspickou nížinu. Charakteristické jsou některé druhy trav jako např. kavyl nebo kostřava; typické jsou i tulipány či hyacinty. Rostlinný kryt stepi není tolik hustý a souvislý a jsou v něm i místa zcela bez vegetace. Typickou stepní zvířenou je sysel, zajíc polní, drop nebo jeřáb.

6)     Polopoušť zaujímá rozsáhlé území Kaspické nížiny. Vegetační kryt je řídký a nesouvislý a význačnou složkou jsou xerofilní polokeře (pelyněk); na slaných půdách je slanomilné rostlinstvo.

7)     Poušť zaujímá široký pás při pobřeží Kaspického moře. Vegetační pokrývka je velmi řídká a druhově chudá a také v ní převládají porosty pelyňku. Oázou uprostřed pouští a polopouští je údolní niva a delta Volhy s bohatou vodní flórou (lotos, rákos) a bohatou ptačí faunou.

Životní prostředí

Směrem od severu k jihu se zvětšuje rozsah zemědělské činnosti, v lesostepním a stepním pásu dosahuje podíl orné půdy 70 až 80 % celkové plochy. Zatímco tajga je málo porušena ve svém původním druhovém složení, smíšené a listnaté lesy jsou již většinou druhotné. Bezlesé černozemní oblasti jsou postiženy erozními procesy a odnosem úrodné svrchní vrstvy půdy prašnými bouřemi.

Řada velkých staveb má řadu negativních následků, např. volžská kaskáda. V oblastech těžby vznikají rozsáhlé antropogenní změny reliéfu (povrchová těžba, haldy hlušiny). Do uhelných pánví jsou navíc koncentrovány i hlavní tepelné elektrárny znečišťující ovzduší i vodstvo. Životní prostředí poškozuje i průmysl chemický, hutnický, stavebních hmot a papírenský. Problémem jsou i zastaralé technologie, vysoká spotřeba surovin a energie a nízká úroven pracovní kázně. Také chemizace zemědělství má nepříznivé následky.

Rozsáhlé oblasti Běloruska, Ukrajiny a středního Ruska jsou radioaktivně zamořeny v důsledku výbuchu reaktoru jaderné elektrárny Čornobyľ. 

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.