Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Fyzická geografie Vnitřních rovin

VNITŘNÍ ROVINY

Rozloha oblasti je asi 750 000 km², délka od severu k jihu je 1 200 km a maximální šírka od východu k západu 1 700 km. Vnitřní roviny tvoří střed severoamerického kontinentu a jedná se o rozsáhlé plošiny, roviny a nížiny, které se výrazně odlišují jak od vysočin kanadského štítu na severu, tak od vyvrásněných pohoří na západě a východě. Na jihu je málo nápadný přechod do pobřežních nížin.

Rozsáhlý přírodní celek Vnitřních rovin má tvar trojúhelníka jehož vrchol směřuje k deltě Mississippi. Dominantními přírodními znaky jsou

·        Velká jezera na severu,

·        rozsáhlé nížiny v povodí Mississippi na jihu,

·        vyzvednuté plošiny na východě až jihovýchodě.

Ačkoli jsou roviny nejčetnějším reliéfem, reliéf není všude ideálně rovný; hojně jsou zastoupeny i pahorkatiny položené ve výškách od 90 do 500 m. Všeobecně okrajové části jsou vyzdvižené a střed tvoří několik velkých pánví, z nichž největší jsou pánev Velkých jezer a pánev řeky Mississippi.

Na Vnitřních rovinách se uskutečnilo několik etap zdvihů a zarovnávání. Třetihorní povrchy jsou patrné hlavně na jihovýchodě, kde se zachovaly na plochých vrcholech kleneb. Na severu byl starý erozní povrch překryt a přemodelován ledovci.

Výrazné tvary vtisklo zdejšímu povrchu pleistocénní zalednění, jehož čelní morény tvoří hranici mezi glaciálním a fluviálním reliéfem. Toto zalednění proběhlo obdobně jako v Evropě ve čtyřech etapách. Ledovce přicházely z oblastí kanadského štítu a hrnuly před sebou i pod sebou množství morénového materiálu, který byl tavnými vodami a pozdějšími řekami přeplaven a rozvlečen daleko k jihu. V předpolí ledovců vznikaly rozplavením morén tzv. sandrové (písečné) roviny. Morénový materiál se v suchém periglaciálním klimatu třídil i pomocí větru, kdy vegetací nechráněné nánosy morén byly zbavovány nejjemnějších složek, které vítr v podobě spraší ukládal na návětrných svazích hor a v údolích řek. Čtyři etapy amerického zalednění se nazývají podle států, v nichž jsou stopy jejich maximálního rozšíření nejvýraznější:

·        nebraskan byl nejstarším zaledněním a jeho morény se většinou nezachovaly, neboť byly pohřbeny pod mladšími morénovými nánosy nebo rozvlečeny,

·        kansas, který zasáhl hluboko k jihu a jeho morény jsou patrné hlavně na pravém břehu Mississippi, neboť nebyly překryty dalšími sedimenty,

·        illinoian, který zasáhl hlavně levý břeh Mississippi, kde překryl kansaské sedimenty; illinoian byl nejrozsáhlejší a jeho čelní laloky daly při svém tání impuls ke vzniku řek Missouri a Ohio, které podél jejich okrajů odváděly tavné vody do staré Mississippi,

·        wisconsin, což je nejmladší glaciál, který již neměl tak velký rozsah, avšak zanechal po sobě mladý glaciální reliéf (morénové valy, eskery, drumliny), jehož tvary nejsou ještě poškozené erozí. Říční síť v oblasti wisconsinského zalednění je neuspořádaná a všude je mnoho jezer.

Zatímco střed Vnitřních rovin byl modelován ledovcem, vyzdvižený jihovýchod a jihozápad podléhaly periglaciálnímu zvětrávání a zvýšené erozi.

Ve Vnitřních rovinách vyčleňujeme tři orografické oblasti, a to

·        Centrální roviny, což je soubor centrálních, nejníže položených rovin a nížin s pánví Velkých jezer, přičemž tato oblast byla zasažena kontinentálními ledovci a jejich tavnými vodami.

·        Vnitřní plošiny, což jsou vyzdvižené plošiny na jihovýchodě, tj. jedná se o území zasažené zlomovou tektonikou,

·        Vnitřní vysočiny na jihozápadě, kam patří pohoří jižní paleozoické vrásné zóny (plošina Ozark, pohoří Ouachita a Wichita).

Nejseverněji Vnitřní roviny zasahují na území Manitoby a Saskatchewanu, kde leží dno vyschlého glaciálního jezera Agassiz. K jihovýchodu se plochá krajina zvedá, neboť se zde dostává na povrch vyzvednutý kanadský štít. Dále k východu pokračuje hranice po severních březích Velkých jezer až do ústí řeky svatého Vavřince. Na východě pokračuje hranice podél výrazného terénního stupně appalačských plošin. Okrajovou část na jihovýchodě tvoří rozčleněné Vnitřní plošiny. Na jihozápadě je přírodní celek ohraničen Vnitřními vysočinami a na západě příkrými stupni Velkých rovin.

Klima Vnitřních rovin je humidní s celkem pravidelným rozložením srážek a půdy jsou velmi úrodné. Původní porosty tvořily lesy listnaté a na písčitých půdách borové.

Centrální roviny

·        Jedná se o centrální, nejníže položené roviny a nížiny (místy i pahorkatiny) zasažené kontinentálními ledovci a jejich tavnými vodami. V rámci Centrálních rovin můžeme vyčlenit ještě několik menších celků.

·        Pánev Velkých jezer, což je jedna z největších depresí na kontinentě. Nachází se na styku kanadského štítu a platformy, tj. v místech, kde se fundament prudce noří pod prvohorní sedimenty. Velká jezera představují největší nahromadění sladkých vod na světě. Je to jediný vodní systém kaskádovitě rozložených jezer a řek, jimiž lze proniknout z Atlantského oceánu do nitra kontinentu vodní cestou, dlouhou 4 000 km. Stupňovitý charakter reliéfu tvořený kuestami předurčil i různou nadmořskou výšku jezerních hladin, zatímco dna jezer jsou až na Erijské jezero pod úrovní moře. Velká jezera můžeme rozdělit na

• spodní, kam patří jezera Michiganské, Huronské, Erijské a Ontario. Jezera Huronské a Michiganské jsou navzájem spojena úzkým průlivem Mackinac a jejich společná hladina (176 m n. m.) leží jen nepatrně nad Erijským jezerem (174 m n. m.). Vodu do něho přivádí řeka Saint Clair, která se rozšiřuje v malé stejnojmenné jezero, z něhož pak vytéká pod jménem Detroit. Vysokou úroven hladiny Erijského jezera pomohla udržet k jihu ukloněná kra silurských vápenců, tzv. niagarská kuesta. Řeka Niagara vstupuje na niagarskou kuestu mělkým korytem, rozvětvuje se a opět spojuje v široký tok, neboť zvedající se kuesta nedovoluje soustředit síly do úzkého koryta. Na samém okraji prořezávané kry se objevuje ostrov, který rozděluje vodopád na dvě části (hlavní vodopád zvaný Koňská podkova široký 900 m a vysoký 50 m a vedlejší menší Americký vodopád široký 300 m). Pod vodopádem se řeka řítí prolámaným kaňonem (hluboký až 100 m) k jezeru Ontario, jehož výška hladiny je 75 m. Z jezera Ontario pak vytéká řeka svatého Vavřince.

• horní, kam patří Hořejší jezero a řada jezer ve vysychající pánvi Agassiz.

Hořejší jezero (hladina ve výšce 182 m n. m.) vzniklo na okraji kanadského štítu, který byl v těchto místech porušen paleozoickými zlomy, podél nichž došlo k poklesu ker. Ke konečné podobě jezera pak přispělo pleistocénní zalednění.

Jezero Agassiz bylo největší glaciální jezero pozdního pleistocénu a zaujímalo širé okolí dnešního Winnipegu. V současné době zůstala jen menší jezera v nejhlubších částech staré jezerní pánve, např. jezera Winnipežské, Winnipegosis, Manitoba aj. Kromě nich je zde ještě značný počet jezer středně velkých a malých. Odtok z pánve zajišťuje řeka Nelson. Převážná část starého jezerního dna tvoří dnes ideální rovinu s pokryvem jezerních sedimentů.

·        Severní pahorkatiny leží na území posledního (tj. wisconsinského) zalednění, takže reliéf charakterizují svěží glaciální tvary na bazální moréně, k nimž patří pravidelné kopce drumlinů, hadovitě se táhnoucí hřbety eskerů a nepravidelné akumulace kamů. Mezi těmito tvary leží mnoho drobných i větších nehlubokých pánví vyplněných jezery či již jen bažinami. Říční síť je nepravidelná a chaotická. Morfologicky nejvýraznějšími tvary jsou čelní morény, jejichž výška bývá 300 m a šírka 10 km. Zajímavá je nezaledněná oblast ve státě Wisconsin ležící za čelem všech čtyř glaciálů, neboť se jedná o klenbu, ve které vystupuje fundament nad obalovou sérii platformy. Tato klenba je lemována hlubokými depresemi jezerních pánví, kudy obcházely ledovcové laloky vyzdvižené území, které v glaciálech působilo jako nunatak.

·        Plošiny starého zalednění se rozkládají mezi koncovými morénami wisconsinu a jižněji položenými koncovými morénami předešlých glaciálů (kansas, illinoian). Jedná se o klasické roviny amerického středozápadu - o úrodnou oblast Centrálních rovin. Oproti mladému glaciálnímu reliéfu je krajina mnohem plošší a s menšími výškovými rozdíly, neboť postupující eroze a denudace rozmyly a částečně i odstranily glaciální tvary.

·        Předledovcové pahorkatiny leží na jihozápad od řeky Missouri v předpolí Vnitřních vysočin. Tato místa ledovcem zasažena nebyla, a proto reliéf krajiny tvoří staré zarovnané povrchy s nízkými kuestovými stupni. Základními horninami jsou měkké sedimenty, z nichž vystupují suky tvrdých hornin, např. granitů. Nadmořská výška se pohybuje od 150 do 450 m.

Vnitřní plošiny

Jedná se o rozlehlé rovinné části reliéfu, oddělené od okolní krajiny výraznými terénními stupni. Tyto stupně nejsou příliš vysoké a jednotlivé části leží v nadmořských výškách kolem 350 m, v některých případech klesají dokonce na 180 až 150 m. Oblast Vnitřních plošin je na jihu omezena údolím řeky Tennessee, na severu překračuje řeku Ohio a na východě je ohraničena vyšším stupněm Appalačských plošin. Dominantní strukturou celé oblasti je hřbet Cincinnati, jehož osa směrující od severovýchodu k jihozápadu je hřbetem esovitě obtočena. K základním typům reliéfu patří stupně, pánve a plošiny.

Jednou z oblastí Vnitřních plošin je Highland Rim, což je rozsáhlá suchá vápencová plošina (karbonské vápence), která vznikla na zarovnaném povrchu hřbetu Cincinnati. V současnosti je rozčleněna kaňony řek. Táhne se od appalačského předhůří až k předledovcovým rovinám. Převážná část území je zkrasovělá, nejznámější krasovou oblastí je okolí Mamutí jeskyně. Na povrchu se setkáme se škrapovými poli a terra rosou. Na západě je Highland Rim tvořen břidlicemi, vápenci a pískovci a silně prostoupen zlomy. Z rozsáhlých aluviálních nížin zde vystupují malé náhorní plošiny, stolové hory a svědecké vrchy prvohorních sedimentů. Mnohé tyto útvary jsou překryty spraší.

Vnitřní vysočiny

Leží v srdci Spojených států a jsou ze všech stran obklopeny nížinami s intenzivní zemědělskou činností. Jedná se o jižní větev paleozoické vrásné zóny. Vnitřní vysočiny se skládají ze tří oblastí - plošiny Ozark a pohoří Ouachita a Wichita. Plošina Ozark a pohoří Ouachita jsou navzájem odděleny protáhlou sníženinou údolí řeky Arkansas.

• Plošina Ozark se nachází na západním břehu Mississippi a rozkládá se v jižní polovině státu Missouri a na severu státu Arkansas. Ozark je svou strukturou klenba. V prekambriu došlo na okraji platformy k silné vulkanické činnosti, která byla dokončena výstupy granitů. Po dlouhém období paleozoické sedimentace došlo ke klenbovitému výzdvihu spjatému s prvohorním vrásněním. Ve složení pokryvných hornin převládají vápence, dolomity, pískovce a břidlice. Reliéf Ozarku je modelován rozsáhlou denudací; základní tvary a výškové rozdíly jsou dány různým složením hornin a nestejnou geomorfologickou odolností vůči zvětrávání a odnosu. Mezi význačné přírodní jevy Ozarku patří kras, který je hojně rozšířen a je pozoruhodný svými jeskyněmi a vyvěračkami. Nejvyšší bod Ozarku leží v Bostonských horách a mírně přesahuje 820 m n. m.
• Pohoří Ouachita je vrásnozlomový systém horských hřbetů a předhorských údolí, který se táhne od východu k západu v délce cca 350 km a leží mezi pobřežními nížinami a arkansaským údolím. S výjimkou malé zóny intruziv z období křídy je celé pohoří budováno mocnými zvrásněnými paleozoickými sedimenty (vápence a břidlice). Na západě dosahuje pohoří své maximální výšky cca 880 m.
• Pohoří Wichita je skupina zdenudovaných kopců a širokých údolí s výškami od 150 do 450 m. Většina území je tvořena prekambrickými vulkanickými horninami. Tvrdé horniny se rozpadají jako vulkanické suky a vystupují v krajině jako různé kopce a skalní ostrohy.