Zemepis.com> Regionální geografie> Afrika> Fyzická geografie Afriky> Geologický a geomorfologický vývoj Afriky

GEOLOGICKÝ A GEOMORFOLOGICKÝ VÝVOJ AFRIKY

Geologická stavba je relativně jednoduchá, neboť většinu kontinentu (kromě vrásných soustav Atlasu a Kapských hor) tvoří tzv. africký štít (konsolidované jádro kontinentu), který je budovaný starohorními a prahorními metamorfity (ruly a krystalické břidlice), které byly v prvohorách proniknuty granity. V africkém štítu (konkrétně v rhodeském komplexu) nacházíme jedny z nejstarších hornin na světě (staré 4 až 5 miliard let). Dříve africký štít zahrnoval i Arabský poloostrov (do miocénu) a ostrov Madagaskar (do svrchní křídy), které jsou nyní odděleny riftovými zónami.

Na severu (tzv. Nízká Afrika) jsou krystalické horniny afrického štítu překryty sedimenty mořského a kontinentálního původu a na povrch vystupují jen  v pohořích jako např. Tibesti či Ahaggar. Severní polovina Afriky má od prvohor poklesnou tendenci, avšak v souvislosti s hercynskou orogenezí došlo na některých místech k vyklenutí reliéfu a vzniku pohoří Tibesti, Aďr a Ahaggar s na něj navazujícími kuestami Tassili. 

K první transgresi moře došlo ve starších prvohorách, kdy se uložily pískovce (např. pískovcový reliéf ve Fouta Djallonu) a jílovce. K druhé transgresi moře došlo během křídy, kdy byla zalita většina území severní Afriky a uložily se vápence, pískovce a slíny. V křídě se pod hladinou moře ocitla i Konžská pánev. V třetihorách moře ustoupilo a obnažená pevnina byla podrobena silné větrné erozi a produkty tohoto zvětrávání se nahromadily v rozsáhlých pánvích.

Jižní polovina Afriky (tzv. Vysoká Afrika) je od prvohor až na výjimky (pánev Karru, pánev Kalahari) oblastí zdvihu, což je spjato s peneplenizací povrchu. Díky tomu jsou štítové horniny na povrchu nebo jen lehce překryty sedimenty a ze zarovnaného povrchu vyčnívají svědecké vrchy. V rámci výzdvihu rozlišujeme určité sedimentační formace, a to

• kapskou se starohorními sedimenty, které byly vyvrásněny v prvohorách,
• karru se sedimenty od karbonu po juru (hlavně pískovce mocné až tisíce metrů), přičemž spodní vrstvy této formace (série dwyka) vykazují stopy paleozoického zalednění; sedimenty karru byly koncem triasu a začátkem jury překryty lávovými pokryvy (trappy),
• kalaharskou s druhohorními diamantonosnými sedimenty překrytými třetihorními písky a kvartérními fluviálními uloženinami.

V druhohorách byla vyzdvihována zejména centrální část Vysoké Afriky, zatímco okraje poklesávaly, a to až pod hladinu moře, díky čemuž vznikla Mosambická nížina. V křídě se pod hladinou moře ocitla i dnešní Etiopie. Celkově však můžeme říci, že oproti severu nedocházelo na jihu během geologického vývoje k transgresím moře a díky tomu je ve Vysoké Africe mořských sedimentů jen málo.

Protože téměř celá Afrika náleží k oněm starým částem světa, které nebyly od prvohor zvrásněny, není na většině jejího území stopy po vrásných pohořích a oblastech. Vrásné oblasti jsou pouze dvě (resp. tři) a nalezneme  je na okrajích kontinentu. Jedná se oblast Atlasu (tzv. Malá Afrika), která byla zvrásněna v mladopaleozoickém hercynském vrásnění a znovu převrásněna ve třetihorách při alpínském vrásnění. Hercynské vrásnění se projevilo i v Kapsku vytvořením Kapských hor. Během neogénu byl zvrásněn Sinajský poloostrov, avšak ten patří již k Asii.

Třetihory byly pro africký štít ve znamení tektonického neklidu a vulkanismu; došlo totiž k rozlámání území na kry (tj. jeho prostoupení zlomy), vertikálním zdvihům jednotlivých ker do různých výšek a různým nakloněním ker. Hlavní směry tektonických linií jsou severozápad - jihovýchod a severovýchod - jihozápad. Následkem vertikálních pohybů ker došlo k rozdělení kontinentu na rozsáhlé a ploché pánve (např. Západosaharská, Libyjská, Čadská, Konžská, Kalahari) a tzv. rozvodní prahy. Tyto pohyby doprovázel silný vulkanismus, kdy docházelo k výstupu magmatu podél zlomů, díky čemuž se vytvořily vulkanické kupy (a následně došlo k vypreparování sopouchů) a vulkanická pohoří (např. Adamauské pohoří s navazujícími ostrovy, Etiopská vysočina).

Intenzivní zdvih se projevil zejména ve východní části kontinentu, což vedlo k tvorbě východoafrické riftové soustavy, jež pochází z druhohor a její hlavní rozvoj je spjat se třetihorami. Východoafrická riftová soustava se táhne od Rudého moře téměř až k dolnímu toku řeky Zambezi a skládá se ze dvou větví:

• východní (tzv. Gregory Rift), která navazuje na Rudé moře a Adenský záliv a patří do ní etiopské a keňské příkopy a nachází se v ní jezero Turkana (Rudolfovo),
• západní, v jejíž depresích leží jezera Albertovo, Rutanzige (Eduardovo), Kivu, Tanganika a Malawi (Ňasa).

Šířka a hloubka příkopů je různá. Rudé moře je místy hlubší než 2 500 m a při jeho březích se táhnou území i vyšší než 2 500 m. Dno jezera Tanganika, vzdálené asi 1 000 km od pobřeží, sahá ještě 653 m pod hladinu moře. Šířka příkopu dosahuje na pevnině až 80 km. Tvorba východoafrického riftu je doprovázena sopečnou činností, při níž vznikly sopečné příkrovy Somálska a Etiopie v eocénu a rozsáhlé stratovulkány Kilimandžáro, Mount Elgon a Kirinyaga (Mount Kenya) v pliocénu. Dosud jsou v činnosti vulkány ve skupině Virunga. O současné aktivitě riftu svědčí i lávové jezero v Danakilské poušti. Vývojová stádia riftu jsou

1)     preriftové, tj. stádium ještě před vývojem riftu, které se týkalo oblasti Rudého moře a Adenského zálivu,

2)     iniciální, kdy došlo k rozevírání kontinentálního příkopu ve směru od severu k jihu, přičemž

·        na rozhraní eocénu a oligocénu (před 40 miliony lety) začíná vznikat příkop Rudého moře,

·        v miocénu (před 25 miliony lety) je započat Adenský záliv,

·        taktéž v miocénu, ale před 10 až 15 miliony dochází k tvorbě riftu v Keni,

·        v pliocénu (před 5 miliony lety) dochází k tvorbě riftu ve střední Tanzanii.

3)     tzv. druhé stádium, při němž dochází k většímu rozlámání a ztenčování zemské kůry v oblasti riftu; toto stadium bylo započato v oblasti Rudého moře před 4 miliony lety.

K třetihorní magmatické aktivizaci došlo i na severu v pohořích Ahaggar a Tibesti. Během třetihor vznikly i ostrovy vulkanického typu.

Čtvrtohory jsou ve znamení denudace, eroze, kolísání pobřežní čáry (po určitou dobu existoval např. tunisko-sicilský pevninský most) a kolísání klimatu. V dnešním reliéfu Afriky převládají na jihu plošiny (díky peneplenizaci rozsáhlých vyzdvihovaných oblastí) a na severu uložení lakustrinních, marinních a eolických sedimentů.

Typickým prvkem africké geomorfologie jsou zarovnané povrchy. Tyto zarovnané povrchy jsou konečnou fází eroze, neboť ta probíhala na rozsáhlých územích po dlouhé věky víceméně nerušeně. Některé ze zarovnaných povrchů pocházejí až z jury a nikdy nebyly pokryty sedimenty. Jednotlivé plochy zarovnaných povrchů jsou od sebe odděleny srázy neboli skarpy, jež jsou vysoké někdy jen několik metrů nebo desítek metrů, jinde ale i 1 000 metrů. Terén Afriky klesá všeobecně od jihu k severu, a týmž směrem se zmenšuje i výškový rozdíl mezi zarovnanými povrchy. Zarovnané povrchy leží převážně uvnitř kontinentu, vysočiny a hřbety se rozkládají na okrajích kontinentu, díky čemuž má Afrika pouze tři velké pobřežní nížiny (Mauretánskou, Mosambickou a Somálsko-keňskou), nebo v oblastech silně postižených tektonickými zlomy nebo v oblastech zasažených hercynským a alpínským vrásněním. Cykly současných zarovnaných povrchů odpovídají úrovni erozní báze za určité epochy; rozlišujeme cykly

• gondwanský, který odpovídá erozní bázi doby (jura), kdy byla Afrika součástí Gondwany, a je doložen v oblasti Lesotha, Malawi a Nigérie,
• africký odpovídající starším třetihorám,
• poafrický odpovídající mladším třetihorám, kdy byl kontinent rozlámán na kry a jeho povrch vyzdvižen do různých výšek; zarovnané povrchy tohoto cyklu jsou nejdokonaleji vyvinuty,
• kvartérní, který se vytváří v pánvích a podél řek.

V oblastech s vlhkým tropickým klimatem dochází k intenzivnímu chemickému zvětrávání, eluviální vrstva je mocná a erozní formy nedosahují velkého rozvoje. V oblastech periodicky vlhkých dochází v období dešťů k erozi a v době sucha k mechanickému zvětrávání, v místech, kde není rostlinstvo, dochází k plošnému odnosu. V suchých stepních a pouštních oblastech dochází k mechanickému zvětrávání.

Na dolních tocích africké řeky většinou nevytvořily rozsáhlé aluviální nížiny, neboť byly většinou donuceny prorazit si okraj plató kaňonovitým údolím, kde vytvářejí peřeje nebo dokonce vodopády.