Zemepis.com> Geografie ČR> Fyzická geografie ČR> Geomorfologie ČR

GEOMORFOLOGICKÝ VÝVOJ ČESKÉ REPUBLIKY

VÝVOJ ÚDOLNÍ SÍTĚ

Česká vysočina

Saxonská tektonika otevřela prostor pro činnost tekoucí vody; byla zažehnuta hloubková eroze řek. Obecně v humidních podmínkách je říční (a případně ronová) eroze hlavním geomorfologickým činitelem. Od neogénu se začíná vytvářet současná podoba našeho území, tedy systém zahloubených říčních toků.

Před začátkem vývoje říční sítě v dnešní podobě (tj. před saxonskou tektonikou na začátku neogénu) vypadala Česká vysočina následovně:

·        v okolí České vysočiny bylo moře, Česká vysočina byla zvlněnou kotlinou s výraznými jezerními pánvemi a odvodňování území bylo tou dobou separováno do odlišných oblastí.;

·        mezi Chebskem a dnešním výtokem Labe z Čech existovala tři průtočná jezera;

·        Vltava tehdy neexistovala, její horní tok tehdy směřoval přes ještě nevyvýšenou Šumavu (sníženinami u Horního a Dolního Dvořiště) na jihovýchod k alpské mořské předhlubni (dnes tudy teče řeka Feldaist);

·        na místě budějovicko-třeboňské pánve bylo obrovské jezero, které bylo během neogénu postupně rozděleno lišovským prahem. Toto jezero bylo odvodňováno sníženinou u dnešních Českých Velenic do moře alpské předhlubně;

·        jih Středočeské pahorkatiny byl odvodňován do jezera budějovicko-třeboňské pánve;

·        menší jezera se nacházela na Plzeňsku a Podorlicku;

·        Berounka odtékala do podkrušnohorských jezer; vody dnešní dolní Berounky, dolní Vltavy a středního Labe odtékaly přes východní Čechy do lanškrounského zálivu předkarpatského moře. Sem taktéž odtékalo dnešní horní Labe;

·        hlavní řekou moravské části České vysočiny byla Svitava, jež ústila do moře v Dyjsko-svrateckém úvalu;

·        horní tok Moravy tekl do Hornomoravského úvalu.

Během neogénu Česká vysočina získala svou kosočtverečnou strukturu s pánví uprostřed a došlo k odstranění moře v jejím okolí. Zpětnou erozí poté byly načepovány horní úseky některých toků, např. horní Vltavy. Právě Vltava má nejmenší spád mezi Lenorou a Volary, a to 0,4 ‰, pod Lipnem se spád Vltavy mění na 15 ‰, aby pod Vyšším Brodem klesl na 1,9 ‰. Tuto hodnotu si pak Vltava drží až do Prahy; pod Prahou až k Mělníku má pak spád 0,5 ‰. Na přelomu třetihor a čtvrtohor se vytvářel úsek střední Vltavy, kdy zpětnou erozí od severu byla podchycena voda jižních Čech; podmínkou byl výzdvih Novohradských hor, který přerušil odtok do Dunaje. Z genetického hlediska je Vltava hlavním tokem Čech a nikoli Labe.

Protože koncem miocénu a v pliocénu došlo k výzdvihu severních výběžků Českomoravské vrchoviny, přerušil se odtok z České vysočiny do Hornomoravského úvalu. Horní tok Labe se přesunul k jihozápadu, ale později se vrátil do své původní polohy a Labe vytvořilo svůj charakteristický ohyb u Pardubic. Labe prořízlo severozápadní okraj Železných hor a dále pokračovalo mělnickým úvalem a obtékalo západně spolu s Vltavou Říp. Postupem času Labe antecedentně prořízlo České středohoří a Děčínskou vrchovinu.

Od konce neogénu do současnosti vodní toky výrazně zahloubily svá údolí, a to až o 100 m. Údolí hlubší jak 100 m mají svůj základ v předčtvrtohorních dobách. Postupné zahlubování říčních údolí nebylo kontinuální, ale bylo ovlivněno čtyřmi výkyvy podnebí, díky čemuž má většina údolí postupně se zahlubující stavbu se zbytky plochých částí, ve kterých jsou uloženy pozůstatky akumulací říčních teras.

Na území České vysočiny nalezneme 7 terasových stupňů a dílčí mezistupně (viz tabulka).

Terasové stupně České vysočiny

Etapy zahlubování odpovídají podmínkám, kdy řeky měly větší schopnost erodovat. Tato schopnost byla spjata s glaciály, kdy docházelo k poklesu hladiny světového oceánu a řeky tím pádem dostaly více potenciální energie. Naopak v teplejších obdobích (interglaciálech) řeky měly více vody, tekly tedy líněji a unášely a akumulovaly více materiálu.

Po skončení fází tektonického neklidu, dochází k zahlubování říčních toků. Díky tomu reliéf České vysočiny má charakter střídajících se systémů údolních zářezů, mezi nimiž nacházíme zbytky starých reliéfů - zarovnaného povrchu.

Karpaty

Hlavní rysy současné říční sítě se v Karpatech projevily již v neogénu. I v Karpatech (podobně jako v České vysočině) nalezneme 7 terasových stupňů, ale zde byly poznamenány živou tektonikou v neogénu a pleistocénu.

ZAROVNANÉ POVRCHY A JEJICH POZŮSTATKY

Po skončení hlavních fází variského vrásnění se Český masiv zarovnával a materiál z variských pohoří se ukládal v nižších oblastech. Celková struktura prvotního zarovnání měla podobu mírně zvlněné plošiny, tedy podobu parovinnou. Všeobecně můžeme rozlišit několik stádií zarovnání.

·        Nejstarší pozůstatky zarovnání jsou datovány do druhohor, kdy zdejší klimatické podmínky podmínily, že hlavním zarovnávacím faktorem bylo chemické zvětrávání pomocí infiltrace srážek. Došlo ke vzniku zarovnaného povrchu, jenž se vyznačoval obsahem výrazných akumulací chemickou cestou zvětralého materiálu - produktů kaolinického zvětrávání. Pozůstatky po druhohorních zarovnaných površích nalezneme v oblastech severně od Plzně, na Karlovarsku, Podbořansku a Rakovnicku, tedy tam, kde se vyskytují právě produkty kaolinického zvětrávání.

·        Dále se předpokládá, že na většině území docházelo k zarovnávání až po třetihorních tektonických událostech, kdy k zarovnávání docházelo prostřednictvím ústupu svahů z boku a pomocí úpatních plošin (tzv. pedimentů). Takto vzniklé území mělo podobu plošiny se svědeckými vrchy neboli inselbergy, což jsou nepatrné zbytky elevací původního reliéfu. Třetihorní zarovnávání bylo charakterizováno mírně teplým klimatem, kdy hlavní roli hrály svahové procesy za pomoci tekoucí vody; u takovéhoto typu reliéfu se nesetkáváme s výraznými akumulacemi materiálu. Zbytky třetihorních zarovnaných povrchů nalezneme kdekoli v České republice.

·        V pleistocénních dobách ledových docházelo k zarovnání svahů kryoplanačními procesy, tedy pomocí tekoucí a mrznoucí vody a svahových procesů, a docházelo ke vzniku kryopediplénu (komplexu kryopedimentů, tj. zarovnaných povrchů či plošin vzniklých kryogenní činností).

K dotvoření dnešního reliéfu došlo během čtvrtohor, a to hlavně v důsledku působení tekoucí vody, větru a mrazu.

STRUKTURNÍ TVARY

Jsou vázány na geologickou strukturu hornin, na nichž se vytvářejí.

Skalní reliéf na pískovcích

Česká vysočina

Zaujímá ve strukturním reliéfu přední místo; pískovcové horniny jsou rozšířeny hlavně v České křídové tabuli, kde docházelo k mělkomořské sedimentaci. Velmi výraznou četnost pískovcového materiálu má hlavně perisudetský sektor České křídové tabule, tj. oblast na jejím severovýchodě přimykající se na sudetská pohoří. Právě tato oblast je velmi příznivá pro vznik pískovcového reliéfu.

Vznik pískovcového reliéfu ovlivnila i saxonská tektonika, jež rozlámala Českou křídovou tabuli a vyzdvihla její kry. Takto zasažena byla např. oblast mezi krkonošským systémem a Orlickými horami (Broumovsko apod.) a díky výraznému vystoupnutí pískovcových ker došlo k otevření cesty pro erozi a tedy i následnou tvorbu pískovcových útvaru. Podobně tomu bylo i v Děčínském mezihoří a Lužických horách, kde se navíc připojuje i nízká erozní báze toku Labe, kdy po povrchu stékající voda má větší energii a projevuje se výraznou hloubkovou erozí.

1.      Broumovské mezihoří je makrokrou České křídové tabule, jež byla vyzdvižena v neogénu v rámci výzdvihu sudetských pohoří. Tato kra se zdvíhá z Čech směrem do Polska, kde vrcholí formací Góry Stołowe (915 m). Na území Broumovského mezihoří nalezeme několik skalních oblastí, jako např. Broumovské stěny, Adršpašské a Teplické skály, skalní skupiny kolem Polické pánve (vrchol Ostaš) či Jiráskovy skály (u Hronova). Relativní výška skalních stěn je nejvýraznější v Adršpašských skalách, to až 90 m.

Ojedinělé skalní útvary hřibovitého typu nalezneme až na území Polska v Górách Stołowých.

2.      Další, taktéž tektonicky vyzdviženou kru nalezneme v oblasti Děčína, přičemž tato kra přesahuje do Německa až k městu Pirna. Tato kra se sklání ze Saska směrem do Čech a jedná se o systém stolových hor, jenž zveme České a Saské Švýcarsko. V jeho rámci dosahuje převýšení skalních útvaru 60 až 70 m na české straně a 100 m na saské straně. Nejnápadnějším tvarem Českého Švýcarska je Pravčická brána u Hřenska, největší skalní brána v pískovcích v Evropě. Vedle ní jsou nápadné i soutěsky řeky Kamenice a k nim přilehlá oblast na pravém břehu Labe. Východně od Pravčické brány nalezneme Jetřichovické skály, 20 až 30 m vysoké skalní věže.

Na levém břehu Labe přechází pískovce k Děčínskému Sněžníku, což je 723 m vysoká stolová hora. V Tisé pod Děčínským Sněžníkem eroze vytvořila skalní město Tiské stěny.

3.      Se skalním pískovcovým reliéfem se kromě broumovské a děčínské oblasti setkáme v sudetském sektoru České křídové tabule, tj. v Podkrkonoší a pahorkatinách a hornatinách severně o Labe. Jedná se např. o skalní reliéf na pískovcích hojných na okraji Lužických hor, v pásmu mezi Českou Lípou a Novým Borem (např. skály u Svojkova) a v Ralské pahorkatině (tzv. Polomené hory v pásmu Mělník - Dubá - Doksy).

Polomené hory, ačkoli se nevyznačují extrémními výškovými rozdíly, jsou významné z hlediska přítomnosti různých pískovcových tmelů a vytvoření tzv. pokliček (Kokořínsko, oblast Pokličky). Tyto pokličky vznikají tak, že povrchová vrstva pískovců je stmelena odolnějším železitým tmelem, jenž zvětrává pomaleji než podložní méně odolné vrstvy.

Dále pískovcové útvary nalezneme v oblasti Máchova jezera a na severu Jičínské pahorkatiny v širém okolí Turnova (Hruboskalsko na jihu, Maloskalsko na severu, Suchá skála na severovýchodě, Hradčanské stěny na západě), kde jsou výrazná, ale nepříliš rozsáhlá skalní města. Severně od Jičína nalezneme skalní město Prachovské skály.

4.      V jihovýchodním okraji České křídové tabule je ojediněle skalní pískovcový reliéf soustředěn ve Svitavské pahorkatině (mezi Poličkou, Svitavami a Litomyšlí). Sedimenty sem byly snášeny z okolních oblastí sousední Českomoravské vrchoviny. Nejvýraznějšími útvary zde jsou Toulovcovy Maštale.

Karpaty

Nalezneme jej v karpatském flyši. Všeobecně jsou podmínky pro rozvoj skalních měst v Karpatech nepříznivé, a to díky zvrásnění reliéfu. Navíc jsou zde pískovce prostoupeny jílovcovými vrstvami.

Zde vytvořený pískovcový reliéf vůbec nedosahuje rozměrů jako u České křídové tabule. Nejznámější pískovcové skalní útvary jsou soustředěny ve Vsetínských vrchách v údolí Vsetínské Bečvy (např. Čertovy skály poblíž Horní Lidče vysoké 20 až 30 m či útvary v okolí obce Pulčín, které jsou vysoké taktéž kolem 20 m).

Skalní reliéf na vyvřelých horninách

Jedná se o reliéf na granitech a granitoidech; v elementární míře se objevuje v oblastech hlavních těles hlubinných vyvřelin. Nejnápadnější útvary nalezneme v nejvyšších horských polohách nebo v údolích vodních toků.

Proces utváření reliéfu na granitoidech byl započat v druhohorách nebo dokonce ještě dříve. Většina skalních útvaru na vyvřelinách se vytvořila v důsledku zvětrávání a chemické eroze v podloží. Protože granitoidy vytváří vypouklá tělesa rozdělená puklinami (tzv. zónami odlučnosti), docházelo v důsledku činnosti mrznoucí vody k rozšiřování těchto puklin; výsledným tvarem jsou pak balvanité bloky. Navíc může docházet k tvorbě viklanů, což jsou balvany ležící na své podstavě relativně bodově. V nižších polohách dochází k hromadění odnášeného materiálu v podobě skalních moří.

Tyto útvary nalezneme v oblasti krkonošsko-jizerského plutonu, a to hlavně v západních Krkonoších ve slezském hřbetu, kde v klenbách vystupující žula byla zvětrána a zerodována hlavně koncem třetihor a během pleistocénu (např. Ptačí kámen, Mužské kameny, Ženské kameny). V Jizerských horách se takovýto reliéf vyskytuje na vrcholu Jizera nebo okraji severozápadního zlomového svahu, jenž odděluje prostor Jizerských hor od Frýdlantské pahorkatiny.

Kromě Krkonoš a Jizerských hor nalezneme granitoidové skalní útvary v oblasti Šumavy, Šumavského podhůří a Novohradského podhůří. Skalní útvary jsou soustředěny hlavně v pásmu od Plechého k Vyšebrodskému průsmyku a v údolí Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem (Čertovy stěny, což je mrazem opracovaný skalní srub nad tokem Vltavy). Na Šumave nalezneme také řadu viklanů, např. Kamenná troska, Medvědí stezka.

Hodně viklanovitých útvaru se vyskytuje v oblasti Českomoravské vrchoviny (Javořická a Novobystřická vrchovina) a ve Středočeské pahorkatině (např. Husova kazatelna u obce Sedlec - Prčice, dále Blatensko)

Granitoidové skalní útvary dále nalezneme na Karlovarsku (30 m vysoké granodioritové věže Svatošských skal nad údolím Ohře), Plzeňsku (Dědek a Bába u Žihle), Manětínsku a Rakovnicku.

Skalní reliéf na dalších horninách

V okrajových pohořích se setkáváme se skalním reliéfem v metamorfovaných horninách, jako např. v Hrubém Jeseníku (Petrovy kameny, Červená hora, Obří skály, Vozka).

Dále mohou skalní útvary vznikat v křemencích (např. v okolí Loděnic u Prahy), čedičích (Spící panna u Provodína v Českém středohoří, Doupovské hory) apod.

Krasový reliéf

Česká vysočina

Je vázán na horninové podloží a je dotvářen vnějšími činiteli. V České republice je kras vázán pouze na vápence (v jiných zemích je vázán i na sádrovce či solné pně) a rozšíření krasových oblastí je v zde v souvislosti se zarovnaným prostředím České vysočiny velice omezené.

Podle stupně vývoje rozlišujeme dva typy krasu:

a.      úplný kras (holokarst), jenž obsahuje všechny známé formy krasovění (v České republice se nevyskytuje; v Evropě jej najdeme na Balkáně, v Itálii a ve Francii),

b.      neúplný kras (merokarst), jenž se vyznačuje malou tloušťkou svých vápenců, jejich menší čistotou, hojnými vložkami nekrasových hornin a nedokonalým vývojem krasových útvaru. V České republice patří k tomuto typu všechny krasové oblasti. Český merokarst se vyvíjí cca od neogénu, přičemž na území státu lze nalézt i fosilní formy krasovění, které jsou překryty sprašemi z období pleistocénu. Náš merokarst dělíme na čtyři subtypy:

1.      kras s dokonalejším vývojem krasových útvaru, jenž je předneogenního stáří a vyvinul se na devonských vápencích (Moravský kras),

2.      kras v devonských a silurských vápencích s menším rozvinutím krasových jevů, proměnlivým složením vápenců, malou rozlohou a předneogenním stářím (Litovelský, Hranický a Český kras),

3.      neúplný kras ve slabě přeměněných vápencích s malou rozlohou a malou tloušťkou vápenců, jež jsou ale velmi čisté (Jesenický kras),

4.      kras v hlouběji přeměněných krystalických vápencích s příměsmi a nekrasovými vložkami (Pootavský, Chýnovský, Sázavský a Krkonošský kras).

Fosilní formy krasu vznikaly za tropického klimatu s dostatečným množstvím vody a jsou význačné tím, že obsahují kuželovité, homolovité nebo věžovité útvary, jejichž výška dosahuje několika stovek metrů, což svědčí o silné erozi.

Naše oblasti fosilního krasu jsou srovnatelné se současnými tropickými krasovými oblastmi. Pozůstatky tropického krasovění v České republice nalezneme v Hranickém krasu (např. Humový pahorek u Velké Kobylanky), kde jsou překryty pleistocénními sedimenty, a na severním úpatí Hrubého Jeseníku u Suchých Konvic.

M o r a v s k ý   k r a s

Nachází se v jižním sektoru Drahanské vrchoviny, který je budován deskou devonských vápenců, jež se táhne od jihozápadu k severovýchodu v délce 35 km a je široká 5 km. Moravský kras je naše nejvýznamnější krasové území a nalezneme zde všechny krasové útvary s výjimkou poljí.

Moravský kras se vyznačuje poměrně malým počtem závrtů, přičemž ty jsou na jihu vyplněny jurskými, částečně zpevněnými písky a naopak na severu jsou zející. Hloubka závrtů je přibližně 10 až 20 m. Všeobecně je povrch moravského krasu kryt reliktní terra rosou (crvenica) s příměsí spraše a čtvrtohorních zvětralin.

Na východě Moravského krasu toky přitékající z nekrasového okolí vytváří propadání (např. Rudické propadání). Linie toků, než se zahloubily do krasového materiálu, jsou reprezentovány suchými údolími (např. Suchý a Pustý žleb, údolí Sloupské, Holštejnské a Jedovnické), přičemž hlavní jeskynní lokality tato suchá údolí kopírují. Hlavní údolí jsou z konce starších třetihor a některá jsou vyplněna mladotřetihorními mořskými sedimenty.

Hlavní jeskynní lokalitou Moravského krasu jsou Punkevní jeskyně, Balcarka, Sloupsko-šošuvské jeskyně a Kateřinská jeskyně. V oblasti Punkevní jeskyně se nachází propast Macocha, jež je 138,7 m hluboká, a v podstatě se jedná o aven, jenž vznikl zřícením systému několika jeskyň. Macocha je protékána ponornou říčkou Punkvou, která na jejím dně vytváří Horní a Dolní Macošské jezírko. Jeskyně podél Punkvy jsou soustředěny ve třech patrech nad sebou, přičemž horní jeskyně jsou starší a spodní protékané jeskyně jsou současné; vznikly postupným zahlubováním Punkvy.

V Moravském krasu nalezneme i pozůstatky tropického krasovění, a to např. mogot Hřebenáč u obce Sloup.

L i t o v e l s k ý   k r a s

Nachází se na severu Drahanské vrchoviny a má stejnou genezi jako kras Moravský. Vznikl na denudačních troskách devonských vápenců. Nejznámnějšími jeskyněmi jsou Mladečské a Javoříčské. Hlavně Javoříčské jeskyně mají bohatou krasovou výzdobu.

Č e s k ý   k r a s

Jedná se o území mezi Prahou a Zdicemi, jež zabírá centrální část barrandienu a je budováno devonskými a silurskými vápenci. Geneticky je jeho stáří srovnatelné s Moravským krasem, ale české vápence nejsou tak čisté, neboť obsahují více organických látek (vytváří kaustobiolitický základ) aj. nekrasových součástí.

Vývoj krasových tvarů je v Českém krasu méně výrazný a ve srovnání s Moravským krasem není Český kras příliš bohatý na povrchové a podpovrchové tvary.

Krasovou podobu má např. kaňon Berounky mezi Berounem a Karlštejnem, přičemž zdejší přítoky Berounky mají ponorné toky a v oblasti Srbska se setkáme s malými jeskyněmi (např. Panama), malými závrty s pokleslými dny a škrapovými polji (např. na Chlumu). Několik jeskyní nalezneme i v pražském Prokopském údolí.

Největší jeskyní Českého krasu je Koněpruská jeskyně v kopci Zlatý kůň, přičemž tento vrch byl kdysi korálovým útesem devonského a silurského moře a je tedy zaplněn zkamenělinami. V Koněpruské jeskyni nalezneme i vnitro-jeskynní propasti, např. Letošníkovu propast. V bezprostřední blízkosti Koněpruské jeskyně se nachází velkolomy Čertovy schody - jih a Čertovy schody - sever.

Druhým největším jeskynní systémem Českého krasu je Barrandova jeskyně u Srbska.

S e v e r o m o r a v s k ý   k r a s

Člení se do několika oddělených území odlišujících se jak genezí, tak složením krasových hornin.

1.      Linie oddělující Hrubý a Nízký Jeseník - úzký nesouvislý pruh devonských vápenců jdoucí po linii Zlaté Hory - Vrbno pod Pradědem - Rýmařov. Nacházíme zde malé jeskyně a jen velmi málo krasových tvarů.

2.      Oblast severního Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny - krasové útvary jsou zde založeny v krystalických vápencích, což jsou vlastně denudační zbytky vápencových obalů starých pohoří. Nalezneme zde jeskyně s pěknou výzdobou (Na pomezí u Lipová - lázně, Na Špicáku u Supíkovic), ale nikoli rozsáhlé povrchové útvary.

3.      Králický Sněžník s drobnými jeskyněmi na jeho jižním svahu (Tvarožné díry, Patzeltova jeskyně), přičemž systém těchto jeskyň je pomocí podzemních toků propojen s největší krasovou oblastí v Polsku na severním svahu této hory. Největší jeskyní je zde Niedzwiedza jaskynia (největší jeskyně celého Polska), která je podzemně odvodňována do povodí Moravy.

H r a n i c k ý   k r a s

Nachází se v oblasti mezi Hranicemi na Moravě a Teplicemi nad Bečvou. Ačkoli leží v karpatském okraji Moravské brány, geneticky jde o oblast související s Českým masívem, neboť se jedná o obnaženou kru devonských vápenců.

Nejznámějšími místy Hranického krasu jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně (na levém břehu řeky Bečvy) a Hranická propast (na pravém břehu). Hranická propast je nejhlubším vertikálním krasovým systémem v České republice; od hrany k hladině jezírka je hluboká 75 m, resp. od hrany do podvodních prostor jezírka 329,5 m). Hranická propast je tedy vlastně kryptodepresí, protože vývoj podzemních prostor sahá pod úroven mořské hladiny.

Zbrašovské aragonitové jeskyně se vyznačují ojedinělou formou krasovění, které je zvýrazněno výrony oxidu uhličitého a termálních vod do jeskynního systému; jde tedy v podstatě o termokras, neboť vývoj podzemních systémů je modifikován erozí 20 až 25 °C teplých minerálních vod. Jeskyně jsou vyzdobeny gejzírovými krápníky (ale v neaktivní podobě), což jsou stalagmity, jež vznikaly z usazenin po nich stékajících minerálních vod.

P o o t a v s k ý   k r a s

Má podobné podmínky jako Jesenický kras; na krystalickém vápenci nalezneme povrchové krasové tvary, ale i několik jeskyň (Strašínskou, Sudslavickou, Jiříčkovu, Radomyšlskou).

C h ý n o v s k ý   k r a s

Nalezneme jej u Tábora na západním okraji Křemešnické vrchoviny. Chýnovská jeskyně se vyznačuje střídáním vápence s amfibolitem a je druhým nejrozsáhlejším jeskynním systémem v Čechách.

P o s á z a v s k ý   k r a s

Nachází se u Ledče nad Sázavou; je tvořen přeměněnými vápenci a má jenom drobné jeskyňky.

P o d k r k o n o š s k ý   k r a s

Budován krystalickými, resp. dolomitickými vápenci. Drobné jeskyňky se nachází v údolí horní Úpy a větší jeskyni i s krasovým jezírkem na jejím dně nalezneme u Bozkova.

Dále se v České vysočině vyskytují pseudokrasové útvary, jenž se soustřeďují v severním okraji České křídové tabule. Jedná se o jeskyně vznikající erozí vody v pískovcích (např. Ledová jeskyně na Suchém vrchu, což je statická jeskyně v níž se opravdu drží led).

Karpaty

Krasový reliéf Karpat nalezneme ve vnějších karpatských bradlech. Jedná se o ostrůvky jurských vápenců zejména v oblasti Pavlovských vrchů, kde dominují škrapová pole a menší závrty a nalezneme zde i několik menších jeskyní, jako např. jeskyni Na Turoldu, a tvary vzniklé evorzí (vířivou erozí).

Krasové útvary se vyskytují i v Chřibech, Vizovické vrchovině a Podbeskydské pahorkatině (jeskyně Šipka ve vrchu Kotouč).

SVÁŽNÝ RELIÉF

Svážný reliéf vytvářen svahovými procesy, které lze rozdělit na skalní řícení a skalní sesuvy.

Skalní řícení

V České republice skalní řícení není významným fenoménem, neboť je její území seismicky stabilní. Hlavní oblastí skalního řícení je okolí Hřenska v Českém Švýcarsku, kde příznivé podmínky pro odlamování skalních bloků jsou způsobeny hlubokým údolním systémem Labe a jeho přítoků. Ke skalnímu řícení zde dochází často na silnici č. I/62, přičemž se jedná o řícení katastrofická (rychlá), a v pravobřežní části Hřenska. Pohyby skalních bloků jsou zde způsobeny mohutnou povodní z léta 2002, kdy byla údolí Labe a jeho přítoků výrazně vymleta erozí.

Poznámka. K občasným uvolňováním skalních bloků dochází ve všech pískovcových skalních městech.

Skalní sesuvy

Týkají se zvětralin, tj. sutí či půd, přičemž sesuvy se vyskytují tam, kde jsou pro ně vhodné geologické podmínky. Hlavními sesuvnými oblastmi jsou Česká tabule a České středohoří.

Co se týče České křídové tabule, příznivé podmínky pro vývoj sesuvů jsou vytvořeny díky střídání jílovců a pískovců, kdy dochází k ujíždění pískovcových nebo opukových zvětralin po nepropustných vrstvách jílovců. Nejexponovanějšími oblastmi v tomto slova smyslu jsou Mladoboleslavsko a dolní Pojizeří (např. Chlumecký hřbet). Sesuvy podobného typu se dále vyskytují u Mnichova Hradiště (u stolové hory Mužský) nebo u Přerova nad Labem.

Další sesuvnou oblastí jsou neovulkanické oblasti, tj. hlavně České středohoří, ale i oblasti v rámci České křídové tabule. Zde dochází ke sjíždění těžkých jílovitých čedičových zvětralin po nezvětraném podloží. Takovéto sesuvy jsou známy např. z Házmburku u Libochovic, kde byly katastrofického rázu (období 1892 až 1900), či Ústí nad Labem (oblast mezi Severní Terasou a centrem města).

Dále má tendenci materiál ujíždět v oblasti permokarbonských sedimentů na Plzeňsku, Radnicku a Rakovnicku, a to díky zvětrávání permokarbonských arkóz, jež spočívají na jílech a lupcích. V této oblasti se nejznámější sesuv nachází u Mladotic a je spjat se vznikem Mladotického (Odlezelského) jezera.

Nejvýznamnějším sesuvným regionem jsou Vnější flyšové Karpaty, u nás konkrétně oblast od Bílých Karpat po Beskydy. Příčinou je zde střídání nepropustných jílovců a propustných pískovců, které po jílovcích ujíždějí. Nejvíce jsou sesuvy zasaženy Vsetínské vrchy, kde se situace zhoršila v souvislostí s povodí léta 1997. V rámci karpatského flyše se za rok objeví 400 nových sesuvů, přičemž z toho třetina jsou rychlé sesuvy. Nejhůře je zde postižená obec Hutisko - Solanec.

Poznámka. Celkově v České republice je evidováno cca 4 250 sesuvů, přičemž ty lze rozdělit na stabilní, aktivní a fosilní.

GLACIÁLNÍ RELIÉF

Jedná se o formy reliéfu, které mají společné to, že souvisí se zaledněním části evropského kontinentu.

Základní vlivy ledovce na území České republiky

Území našeho státu se v době vrcholících glaciálů během pleistocénu (jeho stratigrafie viz tabulka) nacházelo v nezaledněném periglaciálním koridoru mezi kontinentálním ledovcem, jenž se rozkládal v severní Evropě, a výrazným zaledněním v Alpách. Během nejsilnějších glaciálů (halštrovský a sálský) se severský pevninský ledovec se dotýkal severních okrajových pohoří České republiky (někde se dostal i hlouběji na naše území) a v některých pohořích se vytvořily malé formy horských ledovců.

V nezaledněných oblastech se střídala tundra (v chladných výkyvech) s boreálními jehličnatými lesy (v teplých výkyvech). Chladné výkyvy umožnily vodní erozi (tj. zahlubování vodních toků), mechanickou erozi (časté tání a mrznutí vody na zemském povrchu, ve zvětralinách a horninových puklinách) a eolickou činnost (tj. silný odnos zvětralin a jejich následné ukládání).

Stratigrafie pleistocénu

Celkově se v Evropě od konce pliocénu do začátku holocénu vystřídalo minimálně 7 výkyvů s chladnějším a teplejším klimatem. Jeden glaciál v průměru trval 75 000 let a jeden interglaciál 25 000 let. Každý nový výkyv zastřel pozůstatky výkyvu staršího, ale mladší výkyv v sobě obsahuje skryté stopy po výkyvu starším.

Všeobecně lze říci, že střídání teplejších a chladnějších výkyvů bylo velmi drastické, hlavně co se týče vegetace. Např. během interglaciálu eem (tehdejší podnebí cca o 2 °C teplejší než dnes) nebo během teplotního optima holocénu (mezi atlantikem a subboreálem) na našem území rostly listnaté lesy a v Polabí a na jižní Moravě se zformovala lesostep. Naopak během viselského zalednění se na jeho začátku na našem území nacházela tundra místy přecházející v lesotundru a na jeho vrcholu pouze tundra, přičemž nejvyšší partie byly niválními oblastmi nebo postižené horským zaledněním.

Pevninské zalednění

V období halštrovského a sálského zalednění byly některé oblasti České republiky přímo zasaženy pevninským ledovcem, ten např. pokryl úzké pohraniční oblasti Šluknovského výběžku nebo Libereckou kotlinu. Ve Frýdlantském výběžku během glaciálů se čelo pevninského ledovce ocitlo až v povodí Ploučnice, neboť překročilo Jítravské sedlo a zanechalo zde čelní morénu. Ledovcová eratika byla poté pomocí říční eroze přemístěna do teras řeky Ploučnice a tyto sedimenty jsou patrné i v terasách podél Labe až k Drážďanům. 

Dále ledovec během halštrovského a sálského zalednění zasáhl sever Moravy a Slezska; v Polsku vyplnil ledovec sever Kladské kotliny, u nás Javornický a Osoblažský výběžek (tj. podhůří Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku), kde se zastavil ve výškách kolem 400 m n. m. Větší plochy dosáhl pevninský ledovec v oblasti Opavska a Ostravska a jeho nejjižnější hranici lze dokumentovat v Moravské bráně, což byl nejjižnější průnik pevninského ledovce v západní a střední Evropě. V sálském glaciálu pevninský ledovec pronikl až do povodí Bečvy (do tzv. Porubské brány).

Tvary zanechané pevninským ledovcem

Morény neboli valy materiálu, jenž ledovec zachovával na svém čele nebo ve svém podloží, nalezneme hlavně v moravsko-slezské oblasti. V oblasti mezi Opavou a Ostravou se nachází tzv. hlučínská náporová moréna, což je 20 m vysoký val nad okolním terénem. Náporová moréna znamená, že materiál v čele morény má vrásovou podobu díky tlaku ledovcového čela. Dále ledovec vyplnil terénní deprese glaciálními písky a šterkopísky.

Kromě morénových tvarů v moravsko-slezské oblasti nalezneme i speciální formy glacilakustrinních sedimentů, tj. sedimentů ukládaných na dně dočasných jezer, jež se vytvořila před čely ledovce. Glacilakustrinní sedimentace se vyznačuje páskovanou strukturou; jde o tzv. páskované jíly neboli varvy, přičemž jedna vrstvička tmavá odpovídá období léta a světlá období zimy.

Tvary vytvořené ledovcem byly v pozdějších obdobích bez glaciálů narušeny erozí.

Na našem území byl ledovec ve stádiu rovnováhy mezi jeho přírůstkem a úbytkem; na severní Moravě byl mocný max. 50 m, zatímco u polské Vratislavi 300 - 500 m.

Poznámka. Severně od linie posledního (viselského) zalednění se v Evropě setkáme s jezerními plošinami, neboť se zde ledovec na svém postupu či ústupu zastavil a stihl ještě vytvářet tvary.

V oblastech starších zalednění byly jejich pozůstatky odneseny během teplého období nebo v důsledku postglaciální modelace. Oblasti zasažené posledním pevninským ledovcem se vyznačují málo rozvinutou říční sítí, kdy vodní toky často mění svůj směr, říční síť je tedy chaotická. Naopak v oblastech, které během glaciálu ledovcem zasaženy nebyly, se říční síť chová logičtěji, je vyvinutější a řeky mají svůj určitý směr.

Horské zalednění

Při celkovém ochlazení klimatu se i podnebí nezaledněné oblasti výrazně ochladilo, což znamenalo snížení sněžné čáry do úrovne mezi 1 050 až 1 300 m n. m., přičemž nižší hodnoty odpovídají západu České republiky a směrem na východ se zvyšovaly. Pohoří, která uvedené nadmořské výšky převyšovala, byla zasažena horským zaledněním.

Tvary horského zalednění na našem území nejsou příliš rozsáhlé, ale i přesto jsou unikátní.

Šumava

Zalednění zde vytvořilo 11 karů nevelkého rozsahu, přičemž na osmi z nich se zachovala čelní moréna hradící jezera. V české části Šumavy nalezneme pět lokalit s těmito jezery a jednu, jež byla zanesena rašeliništěm. Jedná se o jezera

·        Černé o rozloze 18,4 ha a hloubce 39,8 m. Nachází se na severozápadním svahu Jezerní hory a jako jediné šumavské jezero je odvodňováno do Úhlavy. Je u něj náznak elementárního údolního ledovce, neboť v údolí Jezerního potoka se setkáme s dvěma akumulacemi ledovcového materiálu. Největší délka splazu tohoto ledovce byla maximálně 2 km. Kar Černého jezera je hluboký díky tomu, že Jezerní hora je svorová a nikoli žulová.

·        Čertovo, 10,3 ha, 36,7 m hluboké,

·        Plešné, 7,5 ha, 18,3 m hluboké; jako jediné se nachází v žule,

·        Prášilské, 3,7 ha, 14,9 m hluboké,

·        Pleso (Laka), 2,8 ha, 3,9 m hluboké; zarůstá plovoucími ostrůvky vegetace, na nichž se usazují různé nálety.

Rašelinou zarostl kar Stará jímka u Prášil.

Poznámka. Na německé straně nalezneme tři karová jezera, a to Roklanské a Velké a Malé Javorské.

Všechna šumavská jezera můžeme označit za výtvor posledního (tedy viselského) glaciálu, tj. pochází z období před 75 000 až 18 000 lety, přičemž pánve jezer se staly leduprostými cca před 14 000 až 16 800 lety (tedy v interstadiálu bölling, viz Přechod z pleistocénu do holocénu).

Poznámka. Přechod z pleistocénu do holocénu.

Posledním alpským zaledněním byl würm, přičemž ten pozdní byl započat před 18 000 lety v období nejmladšího pleistocénu, tzv. dryasu, jenž se dělil na tři studená období (stadiály), která byla od sebe oddělena dvěma obdobími teplými (interstadiály). Nejstarším stadiálem byl daniglaciál, po němž následovaly götiglaciál a finiglaciál. Mezi daniglaciálem a götiglaciálem byl interstadiál bölling a mezi götiglaciálem a finiglaciálem interstadiál alleröd. Po ukončení finiglaciálu cca před 10 000 lety nastává holocén.

Krkonoše

Zde nalezneme nejvíce tvarů horského zalednění, avšak zalednění Krkonoš se vyznačovalo určitou asymetrií, která byla dána rozčleněním horských svahů příčnými údolími řek. V polské části Krkonoš je doloženo pět karových ledovců, přičemž ve dvou z nich se vytvořila jezera (Wiełki a Mały Staw). Na české straně vzniklo 10 údolních ledovců (údolí Úpy, údolí Lvího potoka, Vlhký důl, Zelený důl, údolí Bílého Labe, údolí Labe, Dlouhý důl, Kotelní jámy, údolí Mumlavy, údolí Jizerky), přičemž nejdelší se nacházel pravděpodobně v údolí Úpy a na délku měl více než 5 km.

Pozůstatkem po ledovcích v Krkonoších jsou hlavně trogy; zachovaly se i boční morénové stupně, a to dokonce v několika úrovních nad sebou. Nejlépe jsou ledovcové tvary zdokumentovány v oblastech Obřího dolu, Modrého dolu a Studniční hory.

Vyživovací oblastí krkonošských ledovců byly kary, jenž jsou zde zvány jámy, např. Úpské jámy, Kotelní jámy nebo Labská jáma. K zalednění Krkonoš došlo určitě během viselského a sálského zalednění.

Hrubý Jeseník

Má jen jednu lokalitu horského zalednění, jež se nachází v prameništi řeky Moravice pod Vysokou holí jihovýchodně od Pradědu. Jedná se o ledovcový kar s dvoukilometrovým trogem, v němž nejsou zachovány žádné morénové sedimenty.

V Krušných horách vznikl prostřednictvím mrazového zvětrávání mrazový srub na úpatí Klínovce. Stejnou příčinu mají i elementární tvary pod Lysou horou v Moravskoslezských Beskydech.

V horských oblastech s periglaciálními podmínkami, a to na zarovnaných površích na hřebenech, docházelo ke vzniku strukturních (polygonálních) půd, např. v Krkonoších na Studniční hoře, Luční hoře nebo Labské louce či v Hrubém Jeseníku na Pradědu.

Dalšími tvary vzniklými za glaciálů jsou mrazová moře, mrazové sruby (mají pouze skalní charakter) či mrazové srázy (jsou navíc porostlé nějakou vegetací). Tyto tvary vznikají zvětráváním z boku.

V nižších pohořích došlo ke vzniku pseudokarů (Středočeská pahorkatina), či mrazových puklin (České středohoří).

Během glaciálů se střídavě zmrzající a rozmrzající půdy, zvětraliny a navátiny na svazích pohybovaly a docházelo ke slézání půdy či soliflukci.

EOLICKÝ RELIÉF

Tvary vzniklé eolickými procesy jsou tvary fosilními, tj. vznikly v jiných podmínkách a v současnosti jsou zakonzervované. Ideální podmínky pro vznik eolického reliéfu panovaly v pleistocénu, konkrétně v jeho chladných výkyvech. Z toho plyne, že se jedná o tvary vázané na glaciály resp. stadiály. V periglaciální zóně byl povrch nedostatečně chráněn vegetací a navíc tento meziledový koridor poskytoval dobré podmínky větru.

Rozlišujeme dva typy eolických tvarů, a to jemnozrnné akumulace přemístěné větrem (spraše a sprašové hlíny) a akumulace vátých písků.

Spraše a sprašové hlíny

Typická spraš se vyskytuje v podmínkách nížinného reliéfu do nadmořské výšky 300 m a je tvořena pouze jemnozrnným, větrem přemístěným materiálem, ve kterém se druhotně vysrážely vápnité konkrece (cicváry). Na spraších se vyvinuly černozemě a na okrajích hnědozemě; spraše mohou obsahovat i pohřbené půdní horizonty. Většina spraší je würmského stáří.

Nejvíce spraší bylo naváto v Polabí a Dolním Poohří a úvalech Dyjsko-svrateckém, Dolnomoravském a Hornomoravském.

Sprašové akumulace jsou plošné pokryvy většinou mocné několik málo metrů; větších mocností dosahují však v oblastech sprašových návějů a závějů. Někdejší pahorky jsou obaleny sprašemi hlavně na straně závětrné, tj. jedná se o sprašové závěje, jejichž mocnost dosahuje až 30 m. Typickými oblastmi sprašových závějů jsou severní okraje Prahy (např. Pískovna u Suchdola), okolí Brna (Červený kopec) či Pavlovské vrchy.

Eolické akumulace nalezneme i v pahorkatinách a vrchovinách, zde ale eolické sedimenty obsahují příměsi svahových zvětralin, jež se s eolickým materiálem promísily soliflukcí. V důsledku vyšších srážek jsou sprašové sedimenty pahorkatin a vrchovin odvápněny, a proto je ze zveme sprašové hlíny. I ty se nacházejí více na závětrné straně kopců a díky tomu došlo ke vzniku asymetrie mezi svahy východními (závětrné) a západními (návětrné). Sprašové hlíny nalezneme na východním svahu Českomoravské vrchoviny či Plzeňsku.

Váté písky

Rozšíření vátých písků je vázáno na zdroj materiálu, ze kterého byly písčité částice vyváty, tj. šterkopískové akumulace říčních teras a zvětraliny pískovcových a jim podobných hornin. Váté písky v České republice nalezneme v údolích větších řek nebo v pískovcových či arkózových oblastech.

Hlavními oblastmi vátých písků jsou údolí Labe, Moravy a částečně i Dyje. V Polabí jsou identifikací pro rozsah sedimentů vátých písků borové porosty. Váté písky se zde rozkládají od Opatovic n. Lab. přes Poděbrady, Nymburk, Sadskou, Hradištko - Kersko a prostor Mělníka po východní okraj Terezínské pánve (u obce Travčice), což je nejvýznamnější polabská oblast vátých písků. Zatímco v Polabí mají příčné valy vátých písků výšku 1 až 5 m, v Terezínské pánvi se jedná o přesypy vysoké 10 až 20 m, přičemž u Travčic má jeden objekt podobu barchanu (byl vytvořen severozápadními větry).

V povodí dolní Moravy v trojúhelníku mezi Hodonínem, Bzencem a Kyjovem nalezneme tvary vátých písků srovnatelných rozměrů jako v Terezínské pánvi. Zde jsou však přesypy vytvořeny jihozápadním prouděním z Vídeňské pánve.

Několik malých útvaru nalezneme i v povodí Dyje.

V České republice nalezneme váté písky i v oblastech zvětralin hornin, a to např. na severu Ralské pahorkatiny (Mimoňsko, Dokesko, Českolipsko). V menší míře jsou váté písky i na severním okraji Plzně (Bolevec, Zruč -Senec), přičemž zde se jedná o materiál zvětrávání karbonských arkóz. Poměrně rozsáhlé písčité akumulace se vyskytují i v Třeboňské pánvi mezi Veselím n. Luž. a Lomnicí n. Luž. (Vlkovský přesyp, Slepičí vršek).

Poznámka.

Intenzita eolické eroze a akumulace byla u nás zesilována stupněm kontinentality od západu k východu. Podstatně větší intenzitu eolické eroze a akumulace vykazovala území východně od České republiky, jako např. Záhorská nížina a oblast Nových Zámků, Štúrova a Komárna na Slovensku, kde jsou váté písky dodnes nestabilizované, či oblast Bodrogkőz mezi Tisou a Bodrogem v Maďarsku. Největší větrem vytvořená oblast vátých písků ve střední Evropě se nachází v oblasti maďarského města Nyíregyháza.

SOPEČNÁ POHOŘÍ

Třetihorní a čtvrtohorní sopečná činnost byla uvolněna saxonskou tektonikou a vytvořila u nás kompaktní sopečné pohoří Doupovských hor, rozptýlené hřbetní, tabulové a vrcholové pohoří České středohoří a malý roj sopečných vrchů v Nízkém Jeseníku u Bruntálu. Doupovské hory a České středohoří doprovází široký, ale řídký prstenec osamělých sopečných vrchů dosahující k Plzni, Chebu, na Krušnohorský hřbet, Děčínskou vrchovinou, Šluknovskou a Frýdlantskou pahorkatinu, Krkonoše a dál do Polska a na jihovýchodě na Kunětickou horu u Pardubic.

Doupovské hory jsou čedičovým stratovulkánem s essexitovým pněm (alkalická hlubinná hornina) a svahy tvořenými čedičovými a tefritovými lávami a převažujícími sypkými vyvrženinami, v nichž jsou četná údolí typu barrancos. Doupovské hory vysílají řídký roj sopečných výlevů na Slavkovský les, Tepelskou vrchovinu, na Plzeňsko a na Krušné hory (božídarský Špicák). V hloubce splývají s Českým středohořím.

Samostatné výlevy s explozemi tufů vznikly v pleistocénu (würm) v poslední fázi severočeské sopečnosti v Chebské pánvi (Komorní hůrka 503 m) a Chebské pahorkatině (Železná hůrka 590 m).

České středohoří vzniklo podél mozaiky zdvihajících se i klesajících zlomových ker, přičemž poklesy jsou hluboké 160 až 1 000 m. Je tvořeno osamocenými vrchy, tabulemi a hřbety vyčnívajícími z křídových a třetihorních sedimentů. Souvislá část Českého středohoří byla denudována v plošiny, z nichž vyčnívají suky, nejvyšší kužele a mladší výlevy kuželů a kup.

V Nízkém Jeseníku v okolí Bruntálu nalezneme asi dvacet osamocených většinou čedičových stratovulkánů. Největší jsou Velký a Malý Roudný a Uhlířská a Venušina sopka.