Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Fyzická geografie> Litosféra> Horniny

Tisknou stránku

HORNINY

Horniny jsou seskupení minerálů nebo organických zbytků, příp. přírodními vulkanickými skly, které vznikají rozmanitými geologickými procesy. Od minerálů se liší látkovou a strukturní nesourodostí. Z dnes známých minerálů se jich běžně v horninách vyskytuje asi 200. Tyto minerály zveme horninotvorné minerály a můžeme je rozdělit na

  • hlavní horninotvorné minerály - mají základní vliv na systematické zařazení horniny;
  • vedlejší minerály - jsou v hornině zastoupeny v nepodstatném množství, avšak jsou důležité pro její bližší charakteristiku;
  • akcesorické minerály - vyskytují se v nepatrném množství, mohou však mít význam při určování původu horniny.

Horniny posuzujeme podle

  • minerálního složení,
  • struktury - tvar velikost a vzájemný vztah stavebních součástí;
  • textury - uspořádání stavebních částic v prostoru.

Podle vzniku dělíme horniny na

  • vyvřelé (magmatické) - vznikají tuhnutím a krystalizací ze silikátové taveniny - magmatu;
  • usazené (sedimentární) - vznikají na povrchu zemské kůry zvětrávání, přemísťováním a usazováním starších horniny, chemickým srážením z roztoků nebo přímou či nepřímou činností organismů (např. nahromadění schránek uhynulých organismů);
  • přeměněné (metamorfované) - vznikají přeměnou starších hornin (sedimentárních, vyvřelých i metamorfovaných)

Horninový cyklus

V hloubkách, kde dochází k tavení horniny vzniká magma. To se dostane na zemský povrch, kde utuhne a začne zvětrávat. Přes tuto horninu např. začne téci řeka, která její částice odnáší do moře. V moři se usazují sedimenty z této horniny, které horniny na mořském dně zatlačují níže až se roztaví v magma.

 

VYVŘELÉ (MAGMATICKÉ) HORNINY

Vznikají tuhnutím a krystalizací z magmatu (alumosilikátové taveniny, ve které jsou rozpuštěné páry a plyny). Magma vzniká tavením svrchního pláště nebo hornin spodní kůry. K tavení dochází za vysokých teplot (650 až 1 200 °C). Z toho plyne, že magma vzniká tam, kde je dostatek tepla k tavení hornin. Teplo uniká poruchami v zemské kůře, které mohou být

  • divergentní rozhraní litosférických desek - v místech rozpínání oceánské kůry (středooceánské hřbety),
  • konvergentní rozhraní litosférických desek - subdukční zóny (místa podsouvání jedné litosférické desky pod druhou - vznikají tlakem nové zemské kůry na starou),
  • uvnitř litosférických desek - např. kontinentální rifty

Horninotvorné minerály vyvřelých hornin

  • světlé (salické) - křemen, draselné živce, sodnovápenaté živce (plagioklasy), foidy (“zástupci” živců), muskovit (světlá slída),
  • tmavé (mafické) - olivín, pyroxeny, amfiboly, biotit (tmavá slída),
  • přídavné (akcesorické) - zirkon, turmalín, apatit, pyrit, magnetit.

K tavení docházení za různých teplot a podle toho dělíme krystalizaci na

  • rovnovážnou, kdy je tavenina v rovnováze s krystalickou fází a chemické složení taveniny je shodné se složením výchozího magmatu;
  • frakční, kdy dochází k separaci dříve krystalizujících minerálů z taveniny. Ta se ochuzuje o prvky zastoupené v těchto minerálech.

Z jednoho výchozího magmatu tak vzniká celá řada hornin odlišujících se čím dál více od jeho složení - magmatická diferenciační řada. Posloupnost krystalizace z magmatu určuje Bowenovo krystalizační schéma:

a) podle stupně krystalinity minerálů na

  • holokrystalické - všechny minerály jsou vykrystalovány,
  • hemikrystalické - část horniny je utuhlá sklovitě,
  • sklovité - vykrystalované minerály jsou zastoupeny v podřízeném množství.

b) podle vzájemné velikosti zrn základní hmoty (matrix) a vyrostlic na

  • rovnoměrně zrnité a
  • porfyrické (minerály vyrostlic jsou větší a lépe vykrystalované než minerály vyplňující matrix).

Textury vyvřelých hornin

  • všesměrná - minerály rostou všemi směry bez zjevné přednostní orientace (granitoidy);
  • proudová (fluidální) - krystaly jsou usměrněny tokem magmatu nebo láv (výlevné horniny);
  • polštářová - hornina je tvořena eliptickým vakovitými útvaru s často koncentrickou vnitřní stavbou (subakvatické výlevné horniny);
  • mandlovcovitá - oválné dutiny po úniku plynů jsou vyplněny sekundárními minerály (např. kalcitem, křemenem) (andezity, melafyry);
  • pórovitá - póry po úniku nejsou vyplněny (výlevné horniny).

Podle chemického složení (obsahu SiO2) klasifikujeme vyvřelé horniny do čtyř základních kategorií

  • kyselé - více jak 65 % SiO2 (žuly, ryolit)
  • středně kyselé (intermediální) - 52 až 65 % SiO2 (diorit, andezit)
  • zásadité (bazické) - 44 až 52 % SiO2 (gabra, bazalty)
  • ultrabazické - méně než 44 % SiO2 (peridotit)

Další vyvřelé horniny jsou obsidián (vulkanické sklo), pemza (zpěněné vulkanické sklo), tuf (sopečná láva).

S obsahem SiO2 souvisí vlastnosti magmatu, zejména jeho určující vlastností je viskozita (tuhost). Kyselá magmata jsou vysoce viskózní a tudíž tuhá a málo pohyblivá, bazická magmata jsou naopak nízce viskózní a tedy tekutá. Kyselejší horniny jsou hodně křemičité a tuhnou v hloubkách, kde tvoří hlubinné (abyssální) vyvřeliny. Méně kyselá a tedy více pohyblivá magmata se dostávají blíže k zemskému povrch a vytvářejí žilné vyvřeliny. Nejpohyblivější magmata se dostanou až na zemský povrch, kde tvoří výlevné vyvřeliny.

Dále můžeme vyvřelé horniny klasifikovat podle minerálního složení (obsahu světlých a tmavých minerálů).

Hlubinné vyvřeliny

V hlubinných vyvřelinách převažují kyselé horniny (granitoidy). Vznikají z vysoce viskózních magmat a tvoří rozsáhlá podpovrchová tělesa - plutony nebo batholity. Jakmile jsou tyto horniny na zemském povrchu, je pro ně typická exfoliace (oloupávání vrstev).

Vyvřeliny svými tepelnými úcinky způsobují kontaktní metamorfózu okolních hornin. Dále hlubinné vyvřeliny pohlcují útržky okolních hornin - xenolity.

Žilné vyvřeliny tvoří doprovod hlubinných těles. Vznikají v menších hloubkách pod povrchem. Žíly rozdělujeme na

  • pravé (diskordantní) - prolínají starší strukturní prvky
  • ložní (konkordantní) - jsou souhlasné s okolními vrstvami
  • lakolity - kopečkovité útvary vzniklé pod povrchem

Vulkanismus

Vulkanismus je povrchová magmatická aktivita, ke které patří kromě výlevů láv exploze par a plynů. S vulkanismem jsou dále spjaty i výrony horkých par a plynů a prameny termálních vod. Magma vzniká v magmatickém krbu a na povrch je přiváděno sopouchem. Pohyby magmatu v magmatickém krbu způsobují menší zemětřesení. Vulkanismus může být

1.      efuzivní - výlevy láv

2.      extruzivní (výbušný) - dochází i k vyvrhování pyroklastického materiál (např. sopečného popela nebo pum)

Láva může být

  • balvanitá (aa láva), která je vysoce viskózní, vytvoří tedy kyselé a středně kyselé horniny
  • provazovitá (pahoe-hoe), která je nízce viskózní, tedy hodně tekutá a vytváří bazické horniny.

Vlastním výlevům láv často předcházejí rozsáhlé erupce par a plynů, při nichž se dostává do atmosféry velké množství pyroklastického materiálu, např. sopečného popela či lapilli (sopečného písku). Ze sopky mohou vyletovat sopečné bomby. Nezpevněné pyroklastické horniny se souhrnně nazývají tufy. Sopečná skla vznikají ochlazením lávy na zemském povrchu, např. při subakvatickém výlevu, kdy nestačí vykrystalizovat. 

Poznámka: Sloupcovitá odlučnost čedičů vzniká kontrakcí (smršťováním) lávy při jejím chladnutí.

Tvar sopky (vulkánu) závisí na chemickém složení lávy a jejích reologických vlastnostech (např. viskozitě, obsahu par a plynů).

  • štítové sopky jsou ploché, plošně rozsáhlé, tvořené nízce viskózními, často provazovitými proudy lávy (čediče);
  • vytlačené kupy jsou typické pro vysoce viskózní lávy, jsou tvořené středně kyselými horninami (ryolity, andezity);
  • stratovulkány - střídají se lávové proudy s vrstvami pyroklastického materiálu, typické pro středně kyselé horniny;
  • sypané kužele vznikají při extruzivním vulkanismu (tvořeny pyroklastickým materiálem);
  • explozivní sopky (maary, výbuchová hrdla) tvoří nálevkovité krátery obklopené nízkými valy z pyroklastického materiálu;
  • kaldery vznikají propadem vrcholu sopky pro vyčerpání magmatického rezervoáru.

Procesy doprovázející sopečnou činnost:

  • zemětřesná aktivita;
  • hydrotermální aktivita - gejzíry, horké prameny, bahenní sopky;
  • výrony sopečných plynů - např. vodní páry, oxidů síry, CO2, par kyseliny fluorovodíkové a chlorovodíkové. Podle jejich teploty se rozdělují na

a) fumaroly - spjaty současnou sopečnou činností (jejich teplota je mezi 200 až 800 °C);

b) solfatary - převážně postvulkanické exhalace např. vodní páry s příměsí sirovodíku H2S (jejich teplota je mezi 100 až 200 °C);

c) mofetty - výrony CO2 o teplotě 20 až 30 °C, které jsou typickým projevem doznívající vulkanické aktivity (v ČR Soos).

 

USAZENÉ (SEDIMENTÁRNÍ) HORNINY

Vznikají na zemském povrchu za atmosférických teplot a tlaků. Vznik sedimentů zahrnuje

1.      zvětrávání,

2.      přemístění (transport) zvětraliny,

3.      uložení (sedimentace),

4.      zpevňování (diagenezi) sedimentu.

Zvětrávání je soubor procesů, při kterých dochází k mechanickému rozpadu a chemickému rozkladu hornin na zemském povrchu. Výsledkem je rozpad soudržných hornin na sypké nesoudržné materiály - zvětraliny (rezidua). Odolnost vůči zvětrávání udává obrácené Bowenovo schéma - minerály stabilní za vysokých teplot a tlaků na zemském povrchu nejsnáze podléhají zvětrávání. Intenzita zvětrávání je dána zejména klimatem, minerálním složením hornin, tektonickým porušením, charakterem reliéfu, délkou působení atd.

Typy zvětrávání:

a) mechanické (fyzikální) zvětrávání - dochází k rozpadu horniny na menší části, tento typ převládá v chladných oblastech

·        objemové změny způsobené rychlým zahříváním a ochlazováním horniny; při dlouhodobém působení dochází k odlupování povrchových vrstev horniny;

·        rozmrzání a zamrzání pórové vody,

krystalizační tlak některých solí v pouštních podmínkách nebo v ovzduší městských aglomerací,

·        gravitace - vyvolává odlamování narušených hornin;

·        činnost organismů - kořeny rostlin, vrtavá činnost živočichů;

·        větrná abraze - částice hornin nesené větrem narážejí na povrch horniny a postupně jej obrušují.

b) chemické zvětrávání - dochází ke změně chemického složení (z nestabilních minerálů se tvoří stabilní minerály), převládá v teplých (humidních) oblastech

·        rozpouštění (u rozpustných hornin, např. sádrovců, solí, vápenců),

·        karbonatizace vzdušný CO2 rozpuštěný ve vodě vytváří slabou kyselinu uhličitou H2CO3, která reaguje s horninou (např. kalcitem);

·        hydratace - např. vznik jílovitých minerálů (kaolinitu) z draselného živce;

·        oxidace.

Transport zvětralin

Pouze malá část zvětralin zůstává na svém místě (rezidua). Většina zvětralin je transportována proudící vodou, zbytek větrem, ledovci či gravitací. Při transportu dochází k třídění materiálů podle zrnitosti v závislosti na rychlosti a unášecí schopnosti transportního média, dále hraje důležitou roli i chemická stabilita minerálů.

Zralost sedimentu posuzujeme podle zaoblení zrn, vytřídění a poměru stabilních a nestabilních minerálů (podle délky transportu).

Ukládání sedimentů

K ukládání sedimentů dochází při snížení unášecí schopnosti transportního média. K sedimentaci dochází v místech lokálních nebo regionálních erozních bází (nejnižší úrovne, kam až může zasahovat eroze), jimiž mohou být hladiny jezer, moří nebo mezihorských depresí. Sedimenty se uloží v sedimentačním prostředí, což je soubor fyzikálních, chemických a biologických podmínek, za kterých dochází k ukládání sedimentů. Sedimentační prostředí jsou

  • kontinentální - říční, jezerní, pouštní, glaciální, jeskynní;
  • mořská - mělkomořská a hlubokomořská;
  • přechodní - deltová, litorální (v přílivo-odlivové zóně).

Minerály sedimentárních hornin

  • alogenní - přinesené do pánve ze zdrojové oblasti (klastické - křemen, živce),
  • autigenní - novotvořené minerály vzniklé v pánvi (karbonáty - kalcit a dolomit; sírany - sádrovec, anhydrit; křemen; oxidy a hydroxidy železa),
  • přechodní - jílovité minerály (illit, kaolinit)

Horninotvorné organismy

Nahromaděním a stmelením jejich schránek vzniká sedimentární hornina, nejčastěji vápence, méně silicity. Z prvoků jsou horninotvornými živočichy dírkovci, z mnohobuněčných koráli a lilijice.

Poznámka: Z článků mořských lilijic jsou složené krinoidové vápence.

Diageneze

Procesy, které odehrávají v sedimentu od jeho uložení až do počátečních fází jeho metamorfózy. V sedimentu dochází k

1.      kompakci (stlačování) - zmenšuje se objem pórů, vytlačuje se pórová voda;

2.      cementaci - póry se vyplňují tmelem (např. karbonátovým, křemičitým, železitým);

3.      rozpouštění,

4.      rekrystalizaci.

Podle geneze můžeme sedimentární horniny rozdělit do tří kategorií:

  • klastické (úlomkovité) jsou složeny z úlomku starších hornin, minerálů nebo organických zbytků;
  • chemogenní (cementační) vznikají chemickým srážením z roztoků, buď anorganickým způsobem nebo činností organismů;
  • biogenní vznikají nahromaděním a přeměnou rostlinných či živočišných zbytků. Dále sem patří horniny vzniklé životní činností organismů.

Struktury sedimentárních hornin

  • úlomkovité, kde je hlavním znakem velikost zrna a stupeň opracování jednotlivých úlomku - psefitická, psamitická, aleuritická, pelitická;
  • krystalické jsou charakteristické pro chemogenní sedimenty;
  • organogenní mají převážně vápence. Organogenní struktury vznikají

a) přímou činností živých organismů nebo nahromaděním jejich nepřemístěných schránek (biogenní struktury);

b) přemístěním úlomku schránek (bioklastů) úcinky proudů nebo vlnění (biodetritické struktury).

Texturní znaky sedimentů

Vrstva je deskovité těleso, které se vyznačuje jednotnou litologií a odlišuje se od svého podloží i nadloží. Zvrstvení je uspořádání stavebních součástí do vrstev. Může být horizontální paralelní či šikmé. Přemýváním vody vznikají čiřiny (hřbety na dně a při břehu vodního toku), které mohou být proudové nebo oscilační. V gradačním zvrstvení jsou částice ve vrstvě uspořádány podle velikosti. Gradační zvrstvení jsou typická pro subakvatické gravitační proudy. Pomocí texturních znaků můžeme určit prostředí vzniku a hydrodynamický režim prostředí (např. rychlost a směr proudění). Po sedimentu zůstávají ve vodě rýhy (proudové stopy - mechanoglyty). Důležitými znaky v sedimentárních horninách jsou stopy živých organismů - biogenní textury (ichnofosilie). Biogenní textury můžeme rozlišit na bioglyty (textura na vrstevní ploše) a bioturbace (textura porušující vrstevnatost).

Klastické (úlomkovité) sedimenty jsou složeny z

  • klastů - přepracovaných úlomku minerálů, hornin nebo organických zbytků;
  • základní primární hmoty (matrixu) a
  • druhotného tmelu vzniklého při diagenezi.

Zrnitostní dělení klastických sedimentů

Petrogr. název

Velikost úlomku

Nezpevněný sediment

Zpevněný sediment

 

 

 

 

Psefit

Větší než 2 mm

Šterk

Slepenec (oblé klasty), brekcie (ostré klasty)

Psamit

2 až 0,063 mm

Písek

Pískovec, droba (jíly), arkóza (živce)

Aleurit

0,063 - 0,004 mm

Prach

Prachovec

Pelit

Pod 0,004 mm

Jíl

Jílovec, jílová břidlice

 

Biochemogenní minerály

  • karbonáty

1.      chemogenní - vznikají srážením CaCO3 z různě temperovaných roztoků (pěnovce, vřídlovce, travertin);

2.      biogenní - vznikají přímou činností organismů (korálové a řasové vápence), schránky organismů nejsou přemístěny;

3.      bioklastické vápence - skládají se z přepracovaných schránek organismů (krinoidový vápenec);

4.      mikritové vápence - skládají se z jemného karbonátového kalu, který vzniká biogenním rozkladem schránek organismů; mikritové vápence vznikají v hlubším moři nebo chráněných zátokách a lagunách.

5.      oolitické vápence - slepené kuličky písku z mořských lagun.

  • dolomity - jedná se o minerál i horninu, která je složena hlavně z dolomitů CaMg(CO3)2. Dolomit jako hornina má medovou barvu a cukrovou strukturu. Dolomity vznikají dolomitizací vápence.
  • silicity

1.      chemogenní - primární, vznikají vysrážením z horkých pramenů (křemenné sintry);

2.      diagenetické - sekundární, vznikají srážením z gelů kyseliny křemičité H2SiO3 během diageneze (rohovce, pazourky);

3.      biochemogenní - vznikají nahromaděním křemičitých schránek organismů (řasy rozsivky) (diatomity).

  • allity - reziduální nebo jen slabě přemístěné lateritické zvětraliny s vysokým obsahem hliníku. Vznikají intenzivním zvětráváním v tropech a subtropech za odnosu SiO2 z horniny. Např. bauxity.
  • ferolity a manganolity - horniny obohacené oxidy a hydroxidy železa a manganu (limonit, hematit, chlority, oolitické železné rudy)
  • fosfority - vznikají např. na šelfech v místě výstupu chladných proudů (upwelling). Fosfatické pískovce vznikají nahromaděním ptačího trusu ‑ guána.
  • evapority - vznikají vysrážením z mořské vody v aridních oblastech v uzavřených zátokách a lagunách nebo v pouštních slaných jezerech. Např. soli, sádrovec.
  • kaustobiolity - obohaceny uhlíkem, vznikají přeměnou organické hmoty

1.      uhelná řada - vznikají srážením a prouhelňováním rostlinných zbytků, snižuje se obsah vody a zvyšuje obsah uhlíku;

2.      živičná řada - vznikají hnilobnými a kvasnými procesy organického materiálu, především řas. Vznik kapalných (ropa), plynných (zemní plyn) a pevných (asfalt, zemní vosk) uhlovodíků.

 

PŘEMĚNĚNÉ (METAMORFOVANÉ) HORNINY

Vznikají přeměnou (metamorfózou) - souhrnem fyzikálních, chemických a strukturních procesů, při nichž se horniny přizpůsobují nově nastalým vnějším podmínkám, hlavně tlaku a teplotě. Nejvýznamnějšími metamorfními procesy jsou

  • rekrystalizace minerálů zastoupených v původní hornině - nedochází ke změně minerální asociace, ale ke strukturním a texturním změnám;
  • vznik nových minerálů (blastéza) a
  • strukturní přestavba horniny reorientací původních minerálů nebo orientovaným růstem novotvořených minerálů, vytváří se nové strukturní prvky.

Spodní hranice metamorfních přeměn je 150 až 200 °C (tato hranice je  konvenční), svrchní hranicí je tavení. Hranice oddělující diagenetické a metamorfní změny zveme anchimetamorfóza. Je vyvolána nejčastěji zatížením sedimentů mocným nadložím. 

Metamorfní procesy ovlivňují tyto faktory:

  • složení výchozí horniny (protolitu),
  • teplota - dána geotermickým gradientem (v průměru 15 až 60 °C na 1 km hloubky);
  • tlak - litostatický (vyvolaný zatížením horními vrstvami, ve všech směrech stejný) a orientovaný;
  • aktivita metamorfních fluid - roztoky CO2, vody, dusíku, metanu CH4 atd., fluida mohou urychlovat metamorfní reakce;
  • složení výchozí horniny;
  • oxidačně redukční podmínky.

Metamorfní přeměny můžeme rozdělit na

  • prográdní, kdy se minerály a horniny přizpůsobují teplotám a tlakům větším, než za jakých vznikly, a
  • retrográdní, kdy se minerály a horniny, které se z hlubin dostaly na zemský povrch, přizpůsobují atmosférickým teplotám a tlakům.

nebo

a) lokální, které jsou menších měřítek (konkrétní geologická tělesa) a rozdělují se na

·        kontaktní - vznikají v blízkosti těles vyvřelých hornin (hlavním faktorem teplota);

·        šokové - např. impakt kosmického tělesa, kdy dojde k náhlému prudkému zvýšení tlaků a teplot. Poznámka: Výsledkem šokové metamorfózy mohou být vltavíny nebo suevity.;

·        dislokační - vznikají na zlomech, kde dochází buďto k drcení (katakláza, křehká deformace) nebo plastické deformaci (mylonitizace; převážně ve větších hloubkách);

·        hydrotermální (metasomatóza) - některé složky jsou zatlačovány složkami z teplých fluid.

b) regionální, které postihují velké oblasti a jsou způsobené tektonickými pohyby v zemské kůře (kolize litosférických desek). Typickým znakem jsou zřetelné planární (plošné) a lineární strukturní prvky vznikající působením orientovaného napětí. K regionální metamorfóze dochází v subdukčních zónách (vysokotlaké a nízkoteplotní přeměny) a na středooceánských hřbetech (nízkotlaké a vysokoteplotní přeměny). Regionální metamorfózu rozlišujeme na orogenní, oceánského dna a pohřbením.

Minerály metamorfovaných hornin:

a) premetamorfní - minerály výchozích hornin (např. křemen, živce, pyroxeny, slídy);

b) novotvořené - vznikají metamorfními přeměnami, pro přeměněné sedimenty a vyvřeliny jsou typické polymorfní minerály Al2SiO5 (sillimanit, andalusit, kyanit), cordierit a granáty. V přeměněných bazických vyvřelinách najdeme epidot a chlorit.

Určitý typ a intenzitu metamorfní přeměny (teplotní a tlakové podmínky) charakterizují indexové (typomorfní) minerály, podle kterých lze zjistit metamorfní historii dané horniny. Jestliže spojíme první nebo poslední výskyty indexového minerálu v geologické mapě, dostaneme linii metamorfní izográdu. Ta odděluje zóny s rozdílným stupněm metamorfózy. Metamorfní zóny jsou charakterizovány přítomností určitého indexového minerálu - chloritová, biotitová, granátová, staurolitová, kyanitová, sillimanitová zóna. Na minerálních asociacích stabilních za určitých teplotních a tlakových podmínek jsou založeny metamorfní facie, které určují metamorfní stupeň horniny.

Struktury metamorfovaných hornin:

·        reliktní - původní struktury protolitů jsou zachovány, typické pro slabě metamorfované horniny; např. blastoporfyrická struktura, kde jsou zachovány relikty vyrostlic (u metamorfovaných vyvřelin);

·        krystaloblastická - vzniká při metamorfní rekrystalizaci minerálů, např. lepidoblastická struktura, ve které dominují lupínkovité slídy (u fylitů a svorů);

·        kataklastická - křehké drcení minerálů nebo hornin;

·        mylonitická - plastická deformace

Texturní znaky metamorfovaných hornin:

  • foliace (metamorfní břidličnatost) - plošný prvek je orientovaný kolmo na působení tlaku nebo paralelně s ním, podle systému paralelních ploch se hornina rozpadá, novotvořené minerály jsou uspořádány do paralelních domén;
  • lineace - přednostní orientace minerálů paralelně s působením tlaku;
  • páskovitá textura - typická pro migmality (částečně natavené horniny).

Metamorfované kyselé vyvřeliny

  • metamorfované kyselé vyvřeliny

1.      granulity - silně metamorfované za vysokých tlaků a středních teplot (křemen, živec, granát);

2.      ortorula - metamorfované hlubinné vyvřeliny (granitoidy) (křemen, živec, slídy);

  • metamorfované bazické vyvřeliny

1.      zelené břidlice - slabě (epizonálně) metamorfované bazické vulkanity;

2.      amfibolit

3.      modré břidlice - bazalty metamorfované za vysokých tlaků a nízkých teplot;

4.      eklogit - vysokotlaké a vysokoteplotní metamorfity typické pro subdukční zóny

  • metamorfované ultrabazické horniny

serpentinit - vzniká retrográdní přeměnou ultrabazických hornin svrchního pláště

  • metamorfované sedimenty

1.      fylit - slabě regionálně přeměněný pelit;

2.      svor - středně regionálně přeměněný pelit s lepidoblastickou strukturou, obsahuje granát;

3.      pararula - silně regionálně přeměněný pelit, neobsahuje granát;

4.      krystalický vápenec - regionálně přeměněný vápenec

5.      kvarcit - regionálně přeměněný pískovec

6.      skarn - kontaktně přeměněný vápenec

7.      kontaktní rohovec - kontaktně přeměněný pelit;

8.      metakonglomerát - metamorfovaný slepenec

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.