Zemepis.com> Fyzická geografie> Pedosféra> Klasifikace půd

KLASIFIKACE PŮD

V klasifikaci půd dominují dva klasifikační systémy, a to systém Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a systém Ministerstva zemědělství Spojených států (U. S. D. A.).

Další klasifikací je např. ruská podle Dokučajeva, jenž užívá geograficko-genetický přístup a je vlastně opakem klasifikace U. S. D. A., která je založena na klasifikaci horizontů, jenž poté půdu ovlivňují, co se týče jejího využití. Klasifikace U. S. D. A. vkládá kromě horizontů do klasifikace i režimy půd a podle toho můžeme zjistit pedoklimatické podmínky v místě výskytu půdy.

Půdní klasifikace pracuje s kontinuem, resp. kvazistrukturou, neboť nelze přesně určit rozhraní půdních jednotek, jež jsou navíc proměnlivé.

ČESKÁ TAXONOMICKÝ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉM

Vznikl roku 2001 a vytváří hierarchii 7 kategorií:

1)     referenční třídy půd, což jsou velké skupiny půd umožňující korelaci klasifikace českých půd s klasifikacemi zahraničními; užívá se koncovky ‑sol. Jsou seskupovány podle hlavních rysů geneze půd. Rozlišujeme 15 referenčních tříd.

2)     půdní typy, což jsou hlavní pedologické klasifikační jednotky, jsou charakterizované diagnostickými horizonty a jejich sekvencemi nebo diagnostickými znaky. Půdní typy užívají tradičních názvů či koncovky ‑zem, jejich symbol je tvořen dvěma velkými písmeny.

3)     půdní subtypy, což jsou výrazné modifikace půdního typu (pod 25 cm) u zemědělských i lesních půd. Vyjadřují

·        centrální pojetí půdního typu (tzv. modální subtyp),

·        přechody k jiným půdním typům (např. kambický subtyp),

·        přechody k semihydromorfním či hydromorfním půdám,

·        významné rysy nasycenosti sorpčního komplexu (dystrický subtyp),

·        výrazné rysy granulometrického složení (arenický subtyp),

·        výrazné znaky antropického ovlivnění (překrytý subtyp).

Půdní subtypy jsou označeny adjektivem umístěným za název půdního typu, symbol je pak doplněn malým písmenem; např. kambizem dystrická KAd.

4)     půdní variety, což jsou znaky do hloubky 25 cm u lesních půd (např. mikropodzolizace, slabé znaky hydromorfismu, okyselení, zasolení),

5)     půdní subvariety, jež se vyskytují hlavně kambizemí, vyjadřují minerální bohatství půdy (trofismus),

6)     ekologické fáze,

7)     hlavní substrátové půdní formy.

A) Leptosoly

Název odvozen od řeckého slova leptos, jež znamená primitivní, iniciální; dříve zvány nevyvinuté půdy. V podstatě jde o nevyvinutost z hlediska hloubky půdního profilu, obsahu skeletu a neexistence horizontu B.

Leptosoly vznikají z rozpadů pevných hornin; vyznačují se výraznou skeletovitostí až mělkostí půdního profilu. K litickému kontaktu dochází maximálně v hloubce 30 cm. Leptosoly vznikají na nových nebo vysoce odolných substrátech nebo retrográdním vývojem, kdy dochází ke vzniku nové půdy po erozním smytí půdy staré. U leptosolů existuje pouze několik typů akumulace organických látek.

Litozem LI

Dříve litozemě zvány surové půdy.

Jedná se o slabě vyvinuté, surové a mělké půdy (do 10 cm) nacházející se na kompaktních horninách. Litozemě jsou azonální půdy. Původním rostlinným krytem jsou většinou skalní stepi, zakrslé dřeviny a reliktní bory.

Litozemě se vyskytují na suchých půdách pahorkatin a hornatin. Jde o extrémně nepříznivé skeletovité půdy. Mohou však mít kvalitní humusový horizont, pak jsou ale nepříznivé díky vysychání či nedostatku vody (jsou vodopropustné).

Původní vegetací jsou skalní stepi (nezapojené porosty zakrslých dřevin), někdy i reliktní bory.

Hlavním půdotvorným procesem je nevýrazná humifikace spojená buďto se slabým vnitropůdním zvětráváním nebo slabou podzolizací.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah - (Cr -) R

Subtypy: modální

Ranker RN

Název odvozen od rakouského lidového označení značícího “na příkrém svahu sídlící”.

Vznikají ze skeletovitých rozpadů (jež jsou zvětralé) silikátových hornin, které jinak mají pevnou, skalní povahu (žuly, ruly). Obsah skeletu (kamenů a balvanů) je tím větší, čím je mateřská hornina odolná proti zvětrávání, takže např. na méně odolném pískovci má ranker méně skeletu, než na velmi odolném křemenci.

Rankery jsou výrazněji humifikované, je možná tvorba umbrických a melanických horizontů; jsou přechodem k vyvinutějším půdám. Mineralogické, resp. chemické složení hornin má podstatný vliv na reakci, formu humusu a množství živin. Např. rankery na křemičitých horninách (křemencích, buližnících) jsou extrémně kyselé, naopak na bazických vyvřelinách jsou rankery poměrně bohaté vápníkem.

Původní vegetací jsou suťové lesy (lípa, javor, jasan, jilm). Rankery se nacházejí po celém území pahorkatin a hornatin, a to hlavně na strmých svazích, horských hřbetech či hřebenech a na vrcholech vyvýšenin.

Hlavním půdotvorným procesem je výrazná humifikace.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - Cr - R

Rozlišujeme následující subtypy: modální, umbrický, melanický, kambický, dystrický, podzolový, litický, suťový.

Rendzina RZ

Název odvozen od polského rędzić, tj. skřípat (vápnitý skelet při orbě vrže).

Rendziny vznikají ze skeletových rozpadů karbonátových hornin (vápence, dolomity, magnezity, travertiny, slíny s vysokým obsahem CaCO₃). Při zvětrávání karbonátových hornin se CaCO₃ rozpouští, CO₂ prchá a váže se ve vodě, čímž vzniká kyselina uhličitá H₂CO₃, a dochází jednak k vymývání vápníku vodou a jednak k jeho vázání v humusu. Kdyby byly výchozí substráty zcela chemicky čisté, byly by oblasti jejich výskytu holé, neboť by se zde nemohla rozvinout vegetace, jež by kromě vápníku nebo hořčíku neměla k dispozici ostatní potřebné živiny. Proto karbonátové substráty mají vždy příměsi, tzv. nerozpustný zbytek (živce, oxidy železa a hliníku, jílové minerály, křemen), díky němuž se na těchto matečných horninách může vytvořit minerální půdní hmota. To je příčinou, proč jsou rendziny mělké, kamenité a s nízkým podílem jemnozemě. Všeobecně se karbonáty nacházejí v celém profilu s výjimkou rendziny vyluhované.

Rendziny tvoří přechody ke kambisolům a luvisolům.

Rendziny mají pH neutrální až zásadité, příznivé sorpční složení a nepříznivé fyzikální vlastnosti (nedostatek vody). Rendziny jsou kvalitní (humózní), ale pro jednostranný chemismus (nadbytek vápníku a hořčíku, nedostatek draslíku a fosforu) jsou málo úrodné.

Po odlesnění rendziny podléhají snadno erozi. Původní vegetací jsou šípákové a teplomilné doubravy až stepi.

Hlavním půdotvorným procesem je humifikace, možné je i vnitropůdní zvětrávání.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah (Am nebo Ap) - Crk - Rk

Rozlišujeme tyto subtypy: modální, melanická, kambická, rubifikovaná, vyluhovaná, litická, suťová

V České republice se pro nízký výskyt vápenců rendziny vyskytují v omezené míře.

Pararendzina PR

Jak vyplývá z názvu jde o půdy blízké rendzinám. Pararendzina je půda na silikátovém podkladě obsahujícím karbonáty a vyznačující se silikátovým mikroskeletem. Půdotvorné substráty pararendzin tvoří přechod mezi nekarbonátovými horninami, z nichž vzniká ranker a horninami karbonátovými, z nichž vzniká rendzina.

Pararendziny mají převážně neutrální pH a příznivé sorpční vlastnosti. Ve srovnání s rendzinami jde o příznivější půdy co do mocnosti horizontu, nižšího podílu skeletu a vyrovnanějšího chemismu (omezený podíl vápníku). Stejně jako rendziny i pararendziny trpí vysycháním.

Pararendziny se vytvářejí v oblastech křídových a zpevněných sedimentů, dále na spraších, spodních morénách kontinentálního zalednění a suti obsahující CaCO₃. Pararendziny se vyskytují zpravidla vždy v nižších oblastech, mají mnohem menší stabilitu než rendziny a ve vlhčích oblastech rychle přecházejí v kambizemě nebo podzoly.

Původní vegetací jsou teplomilné doubravy.

Hlavním půdotvorným procesem je vedle vnitropůdního zvětrávání humifikace.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - Crk - Rk

U pararendzin rozlišujeme dva hlavní subtypy: modální, kambická.

B) Regosoly

Jedná se o slabě vyvinuté půdy na sypkých sedimentech (spraše, sprašové hlíny, písky, šterky). Obsahují pouze běžné horizonty akumulace organických látek.

Regozem RG

Vznikají ze sypkých sedimentů (písky) v rovinatých částech reliéfu. Jejich substrát je minerálně chudý a pedogeneze krátká, což zabraňuje výraznějšímu vývoji profilu.

Regozemě se vyznačují lehkou zrnitostí, a to i u těžších substrátů v případě narušování vodní erozí. Regozemě mají kyselé pH, jsou extrémně vodopropustné a vysýchavé.

Původní vegetací jsou chudé borové lesy.

Hlavním půdotvorným procesem je slabá humifikace.

Stratigrafie půdního profilu: A (Ap) - C

Rozlišujeme následující subtypy: modální, oglejená, glejová, karbonátová, vyluhovaná, dystrická, psefitická, arenická, pelická.

C) Fluvisoly

Vytvářejí se na mladých recentních fluviálních sedimentech; jde o půdy říčních niv, které jsou nebo byly (před úpravou vodního toku) pravidelně zaplavovány povodňovou vodu, z níž se ukládaly sedimenty. Ve větší či menší hloubce se nachází hladina podzemní vody, která se při větším toku shodně pohybuje s hladinou vody v korytě. Proto u většiny fluvisolů pozorujeme velké výkyvy hladiny podzemní vody během roku (v rozmezí i několika m).

Fluvisoly mají fluvické diagnostické znaky v důsledku periodického usazování sedimentů jako nepravidelné nebo zvýšené množství humusu či zvrstvení profilu.

Fluvizem FL

Název odvozen od latinského fluvius - řeka. Dříve zvány nivní půdy.

Fluvizemě se nachází v nivách vodních toků a vznikají z povodňových sedimentů. Jsou charakteristické pouze fluvickými znaky, tedy vrstevnatostí a nepravidelností rozložení organických látek. Zrnitost fluvizemě závisí na rychlosti vodního toku a vzdálenosti od řečiště.

Fluvizemě se vyznačují příznivými fyzikálními vlastnostmi, nacházejí se ve větších plochách, zejména nížinách, a půdotvorný proces je periodicky přerušován akumulační činností vodního toku; braunifikace je jen obtížně prokazatelná. Mimo období občasných záplav nejsou fluvizemě ovlivňovány nadbytečnou vlhkostí. Projevy glejového procesu jsou v půdním profilu patrné až hluboko.

Obsah humusu je střední, avšak prohumóznění je poměrně značně hluboké.

Původní vegetací jsou lužní lesy a jiné lužní porosty.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah - M - C

U fluvizemí lze rozlišit dva subtypy, a to modální a glejová.

Koluvizem KO

Vzniká z akumulací erozních sedimentů ve spodních částech svahů, v konkávních prvcích svahů a terénních průlezech, a to nejčastěji po odlesnění, zásazích do stability svahu nebo v důsledku intenzivního obdělávání. Mocnost akumulovaného humusového horizontu je větší jak 25 cm.

Nejtypičtější koluvizemě se nacházejí ve sprašových oblastech, neboť spraše jsou nejméně odolné vůči erozi.

Stratigrafie půdního profilu: Ap - Azx

Rozlišujeme následující subtypy koluvizemí: modální, oglejená, karbonátová.

D) Vertisoly

Jedná se o tmavé těžké půdy, jež při vysokém podílu montmorillonitu a působením vody silně nabobtnávají a při vysychání se opět silně smršťují a vytváří se v nich hluboké otevřené trhliny a klínovité pedy se šikmo odkloněnou osou a skluznými plochami (vytváří se lesklé povrchy).

Vertisoly se vyznačují tmavým tirsovým (též vertickým) horizontem.

Smonice SM

Jedná se o půdu ze třetihorních smektitických jílů (montmorillonitů) v mírně zvlněném reliéfu se suchým podnebím. Nadmořská výška jejich výskytu obvykle nepřesahuje 300 m. Protože je smonice extrémně těžká, vyznačuje se výraznými objemovými změnami. Smonice mají vertické znaky, jako trhliny, klinovité pedy a šikém skluzné plochy; vyznačují se značně mocným (50 až i více jak 80 cm) tirsovým humusovým horizontem, jenž je černý až šedočerný a jedná se výborný mul podobný černozemnímu. Na přechodu do substrátu dochází k pozvolnému výskytu karbonátů.

Smonice jsou chemicky příznivé, fyzikálně naopak silně nepříznivé.

Původní vegetací jsou teplomilné doubravy.

Hlavním půdotvorným procesem je výrazná humifikace a vertisol-efekt, který spočívá v samomulčovací schopnosti půdního povrchu (rozpad zeminy na výrazné drobné strukturní elementy).

Stratigrafie půdního profilu: Ap - As - As/Ck

V České republice nalezneme smonice pouze v severozápadních Čechách a na jižní Moravě.

E) Černosoly

 Vznikly z nezpevněných karbonátových substrátů (spraší a jim podobných sypkých hornin). Vyznačují se mocným (40 až 60 cm) mocným černickým humusovým horizontem s drobtovitou až zrnitou strukturou. V modálním subtypu může být navíc v hlubších částech přítomen kalcický horizont. Jedná se o typické půdy stepí a stepních částí lesostepí mírného pásu.

Černozem CE

Jedná se o půdy vzniknuvší z kyprých karbonátových sedimentů, tedy spraší, hlín, vápnitých terciérních jílů a vápnitých písků, v rovinatém terénu (do 300 m n. m.). Vyznačují se tedy nedostatkem skeletu.

Černozemě jsou půdy semiaridního až semihumidního kontinentálního klimatu s horkým létem a drsnou zimou. Hlavním pedogenetickým znakem je hromadění kvalitního humusu pod stepní až lesostepní vegetací v podmínkách nepromyvného až periodicky promyvného vodního režimu. Současně dochází ke slabému vyluhování, takže karbonáty se posunují směrem dolů a hromadí se na bázi horizontu A, díky čemuž vzniká kalcický horizont.

V typickém profilu černozemě je nejnápadnější mocný hnědavě tmavošedý až šedočerný humusový horizont (tzv. černozemní) sahající do hloubky 60 cm, spolu s přechodným horizontem až do hloubky 100 cm. Struktura humusového horizontu je drobtovitá. Hluboký humusový horizont vzniká díky působení edafonu, přičemž díky působení makroedafonu (tvorba chodeb) dochází ke vzniku krotoviny, jakýchsi záteků humusu do spodních horizontů. Půda obsahuje vysoký podíl volných prostorů.

Mnohé černozemě mohou postrádat CaCO₃, ale mají dostatek dvojmocných bází, takže jejich reakce zůstává mírně alkalická nebo maximálně neutrální. Černozemě se vyznačují nízkým poměrem uhlíku ku dusíku.

Původní vegetací jsou habrové a subxerofilní teplomilné doubravy.

Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní humifikace probíhající pod stepní vegetací.

Stratigrafie půdního profilu: Ac - A/Ck - K - Ck nebo Ap - A - Ac - Ck

U černozemí rozlišujeme např. tyto subtypy: modální, vyluhovaná, karbonátová.

U nás černozemě nachází v moravských úvalech, středním Polabí, dolním Povltaví a dolním Poohří. U nás, stejně jako v celé střední Evropě, jsou reliktní, vznikly v sušších, kontinentálnějších podnebných podmínkách než jsou dnešní.

Černice CC

Vytváří se z nezpevněných karbonátových či sorpčně nasycených substrátů v depresních polohách černozemních oblastí a na těžších substrátech.

Černice jsou semihydromorfní, hlubokohumózní půdy (více jak 30 cm); v podstatě jde o hydromorfní černozemě. Vyznačují se černickým horizontem Acn s vyšším obsahem humusu než u černozemí a redoximorfními znaky, jako např. bročky či skvrnitostí substrátu.

Původní vegetací jsou olšiny či vlhké louky.

Hlavními půdotvornými procesy jsou intenzivní humifikace a glejový proces.

Stratigrafie půdního profilu: Acn - ACg - Cg nebo Ap (g) - AG - CG

Rozlišujeme následující subtypy: modální, fluvická, glejová, arenická, pelická.

F) Luvisoly

Luvisoly jsou zonální půdy navazující na černozemě a vytvořené převážně ze středně těžkých až těžkých většinou čtvrtohorních sedimentů (spraše, sprašové a různé polygenetické hlíny, materiál základních morén). Proto jejich nejvýznačnější areály leží v nížinách a kotlinách.

Luvisoly se vyznačují luvickým diagnostickým horizontem s více či méně výrazným horizontem eluviace jílu, přičemž výrazněji okyselené jsou jen eluviální části profilu. Luvisoly mají mělové a moderové formy humusu.

Luvisoly vznikají illimerizací, kdy dojde ke ztrátě karbonátů a poté při určitém poklesu pH dojde k uvolnění a posunu koloidů, které se vyschnutím půdy usadí.

Šedozem SE

Jedná se o přechod mezi černozemí a luvizemí. Šedozeme se vyskytují lokálně na periferii rozšíření černozemí, kde je již vlhčí podnebí a výrazně se vážou na spraše.

Šedozeme se vyznačují hlubokým šedým melanickým horizontem, jenž může být omezen pouze na současnou ornici, a luvickým horizontem s argilany. Možný je též výraznější eluviální horizont u půdy neovlivněné orbou.

Původní vegetací je lesostep.

Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní humifikace a illimerizace.

Stratigrafie půdního profilu: Ap - Ame - Bth - Ck

Rozlišujeme následující subtypy: modální, rubická, oglejená.

Hnědozem HN

Vzniká ze spraší a sprašových hlín, méně pak z polygenetických svahovin v rovinatém či mírně zvlněném reliéfu v nižším stupni pahorkatin. Podnebí je obvykle vlhčí než u černozemních oblastí.

Hnědozemě se vyznačují mírně vysvětleným eluviálním horizontem, jež přechází bez záteků do homogenně hnědého luvického horizontu s polyedrickou strukturou. Některé hnědozemě mají hlinitou ornici, ale jílovitohlinité podorničí, které se pak příznivě uplatňuje ve vodním režimu.

Hnědozemě mají slabě kyselou až neutrální reakci, jsou sorpčně nasycené, mají příznivé složení humusu a středně těžkou až těžkou zrnitost. V suchých letech mohou hnědozemě dávat větší výnosy než černozemě, které trpí nedostatkem vláhy.

Původní vegetací jsou doubravy a habrové doubravy.

Hlavním půdotvorným procesem je illimerizace.

Stratigrafie půdního profilu:

• zemědělsky využívané: O - Ah nebo Ap - Bt - B/C - Ck,
• lesní: O - Ah nebo Ap - Ev - Bt - B/C - Ck.

Rozlišujeme následující subtypy hnědozemí: modální, luvická, rubifikovaná, oglejená, pelická.

Luvizem LU

Dříve luvizemě zvány illimerizované půdy.

Vznikají z prachovic, polygenetických hlín i lehčích substrátů v rovinatém a mírně zvlněném terénu pahorkatin; podnebí je již značně humidnější.

Profil je diferencován na výrazně vybělený eluviální horizont přecházející klínovitými záteky do degradovaného luvického horizontu s prismatickou strukturou. Vybělený eluviální horizont se vyznačuje častým oglejením, zatímco luvický horizont Btd obohacením jílem.

Zrnitostně jde o středně těžké a těžší půdy (těžší zejména ve spodinách). Obsah humusu je střední a jeho kvalita je méně příznivá. Fyzikální vlastnosti (zejména ve zhutnělém luvickém horizontu) jsou značně nepříznivé (malé provzdušnění).

Původní vegetací jsou kyselé doubravy a lučiny.

Hlavním půdotvorným procesem je výrazná illimerizace.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - El - Btd - BC - C nebo Ap - E - Bt - C

Luvizemě lze rozlišit na modální či oglejené.

G) Kambisoly

Vznikají ze souvrství přemístěných pevných hornin či jiných substrátů. Hlavním půdotvorným procesem je zajílení, tj. intenzivní zvětrávání primárních minerálů ze silikátových substrátů, které vede k tvorbě minerálů sekundárních, a tím k obohacení půdní hmoty o jíl.

V mírném podnebí probíhá brunifikace (hnědnutí) a sialitizace. Kambisoly se vyznačují braunifikovaným či pelickým horizontem, širokou škálou zrnitosti a chemických vlastností. U kambisolů se mohou vyskytovat všechny formy nadložního humusu a i několik humózních horizontů.

Kambisoly jsou půdy komplikovanějšího reliéfu ležící na zalesněných stráních pohoří; nalezneme je ale i v nížinách a horských kotlinách.

Kambizem KA

Dříve zvána hnědá (lesní) půda. Název odvozen z latinského slova cambiare, změnit.

Je vázána na silně členité reliéfy (pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny); nachází se ve svažitých podmínkách v hlavních souvrstvích svahovin magmatitů a metamorfitů a zpevněných sedimentárních hornin. Mateční horniny jsou většinou nekarbonátové. Mateřské substráty kambizemí jsou více méně skeletnaté, a proto je v půdní hmotě dostatek materiálu, který poměrně lehko podléhá zvětrávání, čímž se neustále uvolňují živiny, železo aj. látky.

Kambizemě se vyskytují v mírném humidním klimatickém pásmu, a to především pod listnatými lesy.

Kambizemě se vyznačují kambickým hnědým metamorfovaným horizontem bez jílových povlaků. Co se týče zrnitosti jsou kambizemě nejčastěji hlinité. Karbonáty, pokud vůbec byly v půdní hmotě, jsou úplne vyluhované. Kambizemě jsou velice rozmanité z hlediska trofismu (minerálního bohatství půdy, jež podmiňuje nasycenost či nenasycenost půd a tím i jejich odolnost vůči okyselení a podzolizaci), zrnitosti, chemických i fyzikálních vlastností a forem nadložního humusu (mul s příměsí moderu). Kambizemě jsou převážně hluboké až velmi hluboké půdy a v jejich vlastnostech se odráží vliv půdotvorného substrátu a nadmořské výšky (tzv. bioklimatický činitel). S nadmořskou výškou stoupá hloubka půdy, zvyšuje se její kyprost, roste obsah humusu a hloubka prohumóznění, zároveň však větší množství srážek způsobuje větší vymývání.

Kambizemě se vyznačují bohatým podílem volných prostorů mezi agregáty i uvnitř agregátů a vysokou biotickou aktivitou.

Kambizemě jsou vývojově mladé půdy a vyvinuly se nejčastěji z rankerů a pararendzin.

Původní vegetací jsou listnaté lesy (dubohabrové až horské bučiny).

Hlavními půdotvornými procesy jsou humifikace a sialitizace, tj. sialitické zvětrávání s tvorbou druhotného jílu bohatého na křemík, spojená s hnědnutím.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - Bv - BC - II C nebo Ap - Bv - Cr - R

Rozlišujeme následující subtypy: modální, luvická, karbonátová, oglejená, podzolová aj.

Kambisoly jsou velmi charakteristické pro pohoří střední, západní a jihovýchodní Evropy.

Pelozem PE

U nás zvána též slínovatka.

Vyvíjí se ze slabě zpevněných jílů a slínů a ze svahovin jílovitě zvětrávajících břidlic v nižších, vlhčích polohách. Vyznačují se pelickým horizontem s obsahem jílu charakteristickým pro velmi těžké půdy. Mají plasmatickou stavbu, možný je melanický humusový horizont (do 30 cm). Pelozemě mají tendence k oglejení.

Chemicky se jedná o příznivé půdy, fyzikálně naopak o půdy velmi nepříznivé (jsou velmi těžké).

Původní vegetací jsou dubohabřiny.

Hlavními půdotvornými procesy jsou vnitropůdní zvětrávání (fyzikální rozvolňování slabě zpevněné horniny) a humifikace.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah (nebo Ap) - Bp - II C

Rozlišujeme následující subtypy u pelozemí: modální, melanická, oglejená, vyluhovaná.

U nás pelozemě nalezneme v severovýchodních Čechách a na východní Moravě.

H) Andosoly

Název odvozen z japonských slov an - tmavý a do - půda.

Vznikají z poměrně mladých vulkanických pyroklastik zvláště v tropickém a subtropickém podnebí. Substrát musí být jemný, dobře propustný, bazický vulkanický popel s vysokým obsahem vulkanického skla. Mají tmavošedý mocný (do 50 cm) humusový horizont s vysokým obsahem humusu a amorfního jílovitého minerálu alofánu, jenž podporuje hromadění humusu a dodává půdě kyprost. Pod humusovým horizontem se pak nachází kambický andický horizont. Andosoly se vyznačují velice nízkou objemovou hmotností.

Jsou rozšířeny zejména v tropických a subtropických oblastech s recentní, popř. nedávnou sopečnou činností (např. ostrovy jihovýchodní Asie, jižní Japonsko, východní Afrika, Střední Amerika, Chile, Nový Zéland); vyskytují se však i v mírném a chladném podnebném pásu (Island, Kamčatka).

Půdním typem jenž patří do referenční třídy andosoly je andozem.

I) Podzosoly

Název převzat ruského lidového označení zola - popel.

Podzosoly se vyznačují spodickými diagnostickými horizonty, jež mohou být iluviální či neiluviální (obohacené nebo neobohacené o koloidy přenášené vodou). Mají silně nenasycený sorpční komplex v celém profilu a vysoký obsah hliníku Al³⁺, jenž je fytotoxický.

V podzosolech dochází k vytváření surového humusu; mají nízké pH, jsou zbaveny živin a jsou vhodné akorát pro pěstování lesa.

Dynamika podzolizačního pedogenetického procesu se vyznačuje svislým posunem půdních koloidů a rostlinných živin ze svrchních poloh půdního profilu do spodin, kde se tyto přemísťované složky hromadí. Vertikální posun je vyvolán především koloidními pseudoroztoky nadložního kyselého humusu vlivem prosakujících dešťových srážek. Při podzolizaci nastává chemické rozrušení jílových minerálů.

Kryptopodzol KP

Dříve zvány též rezivé půdy.

Jedná se o přechod mezi kambizemí dystrickou a podzoly. Kryptopodzoly se vyvíjí v horských podmínkách ze souvrství přemístěných zvětralin lehčího zrnitostního složení. Vyznačují se seskvioxidickým spodickým horizontem žlutorezivé barvy s nízkou objemovou hmotností a vysokou kyprostí. U kryptopodzolů nedochází k posunu železa a koloidů. Kryptopodzoly se vyznačují (zejména ve spodině) značnou skeletovitostí.

Nadložní humus je nejčastěji mor s přechody k moderu. Obsah humusu je i přes své nepříznivé složení poměrně vysoký. pH je kyselé, sorpční vlastnosti nepříznivé.

Původní vegetací jsou kyselé horské bučiny a smrčiny.

Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní vnitropůdní zvětrávání a iniciální podzolizace.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah (nebo Ap) - Bvs - C

Podzol PZ

Vzniká na svahovinách zvětralin zrnitostně lehčích hornin. V nížinách či nižších horských polohách vzniká na minerálně slabých horninách (křemité, písky, šterky, křemence) a souvisí s borovými lesy; v chladném humidním podnebí vysokých horských poloh (pod smrčinami a hlavně kosodřevinou) se podzoly vytvářejí i na zvětralinách bohatších hornin (žuly, ruly, pískovce).

Všeobecně lze říci, že čím jsou matečné horniny propustnější, chudší živinami a obsahující méně CaCO₃ (tj. minerálně slabší), tím snadněji podléhají podzolizaci a opačně.

Podzoly se vyznačují výrazně vyběleným horizontem Ep, v němž jsou zrnka křemene a úlomky nesnadno zvětratelných hornin dokonale omyty.

Pod horizontem Ep se nachází iluviální seskvioxidický spodický horizont, v němž se hromadí ve vysrážené formě komplexy železa, manganu a hliníku s organickými kyselinami o malé molekule. Tento horizont je výrazně rezivě, rezivě hnědě až hnědočerně zbarvený a je 30 až 50 cm mocný. Nejčastěji je jílovitopísčitý.

Podzoly mají výrazně kyselý humusový horizont tvořený málo rozloženým surovým humusem, v němž lze snadno rozeznat, z jakých rostlinných zbytků se skládá. Sorpční komplex je ve svrchní části profilu výrazně nenasycený.

Původní vegetací jsou smrčiny a v nižších polohách borové doubravy.

Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní podzolizace, jež je podmíněna kyselým, zpravidla jehličnatým opadem. Podzoly se vyvíjejí zejména z rankerů a hnědozemí.

Stratigrafie půdního profilu: O - Ah - Ep - Bhs - Bs - C

Podzoly jsou charakteristickými půdami tundry a tajgy a obdobných formací v horských oblastech. Vyznačují se silným provhlčením. U nás se podzoly vyskytují v horských jehličnatých a smíšených lesích, tj. v okrajových pohořích Českého masívu. V nižších polohách jsou podzoly rozšířeny na křídových kvádrovcových pískovcích a opukách (okolí České Lípy, pahorkatina Džbán, východní Čechy), na píscích jižních Čech, na terasových štercích na Jičínsku a v Drahanské vrchovině.

J) Stagnosoly

Jedná se o semihydromorfní půdy s výrazným redoximorfním mramorovaným horizontem díky periodickému povrchovému převlhčení v hloubce do 50 cm. U stagnosolů může docházet k tvorbě vyběleného horizontu s rourkovitými novotvary a hydrogenních forem nadložního humusu.

Pseudoglej PG

Vznikají v pánevních oblastech buďto litogenně ze zvrstvených či nepropust-ných těžkých substrátů nebo pedogenně z luvizemí. Pseudogleje se vyznačují střídavým zamokřením srážkovou vodou, jež vyvolává redukci a difusi sloučenin železa a manganu. Toto zamokření se rytmicky střídá se silným vysušením, které výrazně ovlivňuje půdotvorný pochod a dochází k oxidaci.

Nepropustné podloží (buď horizont B nebo C) zadržuje srážkovou vodu, která se v místech se špatným odtokem dočasně hromadí v částech půdního profilu a ovlivňuje tak jeho dynamiku. Protože pseudogleje nemají horizontální vodní hladinu, jež by vyvolala rozdělení oxidačního a redukčního prostředí, postrádají dobře ohraničené a redukční horizonty (jak je tomu u glejů) a zóny obohacení a ochuzení o sloučeniny železa a manganu jsou uspořádány laterálně.

Pseudogleje mají výrazný mramorovaný redoximorfní horizont; přičemž pseudogleje vyvinuté z luvizemí mají i eluviální horizont s nodulárními novotvary. Intenzita mramorování a tvorby pseudoglejových konkrecí je různá a závisí na střídání různě intenzivních vlhkých a suchých období.

Mramorovaný horizont vzniká tak, že se ve špatne odvodněných plochách zadržuje v menší míře voda, což se posléze projevuje šedou skvrnitostí, jež na jednotlivých místech překrývá hnědou barvu. Mírně šedé obruby doprovázejí zejména větší kořeny. Tyto vysvětlené partie pak narůstají a nabývají intenzivnějšího zbarvení, čímž je dosaženo mramorování. To se pak dále šírí podél ploch odlučnosti větších půdních elementů, čímž dochází k lemu trhlin šedivými zónami.

Pseudogeleje mají šedohnedý až černošedý humusový horizont formy moder až hydromoder se zvýšeným obsahem humusu. Mocnost tohoto horizontu je cca 10 cm.

Hlavním půdotvorným procesem je oglejení. Pseudogleje vznikají buď vlivem špatne propustného, zhutnělého horizontu B, nebo obdobně působícím matečným substrátem.

Stratigrafie půdního profilu pseudoglejů:

• u vzniklých z luvizemí: O - Ahn nebo Ap - En - Bmt - BCg - C,
• u vzniklých z kambizemí či pelozemí: O - Ahn nebo Ap - Bm - BCg - C.

Rozlišujeme následující subtypy pseudoglejů: modální, luvický, kambický, glejový, hydroeluviovaný, vyluhovaný, pelický, planický, dystrický.

Typické pseudogleje nalezneme pod lesními porosty v humidnějších a plošších oblastech.

V České republice jsou rozšířeny zejména na Ostravsku, v Moravské bráně, na okrajích moravských úvalu a Boskovické brázdy a v severních výběžcích Čech.

Stagnoglej SG

Vznikají v prostředí bezodtokých sníženin z pseudoglejů s velmi dlouhou periodou povrchového převlhčení profilu. Pod humusovým horizontem se nachází šedý glejový horizont s rourkovitými novotvary přecházející do mramorovaného horizontu.

Stagnogleje se vyskytují zejména na plošně nepříliš rozsáhlých lokalitách.

Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní oglejení.

Stratigrafie půdního profilu: O - Aug (nebo At) - Gro - Bm - Gg

K) Glejsoly

Vznikají dlouhodobým působením podzemní vody, jejíž hladina leží nehluboko pod povrchem. Projevují se výrazně vyvinutým reduktomorfním glejovým horizontem. Může u nich docházet k hydrogenní akumulaci humusu.

Glej GL

Název glej pochází z lidové ukrajinštiny a značí maz, klih.

Ze všech půdotvorných činitelů převládá u glejů nejvíce působení mělce pod povrchem ležící podzemní vody (horní hranice podzemní vody je v hloubce 40 až 80 cm). Vzlínající podzemní voda podmiňuje v glejích nedostatek vzdušného kyslíku, a proto dochází v půdním profilu k redukčním pochodům, při nichž se sloučeniny trojmocného železa redukují na sloučeniny železa dvojmocného. Díky tomu se glejový horizont Gr vyznačuje zelenomodrými nebo okrově šedými barvami a nápadným skvrněním. V části půdního profilu nad horizontem Gr pak probíhají střídavě redukční a oxidační pochody podle toho, jak během roku tato hladina kolísá. Za vlhka je horizont Gr plastický, za sucha velmi pevný.

Vedle horizontu Gr mohou mít gleje zrašelinělý humusový horizont akumulace organických látek. Gleje mají různá stádia vývoje podle mocnosti a hloubky výskytu horizontu Gr, existence oxidovaných partií a hydrogenních organických horizontů. Směrem do hloubky dochází k růstu hydromorfismu.

Gleje mají různou zrnitost a chemické vlastnosti, většinou jsou kyselé až mírně kyselé s nenasyceným až mírně nasyceným sorpčním komplexem. Humusový horizont bývá tmavě šedohnedý prostoupený rezivě hnědými skvrnami a pruhy uspořádanými podle kořenů a bývá většinou horší kvality.

Glejové půdy se nacházejí zejména na dně terénních depresí, v nejnižších částech širších niv nebo na úzkých nivách malých toků, a to zejména na nevápnitých vodních sedimentech. Často můžeme glej nalézt na rozhraní rašelinných půd.

Původní vegetací jsou lužní lesy a později kyselé louky.

Hlavním půdotvorným procesem je glejový proces.

Stratigrafie půdního profilu: At (- T) - Gro - Gr

L) Salisoly

Jedná se o půdy s výraznými znaky zasolení. Obsahují salický horizont s rozpustnými solemi. Salisoly jsou typické pro aridní a semiaridní oblasti.

Solončak SK

Název odvozen z lidové ruštiny. Někdy se solončaku říká slanisko.

Jedná se o výrazně alkalické půdy vyznačující se přítomností ve vodě rozpustných solí v celém profilu, avšak s jejich silnou koncentrací v jeho povrchových částech, tj. na odpařovací ploše, kde tyto soli “vykvétají” a vytváří krusty. Na povrch se soli dostávají díky vzestupnému pohybu zasolených podzemních vod a díky výparu se na něm hromadí. Solné “výkvěty” mají bělavou nebo šedavou barvu a jsou mocné 5 až 15 cm. Tento proces, jímž solončaky vznikají zveme zasolení (resp. solončakový proces).

Zrnitostně jsou solončaky velmi jemné a sypké. Vytváří se v bezodtokých sníženinách nebo ve sníženinách se špatným odtokem, v nichž se hromadí a odpařují vody bohaté rozpustnými solemi.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - S - Cs

M) Natrisoly

Jde o půdy s natrickým horizontem se slupkovitou strukturou. Obsah sodíku v sorpčním komplexu přesahuje 15 %.

Slanec SC

Slance jsou v podstatě degradované solončaky, u nichž prosakující srážková voda vyplavuje rozpustné soli a koloidy do spodin. Protože zde voda více prosakuje než vzlíná, hromadí se soli v hlubších zónách. Tento proces zveme odsolení (resp. slancový proces).

Humusový horizont je zpravidla hlinitý, sypký, ale nedokonale vyvinutý mul. Pod ním se nachází tmavošedý, díky solím bělavě skvrnitý horizont, jenž je velmi tuhý, za vlhka nepropustný pro vodu a za sucha hrubě prismatické odlučnosti.

Díky svým nepříznivým fyzikálním vlastnostem se slance nehodí pro pěstování zemědělských plodin.

Stratigrafie půdního profilu: Ah - Es - Bn - BC - C

N) Organosoly

Jedná se organické, rašelinné půdy. Vyznačují se tím, že se tvoří na organogenních substrátech - rašelinách. Rašelinný horizont T musí být mocnější než 50 cm.

Organozem OR

neboli rašeliništní půda vzniká na organických substrátech a vyznačuje se vysokým podílem organických humózních látek, které vznikají nedokonalým rozkladem odumřelých ústrojných zbytků pod vodou (tzv. rašeliněním). Vlastní půda vzniká aktivizací a osídlením vrchních vrstev rašeliny vegetací.

Organozemě se vyznačují silně kyselým pH, nedostatkem minerálních látek a prosycením vodou. Hlavním půdotvorným procesem je hromadění rašeliny.

Rašelinné půdy můžeme rozdělit na

• s l a t i n o v é,   nacházející se v zamokřených prohlubních; jsou jen mírně kyselé nebo neutrální, nasycené a minerálně bohaté,
• v r c h o v i š t n í,   jež jsou vázány převážně na horské oblasti a vyznačují se vysokým stupněm kyselosti a nízkým obsahem minerálních látek,
• p ř e c h o d n é,   které jsou vytvořené pod rašelinnými loukami, kde se již uplatňuje vliv povrchové nebo podzemní vody.

Stratigrafie půdního profilu: T 1 - T 2 - Cg

O) Antrosoly

Kultizem KU

Vzniká kultivační činnosti člověka, přičemž tato činnost přesahuje vytvoření ornice a běžné zlepšování vlastností půd; jedná se např. o výrazné meliorační zásahy. Vyznačují se mimořádným zapravováním zúrodňovacích materiálů do ornice, hloubkovým kypřením a rigolováním.

Kultizemě mohou mít např. tyto subtypy: hortická (zahrady, skleníky), kypřená, rigolovaná (chmelnice), terasovaná (vinohrady).

Antrozem AN

Vzniká z člověkem nakupených substrátů získaných při těžební a stavební činnosti. Charakter antrozemě je dán vlastnostmi naakumulovaného půdního materiálu.

KLASIFIKAČNÍ SYSTÉM ORGANIZACE OSN PRO VÝŽIVU A ZEMĚDĚLSTVÍ (FAO)

Neboli World Reference Base of Soils. Tento systém byl vytvořen v souvislosti s tvorbou Půdní mapy světa FAO/UNESCO v letech 1960 - 1978 a jeho nedostatkem je odklon od genetických hledisek analýzy půd a půdního krytu k barvě, která je hlavním znakem pro určení klasifikační jednotky.

Klasifikační systém FAO se skládá ze 30 nejvyšších půdních jednotek: Histosols, Cryosols, Antrosols, Leptosols, Vertisols, Fluvisols, Solonchaks, Gleysols, Andosols, Podzols, Plinthosols, Ferralsols, Solonetzs, Planosols, Chernozems, Kastanozems, Phaeozems, Gypsisols, Durisols, Calcisols, Albeluvisols, Alisols, Nitisols, Acrisols, Luvisols, Lixisols, Umbrisols, Cambisols, Arenosols, Regosols.

A) Cryosols - kryosoly

Jedná se o půdy zformované mrazem a kombinuje se u nich vliv klimatu a substrátu. Kryosoly vznikají pedokryogenezí, což je kombinace fyzikálních, chemických a biologických pochodů probíhajících v půdě vlivem teplot pod bodem mrazu a fázových přechodů půdní vody.

Vyznačují se působením věčného či sezónního dlouhodobého mrazu a procesy promrzání a tání v povrchových vrstvách.

Kryogenní (cryic) horizonty se vyznačují promísením půdního materiálu (tzv. kryoturbace), přerušeným průběhem půdních horizontů, vmísením organického materiálu, mrazovým zdvihem, oddělením hrubšího půdního materiálu od jemného a tvorbou trhlin, kamenných kruhů, sítí a polygonů.

B) Půdy stepí a lesostepí

Phaeozems - feozemě jsou prérijní a pampové půdy v oblastech s výrazným vyluhováním (díky tomu mají nevýrazný luvický horizont Bt), v semihydro-morfních podmínkách a bez karbonátů. Feozemě jsou deriváty černozemí  a na černozemě navazují. Od černozemí se liší kyselostí, semihydromorfním vývojem a nižším nasycením sorpčního komplexu.

Feozemě se vyznačují hlubokým (až 60 cm) výrazně tmavým molickým horizontem s vysokým obsahem humusu a huminových kyselin.

Kastanozems - kaštanozemě jsou půdy suchých stepí a mediteránních a subtropických oblastí. Jsou obohaceny sekundárními karbonáty aj. solemi a v polopouštních oblastech přechází v zasolené půdy. Nejvhodnějšími mateřskými horninami pro vznik kaštanozemí jsou spraše a jim podobné sedimenty.

Kaštanozemě mají výrazný molický horizont (35 - 50 cm) kaštanové barvy a jsou jedněmi z nejúrodnějších půd vůbec, ale pokud je zavlažíme, brzy se zasolí.

C) Půdy semiaridních tropů a mediteránních oblastí

Durisols - durisoly se vyznačují podpovrchovým horizontem cementovaným v mikrokrystalické formě kyseliny křemičité nebo ve formě opálu. Vyskytují se hlavně v Austrálii.

Gypsisols - gypsisoly se vyznačují necementovaným či cementovaným horizontem sekundárně obohaceným sádrovcem v důsledku spolupůsobení sucha, silné evaporace a podzemní vody obsahující právě sádrovec. Sádrovcové gypsické horizonty se chovají jako zasolení.

Calcisols - kalcisoly mají kalcický horizont obohacený sekundárním uhličitanem vápenatým. Na povrchu kalcisolů se setkáme s konkrecemi a extremně tvrdým deskovitým petrokalcickým horizontem. Z hlediska chemismu jsou kalcisoly velice úrodné, jestliže se překoná nedostatek vláhy.

Kalcisoly nalezneme např. v celé severní Africe.

D) Staré půdy

Jedná se o velmi staré půdy (v řádech statisíců až milionů let) vyvinuté ze silně zvětralých kaolinitických až feralitických kůr. Jsou velmi podobné našim luvisolům, v podstatě jde o luvizemě subtropů a tropů.

Patří sem alisoly, lixisoly, acrisoly, nitisoly, ferralsoly a plinthosoly.

Tyto půdy indikují nejstarší povrch, který nikdy nenarušily erozní jevy, ale byl rozrušen kůrami zvětrávání díky výraznému uplatnění humidních až perhumidních klimatických podmínek se slabě klesajícími teplotami (oblast suchých, střídavě vlhkých až vlhkých tropů). Za vysokých teplot dochází k silnému hydrolitickému úcinku vody, silnému chemickému zvětrávání substrátů, rozložení velké části primárních minerálů, relativnímu obohacení půdy minerály železa (např. goethit či hematit) a hliníku a tvorbě jílových minerálů typu kaolinitu. Tyto půdy se vyznačují hloubkou profilu v řádu desítek metrů.

Jednotlivé půdy se liší stupněm lateritizace (feralitizace), kdy nejmenší stupeň vykazují acrisoly, střední nitisoly a nejvyšší ferralsoly.

Půdy, jež mají vysoký obsah nesilikátového železa (hematit a limonit) a malý obsah zvětratelných minerálů, tj. mají vysoký stupeň feralitizace (ferralsoly), se při střídavém zvlhčování a vysychání profilu vyznačují tvorbou zpevněných krust a jedná se pak o plinthosoly.

Všeobecně se tyto půdy vyznačují červenými a oranžovými barvami díky oxickému horizontu vznikajícímu feralitizací. Dojde-li v těchto půdách k hydromorfismu, dochází k redukci železa a změně barev.

Poznámka. Acrisoly a plinthosoly se vyznačují skvrnitostí.

AMERICKÁ PŮDNÍ TAXONOMIE (U. S. D. A.)

Neboli Soil Taxonomy. Je dílem Ministerstva zemědělství Spojených států (U. S. D. A.) a je založená na kvantitativním posouzení komplexů hlavních půdních znaků a vytyčení hlavních diagnostických horizontů. Americká taxonomie je vysoce popisná a nebere v úvahu genezi nebo geografii půd.

Její nejvyšší kategorií je řád (order), jichž je 12, a poté následují tři podřády, a to suborder, great soil group (odpovídá přibližně našim půdním typům) a subgroup (zhruba naše subtypy).

Řády - order

Entisols, mladé půdy, v nichž probíhá geneze - půdy na povodňových hlínách.

Vertisols, odpovídají našim smonicím.

Aridisols, půdy suchých polopouštních oblastí.

Mollisols, odpovídají mohutným humózním horizontům typu Chernozems, Phaeozems, Kastanozems z klasifikace FAO.

Andisols, půdy vázané na mladé klastické materiály bazického vulkanismu s vysokým obsahem sopečných skel.

Inceptisols, půdy odpovídající jednotce Cambisols z klasifikace FAO.

Alfisols, odpovídají našim luvizemím a hnědozemím. Dochází v nich k posunu železa a hliníku díky jílovým minerálům.

Ultisols, staré půdy (řádově stovky tisíc let), jež odpovídají acrisolům, nitisolům a lixisolům. Dochází v nich k posunu jílu a tvorbě luvického horizontu Bt.

Oxisols, odpovídají ferralsolům. Oxidace ve vztahu k hliníku a železu je hlavním chemickým procesem.

Spodosols, půdy odpovídající našim podzolům.

Histosols, půdy odpovídající našim organozemím.

Gelisols.

Podřády - suborder

Typický půdní řád: orthic.

Podle pedoklimatu: cryic, humic, peric, udic, ustic, xeric, torric. O českém pedoklimatu bychom mohli hovořit jako o udickém, o mediteránním jako ustickém, o saharském jako xerickém a o tropickém jako torrickém.

Podle geneze: albic, argillic, calcic, cambic, duric, gypsic, salic.

Podle substrátu: psammic, rendic.

Podle hydromorfismu: aquic. Americká klasifikace nemá gleje apod.

Podle organiky: fibric, folic, humic, histic, sapric.

Nivní podřád: fluvic.

Antropický podřád: anthric.

Ostatní podřády: aric, turbic, vitric.

Pomocí podřádů přidávají Američané půdnímu řádu určitou jeho vlastnost (např. pedoklima, genezi, organiku, hydromorfismus apod.). Výsledný název půdy se vytvoří tak, že vezmeme název podřádu (suborder) bez koncovky -ic a umístíme jej jako prefix před kořen klasifikačního výrazu (vyznačen podtržením). Např. fluvic entisol à fluvent, jenž je podobný naší fluvizemi, nebo aquic mollisol à aquoll, což je naše hydromorfní černice.