Zemepis.com> Regionální geografie> Afrika> Sociální geografie Afriky> Konflikty v Africe

KONFLIKTY V AFRICE

Málokde v Africe bývá konflikt jen ryze etnický či jen ryze politický. Většinou jsou tyto konflikty spojeny. Příčinou této skutečnosti je, že když Evropa dělila Afriku z důvodů administrativních, málokdy ctila přirozené hranice a nehleděla na to, zda rozdělí kmeny příbuzné či nepřátelské (Evropa totiž nebrala Afričany vážně a nepočítala s nimi). Výsledkem je, že hranicí jsou většinou odděleny spřátelené a příbuzné kmeny, zatímco v jednom celku jsou spojeny kmeny, které se vzájemně nenávidí. Určitý kmen má silného vůdce, který se chce dostat k moci a jakmile tuto moc získá, chce pozdvihnout pouze svůj kmen. Ostatní kmeny tak chtějí tohoto vůdce svrhnout. Z toho plyne, že boj mezi kmeny je jak etnického, tak politického charakteru.

Od roku 1945 proběhlo v Africe 9 konfliktů s více jak 1 000 mrtvými, přičemž ve velkých konfliktech od roku 1945 zahynulo 9 milionů lidí, z čehož bylo 8 milionů civilistů.

Jen několik málo států, v nichž nedocházelo ke konfliktům a palácovým převratům, má lepší životní úroven (např. Botswana, Kamerun, Gabon, Ghana, Keňa).

Po vyhlášení nezávislosti afrických států se hranice neměnily proto, že při rozdělení Afriky na kmenové státy by došlo k obrovské atomizaci a navíc určený vládnoucí kmen pověřený provedením změny hranic by se stal v daném státě u ostatních kmenů nenáviděným a došlo by v podstatě ke znepřátelení všech kmenů a propuknutí obrovského konfliktu.

Postmoderní válka v Africe

Většina válek 90. let 20. století byla válkami lokálními a vleklými. V zásadě byly prostorově omezené a většina z nich byla označována jako konflikty nízké intenzity. Válčící strany užívaly téměř výhradně metod nepravidelné války.

V řadě zemí zmítaných vnitřním konfliktem se hroutí státní monopol na organizované násilí a válka se dostává do soukromých (nestátních) rukou. V postmoderním konfliktu bojují vedle vládních vojsk různé nepravidelné paramilitární skupiny, jež jsou definované kmenově nebo nábožensky. Jejich vojenské aktivity jsou často zájmově propojeny s mnohdy rozsáhlou hospodářskou činností kriminálního charakteru (loupení, vydírání, únosy, pašování embargovaných materiálů a zbraní, obchod s drogami, rozkrádání a prodej humanitární pomoci). Vůdci těchto skupin většinou ovládají rozsáhlá území, města nebo jejich části, kde uplatňují kvazivládní autoritu (včetně výběru daní) udržovanou brutálním násilím. Stát tak ztrácí základní vnitřní funkci - monopol výkonu práva a pořádku na svém území. Válka není vedena zvláště k tomu vyškolenými a disciplinovanými profesionály ctícími normy válečného práva, ale nedisciplinovanými civilisty. Ti se dopouštějí zpravidla těch nejhorších zločinů proti lidskosti.

Na významu nabývá faktor iracionality (emocí), zvláště pokud budeme kmenové zájmy považovat za iracionální.

Co se týče nástrojů a metod postmoderního konfliktu, setkáváme se v posledním desetiletí se směsicí předmoderních postupů a rituálů (zabíjení chladnou zbraní, systematické znásilňování žen) a užíváním nejmodernějších zbraní a technologií (např. výkonná komunikační síť vytvořená na bázi mobilních telefonů somálskými gangy). Postmoderní válka kombinuje tradiční postupy guerilly s plošným terorem, jenž mnohdy přerůstá v organizovanou genocidu.

Postmoderní válka nečiní rozdílů mezi vojenskou a civilní sférou, je v postmoderní válečné realitě běžnou součástí každodenního života - zbraň se pro řadu civilních obyvatel stává nezbytným předmětem denní potřeby. Postmoderní válka je válka bez lineárních front, válka rozptýlená v prostoru jak geografickém, tak společenském. Je velice krutá a záludná, je v ní obtížné rozlišit síly dobra a zla, neboť se vymyká kritériím spravedlivé války.

Základním nástrojem a cílem postmoderního konfliktu je vraždění civilistů, genocida a etnické čištění. Díky tomu dochází k prudkému nárůstu počtu běženců hledajících ochranu před válkou a vnitřně vysídlených osob bloudících uvnitř státu zasaženým ozbrojeným konfliktem.

Stále častěji se tak setkáváme s fenoménem zhroucených států (v posledním desetiletí např. Somálsko), přičemž zhroucení státu vždy předcházejí hospodářské obtíže a vzrůst napětí ve společnosti (nejčastěji mezi kmenovými skupinami). Slabé státní instituce nejsou v určitém momentu již dále schopny řešit nastalé potíže a usměrňovat napětí prostředky běžného politického procesu a stát se hroutí a společnost upadá do všeobecného chaosu (anarchie, bezvládí), do stavu války všech proti všem. Kolaps státu tak otevírá cestu postmoderní válce.

Současné konflikty v Africe

·        Súdán: konflikt arabského (muslimského) severu a černošského (animisticko-křesťanského) jihu, komplikací je navíc heterogenita jihu a jeho surovinové bohatství (ropa). Nově přibyl i konflikt v Dárfúru na západě.

·        Nigérie: konflikt mezi zaostalým islámským severem, kde žijí Hausové a Fulbové, a hospodářsky vyspělejším křesťanským jihem, kde sídlí Jorubové. Ze severu navíc pocházeli všichni dosavadní prezidenti a představitelé vojenských vlád.

·        Další konflikt v Nigérii se odehrává v deltě Nigeru, kdy ropné společnosti Shell a Texaco dodávají zbraně ústrední nigerijské vládě, aby potlačila odpor k těžbě u zdejších domorodých národů (Ogoniové, Ijawové).

·        podobná situace (konflikt mezi severem a jihem) je i v dalších zemích na pomezí Sahelu a západní či střední Afriky (např. v Čadu, Côte d‘Ivoire).

·        Rwanda a Burundi: konflikt mezi menšinovými Tutsii (14 %) a většinovými Hutuy (85 %), přičemž jde o konflikt nejen etnický, ale hlavně o mocenský a ekonomický (vláda menšinových Tutsiů, diskriminace většinových Hutuů). Během nové eskalace konfliktu ve Rwandě roku 1994 zemřelo cca 1 000 000 lidí; v Burundi trvá obnovený konflikt od roku 1993. Příčinu konfliktu lze hledat v tlaku na prostor, neboť oba státy mají vysokou hustotu zalidnění (200 až 300 obyvatel na km²), všichni obyvatelé jsou zaměstnáni v zemědělství (navíc pokles cen kávy a čaje, zdejších hlavních plodin) a do toho přistupuje ještě vulkanismus.

·        Konžská demokratická republika: dochází k dezintegraci státu na tři části:

1)     oblast Kinshasy,

2)     oblast Velkých jezer - kontrolována Ugandou a  Rwandou, neboť zde jednak sídlí hutuská ozbrojená opozice proti tutsijské vládě ve Rwandě a jednak se zde nachází zlato a suroviny potřebné při výrobě komponentů do mobilních telefonů,

3)     Shaba - těžba a zpracování kovů (měď, kobalt, zinek, mangan).

·        Libérie a Sierra Leone: konflikty mezi ústrední vládou (nastolenou většinou vojenským převratem), povstaleckými skupinami (peníze získávají prodejem vzácného dřeva, diamantů a drog) a mezinárodními mírovými jednotkami.

·        Senegal: separatismus oblasti Casamance (pěstování marihuany), ekonomický konflikt s Mauritánií (zemědělské plodiny),

·        Angola: secesionistické snahy Cabindy (ropa) a až do roku 1997 občanská válka mezi socialistickým hnutím MPLA (původně podporované Sovětským svazem a Kubou) a autoritativním hnutím UNITA (původně podporované Jihoafrickou republikou, Spojenými státy a Spojeným královstvím),

·        Somálsko: občanská válka od konce 80. let 20. století a rozdělení země na území jednotlivých politických frakcí, resp. klanů - dnes je Somálsko rozpadlé na tři jednotky - jižní a střední Somálsko (kolem Mogadiša), Somaliland (sever) a Puntland (severovýchod),

·        Západní Sahara: guerillový boj proti Maroku, neboť to okupuje stát, který měl být původně samostatný; v konfliktu vystupují i velká ložiska fosfátů.