Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Afrika> Sociální geografie Afriky> Objevy a obsazování Afriky

Tisknou stránku

OBJEVY A OBSAZOVÁNÍ AFRIKY

Afrika byla pro objevovatele těžko přístupný kontinent; až do 19. století byla na mapě Afriky bílá místa. Příčinou této skutečnosti jsou

·        malá členitost pobřeží, tj. absence vhodných zátok pro zřizování přístavů,

·        zanášení vhodných estuárií pro zřízení přístavu pískem,

·        pouště dosahující až k pobřeží - na severu Sahara, na jihu Namib,

·        Sahara oddělující Středomoří od “černé” Afriky,

·        mělké a bahnité mangrovníkové pobřeží Horní a Dolní Guineje,

·        tropické nemoci (např. malárie, žlutá zimnice, spavá nemoc),

·        nesplavnost řek přitékajících do oceánu, neboť Afrika je obrovskou náhorní plošinou, která k okrajům prudce spadá a řeky tekoucí po této plošině dosahují oceánu teprve po překonání výškových rozdílů soustavou peřejí (severní polovina Afriky) nebo vodopádů (jižní polovina Afriky),

·        míchání teplé vody Atlantského oceánu a chladné antarktické vody na úrovni 40° j. š. doprovázené silným vlnobitím.

První zprávy o Africe přinesli Féničané, kteří podnikali obchodní a kolonizační cesty podél severního pobřeží Afriky a dokonce i za Gibraltarský průliv. Příbuzní a následovníci Féničanů, Kartaginci, podnikli kolem roku 500 př. Kr. kolonizační výpravu a dostali se až do Guinejského zálivu pod Kamerunskou horu. V tomto období bylo snahou objevovat Afriku i po jejím východním okraji, kde jsou polopouště a savany, ale nejednalo se o soustavný proces.

V antice vznikly na severoafrickém pobřeží řecké osady (např. Kyréné, Apollónia, nověji Alexandreia). Řekové pak byli vystřídáni Římany. Ti ovládli severní pobřeží až po Saharu, přičemž africké provincie byly pro Řím obilnicí a římští císaři se je snažili udržet.

V 7. století dobyli severní Afriku muslimští Arabové, kteří sem přišli z Předkavkazska. Arabové tak vystřídali původní křesťanské obyvatele - Berbery, které buďto vytlačili směrem na západ nebo je islamizovali a asimilovali. Rozšířením islámu v severní Africe se vytvořila hradba ve stycích Evropy s Afrikou.

Arabové pronikali i podél východoafrického pobřeží až na Zanzibar a k ústí Zambezi.

V 15. století objevovali africké pobřeží Portugalci, kteří na něm zakládali své opěrné body a obchodní stanice. Roku 1488 objevil Bartolomeo Diaz mys Dobré naděje. Tento mys roku 1497 obeplul Vasco da Gama a plavil se podél východních břehů Afriky, kde se setkával s arabskými obchodníky; roku 1498 pak doplul do Indie.

Africké vnitrozemí bylo před rokem 1498 z Evropanů nejvíce známo italským obchodníkům, kterým muslimové dovolovali navštěvovat trhy až v súdánských městech.

Protože se vědělo, že v Africe se nachází zlato, slonovina a diamanty, začali Evropané s Afričany na nějaký čas obchodovat (výměna zlata za evropské výrobky), ale postupně se zájem koloniálních zemí přesunul na Ameriku a zájem o Afriku opadl. Evropané se stěhovali do Ameriky, kde začali podnikat. Neměli tam ale dostatek vhodné pracovní síly (Indiáni totiž neznali pojem zaměstnání a nevytvořili si pracovní návyky) a tak obrátili svoji pozornost k Africe. Roku 1650 bylo povoleno otroctví a začal dovoz otroků z Afriky do Ameriky na práci na bavlníkových a třtinových plantážích a ve zlatonosných dolech. Obchodní stanice s trhy, kde se otroci prodávali, zřizovali nejprve Portugalci, kteří pak byli vystřídáni Španely, Nizozemci, Francouzi a Angličany; hlavním zdrojem otroků bylo pobřeží od Senegalu po Kamerun, v menší míře i pobřeží na jih od rovníku. Otroci byly nakupováni hlavně od expanzivních kmenů. Jejich náčelníci totiž byli chtiví evropského zboží - chtěli textilie, nože, kořalku a různé lesklé tretky. Aby toto zboží získali, prodávali do otroctví příslušníky cizích kmenů. Aby bylo dostatek otroků pro prodej, vedli mezikmenové války a lovili otroky jako zvěř. Otroci vyvážení do Ameriky byli namačkáni na lodích a sotva polovina jich přežila plavbu. V Americe byli prodáni a za získané peníze byl nakoupen cukr, rum, tabák, indigo a bavlna. Toto zboží bylo převezeno do Evropy a prodáno za evropské zboží, jež pak bylo dopraveno do Afriky, aby bylo směněno opět za otroky. Než došlo k prodeji otroků obchodníkům, byli otroci drženi v zajetí v pevnostech. Zájem byl hlavně o muže a dospívající kluky. Pokud místní náčelník nebyl schopen dodávat otroky na trh, Evropané začali černochy lovit sami. Opakující se kolotoč plaveb využíval pasátů, jež nesly lodě do Ameriky a odtud je hnal Golfský proud a západní větry do Evropy. Podél afrických břehů hnal lodě Kanárský a potom dál Guinejský proud.

Koncem 18. století přestalo otrokářství být pro Evropany ekonomicky zajímavé. Od roku 1650 do konce 18. století Afrika ztratila otrokářstvím 24 milionů lidí.

Populace Afriky se dodnes z otrokářství nevzpamatovala. Roku 1650 žilo v Africe 20 % světové populace (světová populace byla 500 milionů osob), zatímco na konci 18. století se Afrika podílela na světové populaci pouze 9 %. Dnes se podílí Afrika na světové populaci 15 % (světová populace je 6,5 miliardy lidí), tj. dodnes Afrika nedoplnila úbytek populace z doby otrokářství. Kdyby nedošlo k otrokářství, měla by dnešní Afrika o 120 milionů obyvatel více (dnes má cca 920 milionů obyvatel).

Kromě Evropanů byli otrokáři i Arabové, přičemž ti jsou aktivní dodnes (narozdíl od křesťanství islám otrokářství podporuje). Otroky získávají ve východní Africe.

Od konce 18. století je o Afriku opět nezájem. Jedinou výjimkou byl Napoleonův výboj do Egypta, kde byl Napoleon pro Araby osvoboditel od Osmanů. Francie pak měla až do poloviny 19. století v Egyptě rozhodující vliv.

KOLONIALISMUS

První evropská sídla v Africe byly přístavy, které sloužily pouze obchodu mezi Evropou, Indií a Dalekým východem. Skutečná kolonizace Afriky, tj. zabírání afrických území Evropany, začala od jihu; první osady v jižní Africe založili Holanďané roku 1652. Britové tam přišli teprve po roce 1806.

Na guinejském pobřeží byla pro otroky propuštěné z britských panství založena roku 1787 kolonie Sierra Leone a pro propuštěnce z amerického otroctví byla roku 1822 založena Libérie, která se roku 1847 prohlásila republikou.

Kolonialismus se dostává do popředí od roku 1870 v souvislosti s rozmachem průmyslové revoluce, neboť je třeba odbytišť pro nadbytečné zboží, je nutná obsluha strojů v evropských továrnách a jsou nutné nové surovinové zdroje. V již rozděleném světě byla jediná Afrika nerozdělena, a proto se rodící průmyslové mocnosti (Francie, Británie, Německo) zaměřily na Afriku. Jako první byla roku 1788 založena anglická Africká společnost, později vznikly i geografické společnosti Francie a Německa. V jejich službách působili jako cestovatelé většinou bývalí vojáci. Cílem těchto cestovatelů bylo obsazování afrických území pro mateřskou evropskou mocnost.

Britská expanze probíhala ve směrech sever - jih, tj. údolím Nilu do nitra Afriky, a jih - sever, kde byla základnou pro další expanzi kontrola nad jižní Afrikou. Francouzi naopak sledovali osu západ - východ a východ - západ, neboť jejich snahou bylo spojit země severní, západní a střední Afriky v jediný kompaktní územní celek a rozšířit jej až k Rudému moři. Portugalci se snažili také svému postupu dát směr západ - východ, neboť chtěli propojit své kolonie Angolu a Mosambik. Belgický král Leopold II. pak chtěl ovládnout celou Konžskou pánev.

Kolonizace Afriky byla velice rychlá, mezi léty 1880 a 1890 byla Afrika rozparcelována. Koloniální mocnosti si rozdělily území podle administrativních předpisů, podle poledníků a rovnoběžek a bez ohledu na názor Afričanů. Díky tomu většinou do jednoho území připadly kmeny, které se nenávidí, zatímco spřátelené kmeny byly rozděleny hranicí.

Rozpory týkající se dělení Afriky měla urovnat konference všech zainteresovaných evropských zemí, která se odehrála v Berlíně roku 1884. Kromě toho, aby si velmoci vzájemně nepřebíraly území, se zde řešila otázka německých kolonií a rozdělení dosud neobsazené Konžské pánve. Nejvýznamnějším rozhodnutím konference bylo, že územní nároky budou napříště uznávány jen na základě skutečné okupace země.

Na Berlínskou konferenci navázala roku 1890 Bruselská konference, která dovršila dělení Afriky. Na této konferenci vznesla Belgie nárok na Konžskou pánev a belgický král Leopold II. byl uznán neomezeným vládcem “Svobodného konžského státu”.

Před první světovou válkou bylo téměř úplné rozdělení Afriky mezi evropské státy dokončeno. Francie ovládla v Africe nejvíce plochy, ale Británie měla bohatší oblasti a měla i více podřízeného obyvatelstva. Navíc Británie kontrolovala dvě ze čtyř největších afrických řek - Nil a Niger.

Britské kolonie

·        Egypt, Anglo-egyptský Súdán,

·        Britská západní Afrika - tj. Gambie, Sierra Leone, Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana), Nigérie, Svatá Helena,

·        Britská východní Afrika - tj. Keňa, Uganda, Zanzibar, Britské Somálsko, Sokotra, Seychely, Mauricius

·        Britská jižní Afrika - tj. Bečuánsko (dnešní Botswana), Basutsko (dnešní Lesotho), Svazijsko, Severní Rhodesie (dnešní Zambie), Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe) a Njasko (Malawi),

·        Jihoafrická unie.

Britové ve svých koloniích uplatňovali zásadu nepřímé vlády; kolonie byly pod britskou korunou, ale nebyly přímo součástí státu a měly samosprávu. Naopak protektoráty samosprávu neměly, britský panovník byl zastupován protektorem.

Francouzské kolonie

·        Francouzská rovníková Afrika - tj. Čad, Ubangi - Šari (dnešní Středoafrická republika), Střední Kongo (dnešní Konžská republika), Gabon,

·        Francouzská západní Afrika - tj. Senegal, Francouzská Guinea (dnešní Guinea), Pobřeží slonoviny, Dahome (dnešní Benin), Niger, Horní Volta (dnes Burkina Faso), Francouzský Súdán (dnešní Mali) a Mauritánie.

·        Maroko, Alžírsko, Tunisko,

·        Madagaskar, Komory, Réunion,

·        Francouzské Somálsko (dnešní Džibutsko).

Francouzi narozdíl od Britů vládli přímo - kolonie byly přímou součástí území Francie jako tzv. zámořské departmenty a byly podřízeny kontrole pařížského ministerstva pro kolonie, jemuž byli přímo odpovědni generální guvernéři v jednotlivých zemích.

Německé kolonie

·        Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie),

·        Německá východní Afrika - tj. Tanganika a Ruanda - Urundi

·        Kamerun,

·        Togo.

Německé kolonie se vyznačovaly pořádkem a často tvrdým postupem vůči domorodcům na jedné straně a dobrým hospodářstvím a vzornou správou (výstavba silnic a železnic) na straně druhé. Výkladní skříní (vzorovou kolonií) Německa v Africe bylo Togo.

Portugalské kolonie

·        Kapverdy, Portugalská Guinea (dnešní Guinea - Bissau),

·        Svatý Tomáš a Princův ostrov,

·        Angola,

·        Mosambik.

Španělské kolonie

·        Španělské Maroko,

·        Španělská Sahara (dnešní Západní Sahara) - tj. Río de Oro a Sakíja al‑Hamra,

·        Španělská Guinea (dnešní Rovníková Guinea).

Italské kolonie

·        Libye,

·        Eritrea,

·        Italské Somálsko.

Belgické kolonie

·        Svobodný konžský stát (později Belgické Kongo, dnešní Konžská demokratická republika).

 

Po první světové válce Německo jako poražená země ztratilo všechny kolonie, které byly předány jako mandátní území Společnosti národů. Ta přidělila Velké Británii Tanganiku, Jihoafrické unii Jihozápadní Afriku a Belgii Ruandu - Urundi. Togo a Kamerun byly rozděleny mezi Anglii a Francii.

Kolonizace vybraných území

·        Egypt. V 16. století byl dobyt Turky a po téměř dalších 300 let byl součástí Osmanské říše. V roce 1798 tam byla na krátkou dobu Napoleonova vojska, která byla považována za osvoboditele od osmanského jha, zavedla francouzštinu jako jazyk inteligence a Francie, ač byla hospodářsky slabá, se stala vzorem pro egyptskou společnost. Od roku 1850 se Británie snažila Francii z Egypta vyštípat, což se projevilo hlavně při stavbě Suezského průplavu, kdy si Britové vynutili spoluúčast na jeho výstavbě. Po zprovoznění Suezského průplavu (roku 1869), chtěli Britové Egypt zcela pro sebe, neboť průplav využívali na svých cestách do Indie. Roku 1881 byly Francouzi vystřídáni Brity, což Egypťané neradi viděli. Díky tomu došlo k povstání, na což Britové odpověděli bombardováním Alexandrie a na podzim roku 1882 se jim podařilo okupovat Egypt, a to jen díky tomu, že část egyptských vojsk byla vázána v Súdánu v bojích proti mahdistům (skupina prosazující tvrdý výklad islámu). Od těch dob Británie fakticky kontrolovala egyptskou vládu, ač oficiálně vyhlásila protektorát nad Egyptem v roce 1914.

·        Súdán. V Súdánu se nepodařilo Egypťanům porazit mahdisty a po porážce egyptské armády roku 1882 přešel problém s mahdisty na Brity. Británie tedy zřídila novou egyptskou armádu, která byla v 90. letech 19. století připravena dobývat Súdán a vítězit nad mahdisty. Roku 1898 pak přešel Súdán pod společnou správu Británie a Egypta, tj. byl prohlášen anglo-egyptským kondominiem.

·        Tunisko. Díky své poloze proti Maltě a Sicílii při nejužším místě Středozemního moře má velký strategický význam. Sváděli o něj boj Britové, Francouzi a Italové. Když Británie roku 1878 získala Kypr, nabídla Francii, že jí nebude překážet v ovládnutí Tuniska. Po prohrané prusko-francouzské válce (1870 až 1871) si potřebovala navíc francouzská armáda zvýšit reputaci a tak tuniský vládce (bej) byl donucen, aby pozval francouzská vojska. Nešlo však o anexi, neboť francouzská vláda měla strach z odvrácení pozornosti od východních hranic, ohrožovaných Německem. Nakonec byl roku 1881 bej donucen dát k okupaci souhlas a nad Tuniskem byl vyhlášen francouzský protektorát.

·        Alžírsko. Francouzská intervence začala roku 1830, jejímž konečným výsledkem bylo připojení Alžírska ke Francii roku 1834. Roku 1902 bylo dobyto celé území Alžírska. Od připojení Alžírska ke Francii se na pobřeží začali usazovat francouzští kolonisté, kteří vysušili zdejší bažiny a věnovali se středomořskému zemědělství a obchodu s vínem. Počet kolonistů dosáhl počtu cca jednoho milionu, tj. kolonisté tvořili desetinu obyvatelstva země, díky čemuž bylo Alžírsko blízkou kolonií Francie.

·        Východní Afrika. Po otevření Suezského průplavu (1869) se stal pro Británii strategický ostrov Zanzibar. Roku 1885 Německo anektovalo Tanganiku, což Brity znepokojilo, a tak se dohodli s Německem o rozdělení území na východ od Velkých jezer na oblast německého a britského vlivu. Severnější sféra se stala Britskou východní Afrikou (Keňa) a jižní sféra Německou východní Afrikou (Tanganika); Zanzibar byl začleněn do britské sféry vlivu. Další smlouva zajistila i průběh hranice na západ od Viktoriina jezera a zahrnula Ugandu do britské sféry.

·        Nigérie. Roku 1861 Britové získali Lagos. V 80. letech založili královskou nigerskou společnost a ač konference přidělila Britům celé území Nigérie, ovládali Britové stále jen okolí Lagosu, neboť čelili jorubským bojovníkům. Jorubové bojovali na dobu konce 19. století inovačně, neboť namísto boje v šiku bojovali proti Britům rozptýleně. Nigerijské kmeny pod vedením Jorubů vzdorovaly Britům až do roku 1914, kdy byla celá oblast Nigérie Brity anektována.

·        Rhodesie a Njasko. Oblast byla ve 40. a 50. letech 19. století zkoumána nejprve britským misionářem Livingstonem, po něm tam začali pronikat další britští misionáři a obchodníci. Portugalci se snažili v polovině 80. let 19. století spojit přes tuto oblast Angolu s Mosambikem, avšak v tom jim zabránil Rhodes, který získal roku 1886 po dohodě s náčelníkem zdejšího kmene Ndebelů práva na prospekci a těžbu nerostných surovin v této oblasti a roku 1889 jeho Britská jihoafrická společnost získala monopolní právo na kolonizaci území. Roku 1890 přišli britští kolonisté. Roku 1891 byl vyhlášen britský protektorát nad Njaskem, ale ještě několik let se tam bojovalo proti nadvládě arabských otrokářů. V polovině 20. let 20. století Britská jihoafrická společnost ukončila činnost a Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe), která měla početnou britskou komunitu, se stala samosprávnou kolonií, kdežto Severní Rhodesie (dnešní Zambie) s naprostou převahou Afričanů byla prohlášena britským protektorátem.

·        Jihoafrická unie. Prvním koloniálním výbojem Evropanů v Africe byl výsadek Holanďanů roku 1652 v oblasti dnešního Kapského Města. Ti zde nalezli podobné podmínky jako v Holandsku a živili se chovem ovcí. Britové sem přišli teprve po roce 1806 a začali zavádět těžbu diamantů a průmysl. Rostoucí konflikty s britskými osadníky a správou vedly místní Holanďany (Búry) od poloviny 30. let 19. století k masovému vystěhovávání z Kapska na sever od řeky Oranje (tzv. Velký trek). Po objevení velkého nerostného bohatství jihoafrického vnitrozemí a vybudování železnic od pobřeží k místům těžby, došlo k zesílení přistěhovalectví z Evropy a mezi starousedlými Holanďany (Búry) a Angličany vzrůstalo napětí, které vyústilo ve dvě búrské války v letech 1880 až 1881 a 1899 až 1902, které skončily porážkou Búrů a Británie ovládla celý jihoafrický prostor. V roce 1910 byli čtyři britské kolonie - Kapsko, Natal, Oranžsko a Transvaal - spojeny do Jihoafrické unie, která získala statut dominia. Do unie nebyly zapojeny Basutsko (dnešní Lesotho), Svazijsko a Bečuánsko (dnešní Botswana) - staly se britskými protektoráty.

 

DEKOLONIZACE

První nezávislou kolonií se stala Libérie. Byla založena roku 1822 pro propuštěné americké otroky a samostatná se stala roku 1847. Je to po Etiopii druhý nejstarší stát v Africe, první africká republika a jedna z prvních republik ve světě. V době vyhlášení nezávislosti Libérie ani nebyla kolonizována většina Afriky.

S prvními snahami o dekolonizaci se lze setkat v meziválečném období. Byly to však jen snahy afrických intelektuálů, které se nesetkaly u prostého obyvatelstva s pochopením.

Poválečná dekolonizace Afriky byla velmi rychlá, a to díky tomu, že africké kolonie se staly ekonomicky nepotřebné a tedy přítěží. Po druhé světové válce totiž kolonie přestaly být využívány jako zdroj produktů a pracovní síly, neboť v rozvinutých zemích začal ustupovat průmysl do pozadí a nastupovaly služby a věda a výzkum. Z vyspělých zemí se začal průmysl přesouvat od zemí, které byly dříve dodavateli surovin, tj. vznikla semiperiferie, zatímco v rozvinutých zemích (tzv. jádro) se vymýšlí a řídí a vyrábí se méně finálních výrobků. Avšak protože v Africe byli lidé chudí a nevzdělaní, jádro tam nepřesunulo výrobu a Afrika se stala periferií. Díky přesunu průmyslu do semiperiferie tedy jádro přestalo mít majoritní zájem o nerostné suroviny. Rozvinuté země namísto toho, aby Africe pomohli, se jí v 60. letech 20. století zbavily, jak nejrychleji mohli. Mezi léty 1960 a 1970 došlo k osamostatnění naprosté většiny afrických zemí (roku 1958 bylo v Africe 8 nezávislých zemí, roku 1968 již 48).

Dekolonizace vybraných území

·        Alžírsko. V Alžírsku žil přibližně jeden milion francouzských kolonistů, což byla v 50. letech 20. století asi desetina obyvatelstva země. Díky velkému množství kolonistů, bylo Alžírsko blízkou kolonií Francie. Osamostatnění Alžírska proběhlo za dramatických okolností. Ve Francii byly dva názorové proudy, z nichž jeden chtěl Alžírsko nechat osamostatnit a druhý chtěl snahy o alžírskou nezávislost potlačit, přičemž spor mezi nimi hrozil přerůst v občanskou válku. V samotném Alžírsku byla početná cizinecká legie, která tam měla hlavní slovo a rozhodla se alžírské povstalce, kteří byli hlavně berberské národnosti, potlačit. Poté, co byla uznána nezávislost Alžírska, cizinecká legie se rozhodla Alžírska nevzdat a začala bojovat i s pravidelnou francouzskou armádou v Alžírsku. K uklidnění situace došlo až po zásahu de Gaulla. Válka v Alžírsku trvala od roku 1954 do roku 1962.

·         Angola. Portugalci splývali v Angole s místním obyvatelstvem, měli totiž stejnou životní úroven jako Afričané. Protože Portugalsko bylo chudé, nemělo příliš velkou moc zasahovat do angolské samosprávy. Po pádu Salazara se Portugalsko roku 1975 z Angoly stáhlo a vzplála válka mezi dvěma skupinami chtějícími uchvátit moc - mezi komunisty podporovanými Sovětským svazem a Kubou a nekomunisty opírajícími se o pomoc z Jihoafrické republiky, Spojeného království a Spojených států. Komunisté ovládali Luandu a Lobito, nekomunisté venkov. K ukončení války došlo až v roce 1995.

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.