Zemepis.com> Geografie ČR> Sociální geogr. ČR> Vnitřní migrace v ČR |
VNITŘNÍ MIGRACE V ČESKÉ REPUBLICE
Vnitřní migrace v 60. až 80. letech 20. století
V 60. až 80. letech 20. století bylo započato zmenšování stěhování na dlouhé vzdálenosti a zvyšování stěhování na krátké vzdálenosti. Docházelo tedy k migračnímu uzavírání krajů a okresů.
V rámci Československa získávaly migrací obyvatelstvo české země (60. léta saldo 6 000 až 7 000, 70. léta saldo 3 000 až 4000 a začátkem 80. let saldo 2 000 ve prospěch českých zemí).
Za socialismu docházelo ke koncentraci migrace do středně velikých sídel (10 000 až 50 000 obyvatel), která byla nejatraktivnější, neboť do nich směřovala investiční výstavba. V podstatě docházelo k jakési homogenizaci sídel. Nejvíce socialistickou migrační politikou trpěla Praha, která sice byla migračně přitažlivá, ale bylo bráněno její přirozené atraktivitě a metropolizaci a procesu suburbanizace. Tedy docházelo k zeslabování saldové složky migrace (jedno centrum výrazně nabývá na významu, zatímco druhé díky tomu upadá) ve prospěch složky fluktuační (výměnné; dochází k výměně obyvatel pomocí migrace, přičemž jednotlivá centra se svým významem díky migraci přibližují).
Změny v migraci během socialismu
Migrační události 90. let 20. století
Od roku 1989 došlo k výraznému poklesu vnitřní migrace jednak v důsledku špatného trhu s byty a domy (regulované nájemné, problémy s restitucemi) a jednak v důsledku české mentality umocněné vlastnickými poměry. Zatímco roku 1989 došlo k 220 000 stěhování, roku 1996 to bylo již jen 160 000 stěhování.
Z hlediska vnitřní migrace je nejstabilnější východ České republiky (tradice, konservativismus, religiozita), zatímco nejméně stabilní je západní část republiky (Sudety; dnes zde žijí lidé, kteří nezapustili kořeny a české osídlení zde nemá tradici).
Ještě v roce 1992 byly nejmenší obce migračně záporné a dále byla záporná i města s více jak 20 000 obyvateli. Během 90. let 20. století se migračně nejatraktivnější stala sídla do 5 000 obyvatel a naopak migračně ztrátová města s 10 000 a více obyvateli; dochází totiž k trendu decentralizace. Atraktivní jsou nejen malá sídla za hranicí velkých měst, ale i na periferii.
Vnitřní migrace v České republice v 60. až 90. letech 20. století
Období |
Migrace mezi okresy |
Migrace |
Podíl meziokresní migr. na celkové |
|
|
|
|
60. léta |
174 000 |
287 000 |
60,6 % |
80. léta |
130 000 |
229 000 |
56,8 % |
90. léta |
89 000 |
170 000 |
52,4 % |
V rámci vnitřní migrace se od 90. let 20. století vytváří suburbanizační prstenec ve Středočeském kraji a dále okolo Brna či Plzně.
Hlavní migrační trendy v letech 1992 až 1994
MIGRACE V PRAZE
Do roku 1989 Praha se svým zázemím migračně získávala, zatímco od roku 1989 ztrácí (roku 1999 saldo až – 4 000 osob) - dochází k suburbanizačnímu efektu. Z celkového počtu přestěhovaných v České republice se do Prahy přistěhovalo 23 %.
Praha migračně ztrácí ve všech věkových kategoriích kromě mladých lidí v rozmezí 20 - 35 let, přičemž takto se chová většina evropských měst. Mladí lidé směřují do Prahy za vzděláním, kulturou a z ekonomických důvodů. Pro ostatní lidi je však velkoměsto neatraktivní v postmoderním stylu života. Nejvíce vystěhovalých z Prahy se taktéž nachází v rozmezí 20 - 35 let.
Praha tedy nejvíce získává mladé středoškoláky, vysokoškoláky (studium), novomanžele a špickové specialisty, zatímco nejvíce ztrácí z bytových a zdravotních důvodů. Migračně je přitažlivá Praha hlavně pro ženy.
Poznámka. Suburbanizační procesy probíhají i v Brně (saldo – 1 300 osob), Plzni (saldo – 600 osob), Olomouci (saldo – 400 lidí), Liberci či Hradci Králové (obě saldo – 300 osob).