Zemepis.com> Fyzická geografie> Biosféra> Stav biosféry

STAV BIOSFÉRY

Druhovou rozmanitost živých organismů zveme biodiverzita, přičemž chápeme ji na třech úrovních:

• úroven ekosystémů, kde se biosféra skládá z bohaté mozaiky ekosystémů, které tvoří větší celky (biomy). Ekosystémy v rámci jednotlivých biomů mají mnohé vlastnosti společné, avšak některé specifické. Právě specifické vlastnosti činí většinu ekosystémů jedinečnými a jejich existence je vázána na danou konkrétní lokalitu a na stálé podmínky v určitých mezích.
• úroven druhů, jejímž nejzřetelnějším aspektem je počet druhů živých organismů v ekosystémech,
• úroven populací, která stojí na genetickém bohatství jednotlivých druhů. Genetická základna každého druhu vyjádřená genetickou variabilitou poddruhů i jejich jednotlivých příslušníků je úmerná celkové velikosti populace daného druhu.

Člověk popsal v současnosti na Zemi 1,75 milionů druhů živých organismů. Polovinu druhů popsaných člověkem tvoří hmyz, rostlin je asi čtvrt milionu druhů. Obratlovců je pouze 40 tisíc druhů a také nižší organismy (houby, bakterie) nejsou rozrůzněny do přílišného počtu druhů. Ve skutečnosti se odhaduje na Zemi 13 až 50 milionů druhů

Život na Zemi je přítomen více než 3 miliardy let, ale do bohatství dnešních forem se rozvinul v posledních 600 milionech let. Avšak během této doby bylo zaznamenáno i 5 období masového vymírání, kdy byl všeobecný trend rostoucí diverzity příkrým způsobem změněn. Důvody masových vymírání byly změny klimatu v období velkých vulkanických erupcí a příčiny extraterestrické (srážky s jinými vesmírnými tělesy). Současné druhy se na Zemi objevily v posledních 65 milionech let.

Období masového vymírání

Současné vymírání podmíněné antropogenně je 100krát až 200krát rychlejší, než by tomu bylo bez vlivu člověka. Během jednoho roku vyhyne 20 až 50 tisíc organismů. Tato čísla zahrnují pouze druhy, o kterých spolehlivě víme, že vymřely. Vymřely však i druhy, o kterých vůbec nevíme, že existovaly a dnes již neexistují. Mnoho druhů je redukováno na nízkou populační úroven. V současnosti je vážně ohroženo 10 % druhů savců a ptáků a 7 % druhů rostlin.

Biodiverzita všeobecně vzrůstá od pólů k rovníku. Nejnižší biodiverzita je tedy v polárních oblastech a dále i na pouštích. Nejvyšší biodiverzita je v tropických lesích, kde na méně než 6 % plochy souše žije více než polovina druhů živých organismů. Kromě toho je biodiverzita ovlivněna i nadmořskou výškou, přičemž s rostoucí nadmořskou výškou se biodiverzita snižuje.

Existuje několik oblastí, které se považují za zvláště bohatá místa diverzity, přičemž většina těchto oblastí je v tropických lesích a některé jsou v ekosystémech středomořského typu. V Americe se jedná o oblast Choco v Kolumbii, západní Ekvádor, vrchovinu západní Amazonie, pobřežní lesy východní Brazílie a střední Chile; v Africe o pobřeží Slonoviny, lesy východní Tanzanie, východní Madagaskar a floristickou provincii Capensis; v Asii o Západní Ghát, Šrí Lanku, východní Himálaj, Malajský poloostrov, severní Kalimantan a Filipíny; v Austrálii a Oceánii o jihozápadní Austrálii, pobřeží Queenslandu a Novou Kaledonii.

Největší oblast tropických pralesů je v Amazonii a druhá největší v indomalajské oblasti, kde žije 25 000 druhů kvetoucích rostlin, tj. 10 % světové flóry.

Z vodních ekosystémů jsou biologicky nejbohatší mořské korálové útesy. Nejvážnějším ohrožením pro ně je změna biologických a chemických vlastností vody šelfových moří, hlavně nadměrný přísun živin, čímž se mění podmínky pro jednotlivé biologické druhy a ekosystém útesu se druhově ochuzuje.

Pokud by pokračovaly současné trendy, tj. především ztráty tropických lesů, až 25 % druhů organismů ve světovém měřítku by vymřelo v průběhu příštích desetiletí.

Hlavní příčinou současného vymírání druhů je šest lidských činností, a to

• zánik přirozených stanovišť,
• zavlečení nepůvodních druhů do nových oblastí,
• nadměrný lov a kácení,
• znečištění životního prostředí cizorodými látkami,
• globální změny klimatu,
• nevhodné způsoby hospodaření v zemědělství a lesnictví.

Zánik přirozených stanovišť

Má něm největší podíl odlesnění (kácení tropických deštných lesů, boreálního lesa, širokolistých opadavých lesů mírného pásu). V České republice před neolitickou revolucí lesy pokrývaly 95 % území, kolem roku 1 000 po Kr. 70 % území a v současnosti pokrývají 33 % území (současným trendem je mírné stoupání nárůstu plochy lesů). K obrovskému odlesnění došlo např. v Etiopii, kde se za 40 let lesnatost snížila ze 40 % na dnešní 1 %. Zánikem jsou kromě stanovišť lesů ohrožena i stanoviště mokřadní v důsledku vysušování mokřadů. Nově vzniklá stanoviště pak vyhovují menšímu množství druhů, které se na ně rozšíří ve velkém množství, díky čemuž je nový systém pak nestabilní.

Problémem je i fragmentace, tj. roztříštění území určitého druhu do menších ploch. Velké živočišné druhy, aby mohly fungovat, potřebují velkou plochu určitého území a při jejím rozdrobení nemá druh šanci dostatečně se po území pohybovat a dochází k izolování dílčích populací a jejich degeneraci v důsledku nemožnosti genetické výměny s populací jinou. Redukované populace znamenají i větší zranitelnost druhu, jeho menší odolnost vůči nemocem a všem typů stresů daných poškozením jejich původního prostředí. Fragmentace je ovlivněna výstavbou liniových prvků (dálnic, železnic, plotů).

Zavlečení nepůvodních druhů

Jedná se o přemisťování druhů do oblastí, které nejsou na jejich působení připraveny. Typickým územím ohroženým zavlečením jsou ostrovy. Zavlečený druh má v novém území nadbytek potravy a nemá přirozené nepřátele. Příkladem mohou být rozšíření koz na Galapágách a jejich potravní konkurence vůči želvám sloním, zavlečení králíků do Austrálie, rozšíření opuncií v Austrálii, jižní Africe a na Madagaskaru nebo šírení původně tropických vodních hyacintů v subtropických oblastech a následné zhoršování světelných podmínek pod hladinou a vymírání ryb.

Jako invazní druhy zveme nepůvodní druhy, které se v daném území rychle rozšíří na úkor druhů původních. U invazí se velmi těžko odhaduje, kdy druh způsobí v území problémy. V České republice jsou invazními druhy např. trnovník akát, jehož listový opad vypouští do půdy kyseliny, které brání klíčení jiných rostlin v půdě, netýkavka žláznatá a křídlatka, které se nachází u vodních toků, bolševník velkolepý nebo mandelinka bramborová.

Nadměrný lov a kácení

Příkladem nadměrného lovu může být dronte mauricijský, což byl pták, který se nebál lidí a neutíkal před nimi. Toho využívali námořníci na cestách do Indie, neboť zastavovali u břehů Mauricia, odkud si na palubu odnášeli tyto ptáky, kteří jim sloužili jako živá konzerva. Přibližně sto let po vymizení dronteho, došlo k vyhynutí mauricijské rostliny kalvarie větší, a to proto, že její semena potřebovala projít trávicím traktem dronteho, aby vyklíčila.

K záchraně biologické rozmanitosti se organizuje celá řada úmluv. Roku 1993 byla ratifikována celosvětová úmluva o biologické rozmanitosti. Úmluva definuje hlavní ohrožení biodiverzity a stanovuje závazky jednotlivých států a konkrétní opatření, jak postupovat při ohrožení biodiverzity. Úmluva dále stanovila, že biologické bohatství má svou hodnotu samo o sobě nezávisle na tom, jestli toto bohatství lidem nějak slouží či nikoli.

K ochraně biodiverzity v Evropské unii slouží soustava rezervací Natura 2000.

V České republice se biodiverzity týká zákon č. 114/1992 Sb. o Ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto zákona má mít každý původní živý organismus zajištěno, aby jeho populace neklesla na úroven, kdy již nebude možné jeho přežití.

Záchranným programem rozumíme soubor opatření vedoucích k ochraně a zvýšení populací velmi ohrožených druhů. V České republice jsou v záchranném programu např. rys ostrovid, tetřev hlušec, matyzna bahenní; ve světě např. kůň Przewalského. Obecně platí, že chceme-li zachránit určitý druh, je třeba především ochránit jeho původní přírodní prostředí (tzv. ochrana in situ); všechny ostatní metody jako např. zoologické zahrady nebo banky semen (tzv. metody ex situ) jsou jen metodami doplňkovými.

Biodiverzita je i zdrojem ekonomických hodnot, a to hlavně v zemědělství, neboť genetické bohatství divokých odrůd kulturních rostlin nebo příbuzných druhů může podstatně zlepšit vlastnosti pěstovaných plodin (moderní odrůdy odolné proti chorobám nebo jiným stresům a poskytující vysoké výnosy, byly většinou získány na základě zlepšení vlastností současných plodin pomocí genů divoce rostoucích odrůd). Dalším využitím biologické diverzity je výroba léků, která stále vychází z různých rostlinných extraktů.