Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Fyzická geografie> Litosféra> Úvod do geomorfologie

Tisknou stránku

ÚVOD DO GEOMORFOLOGIE

Geomorfologie je jednou ze základních disciplín fyzické geografie a jedná se o nauku o zemském povrchu a jeho vývoji. Geomorfologie užívá celé řady přístupů:

1.      morfografie - důkladný popis tvarů zemského povrchu;

2.      morfometrie - měření tvarů zemského povrchu, které lze uskutečnit buďto v terénu nebo laboratořích; tvary lze měřit na podrobných topografických mapách (kartometrie);

3.      morfogeneze - zjištění geneze, objasnění původu a vývoje tvarů reliéfu, geomorfolog musí umět zjistit, který činitel vytvořil daný útvar;

4.      morfochronologie - zjištění stáří tvarů reliéfu, v současnosti vzniklým tvarům se říká recentní, tvary vzniklé v minulosti zveme fosilní. Většina tvarů, se kterými se setkáváme, je z období pleistocénu (starších čtvrtohor) nebo neogénu (mladších třetihor).

Geomorfologie se však zabývá i předpovědí dalšího (budoucího) vývoje zemského povrchu.

Geomorfologické metody poznání

  • geomorfologická analýza je hlavní metodou a vychází z důkladného zmapování terénu (vytvoření podrobné geomorfologické mapy);
  • poznatky jiných vědních oborů (pomocných věd) jako např. geologie, pedologie, hydrologie, klimatologie, archeologie atp.

Poznámka. Geomorfologie je pomocnou vědou pro geologii kvartéru.

Geomorfologie vznikla odštěpením od geologie a všeobecně převládá názor, že geomorfologie je součástí obecné geografie a důležitou součástí fyzické geografie.

První geomorfologické poznatky lze vystopovat u Humboldta či Lomonosova (polovina 18. století). Geomorfologické poznatky se postupně získávaly převážně prostřednictvím geologie, neboť geomorfologie pomáhala geologii při objasňování geologických procesů (J. Powell, K. Gilbert). Zakladatelem světové “geomorfologické školy” byl W. M. Davis (tzv. americká škola). Davis a jeho následovníci přišli např. na geomorfologický (též geografický) cyklus, jež říká, že reliéf jako celek se odehrává stejně podle určitého schématu, kdy iniciální stádium (víceméně rovná plocha) je postupně rozrušováno např. vodou, která vyrývá koryta a vytváří si údolí. Ve stádiu juvenility (mládí) jsou údolí mělce seříznuta a nedosahují velkých rozměrů. Voda nakonec “rozhlodá” krajinu natolik, až začneme hovořit o stádiu maturity (zralosti). Ve stádiu senility (stáří) nezbylo z původního povrchu vůbec nic až na nepatrné zbytky, tzv. svědecké vrchy. Z uloženého materiálu vznikla jakási rovina a vodní tok si hledá či utváří nové koryto. Výsledkem tohoto vývoje je peneplén (parovina) - snížený a zarovnaný povrch, který je málo vlnitý, plochý a vyčnívají z něj občas suky odolných hornin skalního podloží. Proběhl-li geomorfologický cyklus pouze jednou, zveme reliéf jako monocyklický, proběhl-li dvakrát a více, zveme reliéf polycyklický.  Příčinou vzniku polycyklického reliéfu je tektonické vyzdvižení krajiny. Normální geomorfologický cyklus probíhající ve vlhkých oblastech zveme humidní, v pouštních oblastech pustinný (aridní), geomorfologický cyklus probíhající prostřednictvím ledovce glaciální, probíhající pomocí jezer či moře marinní. Velký vliv na geomorfologický cyklus mají horniny - např. ve vápencích probíhá cyklus krasový.

Vedle americké školy existovala druhá světová “geomorfologická škola”, a to německá, jejímiž zakladateli byli Albrecht Penck a jeho syn Walther. Německá škola se zaměřila na důkladný popis tvarů reliéfu a jako hlavní postup užívala geomorfologickou analýzu.

Většina geomorfologů se domnívala, že tvary reliéfu závisí na geologických vlastnostech hornin. U tvarů reliéfu, kde hraje hlavní roli struktura hornin, zveme tyto tvary jako strukturní a zabývá se jimi strukturní geomorfologie. Druhá skupina geomorfologů nabyla vědomí, že hlavní roli při modelaci tvarů hraje klima - klimatická geomorfologie. Výsledkem je, že oba tyto faktory mají vliv na tvar reliéfu. Studiem morfogenetických procesů, tj. procesů, které vedou ke vzniku tvarů reliéfu, se zabývá dynamická geomorfologie. Evoluční geomorfologie zahrnuje do obrazu vývoje zemského povrchu všechny faktory, které na něj působí, ale i jejich vzájemné působení. Navíc kromě zemského povrchu zkoumá i povrch vesmírných těles. Evoluční geomorfologie pomáhá pochopit vývoj krajiny a odhaluje minulost krajiny v geologické historii.

Poznámka. Geomorfologii můžeme rozdělit na obecnou, jež se zabývá obecnými zákonitostmi vývoje reliéfu, a regionální.

Zakladateli české geomorfologie jsou Jiří V. Daneš, jenž zavedl do českých zemí myšlenky Davisovy školy, a rytíř Cyril Purkyně, ředitel Geologického ústavu ČSR. Učebnice Radima Kettnera Všeobecná geologie sloužila i jako učebnice geomorfologie. V českých zemích existovaly dvě geomorfologické školy, a to pražská vedená prof. Danešem, a škola brněnská.

SCHEMATICKÁ (OBECNÁ) GEOMORFOLOGIE

Reliéf (georeliéf) je svrchní plocha zemské kůry, resp. povrch litosféry. Základními částmi reliéfu jsou tvary, jež vznikají při reliéfotvorných procesech prostřednictvím různých geomorfologických činitelů. Monogenetické tvary vznikly činností pouze jednoho činitele, tvary polygenetické podílem činností dvou a více činitelů. Reliéf je výsledkem geografických aktivit a jejich spolupráce. Geomorfologie studuje georeliéf jako jednu ze složek (geosfér) krajinné sféry (spolu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou, pedosférou, biogeosférou a socioekonomickou sférou).

Vývoj reliéfu může probíhat evolučním způsobem, který je pomalý vzhledem k životu člověka, ale lze jej zjistit, nebo naopak prostřednictvím náhlé změny jako např. vertikální tektonický výzdvih kry, vulkanismus, skalní řícení, sesouvání, bahnotok (mudflow) aj. Při vývoji se uplatňují dvě základní skupiny geomorfologických procesů a činitelů:

  • endogenní procesy mají původ a energetickou dotaci v zemském nitru, kdy je jejich aktivita vyvolána nukleární energií Země - diastrofismus (orogeneze, epeirogeneze), vulkanismus, zemětřesení (průvodní jev jak diastrofismu, tak vulkanismu).
  • exogenní procesy vycházejí energeticky ze slunečního záření, působí zde i energie zemské gravitace, rotace, energie přitažlivosti Měsíce a Slunce. Exogenní procesy rozdělujeme na fluviální (činnost tekoucích vod vodních toků), marinní a limnické, glaciální, eolické, kryogenní (mrazové), nivační (procesy související se sněhem), biogenní a antropogenní.

Poznámka. Geomorfologické procesy studuje dynamická geomorfologie.

Mezi reliéfotvorné procesy a vlivy mimozemské (kosmické) patří impakty kosmických těles (např. kráter Diablo v Arizoně či kráter Ries v Bavorsku). Těmito procesy vzniklé tvary v období čtvrtohor a pliocénu zveme astroblémy. Při impaktu kosmického tělesa dojde k obrovské teplotě a “vystříknutí” části roztavené horniny do okolí.

Ačkoli endogenní a exogenní procesy spolupracují a utváří zemský povrch, jsou mezi nimi velké rozdíly. Endogenní procesy tvoří primární nerovnosti zemského povrchu, tj. nerovnosti velkých rozměrů, a to jak elevace, tak deprese. Endogenní procesy se projevují občasně v období zvýšené aktivity. Vnitřní síly nepůsobí všude na zemském povrchu, ale v určitých zónách. Podílejí se významně na vývoji velkých celků zemského povrchu (morfostruktur).

Vnější procesy jsou závislé na energii zvnějšku. Zarovnávají, snižují a vyplňují primární nerovnosti vzniklé vnitřními procesy. Vnější procesy působí nepřetržitě, ale s různou intenzitou. Působí prakticky všude na zemském povrchu, ale ne všechny zároveň. Jsou závislé na vnějších podmínkách a podléhají zákonům geografické zonálnosti. V závislosti na zeměpisné šírce a nadmořské výšce se mění působící činitelé. Vnější procesy vytváří tvary detailní deformace - morfoskulptury.

Oba procesy působí stále na zemský povrch, spolupracují na vzniku reliéfu, avšak působí proti sobě. Výsledkem jejich působení je reliéf. Ten existuje jak na souši, tak na dně oceánu. Reliéf souše je mnohem pestřejší, než reliéf oceánského dna.

Základními geomorfologickými jednotkami jsou tvary (resp. formy), jež se navzájem liší několika charakteristikami:

1.      genezí - podle toho, který činitel geomorfologický tvar vytvořil (voda vytváří tvary fluviální, vítr eolické apod.);

2.      stářím - jedná-li se o tvary posledního vývojového stádia nebo tvary z předchozího vývojového období; stáří může být buďto současné (recentní) nebo ostatní tvary jsou starší a jsou souhrnně nazývány fosilní; pro vlastní určení stáří se používají různé metody (určení relativního ×  chronometrického stáří);

3.      velikostí - rozlišujeme nanoformy, mikroformy, mezoformy, makroformy

4.      morfometrickými vlastnostmi jako např. modelací, nadmořskou výškou, délkou, sklonitostí povrchu apod.

 

GEOMORFOLOGICKÁ HODNOTA HORNIN

Reakce na změny teploty a tlaku jsou podle druhu hornin a jejich zvětralin různé. Geomorfologická hodnota je veličinou velmi proměnlivou, závislou na vlastnostech podmínek výskytu dané horniny. Např. v našich zeměpisných šírkách má granit (žula) dosti velkou geomorfologickou hodnotu, naopak v tropech se rozpadá a rozkládá do velkých hloubek. Z toho vyplývá, mluvíme-li o geomorfologické hodnotě, musíme mít na mysli určitou oblast.

Geomorfologickou hodnotu podmiňuje:

  • složení minerálů (hlavně obsah křemene),
  • jedná-li se o horniny monominerální nebo polyminerální,
  • velikost zrn (krystalů), ze kterých je hornina tvořena - drobnozrnné horniny mají větší hodnotu než horniny hrubozrnné;
  • struktura horniny (masivnost, pórovitost, rozpukání, kliváž),
  • tepelná vodivost,
  • propustnost pro vodu,
  • rozpustnost.

Podle geomorfologické hodnoty dělíme horniny na hodně odolné, z nichž lze vyčlenit ještě horniny extrémně odolné, dále na středně odolné a málo odolné.

Do extrémně odolných hornin můžeme zahrnout horniny s vysokým obsahem křemene (SiO2). Takovéto horniny v našich podmínkách velmi obtížně zvětrávají a dochází maximálně k jejich rozpadu na menší části. Jedná se o horniny s malým rozšířením a tvoří převážně čočky nebo vložky v ostatních horninách, což má v peneplénu za následek vytváření suků. Do extrémně odolných hornin patří např. žilný křemen (čistý SiO2), buližník (lydit), křemence sedimentárního i metamorfního původu, obsidián (vulkanické sklo) aj.

O něco méně odolné než extrémně odolné horniny jsou velmi odolné horniny, které budují rozsáhlá území a vytvářejí v krajině elevace. Sem patří např. křemičité nebo železité slepence, krystalické vápence a dolomity, třetihorní vulkanity (čediče, znělce), granity, granodiority, granulity, migmatity, ortoruly, křemenné porfyry aj.

Středně odolné horniny tvoří velká, velice rozsáhlá území. Středně odolné horniny zvětrávají snadněji a do větších hloubek než horniny uvedené výše. Díky zvětrávání vytváří pahorkatý reliéf. Hlavními reprezentanty těchto hornin jsou většina pararul, fylity, svory, arkózy, tufity, pískovce aj.

Poznámka k pískovcům. Odolnost pískovců se liší v závislosti na tmelu. Je-li tmel jílovitý, pískovce se snadno rozpadají, naopak je-li tmel křemitý, pískovce jsou tvrdé jak křemence. Pískovce zařazujeme do středně odolných hornin proto, že na kraji pískovcových pánví vznikají díky průsaku vody, tj. nedostatku ronu, vyčnívající skalní města.

Málo odolné horniny vytváří velké plochy reliéfu, jež má plochý, málo zvlněný ráz. Tyto horniny budují povrch nižších poloh. Jsou-li zde zastoupeny horniny výše uvedené, vznikají v krajině elevace. Do málo odolných hornin patří jílovité břidlice, droby, slíny, jílovce, prachovce aj.

Nejméně odolné horniny vytvářejí v terénu deprese nebo tvoří výplň těchto depresí. Tyto horniny jsou snášeny z vyšších do nižších poloh. Mezi nejméně odolné horniny patří šterkopísky, málo ulehnuté písky, spraše, eolické a fluviální sedimenty, svahové sedimenty (deluvia), vulkanické tufy aj.

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.