ÚVOD DO SOCIÁLNÍ GEOGRAFIE EVROPY

VÝVOJ EVROPSKÉ INTEGRACE

Evropská unie je nejpokročilejší integrační proces národních států na světě.

Stupně evropské integrace

1.      pásmo volného obchodu (nejnižší stupeň integrace, jsou odstraněna cla),

2.      celní unie (pásmo volného obchodu a jednotný postup proti nečlenům),

3.      společný trh (celní unie a čtyři základní svobody - volný pohyb zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu),

4.      měnová unie,

5.      politická unie.

V současnosti je Evropská unie na čtvrtém stupni integrace.

Historie Evropské unie

Panevropské hnutí se projevovalo již v meziválečné Evropě (Briandovo memorandum o Panevropě v letech 1929 a 1930), avšak k nastartování integračního procesu nebyly vhodné podmínky.

K nastartování procesu evropské integrace došlo po druhé světové válce díky

·        změněné geopolitické situaci (soupeření USA a SSSR) a snaze vytvořit “hráz proti rozpínání komunismu”,

·        vojenské a ekonomické závislosti Evropy na USA,

·        reflexi zkušeností s meziválečným uspořádáním (snaha zabránit opětovné krizi v Německu a neprovádět jeho blokádu jako po první světové válce).

Namísto radikální Churchillovy vize Spojených států evropských byla nastoupena cesta postupné integrace jednotlivých sektorů, tj. místo politického přístupu byl zvolen ekonomický přístup k integraci. Hlavním cílem evropské integrace byly mír a politická stabilita v Evropě.

Na počátku evropské integrace stály od roku 1948 celní unie Benelux, od roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (neboli Montánní unie, obava Francie z průmyslového potenciálu Německa, který by mohl být znovu zneužit ke zbrojení, a proto snaha o koordinaci národních politik ve vybraných oblastech těžkého průmyslu; založením Montánní unie Německo získalo politickou rehabilitaci a Francie dohled nad německým průmyslem; kromě Německa a Francie členy i země Beneluxu a Itálie).

Roku 1957 na základě Římských smluv založeny Evropské hospodářské společenství (neboli Společný trh), jehož cílem byla spolupráce i v jiných oblastech, zajištění míru, ekonomické stability a hospodářského růstu, a Evropské společenství pro atomovou energii (neboli Euratom), jež mělo podporovat mírový atomový výzkum a kontrolovat bezpečnost jaderných zařízení.

Roku 1967 došlo ke spojení Montánní unie, Společného trhu a Euratomu do Evropských společenství se společnými orgány (Komise Evropských společenství, Evropský parlament, Rada ministrů, Soudní dvůr).

Roku 1968 byla vytvořena celní unie. V roce 1973 byly do Evropských společenství přijaty Spojené království, Irsko a Dánsko. Roku 1974 byla vytvořena Evropská rada, nejvyšší politický orgán složený z hlav členských států a předsedy Komise. Roku 1978 byla uzavřena dohoda o Evropském měnovém systému a vytvořena jednotná zúčtovací měnová jednotka pro bezhotovostní platební styk ECU; platila až do roku 1999, kdy ji vystřídalo euro.

Roku 1981 přistoupilo k Evropským společenstvím Řecko a roku 1986 Španelsko a Portugalsko. Roku 1987 byl podepsán Jednotný evropský akt neboli smlouva o vytvoření jednotného vnitřního trhu a uplatnění čtyřech základních svobod volného pohybu do roku 1993.

V letech 1991 až 1993 probíhala maastrichtská jednání a roku 1992 (s platností od roku 1993) byla podepsána Smlouva o Evropské unii, díky níž se Evropská společenství přeměnila v Evropskou unii. Hlavními body smlouvy byly vytvoření měnové unie a zavedení jednotné evropské měny do roku 1999 a definování tří základních pilířů Evropské unie.

Maastrichtské konvergenční ukazatele pro vstup do Hospodářské a měnové  unie (EMU)

·        průměrná míra inflace nesmí být o více než 1,5 % vyšší, než průměr tří států HMU s nejnižší inflací,

·        úroková sazba nesmí být o více než 2 % vyšší než průměr tří států HMU s nejnižší úrokovou sazbou,

·        roční deficit veřejných rozpočtů musí být nižší než 3 % HDP,

·        veřejný dluh nesmí činit více jak 60 % HDP,

·        měnová stabilita - pro českou korunu platí omezený pohyb kurzu v intervalu  ± 2,25 % od zvoleného pásma.

Roku 1993 na zasedání Evropské rady v Kodani byla schválena kodaňská kritéria pro vstup do Evropské unie. Politickými kritérii jsou demokratický a právní stát, ochrana lidských práv a práv menšin (musí být v souladu s Chartou základních práv EU); ekonomickými kritérii jsou fungující tržní ekonomika, schopnost čelit konkurenčním tlakům a silám uvnitř EU a schopnost převzít závazky spjaté se vstupem do EU (např. sladění s evropskou legislativou).

Roku 1995 se Evropská unie rozšířila o Rakousko, Švédsko a Finsko. Roku 1995 vstoupily v platnost schengenské dohody o volném pohybu osob mezi signatářskými zeměmi, umožňující bezvízový a bezcelní pohyb občanů těchto zemí. Zároveň však zpřísňují pravidla pro vstup z nečlenských zemí.

Roku 1997 podepsána Amsterdamská smlouva (platná od roku 1999), která byla zaměřena na změnu procedur uvnitř evropských institucí (např. změna kvót při většinovém hlasování).

Roku 1999 vznikla evropská Hospodářská a měnová unie a bylo zavedeno euro pro bezhotovostní platební styk. Roku 2002 bylo zavedeno euro i pro hotovostní platební styk, přičemž do března 2002 fungovalo spolu s národními měnami.

Roku 2004 došlo k největšímu rozšíření Evropské unie, členy se stalo 10 zemí střední a východní Evropy a Kypr a Malta. V roce 2005 byly zahájeny přístupové rozhovory s Chorvatskem a Tureckem. Na rok 2007 se očekává přistoupení Bulharska a Rumunska.

S Evropskou unií je spjata soustava NUTS, neboli soustava územních statistických jednotek, jež je vytvořena zejména pro

·        potřeby sběru, rozvoje a harmonizace regionální statistiky v rámci Evropské unie,

·        sociálně ekonomické analýzy a statistické srovnávání vývoje ekonomické výkonnosti (resp. zaostalosti),

·        realizaci regionální politiky Evropské unie.

Vzhledem k nesrovnalosti jednotek administrativního členění jednotlivých členských zemí existuje snaha uzpůsobit velikost statistických jednotek potřebám příslušných orgánů. Toto se realizuje v případě nových členských zemí, ale u většiny starých členů přetrvává členění historické, které se mění ve prospěch zmíněné srovnatelnosti jen výjimečně.

Doporučovaná velikost jednotek NUTS

Poznámky.

Skutečnost je ale poněkud odlišná. Např. jednotky NUTS 1 mají průměrnou velikost cca 4,5 mil. obyvatel, ale např. německé Severní Porýní - Vestfálsko s 18 mil. obyvateli × Lucembursko se 445 000 obyvateli. Značně se svou velikostí liší i jednotky NUTS 2, což jsou základní územní jednotky pro regionální politiku, např. Île-de-France s 11 mil. obyvateli × Alandy s 26 000 obyvateli nebo Valle d‘Aosta se 120 000 obyvateli. NUTS 3 odpovídají ve většině zemí jejich správním jednotkám (např. v České republice 14 krajům).

Jednotky NUTS nejsou přirozenými regiony, jde o umělé územní celky. Přirozený region je totiž vztahově uzavřený prostor (např. podle denní dojížďky do zaměstnání).

V některých případech jsou regiony NUTS pouze jádry regionů (např. na úrovni NUTS 2 Praha, Brusel, Vnitřní Londýn apod.). NUTS nelze jednoduše srovnávat, např. v rámci NUTS 2 je pozice Prahy nadhodnocena díky statistickému efektu, protože dochází ke srovnávání regionálního jádra s regionem. Podobně je tomu v České republice i při srovnávání  NUTS 3.

EVROPSKÉ OBYVATELSTVO

Evropa má cca 730 milionů obyvatel, tj. žije v ní 12 % světové populace. Podíl Evropy na světové populaci se však dlouhodobě snižuje (roku 1950 činil 22 %, tj. za 50 let poklesl podíl Evropy na světové populaci o 10 %). V Evropě je totiž dokončen proces demografické revoluce.

Ačkoli klesá podíl Evropy na světové populaci, tak absolutní počet obyvatel roste (tempo růstu počtu obyvatelstva se však neustále snižuje).

V posledním desetiletí se zvyšoval i počet obyvatel evropské pětadvacítky (roku 1995 446 mil., roku 2005 460 mil.). V polovině 20. let 21. století by se ale měl vzestupný trend otočit (roku 2050 bude mít pětadvacítka 445 mil. obyvatel).

Co se týče přírůstku obyvatelstva, je zde zásadní rozdíl mezi západní Evropou a státy bývalého socialistického bloku. Zatímco všechny vyspělé státy Evropy byly v posledním desetiletí populačně ziskové, z postkomunistických zemí zaznamenaly přírůstek obyvatel (avšak malý) jen Slovensko a Slovinsko.

Celkově nejvyššího přírůstku obyvatel dosahují velmi malé státy (Kypr, Malta, Lucembursko, Island) a Irsko (během 15 let zaznamenalo naprostou změnu vývoje populace, vysoký růst populace je způsoben jak přirozeným přírůstkem, tak i migrací). Z velkých států dosáhlo největšího celkového přírůstku obyvatel Španelsko (7,5 %), přičemž hlavním zdrojem růstu je imigrace, jež prudce vzrostla v posledních pěti letech. Naopak nejmenšího celkového přírůstku z rozvinutých evropských zemí dosahují Německo a Itálie (oba státy dosahují růstu pouze tím, že čistá migrace převyšuje přirozenou měnu).

Přirozená měna obyvatelstva

Většina rozvinutých evropských zemí dosahuje přírůstku obyvatelstva přirozenou měnou (natalita převyšuje mortalitu). To však neplatí v Německu a Itálii.

V Itálii trvá přirozený úbytek již dvě desetiletí, avšak v rámci Itálie existují rozdíly:

·        sever, který je depopulační a vykazuje největší úbytky (Ligurie až 7 ‰ a vymírá již 40 let, Friuli - Venezia Giulia, Emilia - Romagna, Toskánsko kolem 3 až 4 ‰); výjimkou je Bolzano (Jižní Tyrolsko), kde dochází trvale k přirozenému přírůstku (2 až 3 ‰); v některých oblastech severu dochází k přírůstku obyvatelstva jen díky migraci (Lombardie).

·        střed (Lazio, Abruzzo, Molise), kde dochází ke stagnaci,

·        jih, který je populačně vitální a vykazuje přirozený přírůstek (např. Kampánie 3 až 4 ‰).

V Německu je velký rozdíl mezi starými a novými spolkovými zeměmi. Ve starých zemích donedávna panoval rozdíl mezi úbytkovým severem a populačně vitálnějším jihem, avšak dnes je populační úbytek ve všech regionech (výjimkami jsou jen vládní kraje Stuttgart a Tübingen v Bádensku -Württembersku; na přelomu století bylo populačně ziskové ještě Horní Bavorsko). Největší přirozený úbytek vykazují staré průmyslové oblasti (např. Porúří).

Nové země zaznamenávají tragický populační vývoj, mají nejnižší hodnoty plodnosti na světě (pouze 0,8 dítěte na ženu v reprodukčním věku). Na počátku 90. let 20. století přirozený úbytek dosahoval až 8 ‰. V současnosti jsou nejvíce ztrátové vládní kraje Chemnitz a Dessau (5 ‰).

V ostatních zemích dochází k přirozenému přírůstku obyvatel, ale některé státy také prošly (případně ještě procházejí) obdobím úbytku (Švédsko, Rakousko, Řecko).

Celková měna obyvatelstva

Uvnitř jednotlivých zemí existují podstatné regionální rozdíly z hlediska přirozené i celkové měny obyvatelstva. Obecně platí, že největší celkový úbytek zaznamenávají venkovské periferní regiony a strukturálně postižené oblasti. Naopak největší přírůstek zaznamenávají dynamicky se rozvíjející regiony s atraktivním přírodním prostředím. Výrazným činitelem je vnitrostátní migrace, kdy zejména mladší skupiny obyvatel opouštějí zaostávající regiony, které tak ztrácejí reprodukční potenciál.

Úhrnná plodnost

Úhrnná plodnost nedosahuje hodnoty prosté reprodukce (ta je 2,1 dítěte). V delším horizontu lze tedy očekávat tendenci k přirozenému úbytku obyvatelstva.

Stárnutí populace

Jedná se o postupný proces, který postihuje (resp. bude postihovat) všechny státy v Evropě.

Kombinace stárnutí populace a výhledu na přirozený úbytek obyvatelstva představuje jeden z klíčových socioekonomických problémů, který může zásadně ovlivnit ekonomický (posléze sociální a politický) rozvoj v Evropě. Zejména skrývá potenciál rozvrácení dosavadních systémů veřejné sociální ochrany (především důchodového systému). Většina rozvinutých států proto přijímá promigrační opatření, zejména zaměřují pozornost na příchod vzdělaných cizinců. Podle demografů však migrace nemůže zastavit problém stárnutí a odvrátit s ním spojená rizika.

Imigrace

Rozvinuté státy představují ekonomicky nejúspěšnější země světa. Příkladem významu ekonomického rozvoje na migraci je Irsko, kde panuje politická stabilita a demokracie.

Vzhledem k demografickému vývoji Evropy státy postupně přijímají proimigrační opatření, přičemž v rámci nich mají významnou úlohu opatření na přitáhnutí vysoce kvalifikované pracovní síly. Z hlediska zdrojové oblasti migrantů hraje významnou roli jazyk zdrojové země (např. pro Španelsko je zdrojem imigrantů Latinská Amerika nebo pro Portugalsko Brazílie).