Zemepis.com> Geografie ČR> Sociální geogr. ČR> Vývoj osídlení v ČR

VÝVOJ OSÍDLENÍ

Současný stav osídlení je výsledkem dlouhodobého vývoje (působení faktorů po dobu století až tisíciletí). Např. horizontální systém rozložení měst v českých zemích byl započat ve 13. a 14. století a od té doby se neměnil.

Sídla vznikají a rozvíjejí se za určitých podmínek (impaktů), jež se mění. I přesto sídla přetrvávají, avšak musí se transformovat. Příkladem mohou být středověká horní města, kdy se po vytěžení suroviny snížil význam města, ale díky vybudované infrastruktuře a určité vrstvě obyvatel město zůstalo se svým vlivem zachováno.

Ke studiu osídlení je nutné díky inercii v sídelním systému použít historického přístupu.

Vývoj sídelního systému

S neolitickou revolucí je spjata tzv. první urbánní revoluce, kdy v souvislosti s usazením kočovné společnosti vznikla první sídla. Ta byla zpočátku izolovaná a měla vztah jen k malému zázemí, které lidem ve městě zabezpečovalo obživu. Meziměstský vztah byl ojedinělý.

Po další tisíciletí docházelo k propojování měst a vzniku vztahů mezi nimi. Příčinou propojování bylo zvyšování počtu funkcí v sídlech a z toho plynoucí nutnost prostorové dělby práce. Začalo tedy docházet ke specializaci sídel a růstu potřeby vzájemných vztahů, které rozlišujeme na kooperační a konkurenční (ve smyslu ekonomickém i politickém). Došlo tedy k posunu od izolovaných sídel k propojenému systému, přičemž vývoj směřuje k prohlubování vertikální strukturace měst.

Struktura sídelního systému je horizontální (tj. poloha) a vertikální (tj. hierarchie).

Funkční specializace sídel

Funkce sídel jsou

• městoobslužné, tj. zabezpečující obyvatelstvo vlastního sídla,
• městotvorné, tj. ta část funkcí, jež přesahuje rámec obyvatelstva vlastního sídla a slouží i obyvatelům jiných sídel (výsledky funkcí sídla jsou distribuovány do dalších sídel nebo se pro tyto funkce dojíždí z okolí sídla).

Hlavními funkcemi sídel jsou (resp. byly) obytná, obranná, obchodní, obslužná, výrobní (řemeslná, manufakturní, tovární), správní a vzdělávací.

Základní diferenciace sídelního systému tkví v rozdílu mezi městským a venkovským sídlem, který lze určit z hlediska ekonomických činností (vesnice mají zemědělskou funkci, města nezemědělskou funkci) a faktu, že města jsou centrem obchodu a administrativních a kulturně-vzdělávacích funkcí.

VZNIK A VÝVOJ MĚST

První města se ve světě objevovala přibližně kolem roku 5 500 př. Kr., a to nejprve v Mezopotámii, údolí Nilu, Indu a Žluté řeky. Bylo zde několik organizačních faktorů (včetně obchodních, náboženských a politických), které měly za následek formování raných měst. Jsou dokumentovány poměrně velké aglomerace existující v období mezi roky 400 př. Kr. a 100 po Kr. - Babylon (250 000 obyv.), Patna (350 000 obyv.) a Řím (650 000 obyvatel).

Počet měst se zvýšil během středověku, ačkoli města zůstávala malá. Obyvatelstvo obecně zůstávalo rurální a bylo naprosto spjato se zemědělstvím. Až do roku 1850 tvořili lidé žijící městech 5 až 7 % populace (v severní Itálii např. 17 %, v Anglii 13 až 17 %). Většina dnešních metropolí měla ve středověku pouze cca 10 000 obyvatel.

Změnou ve vývoji měst bylo industriální období od 19. do 20. století. Došlo k prudkému nárůstu počtu sídel, která lze považovat za městská, a městského obyvatelstva. Jednotlivé souvislosti industriální, urbánní a demografické revoluce jdou vzájemně ruku v ruce a všechny na sebe vzájemně působí.

V protoindustriálním období (konec 16. stol. až konec 18. stol.) se začaly objevovat manufaktury a města, v nichž byly manufaktury lokalizovány, se začala rozvíjet. V pozdějších obdobích se pak přešlo z manufaktur na tovární výrobu.

Během první fáze průmyslové revoluce (v Evropě založena na textilním průmyslu) je urbanizace vyvolána přebytkem pracovní síly v zemědělských oblastech a rozvojem průmyslu ve městech. Velkovýroba a technologické změny potřebují fyzickou koncentraci pracovních sil. To podněcuje postupně přesun obyvatelstva z venkova do měst (ze sektoru zemědělství do průmyslu). Obyvatelstvo se usazuje především v centrálních oblastech měst, poblíž průmyslových závodů, což je podmíněno prozatím nízkou dopravní mobilitou lidí odkázaných většinou na pěší docházku do zaměstnání. V prostorovém průmětu vede tento proces ke koncentraci obyvatelstva a k expanzi průmyslových a obytných částí města.

V dalším vývoji dochází k nebývalému územnímu rozvoji města formou výstavby nových průmyslových a obytných čtvrtí a zlepšuje se technická infrastruktura a především dopravní propojenost centra a předměstí. K tomu slouží především kolejová doprava. Do města přicházejí další generace přistěhovalců a v centrálních částech měst se tvoří příjmové zóny s často velmi špatnými životními podmínkami. Životní úroven první generace přistěhovalců se postupně vylepšuje především díky vyšším příjmům, dostupnosti vzdělání a zvyšování kvalifikace. Dochází k postupnému stěhování původního obyvatelstva do oblastí s lepším bydlením (většinou směrem k okraji města) a jeho nahrazování novými přistěhovalci s nižším sociálním statusem. V nejprůmyslovějších oblastech města narůstají slumy.

Reálný průměrný věk zemřelých roku 1842 v Anglii

V rámci první fáze průmyslové revoluce se průmysl nejprve vázal na zdroje energie, a to hlavně na vodu, tj. byl koncentrován na horních tocích řek. Později došlo ke koncentraci průmyslu při železnici a následnému vzniku liniového modelu rozvoje sídelního systému, neboť železnice zvýhodňovala území s určitými morfologickými poměry a způsobila koncentraci obyvatelstva a průmyslu do dopravně nejpříznivějších poloh (např. rozvoj Pardubic kontra úpadek nedaleké Chrudimi).

Řada feudálních měst se industrializaci bránila (vytvářela cechy, zdražovala pozemky) a díky tomu tak nedošlo ke koncentraci průmyslu do několika mála sídel, ale jeho rovnoměrnějšímu rozmístění.

Druhá fáze průmyslové revoluce je spjata s elektřinou, automobilem a telekomunikacemi. Začínají se projevovat kvalitativní změny především v oblasti bydlení a dopravy. Objevují se automobily a autobusy, budují se nové trasy veřejné dopravy (tramvaje), roste propojenost se zázemím města prostřednictvím železničních spojení. Následkem zlepšených dopravních možností dochází k přesunu obyvatelstva směrem na okraj města, za zdravějším bydlením (uplatňují se projekty zahradních měst). Průmyslová výroba se přesouvá do míst, kde nejsou továrny na obtíž a mají stále dobrou dopravní dostupnost. Dochází k oddělení bydliště a pracoviště a nárůstu dojížďky do zaměstnání. Formují se městské aglomerace často hvězdicového tvaru s obyvatelstvem koncentrovaným podél hlavních dopravních tahů v okolí města. Město se rozkládá na dosud nevídané rozloze. Obyvatelstvo socialistických zemí je v této fázi vývoje obvykle odkázáno na veřejnou dopravu, narozdíl od situace v západních zemích, kde se stále více prosazuje individuální automobilová doprava.

V první fázi průmyslové revoluce dominovaly převážně koncentrační prvky, v další fázi vývoje sídelního systému naopak prvky spíše dekoncentrační. K dekoncentračním tendencím dochází na nižších řádech, zatímco na řádech vyšších (makroregionálním, globálním), dochází k nárůstu významu sídel a koncentraci do rozhodujících světových urbánních prostorů.