EKONOMICKÁ REGIONÁLNÍ DIFERENCIACE EVROPY

Evropa je jednou ze tří hlavních jádrových oblastí ve světové ekonomice; je do ní koncentrována rozhodovací moc kapitálu.

Znásobíme-li počet obyvatel jejich koupěschopností, představuje evropská pětadvacítka největší jednotný trh ve světové ekonomice. Ekonomická velikost však nezávisí jen na počtu obyvatel, ale hlavně na jejich produktivitě (např. skoro pětimilionové Chorvatsko a ani ne půlmilionové Lucembursko mají stejnou výši HDP). Velká Evropská unie vytváří podnikatelské prostředí se sociálním faktorem bez ohledu na přání TNCs, kterým pak navíc může diktovat podmínky.

V rámci jádrových oblastí však v posledním období zaostává dynamika ekonomického růstu Evropy za Spojenými státy.

Z hlediska ekonomického vývoje je Evropa velmi heterogenní; stará patnáctka a nová desítka mají totiž rozdílný vývoj ekonomického růstu a navíc jsou zde velké rozdíly z hlediska dosažené úrovne HDP na obyvatele v paritě kupní síly (dále jen HDP PPS) Mezi státy mají nejvyšší HDP PPS na obyvatele Lucembursko (226 % průměru EU), Irsko (137 % průměru EU) a Nizozemsko (124 %) a naopak nejnižší Lotyšsko (43 % průměru EU) Mezi regiony NUTS 2 má nejvyšší HDP PPS na obyvatele Vnitřní Londýn (315 % průměru EU), avšak pro srovnání je lepší region Bolzano (160 % průměru EU), a nejnižší Lublinské vojvodství (32 % průměru EU).

V poslední době zažila Evropa dvě ekonomické recese, první začátkem 90. let 20. století a druhou začátkem prvního decennia 21. století.

Pro vyspělé země je charakteristická snaha standardizovaných výrob utéci do zahraničí, kde nejsou tolik přísné pracovní právo, ekologické standardy aj.

V současnosti nejmenší ekonomický růst vykazují tři ze čtyř hlavních evropských ekonomik (Německo, Francie a Itálie). Naproti tomu Spojené království během posledních patnácti let stabilně roste, a to díky úspěšným strukturálním reformám v 80. letech 20. století. Zpomalený růst v souvislosti se světovou ekonomickou krizí mají i menší státy Unie (výzvy globalizace).

Naopak kohezní země mají nadprůměrný růst a konvergují k průměru Evropské unie; mezi kohezními zeměmi jsou však značné rozdíly - rostoucí Španělsko a Řecko × stagnující Portugalsko. Bezprecedentní je růst Irska, které má po Lucembursku druhou nejvyšší ekonomickou úroven z Evropské unie. Je to způsobeno vsazením Irska na R & D, schopností Irů hovořit anglicky, podporou Irska od amerických Irů, nízkým zdaněním a vstupem Irska do Evropské unie (zdroje EU umožnily Irsku financovat politiku rozvoje lidských zdrojů a doplnit infrastrukturu).

Za poslední desetiletí desítka nováčků vykazuje jako celek dvojnásobný ekonomický růst oproti staré evropské patnáctce. Mezi nováčky jsou ale významné rozdíly; nejvyšší dynamiku růstu mají pobaltské země, které měly nejnižší výchozí úroveň. Navíc díky pozdější nezávislosti Pobaltí i později nastartovalo ekonomiku, která je dnes orientována na skandinávské země a soustřeďuje se na rozvoj R & D, human capital a knowledge industries. Hlavním tahounem rozvoje Pobaltí je Estonsko.

Rozdílná dynamika vývoje je i mezi zeměmi Visegrádu, a to díky rozdílnému rozfázování přechodu ekonomik k tržní ekonomice.

Strategie ekonomické transformace v zemích Visegrádu

S transformací zemí Visegrádu jsou spjaty zahraniční investice, jejichž efektem byly příliv know-how (technického i organizačního) a technologií a možnost přístupu na zahraniční trhy. Země Visegrádu se přiblížily zemím evropského jádra; země jádra se staly odbytištěm visegrádských výrobků.

Kandidátské země jihovýchodní Evropy (Rumunsko a Bulharsko) jsou ovlivněny politickou nestabilitou regionu a svou periferialitou, kdy jednak byly odděleny oblastí válek a nestability a jednak jim chybí infrastrukturální propojení ze Západem, z čehož vyplývá nemožnost investic a většího zahraničního obchodu. Navíc tyto země pozdě zahájily skutečnou transformaci a podstatně zaostávají i za desítkou nováčků (rumunský HDP PPS na obyvatele 32 % průměru EU a bulharský 31 %, proti tomu Lotyšsko, nejchudší země EU, dosahuje 43 % průměru EU).  Určitého rozvoje tyto státy dosáhly v souvislosti se sliby vstupu do Evropské unie.

Ekonomický vývoj států bývalé Jugoslávie je poznamenán politickou nestabilitou. Výjimkou je Slovinsko s úspešnou ekonomikou, které je silně integrováno do evropských struktur. Tržní ekonomiku má také Chorvatsko. U ostatních postjugoslávských republik nelze hovořit o tržní ekonomice. V případě Bosny je černá ekonomika dokonce vyšší než ekonomika reálná.

Tržními ekonomikami nejsou ani postsovětské země (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko). Veřejný sektor a průmysl, s nímž je propojen, jsou největšími zaměstnavateli. Oproti jihovýchodní Evropě jsou ekonomiky více stabilizovány, avšak jsou vysoce provázány s Ruskem a jeho politickými zájmy.

Srbsko a Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Albánie, Moldavsko, Ukrajina a Bělorusko jsou ekonomickými periferiemi Evropy.

Nezaměstnanost

Vztah mezi ekonomickým růstem a nezaměstnaností je vyjádřen Okonovým vztahem, jenž praví, aby nedocházelo k růstu nezaměstnanosti, musí ekonomický růst dosahovat hodnot alespoň 2 až 3 %. Nezaměstnanost je tedy spjata s ekonomickým růstem a ne s vyspělostí.

Největší problémy s nezaměstnaností mají velké evropské ekonomiky (8 až 9,5 %), které mají potíže s hospodářským růstem. Uvnitř těchto ekonomik jsou v prostorovém rozložení nezaměstnanosti velké rozdíly.

V Německu jsou rozdíly mezi západní a východní částí země a v rámci západní části i rozdíly mezi severem a jihem.

V Itálii jsou rozdíly v nezaměstnanosti mezi severem, středem a jihem, přičemž na jihu dosahuje nezaměstnanosti na úrovni NUTS 3 až 30 %. Itálie se snaží snižovat nezaměstnanost nabíráním nových pracovníků do veřejného sektoru.

Francie má v regionálním rozložení nezaměstnanosti jen malé regionální disparity.

Naopak Spojené království, které 80. letech 20. století sužovala vysoká nezaměstnanost (9,5 %), zažilo v 90. letech 20. století její výrazný pokles (4,5 %), a to díky ekonomickému růstu po skončení strukturálních reforem. Vyšší nezaměstnanost vykazují strukturálně postižené tradiční průmyslové regiony a Londýn.

Ve starých kohezních zemích došlo v poslední době k výraznému snížení nezaměstnanosti. Výjimkou je Řecko, kde došlo k velkému růstu nezaměstnanosti (10,5 %) i přes hospodářský růst, a to díky tomu, že zde dochází k transformaci ze zemědělské na postindustriální zemi (nutnost rozvinout výrobní služby).

V nových členských zemích se očekává snížení nezaměstnanosti, ne ale regionálních rozdílů. Ekonomiku těchto zemí bude i nadále táhnout jen několik regionů.

Česká republika se vyznačuje pozdním nárůstem nezaměstnanosti a její současnou kulminací (cca 8,5 %) v důsledku zpoždění skutečné restrukturalizace ekonomiky. Naopak v Maďarsku došlo ke kulminaci nezaměstnanosti v polovině 90. let 20. století (10 %) a dnes dochází k jejímu snižování (6 %). Je to spjato s tím, že každá transformace vyžaduje určité uvolnění pracovní síly (proces kreativní destrukce).

Vysoká nezaměstnanost Polska (19 %) je spjata s uvolňováním pracovních sil ze zemědělství a restrukturalizací průmyslu. Vysokou míru nezaměstnanosti má i Slovensko (18 %). V těchto zemích jsou v rámci nezaměstnanosti velké disparity na úrovni regionů NUTS 3.

Pobaltské státy vykazovaly velmi vysokou nezaměstnanost (9 až 11 %), avšak posledních letech dochází k jejímu silnému poklesu, a to díky úspešné ekonomické transformaci, která je spojena se silným ekonomickým růstem.

Naopak v Rumunsku je v porovnání se státy, které jsou ekonomicky podstatně vyspělejší (Slovensko, Polsko), mnohem nižší míra nezaměstnanosti (7 %). Neprobíhá zde totiž adekvátní restrukturalizace, navíc zde dochází k přesunu pracovníků do zemědělství a snižování míry urbanizace.

Bulharsko vykazuje dlouhodobě vysokou nezaměstnanost, která má velké výkyvy. Skutečná míra nezaměstnanosti se pohybuje na úrovni Polska či Slovenska.

Státy s nízkou úrovní nezaměstnanosti, mají v jejím rámci velké regionální rozdíly, zatímco státy s vysokou úrovní nezaměstnanosti, mají v jejím rámci nízké regionální rozdíly.

Dlouhodobá nezaměstnanost je vyvolaná restrukturalizací a nebo nezapojením regionu do světové ekonomiky (obyvatelé regionu mají odlišnou kvalifikaci a dovednosti než požaduje světová ekonomika). Vysoká dlouhodobá nezaměstnanost je dána i přístupem a mentalitou místních obyvatel regionu (např. italský jih).

Míra zaměstnanosti udává podíl zaměstnaných lidí z populace 15 až 64 let. Zaměstnanost je ukazatelem ekonomického rozvoje, ale i náročnosti veřejné ekonomiky (peníze na sociální úcely). Čím je zaměstnanost vyšší, tím vyšší jsou zdroje na veřejnou politiku a nižší tlak na veřejné výdaje. Prudkým zvýšením zaměstnanosti lze vygenerovat dostatek zdrojů na reformu veřejné ekonomiky a nezasáhnout negativně obyvatelstvo.

Nejvyšší míry zaměstnanosti mají oblasti s hi-tech průmyslem a komerčními službami, neboť je zde nejvíce pracovních příležitostí. Nízkou míru zaměstnanosti naopak mají jižní země (ženy v domácnosti); kromě ekonomického aspektu lze v ukazateli zaměstnanosti vidět i odlišné hodnotové systémy. Pozoruhodná je méně jak 50% zaměstnanost žen v silně katolických regionech.

Evropská ekonomická produkce se koncentruje v oblasti vymezené městy Dublin - Řím - Mnichov - Hamburk. Tato oblast vytváří polovinu HDP evropské pětadvacítky a koncentruje se zde 75 % výdajů na R & D. Na tuto koncentraci ekonomické síly navazuje osa inovujících regionů Dublin - Londýn - Kodaň - Helsinky. V zemích mimo tyto hlavní ekonomické osy jsou hnacími regiony metropole.

Regionální rozdíly

Mezi státy i mezi jednotlivými regiony jsou velké rozdíly, a to díky koncentraci řídících funkcí do jader ekonomiky. Nejzaostalejší regiony pozvolna konvergují k evropskému průměru.

Rozvoj a konkurenceschopnost

V rámci rozvoje se lze setkat s termínem udržitelný rozvoj. Ten se skládá z rozvojů ekonomického, sociálního a environmentálního, přičemž rozvoj sociální a environmentální oblasti je závislý na rozvoji ekonomickém, neboť ten produkuje zdroje.

Co se týče konkurenceschopnosti, je nutné ji udržet na mezinárodních trzích, neboť neudrží-li země konkurenceschopnost, nemá zdroje na dosahování cílů sociálních a environmentálních.

Vysoký rozvoj a konkurenceschopnost mají jádrové oblasti, o něco menší konkurenceschopnost periferie jádra. Nejmenší konkurenceschopnost mají nováčci.

Konkurenceschopnosti lze dosáhnout dvěma strategiemi:

·        low-road, která je založena na cenové konkurenceschopnosti a produkci jednoduchých standardizovaných výrobků a služeb,

·        high-road, která je založena na neustálém procesu inovace, jenž se pak šíří celým regionem; high-road strategie je základem znalostní ekonomiky s R & D.

Výdaje na vědu a výzkum (R & D)

V rámci jádra jsou ve výdajích na R & D na prvním místě skandinávské země, které jsou symbolem vrcholu znalostní ekonomiky. Z hlediska podílu výdajů na R & D na HDP vede Švédsko (4 %), jehož výdaje jsou dvakrát vyšší než ve zbytku jádra. V kohezních zemích jsou výdaje na R & D mnohem nižší (0,5 až 0,8 %) a R & D se silně koncentruje pouze do metropolitních oblastí.

Samotné instituce R & D neznamenají přínos, je nutné jejich poznatky využít v podnikové sféře. S tím pak souvisí výdaje podnikatelského sektoru. Např. ve Francii je centrem R & D oblast Île de France a kolem ní se ve velmi širokém okolí nachází podniky hojně nakupující nové technologie.

Všeobecně se instituce R & D nachází v jádrech, neboť v nich sídlí také TNCs a instituce R & D jim musí být blízko. Toto je příčinou proč TNCs nevytváří nové instituce R & D v nových zemích Evropské unie.

S R & D souvisí zaměstnanost ve špickových technologických odvětvích, přičemž platí, čím vyšší stabilita místního pracovního trhu, tím větší chuť inovovat.

Klíčovou oblastí inovací je alpská zóna (Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Rhône-Alpes).

Nastoupil-li region high-road strategii, jsou nutné efektivní R & D spjaté s inovacemi a  vysokou vzdělaností a kvalifikací pracovní síly (schopnost pracovní síly být využita zaměstnavatelem mnoha způsoby, využívat nové technologie, zacházet s novými poznatky a vytvářet inovace).

Vzdělání

Na pracovním trhu rozvinutých ekonomik je nutné, aby mohla být udržena stávající životní úroven, přejít na knowledge industries. Díky tomu ale dochází k polarizaci společnosti na vysoce vzdělané na jedné straně a nekvalifikované na druhé straně. Nekvalifikovaní tak mohou pracovat jen v montážních dílnách, avšak ty odcházejí ze západu směrem na východ.

Nejvíce osob opouštějících brzy školu a nejvyšší podíl osob s nejnižším vzděláním je na jihu Evropy. Příčina je v mentalitě zdejších obyvatel, odlišných hodnotách (katolicismus) a postavení žen.

V Rumunsku a Bulharsku je vysoký podíl osob opouštějících brzy školu způsoben jejich sociální situací v rámci studia, kdy mladí lidé z chudých rodin nejsou schopni uhradit náklady na studium.

Nové technologie a knowledge industries vytváří nároky na kvalitní celoživotní vzdělávání, neboť lidé celoživotně se vzdělávající se lépe přizpůsobují strukturálním změnám. V severských zemích se až 40 % osob a ve Spojeném království asi 20 % osob ve věku 25 až 64 let celoživotně vzdělává. V desítce nováčků má vysoký podíl celoživotně se vzdělávajících Slovinsko (cca 10 %).

Co se týče podnikového vzdělávání, je mu s výjimkou České republiky věnována v nových zemích Evropské unie malá pozornost. Česká republika má totiž díky přílivu vyspělejších zahraničních investic pro něj lepší podmínky, navíc zahraniční investoři u nás prosazovali stejný systém rozvoje lidských zdrojů jako v zemích svého původu.

V rámci informační společnosti je důležité vzdělání obyvatel v informačních technologiích a jejich užití v podnikání.

Struktura zaměstnanosti

Struktura zaměstnanosti je výsledkem faktorů ekonomického rozvoje. Jádrové ekonomiky mají mnohem vyšší podíl terciéru na zaměstnanosti. Avšak terciér je značně heterogenní. Obecně se předpokládá, že čím je ekonomika úspešnejší, tím více lidí je zaměstnáno v terciéru. Ale např. v zaostalé jižní Itálii je mnohem více lidí zaměstnáno v terciéru než na vyspělém severu Itálie. Podobně vysoké podíly zaměstnanosti v terciéru vykazují i Algarve či Andalusie; je to díky tomu, že zde chybí knowledge industries a nová pracovní místa se vytváří rozšiřováním státních úradu, nemalou roli hraje i cestovní ruch. Klíčovým segmentem terciéru vyspělých regionů jsou ale komerční služby (např. finančnictví, marketing, poradenství, R & D, farmacie), které jsou vysoce rozvinuty. V jádrech jsou soustředěny řídící orgány podniků komerčních služeb; někdy dokonce komerční služby ovlivňují i sídelní systém. Motorem pro komerční služby je, že je na nich závislý hi-tech průmysl (testování, konstrukce), který se snaží být konkurenceschopný vůči Japonsku a Spojeným státům.

V deseti nových členských zemích Evropské unie jsou komerční služby koncentrovány pouze do jader.

Co se týče zaměstnanosti v průmyslu mají ji ze starých zemích Evropské unie nejvyšší Německo a Španelsko. Německo proto, že je i v podmínkách moderní ekonomiky průmyslovým gigantem; průmysl je zde generátorem progresivních služeb. Španelsko generuje průmysl z R & D, přičemž z něj budou v budoucnu generovány komerční služby. Tato skutečnost je způsobena tím, že Španelsko nemělo svoji průmyslovou základnu a začalo budovat průmysl až s pomocí Evropské unie na bázi R & D.

Hi-tech a medium-tech průmysl se koncentruje v jižním Německu a severní Itálii. Odtud pak dochází k jeho difusi do nejbližších regionů nových zemí Evropské unie. V rámci České republiky není v medium-tech průmyslu gradient, a to díky průmyslové tradici země; naopak v Maďarsku, Slovensku či Rumunsku, je tento gradient výrazný.

V oblasti zaměstnanosti v zemědělství, lesnictví a rybolovu nelze její vysoké podíly hodnotit pouze negativně. Např. vyspělý italský region Bolzano má zaměstnanost v zemědělství poměrně vysokou, a to díky tomu, že zaujímá vedoucí postavení v zemědělské R & D.

Pro zemědělské činnosti, které nevedou k extrémním ziskům (ovocnářství, vinařství), je typické v rámci určitých oblastí clusterování, což je intenzivní spolupráce mezi několika subjekty společného zájmu, které uskutečňují společný projekt a pro vzájemný prospěch si vyměňují informace a služby.

V Rumunsku, Bulharsku a Polsku je zemědělství sektor, který absorbuje nezaměstnané z průmyslu; hi-tech průmysl se v těchto zemích nevytváří a nemohou se zde vytvořit ani komerční služby.

Veřejné výdaje

S nástupem informační společnosti a knowledge industries dochází k útlumu státní starostlivosti a rozvoji nabídky možností, jak si může člověk pomoci sám. Důslednou reformu veřejných financí provedly např. skandinávské země. Naopak pokles veřejných výdajů v Itálii není způsoben reformou, takže veřejné výdaje fungují i nadále stejným způsobem (stejné vyplácení dávek apod.).