ALPINOTYPNÍ JIŽNÍ EVROPA Alpinotypní jižní Evropa vznikla alpínským vrásněním a sestává se kromě vlastních Alp i z na ně navazujících Karpat a horstev jižní Evropy (Pyrenejí, Apenin, horstev Balkánského poloostrova). Tato horstva přiléhají na paleozoické orogény, hlavně hercynskou střední Evropu. Pohoří jsou budována převážně druhohorními sedimenty, neboť byla vyvrásněna ze dna geosynklinály Tethys (jejím pozůstatkem jsou Středozemní a Černé moře), do které byl splavován materiál z okolních horstev, a třetihorními sedimenty. Typickými horninami jsou vápence, pískovce a slíny. Výjimkou jsou vložená starší horstva, která byla zvrásněna do třetihorních masivů a vyzdvižena (např. Meseta). Pohoří alpinotypní jižní Evropy mají příkrovovou stavbu a jsou nasunuta od severu k jihu (výjimkou je dinárský systém). Charakteristický je horský a velehorský reliéf a tektonicky vyvinuté předhorské nížiny a mezihorské deprese (např. Pádská nížina, pánev Ebra, Panonská pánev). Oblast je dodnes tektonicky neklidná, dochází k pomalým a dlouhodobým poklesům a zdvihům, ale i pohybům rychlejším (zemětřesení a vulkanismus). Po Islandu je tato část Evropy nejaktivnější. Geneze alpinotypní jižní Evropy
Základními orografickými jednotkami alpinotypní jižní Evropy jsou · alpský systém, · karpatsko-balkánský systém, · apeninský systém, · Betická kordillera (navazuje na ni africký Atlas), · pyrenejský systém, · Krymské hory (navazuje na ně Kavkaz).
ALPSKÁ OBLAST Alpy jsou nejvyšší pohoří Evropy a tvoří oblouk dlouhý 1 200 km. Největší šířky dosahuje alpský oblouk na zeměpisné délce města Verona (250 km) a nejmenší v masivu Mont Blanc (150 km). Geologie Alpy jsou mladé pásemné pohoří, přičemž podobnou stavbu jako ony mají i ostatní alpsko-karpatská horstva. Pro celé Alpy je příznačná zákonitost plošného rozložení hornin do litologických pásů, a to · krystalického, který vytváří jakousi osu a je vyvinut v celém rozsahu Alp; je budován krystalickými břidlicemi, ortorulami a žulami (zcela v něm chybí vulkanity) a jsou v něm nejvyšší a nejmasivnější velehornatiny s výrazně vyvinutým alpínským glaciálním reliéfem (nejvyšší části jsou zaledněny, pod sněžnou čarou se setkáme s kamennými moři a sutěmi), · vápencového, který přiléhá ke krystalickému pásu ze severu a jihu a jsou v něm nejrozšířenějšími horninami druhohorní vápence, jíly a dolomity; má složitou stavbu a velmi pestré tvary (skalnaté vápencové masivy s prudkými až svislými skalními stěnami, skalní hradby, ale i stolové hory a zarovnané povrchy), · flyšového a molasového, které jsou pokračováním vápencových pásů; ve flyši a molase převládají zaoblené tvary na nižších hřbetech, oddělené širokými údolími; na mnoha místech je flyšový a molasový pás zpestřen výskytem vápencových bradel. Takto uvedené litologické pásy jsou plně vyvinuty jen ve Východních Alpách, v Západních Alpách se zachovaly jen na vnější severní a západní části oblouku. Ve stavbě Alp rozlišujeme tři skupiny příkrovů: helvetské, které jsou rozšířeny ve francouzských Předalpách a v severní části švýcarských Alp; jsou složeny z mohutných souvrství druhohorních vápenců, penninské, které tvoří především italskou část Západních Alp a jižních švýcarských Alp; převládají v nich silně metamorfované horniny, zejména ruly a různé břidlice, austrijské, které budují Východní Alpy na území Rakouska a východě Švýcarska. Při severním úpatí Alp se prostírá až k hornímu toku Dunaje Alpské podhůří (tzv. alpská předhlubeň), jež bylo během třetihor mořským průlivem, který byl vyplněn nánosy ukládanými alpskými řekami z denudovaného pohoří (tzv. molasa). Koncem třetihor byly tyto sedimenty současně s celými Alpami vyzdviženy a místy zvrásněny, moře vymizelo. S vývojem Alp souvisí i pohoří Jura na švýcarsko-francouzském pomezí. Je tvořeno mocnými souvrstvími druhohorních sedimentů (hlavně vápenců), zvrásněných ve starších třetihorách v důsledku tlaku vycházejícího z Alp (nejsilněji zvrásněná je švýcarská část pohoří, směrem k severovýchodu intenzita zvrásnění klesá). Jedná se o strukturní reliéf antiklinálních hřbetů a synklinálních údolí, který je rozlámán příčnými zlomy a časté jsou zde inverze reliéfu (na místech antiklinály vzniká kotlina). Nezvrásněné předpolí pohoří je rozbito četnými zlomy a vytváří zkrasovělou tabuli, která je na severovýchodě velmi rozrušena a snesena. Pádská nížina se rozprostírá uvnitř alpského oblouku na jižním úpatí Alp; v pleistocénu byla ještě mořským zálivem a postupně zanášena nánosy řek, které naplavovaly materiál z Alp a Apenin. Na severním okraji nížiny nalezneme mohutné akumulace čelních morén, z nichž některé zahradily velká severoitalská jezera. Geomorfologie Pro současné Alpy jsou typická podélná říční údolí ve směru východ - západ, která vznikla od konce pliocénu při postupném vyzdvihování Alp prostřednictvím podélných puklin a zlomů. Podélná údolí se často rozšiřují v brázdy a pánve, zatímco příčná údolí jsou úzká a často se skalnatými soutěskami a propojená průsmyky. Ve čtvrtohorách vznikl velehorský alpský reliéf, na jehož vzniku se podílelo kromě vyzdvihování pohoří především čtvrtohorní zalednění. Ledovce pokryly téměř souvisle celé pohoří a vyplňovaly všechna alpská údolí; ledovce a štíty vyčnívaly v podobě nunataků. Ledovcové splazy zasahovaly daleko do předpolí hor, kde zanechaly mohutné morénové akumulace. Charakteristickými tvary jsou trogy (mají často stupňovité svahy a v podélném profilu stupně s vodopády), morény, drumliny, oblíky, glaciální jezera, visutá boční údolí, kary, ostré hřebeny a štíty. Ve vápencových územích severních a jižních pásem Východních Alp a vnějších pásem Západních Alp nalezneme mnoho krasových útvaru. Vývoj krasu je ovlivněn hlavně mrazovým zvětráváním. Velké krasové škrapové náhorní plošiny působí dojmem kamenitých pouští. Setkáme se zde i s ponornými toky a vyvěračkami. Jsou zde velké krápníkové i ledové jeskyně a nejhlubší propasti Evropy (např. Jean Bernard hluboká více jak 1 500 m v Savojských Alpách). Orografie Alpy rozdělujeme na Západní a Východní a hranice mezi nimi vede údolím Rýna od Bodamského jezera k průsmyku Spluga (Splügen) a dále k jezeru Como. 1. Západní Alpy Jsou užší a sevřenější, díky tomu však mají větší absolutní i relativní výšky, vyznačují se asymetrickou stavbou - chybí vnitřní vápencové pásmo. Vnitřní centrální krystalické pásmo. Jádry jeho masivů jsou krystalické horniny penninských příkrovů (ortoruly a krystalické břidlice), zcela chybí vulkanity. Patří sem tato pohoří:
Vnější centrální krystalické pásmo. Jádry jeho masivů jsou staré hercynské orogény, na které jsou nasunuty helvetské příkrovy. Hlavními pohořími jsou
Severní vápencové Západní Alpy. Jsou tvořeny převážně helvetskými příkrovy, jen místy se setkáme s příkrovy austrijskými, a jedná se o silně vyvrásněné obalové série jurských a křídových vápenců (místy slínovců). Vápencové pásmo je výrazněji nižší, neboť nebylo tolik vyzdviženo a navíc je oproti krystaliniku méně odolné vůči erozi. · Provensálské Alpy, · Nízké Dauphinské Alpy, · údolí řeky Isére, · Savojské Alpy, · Bernské Předalpy, · Švýcarská plošina s jezery Ženevským, Neuchâtelským a Bodamským, · Appenzellské Alpy, · Jura - středohory s prudce spadajícími svahy do Švýcarské plošiny a pozvolnějším spádem do Franche-Comté. 2. Východní Alpy Jsou výrazné a dlouhé; vyznačují se širokými a protaženými podélnými říčními údolími a geologicky symetrickou stavbou. Oproti Západním Alpám jsou širší. Centrální krystalické pásmo. Je tvořeno austrijskými příkrovy a konkrétně rulami, svory a žulami. · Rétské Alpy se skupinami Rätikon (2 965 m), Silvretta (3 399 m) a Bernina (4 049 m), · Ötztalské Alpy (3 768 m), · Stubaiské Alpy (3 507 m), · Brennerský průsmyk (1 372 m), · Zillertalské Alpy (3 509 m), · Vysoké Taury, které jsou zaledněny a dále se dělí na západní (Großvenediger 3 674 m), střední (Großglockner 3 797 m) a východní (Hochalmspitze 3 360 m), · Kitzbühelské Alpy, · Nízké Taury (Hochgolling 2 863 m), · Eisenerzské Alpy, · Steirische Randgebirge dělící se na středohorské Fischbašské Alpy a pohoří Gleinalpe. Severní vápencové Východní Alpy. Jsou pokračováním obalové série Západních Alp. Setkáme se zde se zkrasovělými triasovými vápenci (vápencové plošiny, jeskynní systémy). Od centrálního krystalického pásma jsou odděleny podélnými údolími řek Ill, Inn a Enže. Na západě dosahují až 3 000 m n. m. a pozvolna se snižují k východu. · Algavské Alpy, · Lechtalské (Lešské) Alpy (3 036 m), · Bavorské (Severotyrolské) Alpy s vrcholem Zugspitze (2 961 m) a masivy Wetterstein a Karwendel, · Salzburské vápencové Alpy s Berchtesgadenskými Alpami (vrchol Watzmann má nejvyšší kolmou stěnu) a masivem Dachstein (2 995 m), pod nímž se nachází Solná komora s 500 jezery (např. Mondsee, Traunsee, Hallstätter See) a krasovou jeskyní druhotně vyplněnou ledem Eisriesenwelt, · Štýrsko-dolnorakouské vápencové Alpy, · Dolnorakouské Předalpy, · Vídeňský les, · Švábsko-bavorské alpské předhůří Jižní vápencové Východní Alpy. Jsou tvořeny vápenci a dolomity, podél zlomů pronikají eruptivní horniny. K povrchu zde vystupuje i variský podklad. Pohoří, která jsou prostoupena menšími krystalickými masivy: · Bergamské Alpy, · Adamello - Presanella (3 556 m) - zaledněné · Brenta, · Ortler (3 899 m) - zaledněný. Vápencová pohoří: · Dolomity (3 342 m), · Benátské Předalpy, · Karnské Alpy (2 789 m), · Karavanky (2 339 m), · Julské Alpy (2 863 m). Podnebí Alpy tvoří klimatické rozhraní mezi vlivy oceánickými a kontinentálními a současně i mezi vlivy severskými (boreálními) a středomořskými. Dochází zde tedy k prolínání mírně teplého a vlhkého podnebí západní Evropy s podnebím chladným a vlhkým mírně studeným (boreálním); Alpy jsou však také oblastí horského a velehorského podnebí. Od obecných zákonitostí horského klimatu (ubývání teplot vzduchu a přibývání srážek s nadmořskou výškou) jsou zde značné místní odchylky závislé na expozici svahů, na směrech horských hřbetů a údolí, na kotlinové, svahové či vrcholové poloze apod. Značnou roli hraje úhel dopadu slunečních paprsků na zemský povrch, takže jsou zde velké rozdíly teplot na severních a jižních svazích. Absolutní teplotní minima (– 53 °C) byla naměřena v údolních polohách, a to díky častým teplotním inverzím. Celkově jsou jižní části Alp asi o 2 až 4 °C teplejší než části severní. Sněžná čára probíhá v severních Alpách ve výškách kolem 2 500 m n. m. a v jižních Alpách kolem 3 000 až 3 500 m n. m. K rychlým změnám teplot dochází při orografickém fénu; tento teplý padavý vítr proniká do mnoha alpských údolí a zvyšuje teploty jara i podzimu a prodlužuje tak teplé roční období. Lednové průměrné teploty jsou v Alpách vesměs záporné, ve vrcholových polohách se pohybují kolem – 10 až – 15 °C (kladné hodnoty vykazuje Pádská nížina s okolím velkých jezer, jižní svahy a pobřeží francouzských Západních Alp). Úzký pruh francouzského alpského pobřeží lze přiřadit k subtropickému etésiovému podnebí. Průměrné teploty vzduchu (ve °C)
Alpská oblast vykazuje značný přebytek vláhy, přičemž nejvíc jsou srážkami dotovány návětrné svahy Západních Alp (3 000 až 3 500 mm za rok). Směrem k východu a do nitra pohoří srážek ubývá (nejdeštivější místa Východních Alp - Karnské a Julské Alpy 2 500 až 3 000 mm). Díky silně členitému alpskému reliéfu jsou velké rozdíly v regionálním rozložení srážek - mezihorské kotliny v dešťovém stínu mají jen 500 až 700 mm srážek za rok a jsou relativně suché. Na Švýcarské plošině a Švábsko-bavorském alpském předhůří spadne 700 až 1 000 mm. Menší srážky nalezneme i ve výškách nad 2 000 m n. m., neboť horské hřebeny leží již nad hladinou intenzivní kondenzace. Srážkové maximum připadá většinou na letní měsíce, jen v Západních a jižních Alpách na období podzimní. Vodstvo Alpské řeky se vyznačují vysokou vodností, a to díky každoročnímu nadbytku vláhy a velkým zásobám vody ve sněhu a ledovcích. Alpy jsou významným hydrografickým uzlem, voda z nich odtéká do čtyř evropských moří - Severního (Rýn), Středozemního (Rhôna), Jaderského (Pád) a Černého (pravé přítoky Dunaje). Všechny alpské řeky jsou typickými horskými bystřinami s množstvím peřejí a vodopádů a unášejí velké množství hrubých splavenin i jemných produktů zvětrávání. Řeky mají režim nivální a glaciální, s čímž souvisí sezónní nevyrovnanost odtoku. Největší výkyvy vodnosti mají ledovcové řeky (maximum vodnosti připadá na léto). Řekami s povodím v pásu jehličnatých lesů odtéká největší podíl z celoročního množství vody od dubna do června a nejmenší v lednu a únoru. Průtoky řek pramenících na předalpských plošinách s četnými jezery a bažinami jsou vyrovnanější a vyšší na jaře po tání sněhu a na podzim po deštích. Největšími řekami jsou
V Alpách je mnoho jezer, která jsou převážně glaciálního původu - karová a morénová. Plošně největší alpská jezera jsou položena na okrajích hor nebo v podhůří, kde ledovcové splazy vystupovaly z horských údolí a nakupily tam rozsáhlé morénové amfiteátry. Největší jezera jsou Ženevské (581 km2), Bodamské (539 km2), Garda (370 km2), Neuchâtelské (216 km2), Maggiore (212 km2), Como (146 km2) a Vierwaldstättské (114 km2). Alpské ledovce mají velký význam pro režim vodních toků. Zatímco v pleistocénu ledovce pokrývaly 80 % plochy pohoří, dnes je jejich současný rozsah i počet nepatrným zbytkem starého zalednění, přičemž plocha ledovců se neustále zmenšuje (dnes zaujímají ledovce 2 700 km2). V Západních Alpách jsou zaledněny masiv Pelvoux, Grajské Alpy, masiv Mont Blancu, Penninské, Bernské a Glarnské Alpy, ve Východních Alpách horské skupiny Bernina, Ortler, Adamello - Presanella, Ötztalské a Zillertalské Alpy a Vysoké Taury. Největším ledovcem je Aletschský (87 km2, splaz 25 km) v Bernských Alpách. Ve Východních Alpách jsou největšími ledovci Ghiacciaio del Forno v masivu Ortler a Pasterzenkees ve Vysokých Taurách, oba mají 20 km2. Rostlinstvo V hornatinách Alp jsou nejrozšířenější horské lesní krajiny s vyvinutou vertikální stupňovitostí vegetačních formací. Zemědělské kulturní krajiny pronikají do nich jen po dnech údolí do výšky 1 200 až 1 400 m n. m. a převládají v nich kosené louky. V horách Jury přecházejí dubové lesy nižších částí svahů do lesů bukových a habrových, nad nimiž je stupeň lesů smrkovo-jedlových; vrcholové partie jsou odlesněny a změněny na lesní pastviny. Živočišstvo Nejpočetnější a nejpestřejší je lesní zvířena, setkáme se zde s jelení a srnčí zvěří, zajíci a veverkami, vzácněji i s divokou kočkou. V rezervacích přežívají medvědi a divoká prasata. V zimě sestupují do pásu lesů kamzík, ovce horská a zajíc bělák. Ve stupni alpínských luk žijí koza horská, svišť a kavka alpská. Životní prostředí Kotlinové polohy Alp a okolní sníženiny jsou velmi hustě osídleny. Navíc je zde vysoce rozvinutý turistický ruch (hluk, neklid, akumulace odpadu, dopravní ruch, výstavba sjezdovek, ubytovacích zařízení, lanovek, odlesnění). Alpy jsou navíc důležitá tranzitní oblast (výstavba silnic a dálnic). Odlesnění má za následek mury, laviny, povodně a zvýšenou erozi.
KARPATSKÁ OBLAST Karpaty jsou pokračováním Alp na jejich severovýchodě a táhnou se v délce 1 500 km. Nejširší jsou na poledníku Krakova a Tater (250 km) a nejužší v rumunských Fagarašských horách (60 km). Geologie Karpaty jsou mladým pásemným pohořím (podobně jako Alpy) a lze v nich rozlišit tři základní pásma:
V Západních Karpatech je navíc mezi pásmo vnější a centrální vsunuto úzké pásmo bradlové s vápencovými skalisky. Ve Východních Karpatech je nejvíce rozvinuto pásmo flyšové, zatímco centrální je redukováno na jen několik masivů na ukrajinsko-rumunském pomezí. Významně je zde však zastoupeno vnitřní pásmo vulkanické, které probíhá souvisle od východoslovenského Vihorlatu až do Rumunska. V Jižních Karpatech chybí pásma vnější flyšové a vnitřní vulkanické a jednotlivé masivy Jižních Karpat mají stavbu centrálního pásma (metamorfity, hlubinné vyvřeliny). Karpaty mají příkrovovou stavbu, při níž byly horninové komplexy sunuty směrem z vnitřní na vnější stranu horského oblouku. Některé části pohoří jsou dosud tektonicky neklidné a bývají postihovány zemětřeseními - tzv. Obloukové Karpaty (např. pohoří Vrancea), kde je hluboká zemětřesná zóna. Uvnitř karpatského oblouku v povodí středního Dunaje je panonská pánev, která má v hlubokém podloží krytém mocnou vrstvou písčitojílovitých mořských sedimentů (2 000 až 3 000 m) hercynský masiv Tisia. Od neogénu pánev pozvolna poklesává a je vyplňována říčními, jezerními a eolickými sedimenty (spraše, písek). Panonská pánev má reliéf převážně nížinný, ale rozčleněný v roviny, plošiny, pahorkatiny a ostrůvkovitě vystupující vrchoviny. Za vnitrokarpatskou pánev považujeme i Transylvánskou plošinu, která je položená ve výšce 500 až 600 m n. m. a je sevřená Východními a Jižními Karpaty a Apusenskými horami. Transylvánská pánev je tektonická deprese o charakteru plošiny s pahorkatinami, širokými údolními nivami se sníženinami a menšími pánvemi na úpatí okolních pohoří. Hlavními horninami jsou neogenní pískovce a jílovce s vložkami sádrovce a soli (krasovění). Na vnější straně karpatského oblouku se prostírá od rakouského Podunají až po rumunské Moldavsko pásmo Vněkarpatských sníženin (karpatská předhlubeň), které bylo ještě v neogénu mořským průlivem mezi horskými pásmy Karpat na jihu a staršími hercynskými (variskými) hornatinami na severu. Proto jsou Vněkarpatské sníženiny vyplněny nezpevněnými mořskými jílovitopísčitými sedimenty, které byly ve čtvrtohorách překryty sedimenty říčními a eolickou spraší. Do určitých partií Vněkarpatských sníženin zasáhl i severský ledovec a zanechal zde své uloženiny. Vněkarpatské sníženiny mají charakter poměrně úzkého pásu pánví, kotlin, pahorkatin, rovin a plošin. Ve zúžených částech jsou označovány jako brány (Vyškovská brána, Moravská brána, Krakovská brána). Po obou březích dolního toku Dunaje se prostírá Dolnodunajská nížina, v jejímž podloží je stará odolná moesijská platforma, která při alpínské orogenezi klesla do hloubky. Ve druhohorách a třetihorách byla Dolnodunajská nížina mořskou pánví, ve čtvrtohorách byla překryta říčními nánosy, sprašemi a vátými písky (Bărăgan). V současnosti Dolnodunajská nížina poklesává a je zemětřesná. Geomorfologie Karpaty mají většinou středohorský reliéf modelovaný činností řek a svahovými pohyby. Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů v různých nadmořských výškách. Reliéf Karpat je převážně strukturní, ve Vnějších Karpatech odpovídá paralelní průběh horských hřbetů vrásným elevacím či příkrovovým jednotkám. Vnitřní Západní Karpaty a celé Jižní Karpaty jsou tektonicky rozčleněny na mozaiku horských pásem a masivů prostoupených pánvemi, kotlinami (např. Turčianska, Podtatranská) a brázdami (např. Horehronské, Stredovážske podolie). V celých Karpatech jsou hojná podélná údolí (tj. ve směru horských pásem), setkáme zde však i s údolími příčnými, která jsou úzká až soutěskovitá a protínají celá horská pásma (např. soutěska Červené věže nebo Železná vrata). Nejvyšší horská pásma Karpat mají velehorský ráz a ve čtvrtohorách byla zaledněna, avšak narozdíl od Alp mělo zalednění Karpat jen ostrovní charakter (Tatry, Nízké Tatry, Rodinské hory, Fagarašské hory, Retezat) - šlo o karové a údolní ledovce; nalezneme zde trogy, kary, morény a ledovcová jezera. Ve většině karpatských pohoří nalezneme reliéf s tvary mrazového zvětrávání. Sesuvné pohyby jsou nejvíce rozšířeny ve flyšovém pásmu a neovulkanických oblastech. Na vápencových a dolomitových plošinách a tabulích je rozšířen kras (závrty, škrapy, uvaly, propasti). Nejlépe vyvinut je na maďarsko-slovenském pomezí (Slovenský-Severoboršodský kras s jeskyní Domica - Baradla), dále pak ve Spišsko-gemerském krasu (např. jeskyně Dobšinská ľadová, Demänovská ľadová). V neovulkanických pohořích Západních a Východních Karpat nalezneme vypreparované sopouchy a žíly, lávové příkrovy se sloupcovitou odlučností horniny, krátery a kaldery (např. Poľana, Kaliman). Dodnes se někde vyskytují postvulkanické jevy (minerální vody, výrony oxidu uhličitého). Orografie Karpaty rozdělujeme na Západní, Východní a Jižní. Rozhraní Západních a Východních Karpat se klade do Lupkovského průsmyku (657 m) nebo Kurovského sedla (688 m). Rozhraní Východních a Jižních Karpat se klade do průsmyku Predeal (1 040 m). 1. Západní Karpaty Vnější - flyšové pásmo. Je intenzivně zvrásněno a je na něm vyvinut horský a nižší podhorský reliéf s měkkými erozně denudačními tvary; ostřejší tvary jsou mrazového původu a jsou vázány na pískovce. Flyšový oblouk je lemován pásem četných vápencových bradel. · Bílé Karpaty (970 m), · Javorníky (1 071 m), · Moravskoslezské Beskydy (1 323 m), · Slovenské (Střední) Beskydy (1 725 m), · Nízké Beskydy. Centrální pásmo s krystalickými jádry je nejvýše vyzdvižené a vrcholí ve Vysokých Tatrách (Gerlachovský štít 2 655 m). Je obklopeno příkrovy zvrásněných triasových a jurských vápenců a dolomitů. V centrálním pásmu nalezneme tři horské skupiny izolované horskými kotlinami, a to · vysokotatranský oblouk s pohořími Malé Karpaty, Považský Inovec (1 042 m), Strážovské vrchy (1 213 m), Malá Fatra (Velký Kriváň 1 709 m) a Tatry (Gerlachovský štít 2 655 m) s modelací podobnou alpské, · nízkotatranský oblouk s pohořími Veľká Fatra (1 592 m) a Nízke Tatry (2 043 m) - od vysokotatranského je oddělen Podtatranskou (Liptovskou) kotlinou, · rudohorský oblouk (1 476 m). Vnitřní pásmo je tvořeno vápencovými tabulemi a plošinami Slovenského krasu rozřezanými kaňony řek a erozně denudačním reliéfem mladovulkanických oblastí: · Slovenské středohoří s pohořími Vtáčnik (1 346 m), Kremnické vrchy (1 318 m), Štiavnické vrchy (1 009 m), Krupinská planina, Javorie (1 044 m), Poľana (1 458 m), · Börzsöny (939 m), · Cerová vrchovina - Cserhát, · Mátra (1 015 m), · Bukové hory (959 m), · Slanské vrchy (1 092 m) s Tokajsko-zemplínskými vrchy. 2. Východní Karpaty Mají rozvinuto vnější flyšové a vnitřní vulkanické pásmo. Výstupy centrálního (krystalického) pásma jsou ojedinělé (hlavně na rumunsko-ukrajinském pomezí), neboť je většinou schováno pod sedimenty. Vnější - flyšové pásmo. Protože vnější flyšové pásmo Východních Karpat bylo vyzdviženo později nežli stejné pásmo Západních Karpat, nesetkáme se zde s příkrovy. · Bieszczady (1 348 m), · Moldavské Karpaty s hlubokou zemětřesnou zónou v pohoří Vrancea. Centrální pásmo. Jeho pohoří jsou od flyše ale i sama mezi sebou oddělena hlubokými údolími a kotlinami. · Čornohora (2 058 m) - dodnes lesy pralesního rázu, stopy ledovcové činnosti, · Rodinské hory (2 305 m) - krystalické, glaciální tvary, Vnitřní - vulkanické pásmo · Vihorlat (1 076 m), · Makovycja (975 m), · Gutinské hory, · Kaliman (2 102 m), · Harghita. 3. Jižní Karpaty (též Transylvánské Alpy) Jsou budovány krystalickými horninami, lemovanými druhohorními vápenci. Zcela chybí pásma vnější flyšové a vnitřní vulkanické. Jižní Karpaty jsou prostoupeny zlomy a rozděleny na bloky vyzdvižené do nestejných výšek; setkáme se zde tedy se starým plošinatým povrchem ve vrcholových partiích hor a v okrajových zlomových částech hor se sráznými soutěskami. · Fagarašské hory (Moldoveanu 2 543 m) - pleistocénní zalednění, · průsmyk Červené věže (350 m), · Parîng (2 518 m), · Retezat (2 509 m) - pleistocénní zalednění. 4. Apusenské hory Tvořeny vyzdviženými krami starých zarovnaných povrchů na okraji rozřezanými úzkými kaňony a soutěskami. V době posledních zdvihů výstupy láv podél zlomů. · Bihor (1 849 m), · Munţii Metaliferi - prorudnění hornin v důsledku výstupu láv podél zlomů, · Banátské hory 5. Jugoslávské Karpaty Navazují na Apusenské hory a Jižní Karpaty za průlomovým údolím Dunaje (soutěska Železná vrata) a vytváří Východosrbské rudohoří (nejvyšší pohoří Rtanj planina 1 560 m). 6. Panonská pánev · Vídeňská pánev s Dolnomoravským úvalem a Záhorskou nížinou, · Malá dunajská nížina (Kisalföld) s např. slovenskou Podunajskou nížinou Velká dunajská nížina (Alföld), jejíž součástí jsou např. Východoslovenská rovina či nížiny Podravina a Posavina. Fragmenty starého krystalického masivu Tisia zvedající se jako hrástě kryté vápenci nebo dolomity nad akumulační roviny: · Zadunajská pahorkatina s pohořím Mecsek (682 m). · Zadunajské středohoří s pohořími Bakoňský les (704 m), Vértešské vrchy (487 m), Gerecse (634 m), Pilišské vrchy (757 m) a Budínské hory (529 m). Charakteristické jsou stolové hory, třetihorní vulkanity proniklé podél zlomů a minerální prameny a teplice. · Panonské ostrovní hornatiny s pohořími Fruška gora (539 m), Papuk (953 m), Psunj (984 m), Bilogora, Kalnik (643 m), Ivanščica (1 061 m) a Medvednica (1 035 m). Podnebí Celá karpatská oblast s okolními pánvemi a nížinami má ve srovnání s Alpami podnebí kontinentálnější, které se projevuje menšími srážkami a většími amplitudami teplot. Oproti nížinám a pánvím je horská soustava Karpat výrazně vlhčí. Charakteristická je variabilita počasí v jednotlivých rocích, jež se projevuje výraznějšími odchylkami měsíčních teplot a srážek od jejich normálů. Léto je teplé s průměrnými teplotami července 19 až 22 °C v nížinách a 4 až 6 °C na horských vrcholech. Ve stejných výškách jsou Karpaty chladnější než Alpy. Průměrné teploty ledna se pohybují v nížinách a pánvích od – 1 do – 4 °C a na horských vrcholech kolem – 10 °C. Pro dna mezihorských kotlin jsou charakteristické časté inverze, kdy teploty mohou klesat i na – 30 °C. Absolutní teplotní minima (– 41 °C) i maxima (44,5 °C) vykazují kotlinové a pánevní polohy. V dubnu a květnu dochází ke vpádům studeného vzduchu do Západních a Východních Karpat i do jejich předpolí a vnitrohorských kotlin a poklesům denních i nočních teplot pod bod mrazu. Východní a Jižní Karpaty, Panonská pánev a Dolnodunajská nížina jsou typické dlouhým teplým a suchým podzimem. Průměrné teploty vzduchu (ve °C)
|
