Zemepis.com> Regionální geografie> Evropa> Fyzická geografie Evropy> Fyzická geografie Jižní Evropy

ALPINOTYPNÍ JIŽNÍ EVROPA

Alpinotypní jižní Evropa vznikla alpínským vrásněním a sestává se kromě vlastních Alp i z na ně navazujících Karpat a horstev jižní Evropy (Pyrenejí, Apenin, horstev Balkánského poloostrova). Tato horstva přiléhají na paleozoické orogény, hlavně hercynskou střední Evropu.

Pohoří jsou budována převážně druhohorními sedimenty, neboť byla vyvrásněna ze dna geosynklinály Tethys (jejím pozůstatkem jsou Středozemní a Černé moře), do které byl splavován materiál z okolních horstev, a třetihorními sedimenty. Typickými horninami jsou vápence, pískovce a slíny. Výjimkou jsou vložená starší horstva, která byla zvrásněna do třetihorních masivů a vyzdvižena (např. Meseta).

Pohoří alpinotypní jižní Evropy mají příkrovovou stavbu a jsou nasunuta od severu k jihu (výjimkou je dinárský systém). Charakteristický je horský a velehorský reliéf a tektonicky vyvinuté předhorské nížiny a mezihorské deprese (např. Pádská nížina, pánev Ebra, Panonská pánev). Oblast je dodnes tektonicky neklidná, dochází k pomalým a dlouhodobým poklesům a zdvihům, ale i pohybům rychlejším (zemětřesení a vulkanismus). Po Islandu je tato část Evropy nejaktivnější.

Geneze alpinotypní jižní Evropy

Období	Událost
Křída	První signály vrásnění - odtržení Severní Ameriky a případné připojení již vyvrásněné dinárské soustavy z Gondwany
Eocén	Započetí hlavní fáze vrásnění (deformace v oblasti Švábské Alby a Pyrenejí)
Oligocén	Pokračování hlavní fáze vrásnění a roztržení a rozlámání původně souvislého horského pásu, který rámoval Evropu
Miocén	Peneplenizace (ukládání sedimentů v pánvích); ke konci miocénu započata poslední fáze vrásnění
Pliocén	Ukončení denudace; mocný zdvih již zarovnaných pohoří

Základními orografickými jednotkami alpinotypní jižní Evropy jsou

·        alpský systém,

·        karpatsko-balkánský systém,

·        apeninský systém,

·        Betická kordillera (navazuje na ni africký Atlas),

·        pyrenejský systém,

·        Krymské hory (navazuje na ně Kavkaz).

 

ALPSKÁ OBLAST

Alpy jsou nejvyšší pohoří Evropy a tvoří oblouk dlouhý 1 200 km. Největší šířky dosahuje alpský oblouk na zeměpisné délce města Verona (250 km) a nejmenší v masivu Mont Blanc (150 km).

Geologie

Alpy jsou mladé pásemné pohoří, přičemž podobnou stavbu jako ony mají i ostatní alpsko-karpatská horstva. Pro celé Alpy je příznačná zákonitost plošného rozložení hornin do litologických pásů, a to

·        krystalického, který vytváří jakousi osu a je vyvinut v celém rozsahu Alp; je budován krystalickými břidlicemi, ortorulami a žulami (zcela v něm chybí vulkanity) a jsou v něm nejvyšší a nejmasivnější velehornatiny s výrazně vyvinutým alpínským glaciálním reliéfem (nejvyšší části jsou zaledněny, pod sněžnou čarou se setkáme s kamennými moři a sutěmi),

·        vápencového, který přiléhá ke krystalickému pásu ze severu a jihu a jsou v něm nejrozšířenějšími horninami druhohorní vápence, jíly a dolomity; má složitou stavbu a velmi pestré tvary (skalnaté vápencové masivy s prudkými až svislými skalními stěnami, skalní hradby, ale i stolové hory a zarovnané povrchy),

·        flyšového a molasového, které jsou pokračováním vápencových pásů; ve flyši a molase převládají zaoblené tvary na nižších hřbetech, oddělené širokými údolími; na mnoha místech je flyšový a molasový pás zpestřen výskytem vápencových bradel.

Takto uvedené litologické pásy jsou plně vyvinuty jen ve Východních Alpách, v Západních Alpách se zachovaly jen na vnější severní a západní části oblouku.

Ve stavbě Alp rozlišujeme tři skupiny příkrovů:

helvetské, které jsou rozšířeny ve francouzských Předalpách a v severní části švýcarských Alp; jsou složeny z mohutných souvrství druhohorních vápenců,

penninské, které tvoří především italskou část Západních Alp a jižních švýcarských Alp; převládají v nich silně metamorfované horniny, zejména ruly a různé břidlice,

austrijské, které budují Východní Alpy na území Rakouska a východě Švýcarska.

Při severním úpatí Alp se prostírá až k hornímu toku Dunaje Alpské podhůří (tzv. alpská předhlubeň), jež bylo během třetihor mořským průlivem, který byl vyplněn nánosy ukládanými alpskými řekami z denudovaného pohoří (tzv. molasa). Koncem třetihor byly tyto sedimenty současně s celými Alpami vyzdviženy a místy zvrásněny, moře vymizelo.

S vývojem Alp souvisí i pohoří Jura na švýcarsko-francouzském pomezí. Je tvořeno mocnými souvrstvími druhohorních sedimentů (hlavně vápenců), zvrásněných ve starších třetihorách v důsledku tlaku vycházejícího z Alp (nejsilněji zvrásněná je švýcarská část pohoří, směrem k severovýchodu intenzita zvrásnění klesá). Jedná se o strukturní reliéf antiklinálních hřbetů a synklinálních údolí, který je rozlámán příčnými zlomy a časté jsou zde inverze reliéfu (na místech antiklinály vzniká kotlina).

Nezvrásněné předpolí pohoří je rozbito četnými zlomy a vytváří zkrasovělou tabuli, která je na severovýchodě velmi rozrušena a snesena.

Pádská nížina se rozprostírá uvnitř alpského oblouku na jižním úpatí Alp; v pleistocénu byla ještě mořským zálivem a postupně zanášena nánosy řek, které naplavovaly materiál z Alp a Apenin. Na severním okraji nížiny nalezneme mohutné akumulace čelních morén, z nichž některé zahradily velká severoitalská jezera.

Geomorfologie

Pro současné Alpy jsou typická podélná říční údolí ve směru východ - západ, která vznikla od konce pliocénu při postupném vyzdvihování Alp prostřednictvím podélných puklin a zlomů. Podélná údolí se často rozšiřují v brázdy a pánve, zatímco příčná údolí jsou úzká a často se skalnatými soutěskami a propojená průsmyky.

Ve čtvrtohorách vznikl velehorský alpský reliéf, na jehož vzniku se podílelo kromě vyzdvihování pohoří především čtvrtohorní zalednění. Ledovce pokryly téměř souvisle celé pohoří a vyplňovaly všechna alpská údolí; ledovce a štíty vyčnívaly v podobě nunataků. Ledovcové splazy zasahovaly daleko do předpolí hor, kde zanechaly mohutné morénové akumulace. Charakteristickými tvary jsou trogy (mají často stupňovité svahy a v podélném profilu stupně s vodopády), morény, drumliny, oblíky, glaciální jezera, visutá boční údolí, kary, ostré hřebeny a štíty.

Ve vápencových územích severních a jižních pásem Východních Alp a vnějších pásem Západních Alp nalezneme mnoho krasových útvaru. Vývoj krasu je ovlivněn hlavně mrazovým zvětráváním. Velké krasové škrapové náhorní plošiny působí dojmem kamenitých pouští. Setkáme se zde i s ponornými toky a vyvěračkami. Jsou zde velké krápníkové i ledové jeskyně a nejhlubší propasti Evropy (např. Jean Bernard hluboká více jak 1 500 m v Savojských Alpách).

Orografie

Alpy rozdělujeme na Západní a Východní a hranice mezi nimi vede údolím Rýna od Bodamského jezera k průsmyku Spluga (Splügen) a dále k jezeru Como.

1.      Západní Alpy

Jsou užší a sevřenější, díky tomu však mají větší absolutní i relativní výšky, vyznačují se asymetrickou stavbou - chybí vnitřní vápencové pásmo.

Vnitřní centrální krystalické pásmo. Jádry jeho masivů jsou krystalické horniny penninských příkrovů (ortoruly a krystalické břidlice), zcela chybí vulkanity. Patří sem tato pohoří:

• Ligurské Alpy,
• Kottické Alpy - pramení v nich Pád,
• Grajské Alpy - jsou zaledněné, nejvyšším vrcholem Gran Paradiso (4 061 m),
• Penninské (Walliské) Alpy s vrcholy Monte Rosa (4 633 m), Weisshorn (4 506 m), Matterhorn (4 479 m) a průsmyky Gran San Bernardo (2 469 m) a Simplon (2 005 m),
• Lepontské (Tessinské) Alpy s horskou skupinou Adula a průsmyky Sankt Gotthard (2 108 m) a Spluga (Splügen, 2 117 m).

Vnější centrální krystalické pásmo. Jádry jeho masivů jsou staré hercynské orogény, na které jsou nasunuty helvetské příkrovy. Hlavními pohořími jsou

• Přímořské Alpy,
• Dauphinské Alpy se zaledněným masivem Pelvoux (4 103 m),
• Mont Blanc (4 807 m) s hercynským jádrem,
• údolí Rhôny,
• Bernské Alpy s nejdelším evropským ledovcem (25 km) Aletschským, jenž zaujímá plochu 87 km² a vrcholy Finsteraarhorn (4 274 m), Aletschhorn (4 195 m), Jungfrau (4 158 m), Mönch (4 099 m) a Eiger (3 970 m),
• Vierwaldstättské (Urnijské) Alpy,
• Glarnské Alpy

Severní vápencové Západní Alpy. Jsou tvořeny převážně helvetskými příkrovy, jen místy se setkáme s příkrovy austrijskými, a jedná se o silně vyvrásněné obalové série jurských a křídových vápenců (místy slínovců). Vápencové pásmo je výrazněji nižší, neboť nebylo tolik vyzdviženo a navíc je oproti krystaliniku méně odolné vůči erozi.

·        Provensálské Alpy,

·        Nízké Dauphinské Alpy,

·        údolí řeky Isére,

·        Savojské Alpy,

·        Bernské Předalpy,

·        Švýcarská plošina s jezery Ženevským, Neuchâtelským a Bodamským,

·        Appenzellské Alpy,

·        Jura - středohory s prudce spadajícími svahy do Švýcarské plošiny a pozvolnějším spádem do Franche-Comté.

2.      Východní Alpy

Jsou výrazné a dlouhé; vyznačují se širokými a protaženými podélnými říčními údolími a geologicky symetrickou stavbou. Oproti Západním Alpám jsou širší.

Centrální krystalické pásmo. Je tvořeno austrijskými příkrovy a konkrétně rulami, svory a žulami.

·        Rétské Alpy se skupinami Rätikon (2 965 m), Silvretta (3 399 m) a Bernina (4 049 m),

·        Ötztalské Alpy (3 768 m),

·        Stubaiské Alpy (3 507 m),

·        Brennerský průsmyk (1 372 m),

·        Zillertalské Alpy (3 509 m),

·        Vysoké Taury, které jsou zaledněny a dále se dělí na západní (Großvenediger 3 674 m), střední (Großglockner 3 797 m) a východní (Hochalmspitze 3 360 m),

·        Kitzbühelské Alpy,

·        Nízké Taury (Hochgolling 2 863 m),

·        Eisenerzské Alpy,

·        Steirische Randgebirge dělící se na středohorské Fischbašské Alpy a pohoří Gleinalpe.

Severní vápencové Východní Alpy. Jsou pokračováním obalové série Západních Alp. Setkáme se zde se zkrasovělými triasovými vápenci (vápencové plošiny, jeskynní systémy). Od centrálního krystalického pásma jsou odděleny podélnými údolími řek Ill, Inn a Enže. Na západě dosahují až 3 000 m n. m. a pozvolna se snižují k východu.

·        Algavské Alpy,

·        Lechtalské (Lešské) Alpy (3 036 m),

·        Bavorské (Severotyrolské) Alpy s vrcholem Zugspitze (2 961 m) a masivy Wetterstein a Karwendel,

·        Salzburské vápencové Alpy s Berchtesgadenskými Alpami (vrchol Watzmann má nejvyšší kolmou stěnu) a masivem Dachstein (2 995 m), pod nímž se nachází Solná komora s 500 jezery (např. Mondsee, Traunsee, Hallstätter See) a krasovou jeskyní druhotně vyplněnou ledem Eisriesenwelt,

·        Štýrsko-dolnorakouské vápencové Alpy,

·        Dolnorakouské Předalpy,

·        Vídeňský les,

·        Švábsko-bavorské alpské předhůří

Jižní vápencové Východní Alpy. Jsou tvořeny vápenci a dolomity, podél zlomů pronikají eruptivní horniny. K povrchu zde vystupuje i variský podklad.

Pohoří, která jsou prostoupena menšími krystalickými masivy:

·        Bergamské Alpy,

·        Adamello - Presanella (3 556 m) - zaledněné

·        Brenta,

·        Ortler (3 899 m) - zaledněný.

Vápencová pohoří:

·        Dolomity (3 342 m),

·        Benátské Předalpy,

·        Karnské Alpy (2 789 m),

·        Karavanky (2 339 m),

·        Julské Alpy (2 863 m).

Podnebí

Alpy tvoří klimatické rozhraní mezi vlivy oceánickými a kontinentálními a současně i mezi vlivy severskými (boreálními) a středomořskými. Dochází zde tedy k prolínání mírně teplého a vlhkého podnebí západní Evropy s podnebím chladným a vlhkým mírně studeným (boreálním); Alpy jsou však také oblastí horského a velehorského podnebí. Od obecných zákonitostí horského klimatu (ubývání teplot vzduchu a přibývání srážek s nadmořskou výškou) jsou zde značné místní odchylky závislé na expozici svahů, na směrech horských hřbetů a údolí, na kotlinové, svahové či vrcholové poloze apod. Značnou roli hraje úhel dopadu slunečních paprsků na zemský povrch, takže jsou zde velké rozdíly teplot na severních a jižních svazích. Absolutní teplotní minima (– 53 °C) byla naměřena v údolních polohách, a to díky častým teplotním inverzím. Celkově jsou jižní části Alp asi o 2 až 4 °C teplejší než části severní. Sněžná čára probíhá v severních Alpách ve výškách kolem 2 500 m n. m. a v jižních Alpách kolem 3 000 až 3 500 m n. m.

K rychlým změnám teplot dochází při orografickém fénu; tento teplý padavý vítr proniká do mnoha alpských údolí a zvyšuje teploty jara i podzimu a prodlužuje tak teplé roční období.

Lednové průměrné teploty jsou v Alpách vesměs záporné, ve vrcholových polohách se pohybují kolem – 10 až – 15 °C (kladné hodnoty vykazuje Pádská nížina s okolím velkých jezer, jižní svahy a pobřeží francouzských Západních Alp).

Úzký pruh francouzského alpského pobřeží lze přiřadit k subtropickému etésiovému podnebí.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Místo	Leden	Červenec
Azurové pobřeží	7,5	22,5
Provensálské Alpy	– 3,5	11,5
Bernské Alpy	– 14,5	– 1,0
Curych	– 1,0	18,0
Bavorské Alpy	– 11,5	0,5
Vídeň	– 1,5	19,5

Alpská oblast vykazuje značný přebytek vláhy, přičemž nejvíc jsou srážkami dotovány návětrné svahy Západních Alp (3 000 až 3 500 mm za rok). Směrem k východu a do nitra pohoří srážek ubývá (nejdeštivější místa Východních Alp - Karnské a Julské Alpy 2 500 až 3 000 mm). Díky silně členitému alpskému reliéfu jsou velké rozdíly v regionálním rozložení srážek - mezihorské kotliny v dešťovém stínu mají jen 500 až 700 mm srážek za rok a jsou relativně suché. Na Švýcarské plošině a Švábsko-bavorském alpském předhůří spadne 700 až 1 000 mm. Menší srážky nalezneme i ve výškách nad 2 000 m n. m., neboť horské hřebeny leží již nad hladinou intenzivní kondenzace.

Srážkové maximum připadá většinou na letní měsíce, jen v Západních a jižních Alpách na období podzimní.

Vodstvo

Alpské řeky se vyznačují vysokou vodností, a to díky každoročnímu nadbytku vláhy a velkým zásobám vody ve sněhu a ledovcích. Alpy jsou významným hydrografickým uzlem, voda z nich odtéká do čtyř evropských moří - Severního (Rýn), Středozemního (Rhôna), Jaderského (Pád) a Černého (pravé přítoky Dunaje).

Všechny alpské řeky jsou typickými horskými bystřinami s množstvím peřejí a vodopádů a unášejí velké množství hrubých splavenin i jemných produktů zvětrávání. Řeky mají režim nivální a glaciální, s čímž souvisí sezónní nevyrovnanost odtoku. Největší výkyvy vodnosti mají ledovcové řeky (maximum vodnosti připadá na léto).

Řekami s povodím v pásu jehličnatých lesů odtéká největší podíl z celoročního množství vody od dubna do června a nejmenší v lednu a únoru.

Průtoky řek pramenících na předalpských plošinách s četnými jezery a bažinami jsou vyrovnanější a vyšší na jaře po tání sněhu a na podzim po deštích.

Největšími řekami jsou

• horní tok Rýna (nad Basilejí 375 km), který vzniká soutokem Předního a Zadního Rýna (Vorderrhein, Hinterrhein) a protéká Bodamským jezerem, pod Basilejí se obrací k severu,
• Rhôna (812 km) pramení z ledovce v Urnijských Alpách a poté protéká Ženevským jezerem, v Lyonu se stáčí k jihu a ústí rozsáhlou močálovitou deltou do Lvího zálivu Středozemního moře. V celém průběhu si zachovává charakter horského toku, přestože Ženevské jezero značně vyrovnává průtoky. Zleva přijímá alpské toky Isére (290 km) a Durance (350 km).
• Dunaj vzniká soutokem zdrojnic Brege a Brigach ve Schwarzwaldu, proráží vápencovou náhorní plošinu Švábské Alby a odtud teče při severním okraji alpského předhůří. Nad Ulmem má pluvionivální režim s maximem v dubnu až květnu (voda z tajícího sněhu i dešťů), od Ulmu po Bratislavu má režim alpského toku. Hlavními alpskými přítoky Dunaje jsou Iller, Lech, Isar, Inn (510 km) a Enže. V Alpách pramení i přítoky Dunaje, které se do něj vlévají v Panonské pánvi - Rába, Dráva s přítokem Murou a Sáva.
• Pád (652 km) pramení v Kottických Alpách a na svém toku Pádskou nížinou přijímá zleva alpské horské řeky Dora Baltea, Ticino, Adda, Oglio a Mincio. Ty, které protékají jezery, mají vyrovnané průtoky. Pád má vysoké průtoky na jaře (tání sněhu a déšť) a na podzim (déšť).
• Kromě Pádu tečou do Jaderského moře i další alpské řeky - Adige, Piave, Soča.

V Alpách je mnoho jezer, která jsou převážně glaciálního původu - karová a morénová. Plošně největší alpská jezera jsou položena na okrajích hor nebo v podhůří, kde ledovcové splazy vystupovaly z horských údolí a nakupily tam rozsáhlé morénové amfiteátry. Největší jezera jsou Ženevské (581 km²), Bodamské (539 km²), Garda (370 km²), Neuchâtelské (216 km²), Maggiore (212 km²), Como (146 km²) a Vierwaldstättské (114 km²). 

Alpské ledovce mají velký význam pro režim vodních toků. Zatímco v pleistocénu ledovce pokrývaly 80 % plochy pohoří, dnes je jejich současný rozsah i počet nepatrným zbytkem starého zalednění, přičemž plocha ledovců se neustále zmenšuje (dnes zaujímají ledovce 2 700 km²). V Západních Alpách jsou zaledněny masiv Pelvoux, Grajské Alpy, masiv Mont Blancu, Penninské, Bernské a Glarnské Alpy, ve Východních Alpách horské skupiny Bernina, Ortler, Adamello - Presanella, Ötztalské a Zillertalské Alpy a Vysoké Taury.

Největším ledovcem je Aletschský (87 km², splaz 25 km) v Bernských Alpách. Ve Východních Alpách jsou největšími ledovci Ghiacciaio del Forno v masivu Ortler a Pasterzenkees ve Vysokých Taurách, oba mají 20 km².

Rostlinstvo

V hornatinách Alp jsou nejrozšířenější horské lesní krajiny s vyvinutou vertikální stupňovitostí vegetačních formací. Zemědělské kulturní krajiny pronikají do nich jen po dnech údolí do výšky 1 200 až 1 400 m n. m. a převládají v nich kosené louky.

V horách Jury přecházejí dubové lesy nižších částí svahů do lesů bukových a habrových, nad nimiž je stupeň lesů smrkovo-jedlových; vrcholové partie jsou odlesněny a změněny na lesní pastviny.

Živočišstvo

Nejpočetnější a nejpestřejší je lesní zvířena, setkáme se zde s jelení a srnčí zvěří, zajíci a veverkami, vzácněji i s divokou kočkou. V rezervacích přežívají medvědi a divoká prasata. V zimě sestupují do pásu lesů kamzík, ovce horská a zajíc bělák. Ve stupni alpínských luk žijí koza horská, svišť a kavka alpská.

Životní prostředí

Kotlinové polohy Alp a okolní sníženiny jsou velmi hustě osídleny. Navíc je zde vysoce rozvinutý turistický ruch (hluk, neklid, akumulace odpadu, dopravní ruch, výstavba sjezdovek, ubytovacích zařízení, lanovek, odlesnění). Alpy jsou navíc důležitá tranzitní oblast (výstavba silnic a dálnic). Odlesnění má za následek mury, laviny, povodně a zvýšenou erozi.

 

KARPATSKÁ OBLAST

Karpaty jsou pokračováním Alp na jejich severovýchodě a táhnou se v délce 1 500 km. Nejširší jsou na poledníku Krakova a Tater (250 km) a nejužší v rumunských Fagarašských horách (60 km).

Geologie

Karpaty jsou mladým pásemným pohořím (podobně jako Alpy) a lze v nich rozlišit tři základní pásma:

• vnější - flyšové, které je složeno z paleogenních nebo křídových pískovců, jílovců a slepenců,
• centrální, které budováno metamorfity, hlubinnými vyvřelinami a druhohorními karbonátovými sedimenty,
• vnitřní, které je tvořeno povrchovými neogenními vyvřelinami.

V Západních Karpatech je navíc mezi pásmo vnější a centrální vsunuto úzké pásmo bradlové s vápencovými skalisky.

Ve Východních Karpatech je nejvíce rozvinuto pásmo flyšové, zatímco centrální je redukováno na jen několik masivů na ukrajinsko-rumunském pomezí. Významně je zde však zastoupeno vnitřní pásmo vulkanické, které probíhá souvisle od východoslovenského Vihorlatu až do Rumunska.

V Jižních Karpatech chybí pásma vnější flyšové a vnitřní vulkanické a jednotlivé masivy Jižních Karpat mají stavbu centrálního pásma (metamorfity, hlubinné vyvřeliny).

Karpaty mají příkrovovou stavbu, při níž byly horninové komplexy sunuty směrem z vnitřní na vnější stranu horského oblouku. Některé části pohoří jsou dosud tektonicky neklidné a bývají postihovány zemětřeseními - tzv. Obloukové Karpaty (např. pohoří Vrancea), kde je hluboká zemětřesná zóna.

Uvnitř karpatského oblouku v povodí středního Dunaje je panonská pánev, která má v hlubokém podloží krytém mocnou vrstvou písčitojílovitých mořských sedimentů (2 000 až 3 000 m) hercynský masiv Tisia. Od neogénu pánev pozvolna poklesává a je vyplňována říčními, jezerními a eolickými sedimenty (spraše, písek). Panonská pánev má reliéf převážně nížinný, ale rozčleněný v roviny, plošiny, pahorkatiny a ostrůvkovitě vystupující vrchoviny.

Za vnitrokarpatskou pánev považujeme i Transylvánskou plošinu, která je položená ve výšce 500 až 600 m n. m. a je sevřená Východními a Jižními Karpaty a Apusenskými horami. Transylvánská pánev je tektonická deprese o charakteru plošiny s pahorkatinami, širokými údolními nivami se sníženinami a menšími pánvemi na úpatí okolních pohoří. Hlavními horninami jsou neogenní pískovce a jílovce s vložkami sádrovce a soli (krasovění).

Na vnější straně karpatského oblouku se prostírá od rakouského Podunají až po rumunské Moldavsko pásmo Vněkarpatských sníženin (karpatská předhlubeň), které bylo ještě v neogénu mořským průlivem mezi horskými pásmy Karpat na jihu a staršími hercynskými (variskými) hornatinami na severu. Proto jsou Vněkarpatské sníženiny vyplněny nezpevněnými mořskými jílovitopísčitými sedimenty, které byly ve čtvrtohorách překryty sedimenty říčními a eolickou spraší. Do určitých partií Vněkarpatských sníženin zasáhl i severský ledovec a zanechal zde své uloženiny.

Vněkarpatské sníženiny mají charakter poměrně úzkého pásu pánví, kotlin, pahorkatin, rovin a plošin. Ve zúžených částech jsou označovány jako brány (Vyškovská brána, Moravská brána, Krakovská brána).

Po obou březích dolního toku Dunaje se prostírá Dolnodunajská nížina, v jejímž podloží je stará odolná moesijská platforma, která při alpínské orogenezi klesla do hloubky. Ve druhohorách a třetihorách byla Dolnodunajská nížina mořskou pánví, ve čtvrtohorách byla překryta říčními nánosy, sprašemi a vátými písky (Bărăgan). V současnosti Dolnodunajská nížina poklesává a je zemětřesná.

Geomorfologie

Karpaty mají většinou středohorský reliéf modelovaný činností řek a svahovými pohyby. Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů v různých nadmořských výškách. Reliéf Karpat je převážně strukturní, ve Vnějších Karpatech odpovídá paralelní průběh horských hřbetů vrásným elevacím či příkrovovým jednotkám. Vnitřní Západní Karpaty a celé Jižní Karpaty jsou tektonicky rozčleněny na mozaiku horských pásem a masivů prostoupených pánvemi, kotlinami (např. Turčianska, Podtatranská) a brázdami (např. Horehronské, Stredovážske podolie). V celých Karpatech jsou hojná podélná údolí (tj. ve směru horských pásem), setkáme zde však i s údolími příčnými, která jsou úzká až soutěskovitá a protínají celá horská pásma (např. soutěska Červené věže nebo Železná vrata).

Nejvyšší horská pásma Karpat mají velehorský ráz a ve čtvrtohorách byla zaledněna, avšak narozdíl od Alp mělo zalednění Karpat jen ostrovní charakter (Tatry, Nízké Tatry, Rodinské hory, Fagarašské hory, Retezat) - šlo o karové a údolní ledovce; nalezneme zde trogy, kary, morény a ledovcová jezera.

Ve většině karpatských pohoří nalezneme reliéf s tvary mrazového zvětrávání. Sesuvné pohyby jsou nejvíce rozšířeny ve flyšovém pásmu a neovulkanických oblastech.

Na vápencových a dolomitových plošinách a tabulích je rozšířen kras (závrty, škrapy, uvaly, propasti). Nejlépe vyvinut je na maďarsko-slovenském pomezí (Slovenský-Severoboršodský kras s jeskyní Domica - Baradla), dále pak ve Spišsko-gemerském krasu (např. jeskyně Dobšinská ľadová, Demänovská ľadová).

V neovulkanických pohořích Západních a Východních Karpat nalezneme vypreparované sopouchy a žíly, lávové příkrovy se sloupcovitou odlučností horniny, krátery a kaldery (např. Poľana, Kaliman). Dodnes se někde vyskytují postvulkanické jevy (minerální vody, výrony oxidu uhličitého).

Orografie

Karpaty rozdělujeme na Západní, Východní a Jižní. Rozhraní Západních a Východních Karpat se klade do Lupkovského průsmyku (657 m) nebo Kurovského sedla (688 m). Rozhraní Východních a Jižních Karpat se klade do průsmyku Predeal (1 040 m).

1.      Západní Karpaty

Vnější - flyšové pásmo. Je intenzivně zvrásněno a je na něm vyvinut horský a nižší podhorský reliéf s měkkými erozně denudačními tvary; ostřejší tvary jsou mrazového původu a jsou vázány na pískovce. Flyšový oblouk je lemován pásem četných vápencových bradel.

·        Bílé Karpaty (970 m),

·        Javorníky (1 071 m),

·        Moravskoslezské Beskydy (1 323 m),

·        Slovenské (Střední) Beskydy (1 725 m),

·        Nízké Beskydy.

Centrální pásmo s krystalickými jádry je nejvýše vyzdvižené a vrcholí ve Vysokých Tatrách (Gerlachovský štít 2 655 m). Je obklopeno příkrovy zvrásněných triasových a jurských vápenců a dolomitů. V centrálním pásmu nalezneme tři horské skupiny izolované horskými kotlinami, a to

·        vysokotatranský oblouk s pohořími Malé Karpaty, Považský Inovec (1 042 m), Strážovské vrchy (1 213 m), Malá Fatra (Velký Kriváň 1 709 m) a Tatry (Gerlachovský štít 2 655 m) s modelací podobnou alpské,

·        nízkotatranský oblouk s pohořími Veľká Fatra (1 592 m) a Nízke Tatry (2 043 m) - od vysokotatranského je oddělen Podtatranskou (Liptovskou) kotlinou,

·        rudohorský oblouk (1 476 m).

Vnitřní pásmo je tvořeno vápencovými tabulemi a plošinami Slovenského krasu rozřezanými kaňony řek a erozně denudačním reliéfem mladovulkanických oblastí:

·        Slovenské středohoří s pohořími Vtáčnik (1 346 m), Kremnické vrchy (1 318 m), Štiavnické vrchy (1 009 m), Krupinská planina, Javorie (1 044 m), Poľana (1 458 m),

·        Börzsöny (939 m),

·        Cerová vrchovina - Cserhát,

·        Mátra (1 015 m),

·        Bukové hory (959 m),

·        Slanské vrchy (1 092 m) s Tokajsko-zemplínskými vrchy.

2.      Východní Karpaty

Mají rozvinuto vnější flyšové a vnitřní vulkanické pásmo. Výstupy centrálního (krystalického) pásma jsou ojedinělé (hlavně na rumunsko-ukrajinském pomezí), neboť je většinou schováno pod sedimenty.

Vnější - flyšové pásmo. Protože vnější flyšové pásmo Východních Karpat bylo vyzdviženo později nežli stejné pásmo Západních Karpat, nesetkáme se zde s příkrovy.

·        Bieszczady (1 348 m),

·        Moldavské Karpaty s hlubokou zemětřesnou zónou v pohoří Vrancea.

Centrální pásmo. Jeho pohoří jsou od flyše ale i sama mezi sebou oddělena hlubokými údolími a kotlinami.

·        Čornohora (2 058 m) - dodnes lesy pralesního rázu, stopy ledovcové činnosti,

·        Rodinské hory (2 305 m) - krystalické, glaciální tvary,

Vnitřní - vulkanické pásmo

·        Vihorlat (1 076 m),

·        Makovycja (975 m),

·        Gutinské hory,

·        Kaliman (2 102 m),

·        Harghita.

3.      Jižní Karpaty (též Transylvánské Alpy)

Jsou budovány krystalickými horninami, lemovanými druhohorními vápenci. Zcela chybí pásma vnější flyšové a vnitřní vulkanické. Jižní Karpaty jsou prostoupeny zlomy a rozděleny na bloky vyzdvižené do nestejných výšek; setkáme se zde tedy se starým plošinatým povrchem ve vrcholových partiích hor a v okrajových zlomových částech hor se sráznými soutěskami.

·        Fagarašské hory (Moldoveanu 2 543 m) - pleistocénní zalednění,

·        průsmyk Červené věže (350 m),

·        Parîng (2 518 m),

·        Retezat (2 509 m) - pleistocénní zalednění.

4.      Apusenské hory

Tvořeny vyzdviženými krami starých zarovnaných povrchů na okraji rozřezanými úzkými kaňony a soutěskami. V době posledních zdvihů výstupy láv podél zlomů.

·        Bihor (1 849 m),

·        Munţii Metaliferi - prorudnění hornin v důsledku výstupu láv podél zlomů,

·        Banátské hory

5.      Jugoslávské Karpaty

Navazují na Apusenské hory a Jižní Karpaty za průlomovým údolím Dunaje (soutěska Železná vrata) a vytváří Východosrbské rudohoří (nejvyšší pohoří Rtanj planina 1 560 m).

6.      Panonská pánev

·        Vídeňská pánev s Dolnomoravským úvalem a Záhorskou nížinou,

·        Malá dunajská nížina (Kisalföld) s např. slovenskou Podunajskou nížinou Velká dunajská nížina (Alföld), jejíž součástí jsou např. Východoslovenská rovina či nížiny Podravina a Posavina.

Fragmenty starého krystalického masivu Tisia zvedající se jako hrástě kryté vápenci nebo dolomity nad akumulační roviny:

·        Zadunajská pahorkatina s pohořím Mecsek (682 m).

·        Zadunajské středohoří s pohořími Bakoňský les (704 m), Vértešské vrchy (487 m), Gerecse (634 m), Pilišské vrchy (757 m) a Budínské hory (529 m). Charakteristické jsou stolové hory, třetihorní vulkanity proniklé podél zlomů a minerální prameny a teplice.

·        Panonské ostrovní hornatiny s pohořími Fruška gora (539 m), Papuk (953 m), Psunj (984 m), Bilogora, Kalnik (643 m), Ivanščica (1 061 m) a Medvednica (1 035 m).

Podnebí

Celá karpatská oblast s okolními pánvemi a nížinami má ve srovnání s Alpami podnebí kontinentálnější, které se projevuje menšími srážkami a většími amplitudami teplot. Oproti nížinám a pánvím je horská soustava Karpat výrazně vlhčí. Charakteristická je variabilita počasí v jednotlivých rocích, jež se projevuje výraznějšími odchylkami měsíčních teplot a srážek od jejich normálů.

Léto je teplé s průměrnými teplotami července 19 až 22 °C v nížinách a 4 až 6 °C na horských vrcholech. Ve stejných výškách jsou Karpaty chladnější než Alpy.

Průměrné teploty ledna se pohybují v nížinách a pánvích od – 1 do – 4 °C  a na horských vrcholech kolem – 10 °C. Pro dna mezihorských kotlin jsou charakteristické časté inverze, kdy teploty mohou klesat i na – 30 °C.

Absolutní teplotní minima (– 41 °C) i maxima (44,5 °C) vykazují kotlinové a pánevní polohy.

V dubnu a květnu dochází ke vpádům studeného vzduchu do Západních a Východních Karpat i do jejich předpolí a vnitrohorských kotlin a poklesům denních i nočních teplot pod bod mrazu. Východní a Jižní Karpaty, Panonská pánev a Dolnodunajská nížina jsou typické dlouhým teplým a suchým podzimem.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Místo	Leden	Červenec
Bratislava	– 2,0	20,5
Tatry	– 11,5	4,0
Krakov	– 2,5	19,0
Debrecín	– 2,5	21,5
Východ Jižních Karpat	– 10,5	5,5
Bukurešť	– 3,0	22,5
Transylvánská plošina	– 4,5	19,5
Pětikostelí	– 0,5	22,0

V horách dosahují roční srážkové úhrny kolem 1 000 až 1 200 mm (na vrcholech Tater až 2 100 mm), na rovinách 600 až 700 mm a v kotlinách na východě jen 350 až 400 mm. Střední a vyšší části hor mají tedy nadbytek vláhy, zatímco nížiny, kotliny a nižší části hor a vrchovin vláhový deficit. Nejvíce jsou suchem ohroženy rumunské Moldavsko, východ Dolnodunajské nížiny a Dobrudža. Největší část karpatské oblasti vykazuje maximum srážek v létě (lijáky za bouřek na studených frontách), ale jih Panonské pánve a Dolnodunajská nížina mají dvě maxima (jarní v květnu a podzimní v říjnu) - mediteránní vliv. Hory mají rozložení srážek vyrovnanější. V nížinách se koncem léta a na začátku podzimu dostavuje suché období trvající dva až tři měsíce.

Vodstvo

Díky nadbytku vláhy se v Karpatech vyvinula hustá síť horských bystřin bez vodopádů (ty se vyskytují jen v glaciálních údolích). Všechny vynášejí velké množství materiálu a na přilehlých rovinách divočí. Hlavním zdrojem vodnosti je voda z tajícího sněhu a z dešťů. Každoroční jsou jarní povodně, jejichž velikost závisí na průběhu tání sněhu a často bývají vleklé. V létě dochází k povodním z dešťů, a to zejména na řekách s povodím na flyši. V Dolnodunajské nížině se rozsáhlé povodně dostavují v květnu. Řeky bývají nejvodnější tedy na jaře a nejméně vodné na konci léta a začátku podzimu (malé řeky mohou i téměř vyschnout). Řeky s povodím ve vrcholových částech hor bývají nejméně vodné v zimě, ale jinak víceméně mají vyrovnaný odtok.

Hlavní řekou karpatské oblasti je Dunaj, který má od Panonské pánve pluvionivální režim s jarním maximem. Jeho hlavními přítoky jsou

v Panonské pánvi:

·        zprava: Rába, Sió, Dráva, Sáva a Velika Morava,

·        zleva: Morava, Váh, Hron, Ipeľ, Tisa (jejími karpatskými přítoky jsou Samoš, Kriš a Maruše) a Tamiš.

v Dolnodunajské pánvi:

·           zprava: Iskăr a Jantra,

·           zleva: Jiu, Olt, Argeş, Ialomiţa, Siret a Prut.

V karpatské oblasti nalezneme následující jezera:

·        glaciální, která jsou četná, ale velmi malá a vyskytují se jen v nejvyšších pohořích - např. Morskie oko, Veľké Hincovo pleso a Wielki staw v Tatrách, jezera v pohoří Retezat,

·        hrazená sesuvy - např. ve Vihorlatu,

·        vulkanická (kráterová) - Sfînta Ana ve Východních Karpatech,

·        v tektonických depresích - Blatenské jezero (592 km²), Velence (27 km²), Neziderské (221 km²),

·        stepní jezera - mělká a během léta vysychají, např. Fehér tó u Segedínu, Palićko u Subotice, jezera v Bărăganu,

·        lagunová - vznikla zahrazením bývalých mořských zálivů písečnými kosami, např. Razelm, Sinoe,

·        deltová - např. Jalpuh, Kytaj.

Ledovce dnes již v Karpatech nejsou, nalezneme zde akorát sněžníky - plochy s trvale ležícím sněhem.

Rostlinstvo

Karpaty patří do pásu původních listnatých lesů; jen Panonská pánev a Dolnodunajská nížina byly porostlé lesostepními a stepními formacemi. Karpaty patří mezi nejvíce zalesněné části Evropy.

Výškové vegetační stupně v Karpatech

Stupeň	Výška v Západních Karpatech	Výška v Jižních Karpatech	Vegetace
Kolinní	do 400 - 600 m	do 600 - 700 m	Dubové lesy s habrem, břízou, jasanem a borovicí
Submontánní	do 1000 m	do 1400 m	Bukové lesy
Montánní	do 1450 - 1550 m	do 1700 - 1850 m	Smrkové horské lesy
Subalpínský	do 1650 - 1950	do 1900 - 2250	Kleč, v Jižních Karpatech i pěnišník (rododendron)
Alpínský	Nejvyšší horské skupiny	Nejvyšší horské skupiny	Bylinná pokrývka, zcela bez dřevin, mechy, lišejníky, kamenité sutě

Na rovinách jsou lesy omezeny na nivy řek (lužní lesy) a jsou složeny z topolu, olše a vrby. Roviny jsou dnes kultivované na zemědělskou půdu, dříve však měly stepní vegetaci a jsou považovány za nejzápadnější výběžky jihoruských stepí. Dodnes se stepní vegetace dochovala v nejsušších, tj. vyšších polohách východního Potisí a vytváří tzv. pusztu (maďarský výraz pro step či bezlesý porost a kraj). Roste zde např. pelyněk, heřmánek, tráva kostřava, chrpa, hvozík či řebříček apod. Podobné stepní porosty (případně i rozšířené o některé středomořské druhy) má Dolnodunajská nížina, zvláště její východní část zvaná Bărăgan.

Živočišstvo

Zachované větší lesní komplexy umožnily přežít mnoha druhům lesním zvířeny ve volné přírodě. Dodnes se zde vyskytuje medvěd, vlk, rys, kočka divoká, liška, prase divoké, jelen či srnčí zvěř. Z ptáků zde nalezneme řadu dravců i drobného lesního ptactva. Ve stepích se setkáme s hlodavci (sysel, křeček, hraboš). Bažiny a vodní plochy mrtvých ramen a jezer podél Dunaje a Tisy jsou hnízdištěm řady druhů vodního a brodivého ptactva (husa, kachna, labuť, jeřáb, volavka, čáp, plameňák, kormorán); setkáme se zde i s ondatrou.  Vodní plochy středního a dolního toku Dunaje a dunajské delty jsou využívány i migrujícími ptáky.

Životní prostředí

Nebezpečím pro Karpaty je nastupující turistický ruch, který zatím nedosahuje takového rozsahu jako v Alpách.

V pánevních oblastech docházelo k regulaci řek (prohlubování a napřimování koryt), avšak v důsledku toho poklesla hladina spodní vody a docházelo k zasolování půd, takže se muselo přikročit k zavodňování nejsušších oblastí.

Mechanizací a chemizací zemědělství dochází k ničení polní zvěře.

 

IBERSKÁ OBLAST

Rozkládá se na Pyrenejském poloostrově a přilehlých ostrovech.

Geologie

Rozhodující roli při vzniku a vývoji Pyrenejského poloostrova měla vrásnění hercynské (západní a centrální část poloostrova) a alpínské (jihovýchodní a severovýchodní část poloostrova).

Nejstarší částí Pyrenejského poloostrova je galicijský masiv, což je soubor předkambrických krystalických břidlic prostoupených hlubinnými vyvřelinami granitického typu. Vystupuje hlavně na severozápadě v oblasti Galicie, ale i v pohořích centrální části poloostrova (Centrální kordillera, Sierra Morena). Směrem do nitra poloostrova se galicijský masiv noří pod prvohorní sedimenty (slepence, pískovce, břidlice a fylity) vyvrásněné v hercynském vrásnění.

Náhorní plošiny Pyrenejského poloostrova označované souborně jako meseta vznikly během hercynského vrásnění. Během druhohor pak byly vystaveny denudaci a mořské sedimentaci, takže vzniklá pohoří byla přeměněna v zarovnaný povrch. Během třetihor (pliocén) byl vlivem alpínské orogeneze vyzdvižen a rozrušen kernými pohyby podél zlomů. Došlo navíc k výzdvihu soustavy hrástí Centrální kordillery a rozdělení mesety na dvě části - Severní Submesetu (též Starokastilská tabule) a Jižní Submesetu (též Novokastilská tabule), kde se usadily v neogenních jezerních pánvích vrstvy jílovců, sádrovců, slínovců a vápenců.

Na jihovýchodě Pyrenejského poloostrova se nachází třetihorní (oligocenní) vrásná soustava Betické kordillery, která směrem k severovýchodu pokračuje na souostroví Baleáry a na jihozápadě se stáčí obloukem přes Gibraltarský průliv k jihu, kde navazuje vrásnou soustavu Atlasu. Nejvyšší masivy Betické kordillery probíhají při pobřeží Středozemního moře a narozdíl od zbytku pohoří, který je složen z druhohorních a třetihorních sedimentů, mají jádra z metamorfitů a hlubinných vyvřelin. S Betickou kordillerou je spjata nížina řeky Guadalquivir zvaná též Betická nížina, neboť byla v třetihorách mořskou předhlubní mezi vyzdvihovanou Betickou kordillerou na jihu a starým iberským masivem na severu. Je vyplněna neogenními a čtvrtohorními sedimenty.

Pyrenejská kordillera neboli Pyreneje je taktéž třetihorní vrásnou soustavou a nachází se na severovýchodě Pyrenejského poloostrova. Skládají se ze tří odlišných pásem

·        osní pásmo je tvořeno nejvyššími vrcholy a je složeno z intenzivně zvrásněných metamorfovaných prvohorních sedimentů (břidlice, vápence, pískovce, fylity) a krystalinických masivů (žuly, ruly); největší šírky dosahuje ve východních Pyrenejích, zatímco na západě je redukováno. Osní pásmo bývá považováno za relikt starého hercynského pohoří, které bylo během alpínské orogeneze znovu zvrásněno a vyzdviženo.

·        obalové série (druhohorní a eocenní vápence a pískovce) na severní i jižní straně pohoří; na francouzské straně je pásmo obalových sérií úzké a příkrovy jsou sunuty směrem k severu, zatímco na straně španelské je širší se dvěma antiklinálami a příkrovy jsou sunuty k jihu.

Nejvýznamnější fáze vrásnění Pyrenejí proběhla v eocénu.

S vývojem Pyrenejí souvisí i Katalánská pobřežní kordillera (vyvrásněna v miocénu), která se táhne od východního úpatí Pyrenejí k dolnímu toku řeky Ebro a stupňovitými zlomovými svahy klesá k pobřeží Středozemního moře. Katalánská pobřežní kordillera je složena druhohorními sedimenty a prvohorních sedimentů a hlubinných vyvřelin granitového typu.

Pánev řeky Ebro je tektonickou sníženinou, která je považována za mořskou předhlubeň Pyrenejí. Je vyplněna mohutnými vrstvami třetihorních sedimentů (slínovců, jílovců, pískovců), které jsou na úpatí Pyrenejí vyzdviženy.

Ve třetihorách bylo zvrásněno i Iberské pohoří, které je tvořeno druhohorními sedimenty (vápenci), které byly současně s vrásněním Pyrenejí tektonicky rozlámány. V jádrech antiklinál obnažených denudací vystupují podložní prvohorní horniny.

Zejména jižní polovina Pyrenejského poloostrova trpí zemětřeseními. Seismicky aktivní jsou i Pyreneje, pánev Ebra i některé části vnitrozemí poloostrova.

Geomorfologie, orografie

Jádro poloostrova zaujímá Meseta, jejímž středem prochází Centrální kordillera, která ji dělí na dvě části: Severní a Jižní Submesetu neboli Starokastilskou a Novokastilskou tabuli.

• Severní Submeseta (Starokastilská tabule) leží v povodí horního a středního toku řeky Duero a rozlišujeme v ní dvě úrovne plošin - vyšší (900 až 1 000 m n. m.), která je na okrajích a tvoří ji stolové hory, a nižší (700 až 900 m n. m.), která představuje mírně zvlněnou plošinu. Jedná se o strukturní plošiny na vodorovně uložených sedimentech. Charakteristická jsou zahloubená říční údolí, a to od 50 do 500 m od okolního povrchu.
• Centrální kordillera (Kastilské pohoří) je dlouhá téměř 500 km a táhne se přibližně rovnoběžkovým směrem. Je to hrásť vyzdviženého krystalinika, rozdělená na dílčí hrástě a prolomy, přičemž jednotlivá pohoří na sebe nenavazují, ale řadí se spíše kulisovitě. Centrální kordillera se postupně zvyšuje od západu k východu; v Portugalsku je nejvyšším pohořím Estrela (1 991 m), ve Španelsku pak následují pohoří Gata (1 723 m), Gredos (2 592 m) a Guadarrama (2 430 m). Tato pohoří nesou zřetelné stopy pleistocénního zalednění.
• Jižní Submeseta (Novokastilská tabule) je větší než Submeseta Severní, ale  je nižší, členitější a navíc i geologicky nejednotná. Sklání se od východu, kde dosahuje až 1 000 m n. m., k západu, kde klesá i pod 200 m n. m. Taktéž má dvě úrovne plošin - vyšší se stolovými horami (zvána La Arcarría) a nižší mírně zvlněná. Na rozvodí Atlantského oceánu a Středozemního moře se rozkládá další plošina - La Mancha, což je dokonalá silně zkrasovělá náhorní plošina na horizontálně uložených druhohorních sedimentech, která je velice suchá. Západ Jižní Submesety má zarovnaný povrch na hercynsky zvrásněných horninách, avšak je rozrušen zlomy rovnoběžkového směru, podle nichž jsou vyzdvihovány řady středohorských pásem a masivů.
• Na západním okraji La Manchy došlo na rozhraní třetihor a čtvrtohor k sopečné činnosti, a to díky neotektonickému vyklenutí a rozlámání.
• Jižní okraj Mesety tvoří pohoří Sierra Morena (1 323 m), které je asymetrické - severní svahy jsou mírné a nenápadné, zatímco jižní svahy jsou založené tektonicky (místy vysoké až 1 000 m) na linii oddělující hercynské struktury Mesety od třetihorních sedimentů Betické nížiny.
• Na severu tvoří obrubu Mesety Kantaberské pohoří, které rozdělujeme na dvě zcela odlišné části. Západní vyšší část (tzv. Astursko-leonská pohoří) má hercynskou strukturu a je to hrásť prvohorních vápenců dosahující 2 000 až 2 500 m n. m. a nesoucí stopy pleistocénního zalednění. Naopak východní nižší část (Baskicko-kantaberská pohoří) je sníženým pokračováním západních Pyrenejí (1 200 až 1 500 m n. m.), neboť má stejnou stavbu a stejné horninové složení jako pyrenejské obalové série.

Pro Mesetu jsou typické pedimenty - ustupující úpatní plošiny, díky nimž dochází k zarovnání horských oblastí.

Galicijský masiv se nachází na severozápadním cípu Pyrenejského poloostrova a vyznačuje se zaoblenými tvary reliéfu, zarovnanými povrchy ve výšce 500 až 1 000 m n. m. a žulovými skalními skupinami typu inselbergů. Masiv je rozrušen neotektonickými pohyby. Na pobřeží jsou vyvinuty zálivy riasového typu, které vznikly v holocénu zatopením údolí.

Pokračováním Galicijského masivu směrem na jihu je Severoportugalská hornatina, která je oproti Galicijskému masivu akorát více rozčleněna (až 1 500 m n. m.).

Pyreneje jsou dlouhé 450 km a široké maximálně 100 až 120 km a vyplňují pevninskou šíji mezi Biskajským zálivem a Lvím zálivem. Dělí se obvykle na tři části - Západní Pyreneje, Centrální Pyreneje a Východní Pyreneje.

Pyreneje víceméně nemají vyvinuta podélná údolí jako Východní Alpy. Svahy Pyrenejí jsou příkré a krátké a jsou rozbrázděny příčnými údolími pramenných toků. Francouzské svahy spadají do Akvitánské pánve prudčeji, zatímco svahy španelské přecházejí do pánve Ebra mírněji. Nejvyšším masivem je Maladetta (Pico de Aneto 3 404 m) v Centrálních Pyrenejích. Dodnes se na vrcholových částech nejvyšších hřebenů vyskytují menší karové ledovce (celkem asi 25 km²), ale jsou na ústupu. Kromě toho v Pyrenejích nalezneme tvary po pleistocénním zalednění, jako např. kary, trogy, oblíky, morény, ledovcová jezera, a periglaciální tvary, jako např. mrazem tříděné půdy, balvanová moře, soliflukční proudy. Krystalinická část Pyrenejí má monumentální hrubé tvary s ostrými hřebeny štíty, nalezneme zde i neogenní zarovnané povrchy v několika úrovních.

Obalová pásma Pyrenejí mají větší pestrost tvarů. Na jílech a břidlicích vznikají měkčí zaoblené tvary, zatímco na vápencích hřbety, příkré svahy či zkrasovělé plošiny s kaňonovitými údolími. Ve španelské části se setkáme i s kuestami paleogenních pískovců a slínovců.

Pánev řeky Ebro má trojúhelníkovitý tvar a je ze všech stran uzavřena horskými pásmy. Leží ve výšce 200 až 500 m n. m. a charakteristickými tvary reliéfu jsou strukturní plošiny a stolové hory s příkrými svahy. V tektonicky deformovaných místech se setkáme s kuestami. Řeka Ebro má 6 až 8 terasových stupňů.

Katalánská pobřežní kordillera uzavírá pánev řeky Ebro na východě a Ebro ji proráží napříč. Jedná se o dvě paralelní pásma, užší a nižší Pobřežní (max. 700 m) a širší a vyšší Vnitrozemské (max. 1 700 m), oddělená sníženinou. Nejedná se o dva souvislé hřbety, ale spíše o dvě řady horských skupin či vrchovin. Setkáme se zde s tabulovými horami, žulovými skalními masivy i krasovými oblastmi.

Iberské pohoří se rozkládá mezi Mesetou a pánví řeky Ebro. Táhne se v délce 350 km a většinou leží ve výšce přes 1 000 m n. m., vrcholové partie dosahují 2 000 až 2 300 m n. m. Jihovýchodní části Iberského pohoří jsou děleny soustavou tektonických příkopů severojižního směru. V severní části Iberského pohoří se setkáme se zbytky zarovnaných povrchů, kde pleistocénní ledovce zanechaly kary, jezera a morény. Na jihovýchodě Iberského pohoří v oblasti Serranía de Cuenca nalezneme stolové hory a skalní hřiby, ale i krasové tvary.

Betická kordillera se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova (od Gibraltarského průlivu až po Baleáry, které jsou jejím pokračováním). Délka pohoří je 600 km a šírka 100 až 200 km a je omezeno výraznými zlomovými svahy, přičemž aktivní zdvihy trvají dodnes. Pohoří vytváří dvě podélná pásma oddělena podélnou brázdou se soustavou pánví a kotlin. Nejedná se však o souvislá horská pásma, ale o četné izolované masivy.

Vyšší pásmo probíhá při pobřeží Středozemního moře, přičemž svahy spadající do moře jsou příkřejší. Nejvyšším masivem je Sierra Nevada s horou Mulhacén (3 478 m). Vrcholy jsou až půl roku pokryty sněhem a udržují se zde firnová pole přes celé léto. Jsou zde vyvinuty kary, morény a trogy. Ostatní pásma mají ve vrcholových částech jen periglaciální formy reliéfu. Na jižním zlomovém svahu místy pronikly sopečné lávy.

Nižší vnitrozemské pásmo se vyznačuje krasovými tvary reliéfu (škrapy, závrty, jeskyně, polje).

V severozápadním předpolí Betické kordillery se podél toku řeky Guadalquivir rozkládá Betická nížina. Má pahorkovitý reliéf a izolované tabule na východě a plochou aluviální nivu podél řeky Guadalquivir na západě, kde přechází do rozlehlých slaných bažin, které jsou vytvářeny zanášením lagun.

Podnebí

Podnebné podmínky jsou dány jednak polohou na jihozápadě evropské pevniny a jednak i nadmořskou výškou a tvary reliéfu. Značné jsou rozdíly mezi severem a jihem poloostrova, atlantským západem a mediteránním východem a vnitrozemím a pobřežím.

Sever a severozápad a v centrální části návětrné svahy pohoří mají mírně teplé, vlhké a oceánské podnebí. Tato oblast je celoročně pod vlivem front přicházejících od Atlantského oceánu. Vyznačuje se velkou oblačností a hojnými dešti. Jsou zde území s největším množstvím srážek na celém poloostrově (2 000 až 3 000 mm za rok). Nejvydatnější srážky zde padají na podzim a v zimě, v létě není výrazné sucho. Zimy jsou mírné, léta poměrně chladná (17 až 18 °C). Mráz a sníh jsou zde vzácné, vyskytují se jen v nejvyšších pohořích.

Střed, jih a hlavně jihovýchod Pyrenejského poloostrova má subtropické podnebí se suchým a horkým létem a mírnou, ale vlhkou zimou.

Nejteplejším místem je Andalusie, kde letní sucho trvá 4 až 6 měsíců a zimní srážky jsou jen málo vydatné. Existuje zde ale možnost letních silných dešťů díky intenzivní termické konvekci. Oblast Betické kordillery má velké podnebné rozdíly v závislosti na nadmořské výšce a expozici svahů. Srážek ubývá směrem k východu.

Atlantská oblast subtropického podnebí má výrazné oceánické vlivy s mírnou zimou (lednové teploty 9 až 12 °C) a jen mírně teplým létem (20 až 22 °C). Srážky se zimním maximem jsou hojné, ale rychle ji ubývá od severu (2 měsíce sucha) k jihu (6 měsíců sucha).

Oblast východního pobřeží a Baleár má výraznější teplotní rozdíly mezi létem a zimou než na atlantském pobřeží, a navíc se zde občas v zimě mohou vyskytnout i mrazy. Srážek je málo a ubývá jich k jihu (místy klesají i pod 100 mm za rok) a navíc jsou v zimě velmi nepravidelné.

Vnitrozemská oblast Pyrenejského poloostrova má výrazné kontinentální rysy a její klima je klasifikováno jako suché klima stepí. Vyznačuje se značnými teplotními rozdíly nejen sezónními, ale i denními a malým množstvím srážek (méně jak 500 mm ročně).

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Místo	Leden	Červenec
Severní pobřeží	8 - 10	17 - 20
Jižní pobřeží	11 - 14	19 - 26
Západní pobřeží	9 - 12	20 - 22
Východní pobřeží	9 - 11	24 - 26
Meseta	3 -       5	20 - 26

Absolutní teplotní extrémy se pohybují od – 30 °C (náhorní plošiny Iberského pohoří) po 50 °C (Betická nížina).

Srážek všeobecně ubývá od severu k jihu, od západu k východu a od pobřeží do vnitrozemí; naopak přibývá se stoupající nadmořskou výškou. V rozložení srážek se výrazně projevuje návětrná či závětrná poloha vzhledem k převládajícímu proudění. Nejvíce srážek za rok spadne na severozápadě v Galicii (2 400 mm) a severním Portugalsku (3 100 mm); srážkami jsou bohaté i nejvyšší části Kantaberského pohoří (3 200 mm) a Pyrenejí (2 000 až 2 500 mm). Severní části poloostrova pobřeží Atlantského oceánu jsou celoročně vlhké, směrem k jihu srážek ubývá a mění se i jejich sezónní rozložení (směrem k jihu se zvětšuje délka letního sucha). Směrem od severu k jihu ubývá i srážek sněhových.

Vodstvo

Říční síť je dobře rozvinutá, ale její hustota liší podle oblastí, neboť závisí na klimatických podmínkách a vlastnostech horninového podkladu. Nejřidší je v krajích La Mancha, Aragonie a León. Většina toků směřuje k Atlantskému oceánu, a proto je rozvodí posunuto k východu. Směrem od vlhkého severu k jihu se zvětšují sezónní rozdíly v průtocích.

Řeky Pyrenejského poloostrova mají dva typy režimů:

• nivální - mají jen řeky ve vysokých pohořích, napájené vodou z tajícího sněhu, v Pyrenejích i z ledovců; nejvyšší vodní stavy jsou v červnu a nejnižší v lednu a únoru, mohou se připojit povodně z podzimních dešťů,
• pluviální - převážná většina toků, nejnižší stav se dostavuje ve vrcholném létě (některé řeky i vysychají) a nejvyšší v chladných ročních obdobích (na jaře a na podzim).

Řeky se vyznačují obrovskými výkyvy hladiny a průtoků. Aby byly vodní stavy vyrovnány, vybudovaly se na mnoha řekách kaskády přehrad.

Největšími řekami jsou

?         ústící do Středozemního moře: Ebro (928 km) a Júcar (498 km),

·        ústící do Atlantského oceánu: Miňo/Minho (340 km) - z iberských řek má nejvíce vyrovnaný průtok vlivem oceánského deštivého podnebí, Duero/Douro (925 km) - z iberských řek má největší povodí a průměrný průtok, Tajo/Tejo (1 120 km) - nejdelší iberská řeka, Guadiana/Ouadiana (820 km), Guadalquivir (657 km).

Jezera jsou velmi početná, ale jsou malá. Glaciální jezera nalezneme v Pyrenejích, Kantaberském a Iberském pohoří a Centrální a Betické kordilleře. V suchých oblastech jsou slaná a stepní jezera, která v létě vysychají. V krasových oblastech jsou četná jezera krasová, v Jižní Submesetě jsou i jezera vulkanického původu. V Galicijském masivu nebo Betické kordilleře nalezneme jezera tektonického původu. Při pobřeží Středozemního moře jsou hojná lagunová jezera (Mar Menor u Cartageny, La Albufera u Valencie) oddělená od moře písečnými kosami.

Rostlinstvo

Rostlinstvo Pyrenejského poloostrova vyniká bohatstvím druhů, neboť jeho druhové složení je ovlivňováno blízkostí nedaleké Afriky. Po celém poloostrově jsou rozšířeny křovinaté formace, které se vyvinuly jako druhotné na místě zničených původních lesních a stepních formací.

Lesy pokrývají jen asi 10 % plochy poloostrova a větší rozlohy lesů jsou jen na vlhkém severu, kde rostou opadavé druhy (dub letní, kaštanovník s příměsmi jasanu, javoru, lípy či buku) rozšířené o druhy vždyzelené (cesmína, dub pyrenejský). Na severu se lesy střídají se vřesovišti. Ve výškách mezi 1 800 až 2 000 m je stupeň jehličnatých lesů s borovicemi.

V přímořském typu subtropického klimatu západní části poloostrova jsou rozšířeny vždyzelené tvrdolisté lesy, subtropická vřesoviště a křovité formace macchie. Nalezneme zde lesy dubu korkového nebo cesmíny, ale i křovinaté jalovce nebo dub kermesový; rostou zde i dovezené blahovičníky či borovice pinie.

Na jihu převládají porosty macchie a garigy. Na jižním úpatí Betické kordillery a na Baleárách roste palma žumara nízká, jediná evropská původní palma.

Křovinaté formace jsou zastoupeny i v Mesetě, jedná se ale o garigu se zastoupením opadavých druhů (mrazy). Navíc je zde rostlinný kryt natolik řídký, že do popředí daleko silněji vystupují barvy zvětralin (žlutá, rezavě hnědá) než barvy rostlinstva.

Na některých místech Pyrenejského poloostrova je díky intenzivnímu výparu pro vegetaci velmi sucho (polopouštní podmínky, zasolování půd).

Živočišstvo

Živočišstvo je taktéž velmi různorodé. Pro severní oblasti je typická lesní fauna středoevropského typu (medvěd, rys ostrovid, liška, vlk), v jižních oblastech převládají mediteránní druhy obohacené o druhy afrického původu (opice). V suchých středních a jihovýchodní částech jsou hojní hlodavci (myši, zajíc, králík), vyskytuje se zde i dikobraz. Četní jsou plazi (hadi, ještěrky, chameleón), želvy, mloci. Mnohé druhy původní zvířeny však byly zcela vyhubeny nebo zatlačeny do značně omezených areálů.

Životní prostředí

Velká část Pyrenejského poloostrova je postižena erozí půdy, a proto se provádí plánovité zalesňování borovicemi a blahovičníky. Problémem je nedostatek vody (její spotřeba je větší než kapacita zdrojů) a následkem toho klesá hladina podzemní vody a vzrůstá zasolení půdy.

Škody způsobila industrializace probíhající od 60. let 20. století a rozvoj turismu.

 

APENINSKÁ OBLAST

Kromě vlastního Apeninského poloostrova do této oblasti zahrnujeme i Sicílii, Sardinii, Korsiku, Maltské ostrovy a všechny další ostrovní skupiny patřící Itálii. Více než 80 % plochy oblasti leží méně než 100 km od pobřeží okolních moří. Délka Apeninského poloostrova je 1 050 km a jeho šírka kolísá od 120 do 200 km.

Geologie

Apeninská oblast patří mezi nejmladší části alpsko-himálajské vrásné zóny. Začátkem třetihor Apeninský poloostrov neexistoval, ale Sardinie, větší část Korsiky a některé části pevniny (např. Kalábrie) byly součástí pevniny Tyrrhenis, která byla hercynského a možná ještě většího stáří. Apeniny vznikly až během neogénu a jejich horotvorné procesy byly provázeny tvorbou příkrovů a rozlámáním a zatápěním staré pevniny Tyrrhenis. Západní pásma Apenin se vrásnila v miocénu, východní v pliocénu; sunutí příkrovů směřovalo k severovýchodu. Během pliocénu se začalo vynořovat i hlavní pásmo Apenin a jeho zdvihy pokračují i v kvartéru. Během pleistocénu došlo k zalednění nejvyšších vrcholů Apenin od Ligurie po Kalábrii.

Oblast Apeninského poloostrova a přilehlých ostrovů patří dodnes k tektonicky aktivním oblastem, což se projevuje častými zemětřeseními a vulkanismem, neboť v této oblasti dochází podsunování africké litosférické desky pod desku eurasijskou. Sopečná činnost se projevuje již od třetihor; čtvrtohorní vulkanismus je soustředěn zejména na západní předpolí Apenin (Vesuv, Etna, Eolské ostrovy).

Celá osa Apeninského poloostrova je silně zemětřesná, hlavně mezi krajem Romagna a Messinskou úžinou. Zemětřesení jsou nejčastěji zaznamenávána v krajích Umbria a Kalábrie, na východní Sicílii a poloostrově Gargano. Při zemětřeseních dochází na Apeninském poloostrově k sesuvným pohybům na svazích, mizení nebo objevení nových pramenů, změnám v průběhu toků, změnám pobřežní čáry, ponoření či vyzdvižení ostrovů. 

Geomorfologie, orografie

V Apeninské oblasti převládá hornatý, vrchovinný nebo pahorkatý reliéf nad rovinami a nížinami. Hory dosahují většinou středohorských výšek, avšak vzhledem k tomu, že pohoří leží vesměs při mořském pobřeží nebo nedaleko od něho, působí mohutným domem a relativní výškové rozdíly jsou značné. Nížiny vznikly jen díky akumulaci řek.

1.      Apeniny

Apeniny se táhnou z kraje Ligurie, kde bez nápadného přerušení navazují na Alpy, až do Kalábrie k Messinské úžine. Délka pohoří je 1 200 km a šířka 70 až 120 km. Narozdíl od ostatních alpínských pohoří nemají krystalické jádro, neboť jsou jen severovýchodním křídlem původně velkého orogénu, jehož střední krystalické pásmo (Tyrrhenis) se v neogénu ponořilo pod hladinu dnešního Tyrhénského moře. Apeniny jsou budovány různými sedimenty (pískovce, vápence, slínovce) a mají asymetrickou stavbu; západní svahy jsou strmější a táhnou se až k moři, kde vytváří skalnaté pobřeží. Naopak podél Jaderského moře se táhne úzký nížinný pás. Ve vrcholových partiích Apenin se setkáme se zlomovými kotlinami, které jsou sužovány zemětřeseními.

Apeniny dělíme na Severní, Střední, Jižní a Sicilské a ty pak dále na úseky nazvané podle historických oblastí, v nichž leží.

K vlastnímu pásmu Apenin nejsou započítávány celky, které leží v jejich západním a východním předpolí a jsou od nich odděleny soustavou protáhlých pánví či brázd. Jde o tzv. Antiapeniny.

·        Severní Apeniny jsou tvořeny soustavami hřbetů Ligursko-piacenzského a Toskánsko-emiliánského Apeninu a dosahují až 2 000 m n. m. Jsou budovány z flyše a na severu rozřezány hlubokými údolími. Svahy obrácené k Pádské nížině jsou dlouhé, zatímco opačné jihozápadní svahy jsou krátké a stupňovité. Nejvyšší vrcholy mají glaciální reliéf s kary a jezírky. Časté jsou svahové pohyby a sesuvy. Výjimkou v Severních Apeninách jsou Apuánské Alpy, které jsou složeny z krystalických hornin (zbytek někdejší Tyrrhenidy) vč. krystalických vápenců (“carrarské” mramory).

·        Střední Apeniny jsou tvořeny paralelními horskými pásmy prostoupenými pánvemi a náhorními plošinami tektonického původu. Nejvyšších výšek dosahují pásma Umbrického a Abruzského Apeninu (pohoří Gran Sasso d‘Italia s vrcholem Monte Corno 2 914 m), jež jsou vápencová a vyznačují krasovými jevy (škrapy, závrty, polje, ponory). Vrcholy těchto horských masivů byly modelovány pleistocénními ledovci. V okolí Gran Sassa a v povodí řeky Tibery se setkáme i s vulkanity. Západní pásma Středních Apenin jsou nižší a rozčleněna kotlinami a hlubokými údolími.

·        Jižní Apeniny nemají paralelně nebo kulisovitě uspořádaná horská pásma, ale izolované horské masivy oddělené hlubokými sníženinami a kotlinami. Tyto masivy byly spojeny v souvislou pevninu až zdvihy na konci třetihor a ve čtvrtohorách. Severněji položené masivy Kampánského a Lukánského Apeninu jsou složeny ze zkrasovělých vápenců a dolomitů, zatímco jižnější Kalábrijský Apenin je klenba hornin krystalinika (žuly, krystalické břidlice, ruly) a je rozčleněn četnými kotlinami.

·        Sicilský Apenin. Pohoří Sicilského Apeninu jsou krystalická, flyšová i vápencová a dosahují výšky téměř 2 000 m n. m.

·        Sicílie je od pevniny oddělena úzkou Mesinskou úžinou, ve které se nachází menší subdukční zóna, nad níž se tyčí stratovulkán Etna, který začal vznikat ve třetihorách a dodnes se kontinuálně vyvíjí. Její mohutný sopečný kužel je složen z bazaltických láv; k častým erupcím dochází hlavně z bočních kráterů.

·        K Sicílii patří i vulkanické Eolské ostrovy (sopečné kužely Vulcano, Stromboli) a ostrov, resp. vyhaslá sopka Ustica.

2.      Antiapeniny

• Tyrhénský Antiapenin je soustava hornatin, pahorkatin a kotlin různého původu a uspořádání, položená mezi pobřežím Tyrhénského moře a Apeninami. Jedná se o hřbety vysoké cca 500 až 1 000 m (nejvyšší pohoří přesahují výšku 1 500 m) oddělené rozlehlými kotlinami vzniklými poklesy třetihorních struktur. Nejvyšším pohořím jsou Toskánské hornatiny s krystalickými masivy, ale jejich nejvyšší horou je třetihorní vulkán Monte Amiata (1 734 m). Z Toskánska směrem dále na jih je celá řada čtvrtohorních, většinou vyhaslých, sopečných masivů s kalderovými jezery, jejichž okolí je pokryto tufy. Činný je dosud stratovulkán Vesuv a od něj nedaleká Flegrejská pole. Na vulkanické oblasti Tyrhénského Antiapeninu je vázáno mnoho minerálních a termálních pramenů.
• Podél pobřeží Tyrhénského Antiapeninu vznikly nížiny z říčních splavenin.
• Jaderský Antiapenin se nachází ve východním předpolí Apenin a je téměř nezvrásněný (tzv. apulská platforma). Je složen z druhohorních a třetihorních vápenců. Na severu k němu patří jediný horský masiv Gargano s vrcholovou zkrasovělou plošinou. Kolem Gargana probíhají významnější tektonické linie, které pokračují dále v Jaderském moři; jsou zde častá zemětřesení.

3.      Sardinie a Korsika

• Sardinie je složena z metamorfovaných hornin a žulových plutonů (zbytek Tyrrhenidy), které jsou překryty druhohorními a třetihorními sedimenty a mladými vyvřelinami. Povrch je značně hornatý,  prostoupený pásmy různých směrů i náhorními plošinami, které spadají příkrými svahy k pobřeží.
• Korsika je geologickým pokračováním Sardinie. Osou ostrova jsou krystalické či žulové horské masivy, které byly v pleistocénu zaledněny (kary, jezírka, morény, trogy). Severovýchod ostrova je však budován mladými alpínskými zvrásněnými strukturami. Mezi krystalinickými pohořími a alpínskou strukturou je pásmo sníženin.

Podnebí

Apeninská oblast subtropické klima se suchým horkým létem a mírnou a vlhkou zimou. Pronikání chladného vzduchu ze severu je zabráněno Alpami a Severními Apeniny, takže Apeninský poloostrov je oblast výrazně teplejší, než by odpovídalo její zeměpisné šírce. Navíc je ještě otevřen průniku horkého vzduchu z Afriky (scirocco). Od severozápadu může vát z Francie mistral a ze severovýchodu z Dinárských hor bora, tj. zimní chladné padavé větry.

Subtropické klima je vyvinuto pouze v nížinných a pahorkatých polohách, v horských polohách je mírně teplé nebo mírně studené (boreální) klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku.

Průměrné červencové teploty se pohybují na severu kolem 24 °C, na jihu kolem 28 °C a v horách (800 m n. m.) kolem 20 °C. Průměrné lednové teploty jsou v Ligurii 7 až 8 °C, na Sicílii 10 až 11 °C, v horských kotlinách 4 až 5 °C. Větší část hor bývá v zimě pokryta sněhem.

V zimě se nad severní částí Tyrhénského moře se odehrává intenzivní cyklonální činnost, přinášející výrazné zvraty v počasí.

Srážky jsou poměrně dosti vysoké (700 až 1 500 mm), přičemž nejvíce jich spadne v západních horách Korsiky, Sardinie a Severních Apenin (2 000 až 3 400 mm). Nejméně srážek naopak vykazují Apulie a jižní Sicílie (400 až 500 mm), tj. oblasti v dešťovém stínu. Směrem k jihu ubývá srážek a roste nerovnoměrnost jejich rozložení během roku. Ve vlhké části Itálie jich spadne nejvíce v období říjen až květen a jsou převážně dešťové. Naopak na Sicílii většina celoročního množství srážek spadne během října až února. Díky vysokému výparu má velká část Apeninského poloostrova vláhový deficit. Směrem od severu k jihu vzrůstá délka suchého období, na severu trvá 2 měsíce, zatímco na jihu 4 měsíce.

Vodstvo

Řeky Apeninské oblasti mají velmi kolísavý režim, který je poněkud vyrovnanější pouze tam, kde jsou napájeny krasovou vodou. Sezónní rozkolísanost se zvětšuje směrem k suchému jihu. Výrazná minima průtoků jsou v létě, maxima v zimě až na jaře. Řeky mají režim dešťový, v horách dešťovo-sněhový. Řeky Kalábrie, Sicílie a Sardinie mají během léta nulový průtok a vodu jen v období srážkového maxima nebo tání sněhu (jde o tzv. toky fiumare). Kromě toků fiumare se zde setkáme i s epizodickými toky, které mají vodu pouze v době přívalových dešťů či náhlého tání sněhu na horách.

Nejvýznamnějšími řekami jsou Arno (245 km), Tibera (405 km) a Volturno (170 km).

Jezera jsou na Apeninském poloostrově hojná a jsou různého původu:

·        karová nalezneme lokálně v nejvyšších polohách,

·        tektonická, která se nacházela v mezihorských pánvích, ale již zanikla (za jejich zbytek se považuje Trasimenské jezero),

·        krasová, jichž je vápencových oblastech větší množství,

·        vulkanická (kráterová, kalderová, hrazená, výbuchová): Bolsenské, Bracciano, Vico, Albano.

Velmi významné jsou krasové prameny vápencových oblastí. Krasové podzemí totiž nejenom reguluje průtoky, ale způsobuje i opožďování maximálních průtoků, což znamená, že krasové prameny dodávají nejvíce vody v období sucha. Proto se jich od starověku využívá k zásobování měst vodou.

Rostlinstvo

Apeninský poloostrov pokrývají vždyzelené mediteránní formace. Původní vždyzelené lesy s převahou dubu byly zničeny a nahrazeny druhotnými porosty, hlavně macchií.

Výškové vegetační stupně v Apeninské oblasti

Stupeň	Výška na jihu	Výška na severu	Vegetace
Macchie	do 500 m	do 700 - 800 m	Macchie - dub cesmínový nebo korkový, keře obsahu-jící vonné silice (myrta, levandule, cypřiš, vavřín)
Submontánní	do 1000 - 1100 m	do 1500 m	Listnaté lesy (různé druhy dubů), kaštan
Montánní	do 1700 m	do 1800 - 1900 m	Smíšené lesy (bukové lesy, borovice, smrk)
Horské hole	Nejvyšší horské masivy	Nejvyšší horské masivy	Borovice horská, skrovná bylinná a mecholišejníková vegetace

Na jihu Apeninského poloostrova a na Sicílii roste jediná evropská původní palma žumara nízká.

Živočišstvo

Zvířena byla v důsledku zničení lesů značně redukována. Z větších savců se zachoval jen kamzík, srnec, na Sardinii a Korsice muflon a daněk. V horách se vzácně vyskytují vlk, kočka divoká, kuna, veverka. V křovinách a kamenitých svazích jsou hojní plazi. Mnoho je ptactva, přes poloostrov vede jeden z hlavních tahů stěhovavého ptactva ze severní a střední Evropy do Afriky.

Životní prostředí

Od začátku středověku díky nadměrné těžbě dřeva došlo k vykácení lesů. S odlesněním je spjat obrovský rozvoj eroze půdy a její smytí až na horninový podklad. Odlesnění způsobilo i zrychlení průtoků v řekách a zvětšení sezónních rozdílů ve vodnosti. Splavený materiál vytvořil v ústí řek rozsáhlé a mohutné akumulace a způsobil růst delt aj. akumulačních tvarů.

 

BALKÁNSKÁ OBLAST

Balkánská oblast zahrnuje Balkánský poloostrov a ostrovy v Egejském moři. Balkánským poloostrovem chápeme oblasti na jih od řeky Sávy a dolního toku Dunaje.

Geologie, geomorfologie, orografie

Balkánský poloostrov patří k nejmladším částem evropské pevniny. Je součástí třetihorní alpsko-himálajské vrásné zóny, která se zde vyznačuje dvěma větvemi:

·        větev dinársko-řecká (dinaridy a helenidy) vznikla sunutím horninových komplexů směrem k jihozápadu - byla vytvořena na Gondwaně a přisunuta k Evropě,

·        větev balkánská (balkanidy) se směry sunutí k severovýchodu až severu.

Hranicí mezi těmito větvemi je tektonická linie zvaná vardarská jizva, jež se táhne od Bělehradu napříč Srbskem a Makedonií k Soluňskému zálivu a je tvořena ultrabazickými horninami a hlubinnými vyvřelinami.

Balkánský poloostrov je dodnes tektonicky neuklidněnou oblastí a patří k seismicky nejaktivnějším oblastem evropské pevniny. Zemětřesná činnost se soustřeďuje zejména na okolí Egejského moře (anatolský zlom) a pobřeží Jaderského moře. Zemětřesením bývá postihována i vardarská jizva nebo zlomové okraje Hornotrácké nížiny.

Dinaridy jsou přímým pokračováním jižních vápencových Alp a byly několikrát postiženy vertikálními pohyby ker podél zlomů směru severozápad - jihovýchod. Jejich denudací vznikly začátkem neogénu rozlehlé zarovnané povrchy, které se dnes nacházejí v nestejných výškách; na výše vyzdvižených hrástích vznikly erozí a glaciální činností rozřezané hřbety a hřebeny. Dinaridy jsou tedy složitý soubor horských pásem, masivů, náhorních plošin a kotlin táhnoucí se od Julských Alp po jihovýchodní úpatí Severoalbánských Alp v délce 700 km. Do tohoto reliéfu jsou zahloubena údolí ve tvaru hlubokých kaňonů a soutěsek (např. kaňon řeky Tara pod Durmitorem je až 1 300 m hluboký). Tektonický vývoj dinarid není dodnes ukončen, a proto zde dochází k silným zemětřesením.

Dinaridy rozdělujeme na tři pásma:

1)     západní, které je tvořeno třetihorním flyšem a vápenci a díky dlouhodobému tektonickému poklesu pobřeží má dnes charakter paralelního řetězce protáhlých ostrovů, což jsou vlastně nad hladinu moře čnící vrcholy hřbetů. Tyto ostrovy rozlišujeme na Severodalmatské (Krk, Rab, Cres, Pag, Dugi otok) a Jihodalmatské (Brač, Hvar, Korčula -Pelješac, Mljet). Z příčných údolí nebo sedel vznikly zátoky zvané kala nebo hlubší zálivy, jimiž moře proniklo za pobřežní horské hřbety, zvané boka.

2)     střední, což jsou horstva, jejichž svahy jdou k pobřeží Jaderského moře a jsou tvořena širokým pásem mocných a čistých zvrásněných druhohorních (křídových) vápenců, na nichž vznikly krasověním rozlehlé plošiny vyzdvižené do rozdílné výšky. Jedná se o tzv. Dinárský kras, kde se v dalším vývoji vyvinuly pro něj typická rozlehlá polje, z nichž některá jsou protékána krasovými toky, zatímco jiná jsou poseta závrty a jsou suchá. Největším poljem je Livanjsko o rozloze cca 400 km². Kromě poljí zde nalezneme i uvaly, jeskyně (např. Postojenská, Škocjanské), propasti, vyvěračky (některé i pod mořskou hladinou) apod. Hlavními horstvy jsou Snežnik (1 796 m), Velika Kapela (1 534 m), Mala Kapela (1 649 m), Velebit (1 757 m), Dinara (Troglav 1 913 m), Biokovo (1 762 m), Durmitor (2 522 m) a Severoalbánské Alpy neboli Prokletije (Jezerce 2 694 m).

Nejvyšší pohoří od slovinského Snežniku po Severoalbánské Alpy -Prokletije byla v pleistocénu zaledněna, přičemž největší zalednění měly právě Severoalbánské Alpy - Prokletije.

3)     východní, které je tvořeno prvohorními sedimenty, krystalinikem (ultrabazické horniny, staré vyvřeliny), ale i druhohorními karbonátovými sedimenty. Díky velkému množství nerostů bývá nazýváno Rudne planine. Je to nejstarší část dinarid, byla tedy i dříve postižena denudací a proto je nižší a má měkčí tvary. Patří sem např. masivy Kozara (978 m), Ranče (1 478 m), Vlašić (1 943 m) nebo Zvijezda (1 472 m). V oblasti jihosrbského města Novi Pazar se setkáme s mladovulkanickým reliéfem.

Příkrovová stavba západního a středního pásma byla vytvořena během třetihor, zatímco východního pásma již koncem druhohor.

Na jihovýchod od Severoalbánských Alp se rozprostírá Albánsko-řecká horská soustava neboli helenidy, která se táhne v délce 750 km až na Peloponés a pokračuje i na ostrovech v Egejském moři. Oproti dinaridům však nemají helenidy tak zřetelnou tektonickou stavbu - jde o vrásnozlomová, hrásťová i příkrovová pohoří s pánvemi a kotlinami. Helenidy dělíme na vnitřní a vnější, přičemž hranice mezi nimi probíhá od Skadaru k jihojihovýchodu napříč Albánií a dále po horských pásmech Píndu a dále napříč Peloponésem k Argolidskému zálivu. Vnitřní helenidy jsou tvořeny předprvohorním krystalinikem (ruly, svory),  krystalickými vápenci a mramory a dále prvohorními zčásti metamorfovanými sedimenty a ultrabazickými horninami (ofiolity). Ve vnějších helenidách převládají třetihorní flyšová souvrství střídající se s druhohorními vápenci a dolomity.

Příkrovová stavba vnitřních helenid vznikla koncem druhohor, ve vnějších helenidách až během třetihor. Vnitřní helenidy byly po vyvrásnění denudovány a během neogénu rozlámány v hrásti a prolomy. Během čtvrtohor došlo k tektonickým zdvihům a vzniku dnešního reliéfu, který je charakterizován střídáním kotlin se zbytky jezer a horských masivů.

1)     Vnitřní helenidy. Na tektonické linii mezi dinaridy a helenidy se nachází Metohijská kotlina o ploše 3 000 km², původně neogenní jezerní pánev. Na ni navazuje na albánském území Mirditská náhorní plošina o výšce cca 1 000 m n. m., která je rozřezána kaňonovitými údolími a vyčnívají z ní izolované hory dosahující skoro 2 000 m n. m.

V okolí těchto útvaru se horská pásma helenid stáčejí k severovýchodu, tj. kolmo k celkovému průběhu soustavy dinarid a helenid a navíc se nejvíce přibližují Thrácko-makedonské soustavě a balkanidům. Nalezneme zde pohoří Šar planina (2 747 m) a Korab (2 764 m) vyznačující se zbytky zarovnaných povrchů.

Dále na jihovýchod, v historickém území Makedonie, nalezneme Pelagonskou kotlinu, na niž navazuje kotlina Ptolemaidy. Tektonické jsou i pánve jezer Ochridského a Prespanského. Ještě dále k jihu nalezneme velké pánve v řeckém kraji Thesálie. Ty jsou na severovýchodě ohraničeny masivy Olymp (2 917 m) a Óssa (1 976 m) budovanými triasovými vápenci v jinak krystalinické oblasti. 

Členitost pobřeží Egejského moře vzrůstá směrem k jihu kvůli rozdrobování pevniny soustavou zlomů na kry a vnitřní pásmo helenid pokračuje i v moři, kde vytváří ostrov Évia a ostrovní skupiny Kyklady a Sporady. V Kykladech nalezneme ostrov Thíra (Santorini), což je zbytek obrovské kaldery a spolu s ostrovy Mílos a Kós je součástí jihoegejského sopečného oblouku.

2)     Vnější helenidy. Vápencová pásma jsou oproti flyšovým vyšší a navíc jsou silně zkrasovělá. Patří sem např. pohoří Píndos (2 637 m), kde jsou náhorní plošiny se škrapovými poli, hlubokými propastmi a jeskyněmi, rozčleněné kaňony s ponornými toky. Navíc ve své vrcholové části má Píndos glaciální reliéf.

Členitost pobřeží taktéž stoupá směrem k jihu díky rozdrobování pevniny zlomy na kry; i pobřeží Jónského moře je lemováno pásmem ostrovů, které jsou hornaté a vápencové a vznikly zatopením horských hřbetů. Největšími ostrovy jsou Kérkira, Lefkáda, Itháki, Kefaloniá, Zákinthos, přičemž Kefaloniá je známa podmořskými krasovými prameny.

Vnější helenidy se táhnou až na Peloponés, kde jsou nejvyšší pohoří vápencová a dosahují až 2 400 m n. m., a odtud pokračují na ostrovy Kréta, Kárpathos a Ródos.

Nejvyšší pohoří helenid byla v pleistocénu zaledněna a ve svých vrcholových partiích mají kary, morény a glaciální jezírka.

Balkanidy jsou druhou větví alpínského orogénu na Balkánském poloostrově, přičemž jde vlastně o přímé pokračování Karpat. Balkanidy dělíme na tři podélné zóny a jejich vývoj proběhl ve třech hlavních fázích od konce druhohor do konce třetihor.

1)     Předbalkán má jednoduchou vrásnou stavbu a je budovaný hlavně křídovými sedimenty ve vápencovém i flyšovém vývoji. Jedná se o severní podhůří Staré planiny, jehož hranice vůči Dolnodunajské nížině je zlomová. Předbalkán má charakter pahorkatiny až vrchoviny s paralelně a kulisovitě uspořádanými hřbety, mezi nimiž jsou podél sníženiny, přičemž výška hřbetů stoupá od severu k jihu. Na vápencových hřbetech a plošinách je krasový reliéf (škrapová pole, závrty, jeskyně, krasová údolí s ponornými toky); na pískovcích a slepeních vznikla skalní města.

2)     Stara planina má složité vrásnozlomové struktury s příkrovy a je budována krystalinikem (krystalické břidlice, hlubinné vyvřeliny) a sedimenty různého stáří. Nad své okolí se zdvihá výraznými zlomovými svahy a průsmyky Botevgradski prohod a Vratnik je rozdělena na tři části, přičemž výšky přes 2 000 m n. m. přesahují západní (2 168 m) a střední část (Botev 2 376 m). Se zlomovými svahy kontrastují pozůstatky zarovnaných povrchů. Díky pestrému horninovému složení je reliéf mnohotvárný (ve vápencích rozvinut kras). V nejvyšších horských vrcholech jsou tvary po malých pleistocénních ledovcích. V západní části pohoří je pozoruhodné průlomové údolí řeky Iskăr.

3)     Středohoří je tvořeno krystalinikem, ke kterému přistupují mladé vyvřeliny, a jedná se o hrásťové hory na jih od Staré planiny obklopené a prostoupené četnými tektonickými kotlinami (Sofijská, Kazanlăcká, Slivenská) a pánvemi. V západní části Středohoří se nachází horský masiv Vitoša (2 290 m) se zbytky neogenních zarovnaných povrchů, nápadně se tyčící na Sofijskou kotlinou. Dále na východ patří k pásmu Středohoří hrásťové hřbety Sredna gora a na bulharsko-tureckém pomezí Strandža planina (1 031 m).

V povodí horní Marice se protírá Hornotrácká nížina, oddělující Středohoří od pásma Rodop. Je to největší vnitrozemská pánev Balkánského poloostrova a vznikla jako složitá příkopová propadlina (soustava ker různě pokleslých koncem třetihor a začátkem čtvrtohor).

Thrácko-makedonská soustava je krystalinická (silně metamorfované horniny prostoupené tělesy hlubinných vyvřelin) a místy překrytá mladými vulkanickými pokryvy. Jde o horninové komplexy předprvohorního a prvohorního stáří, vklíněné mezi obě hlavní větve alpínské vrásné oblasti. Během horotvorných procesů v okolních alpínských pásemných pohořích byl thrácko-makedonský masiv rozdroben několika soustavami zlomů a vertikálními pohyby ker se rozpadal na hrásti a prolomy, a to hlavně během neogénu, kdy v některých pokleslých pánvích vznikala jezera nebo do některých pronikalo moře. Výsledkem toho jsou zbytky zarovnaných povrchů, příkré svahy a velké výškové rozdíly, přičemž tektonické pohyby doznívají dosud.

Při západním okraji Thrácko-makedonské soustavy probíhá souvislá soustava kotlin, které jsou navzájem propojeny hlubokými skalnatými soutěskami, což jsou antecedentní nebo epigenetické úseky říčních údolí. Největší kotlinou je Kosovo polje. V západní (srbsko-makedonské) části je několik masivů přesahujících 2 000 m n. m., jako např. Kopaonik (2 017 m) nebo Osogovski planini (2 252 m), přičemž tato pohoří mají ve svých vrcholech glaciální modelaci pleistocénních ledovců.

Na východ od tektonického údolí (riftu) řeky Struma se nachází rilsko-rodopská část Thrácko-makedonské soustavy. Zde leží nejvyšší pohoří Balkánského poloostrova Rila (Musala 2 925 m) a Pirin (Vihren 2 915 m), což jsou hrásťová pohoří, v nichž se nad zbytky zarovnaných povrchů zvedají horské štíty a skalní stěny modelované činností pleistocénních ledovců (kary, glaciální jezera). Ve výšce glaciálního reliéfu dnes probíhají kryogenní procesy, na nižších úrovních se setkáme s fosilními kryogenními tvary. Dalším pohořím jsou Rodopy (2 191 m), což je mohutný horský blok sklánějící se pozvolna od západu k východu a rozčleněný říční sítí v zaoblené až ploché hřbety.

Při dolním toku řeky Marica a jejího přítoku Ergene se rozkládá Dolnotrácká nížina přecházející na okrajích v členitou pahorkatinu. Je to území velmi mladých poklesů, které vedly ke vzniku Marmarského moře a úžin Dardanely a Bospor, přičemž tyto úžiny jsou považovány za říční údolí zatopená mořem ve svrchním pleistocénu.

Podnebí

Balkánský poloostrov leží na rozhraní mírného pásu a středomořského subtropického pásma. Největší část poloostrova patří k mírnému pásmu, které má výrazné kontinentální rysy, což je způsobeno tím, že poloostrov široce souvisí s evropskou pevninou, tj. je otevřen pronikání kontinentálních vzdušných hmot z Panonské pánve a Východoevropské roviny. Podnebí je výrazně ovlivňováno i hornatým charakterem poloostrova, přičemž hlavní horské soustavy tvořící orografické a klimatické bariéry se rozprostírají nedaleko od mořského pobřeží. V celé oblasti převládá západní přenos vzduchu, ale dinaridy a helenidy tento pohyb brzdí a oceánský vzduch transformují v kontinentální. Vliv Středozemního a Černého moře je na pevninu malý (pouze úzké pobřežní oblasti, větší šírku zaujímá jen na Istrii, na dolní Neretvě, v Albánii, v nížinné části Makedonie a Thrákie), a proto i středomořské podnebí Balkánského poloostrova má kontinentálnější rysy. Horské oblasti mají podnebí mírně studené (boreální) deštné a sněžné. Kontinentalita vnitrozemských částí Balkánského poloostrova se projevuje velkými ročními amplitudami teplot vzduchu.

Vnitrozemské oblasti Balkánského poloostrova mají průměrné lednové teploty – 1 až – 3 °C.

Výrazné odchylky v teplotách vzduchu zimních měsíců jsou patrné hlavně na pobřeží Jaderského moře, kdy se na vysokých plošinách Dinárských hor hromadí studený vzduch, který pak přetéká k pobřeží jako bóra, kdy přináší chladné a suché počasí. Při pobřeží Jaderského a Jónského moře, ve středním a jižním Řecku a na egejských ostrovech je přímořský typ klimatu s krátkou zimou, během níž je počasí deštivé a značně proměnlivé. Průměrné lednové teploty jsou na severu přímořské části poloostrova 4 až 5 °C a na jihu 10 až 12 °C.

V letních měsících se letní kontrasty zmenšují, na jihu poloostrova jsou průměrné červencové teploty 26 °C a na severu 23 °C. Období horkého počasí trvá na jihu dvakrát tak dlouho jako na severu, na jihu jsou výrazně teplejší jaro a podzim. Během léta panuje slunečné bezoblačné počasí a vanou větry severních směrů zvané etésiové.

Absolutní teplotní minima se pohybují kolem – 40 °C a maxima kolem 45 až 50 °C.

Průměrné teploty vzduchu

(ve °C)

Místo	Leden	Červenec
Rijeka	6,0	23,5
Bělehrad	– 0,5	22,0
Sarajevo	– 1,5	19,5
Sofie	– 2,0	21,0
Istanbul	5,0	23,5
Tirana	7,5	25,0
Soluň	5,5	27,5
Atény	8,5	27,0
Iráklio	12,5	25,5

Srážky přinášejí z největší části větry západního směru, avšak dinaridy a helenidy je zadržují, a proto srážek rychle ubývá od západu k východu, kde některá území trpí suchem. Největší srážkové úhrny vykazuje oblast Gorski Kotar nad Rijekou (3 700 mm) a oblast kolem boky Kotorské (Crkvice přes 5 000 mm). Nejméně srážek spadne na jihu Řecka, při severním pobřeží Egejského moře a v Hornotrácké a Dolnotrácké nížině (400 až 600 mm). Na západě a jihu poloostrova spadne v průměru nejvíce srážek v zimě a na jaře (cyklonální činnost), na severu Srbska a Bulharska v červnu a květnu. Podíl letních srážek na celoročním úhrnu se zmenšuje od severu na jih. Délka suchého období dosahuje na jihu 4 až 5 měsíců, na severu 1 až 3 měsíce. V horách jsou srážky v průběhu roku rozloženy rovnoměrněji a v zimě padají jako sníh.

S výjimkou dinarid, kde je nadbytek vláhy, je na ostatních částech Balkánského poloostrova citelný vláhový deficit, který dosahuje největších rozměrů v jihovýchodním Řecku.

Vodstvo

Vnitrozemská část poloostrova je odvodňována Dunajem do Černého moře. Rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem probíhá po hlavních pohořích dinarid od Snežniku po Severoalbánské Alpy, avšak toto rozvodí není přesně známé, neboť probíhá v krasovém terénu, který je odvodňován v podzemí. Uzel rozvodí Jaderského, Egejského a Černého moře nalezneme v Kosově polji.

Roztříštěnost reliéfu poloostrova nepřispěla k vytvoření větších řek. Nejvýznamnější přítoky Dunaje prostřednictvím Sávy jsou Kupa, Vrbas, Bosna a Drina. Největším srbským přítokem Dunaje je Velika Morava, vznikající soutokem zdrojnic Južna Morava a Zapadna Morava, jejímž přítokem je Ibar. V Bulharsku do Dunaje přitékají Iskăr a Jantra.

Do Jaderského moře ústí jen několik málo větších řek - Neretva a Drin se zdrojnicemi Bílý Drin a Černý Drin (vytéká z Ochridského jezera). Ve středních dinaridách jsou hojné ponorné řeky; nejdelší povrchový úsek z nich má Trebišnjica, která pak podzemím odtéká do mohutného krasového pramene na mořském pobřeží u Dubrovníka - Ombla (též Vrelo Dubrovačke reke).

Na pobřeží Egejského moře jsou nejvýznamnější toky, které odvodňují Thrácko-makedonskou soustavu - Vardar, Struma, Mesta a Marica.

Režim napájení řek Balkánského poloostrova je pluviálně-nivální nebo niválně-pluviální, v krasových územích hrají důležitou úlohu krasové podzemní vody (vyrovnávání průtoků). Říční režim vnitrozemských částí v povodí Dunaje je podobný režimu středoevropskému s maximálními průtoky v jarních měsících. Režim přímořských povodí (hlavně v Řecku) je mediteránní s vysokými stavy na podzim a v zimě, v suchých oblastech Řecka nalezneme i toky typu fiumare.

Jezera Balkánského poloostrova jsou tektonická, krasová, glaciální, limanová aj. Známá jsou velká jezera Ochridské (348 km²) a Prespanské (275 km²), která jsou tektonického původu, ale mají i krasovou hydrografii (z výše položeného Prespanského jezera odtéká voda krasovými prameny do jezera Ochridského). Dalším velkým jezerem je Skadarské (379 km²) které je taktéž tektonické i krasové. Tektonická jezera nalezneme i v řecké Makedonii (Vólvi, Vegorítis), Thesálii (Voiviida) i západním Řecku (Trichonida). Mělká limanová jezera hrazená písčitými valy jsou na černomořském pobřeží (Burgaské, Varenské). Horská jezera ledovcového původu jsou hojná v Severoalbánských Alpách, Píndu, Rile a Pirinu, avšak jsou velmi malá.

Rostlinstvo

Na Balkánském poloostrově jsou v důsledku odchylek klimatu a vláhové bilance vyvinuty tři vegetační stupně.

1)     Mediteránní, tj. stupeň typu macchie typický pro pobřežní části západních a jižních území. V horách proniká do 500 až 700 m na jihu a do 200 až 300 m na severu. Je z převážné části druhotný, macchie vznikla po vymýcení původních lesů. Nalezneme zde křovinaté formy dubu, cypřiš, jalovec, vavřín, myrtu či oleandr. Původními druhy sušších jihovýchodních oblastí Řecka jsou i olivovník či rohovník (svatojánský chléb).

Sušší oblasti pokrývá frygana, která roste na jihu až do 900 m a je chudší (hlavní složkou jsou bylinné a křovité druhy obsahující silice a éterické oleje - levandule, mateřídouška, rozmarýn, šalvej, pryšec).

2)     Smíšené lesy se vždyzelenými i opadavými druhy listnatých stromů a jehličnany (borovice, smrk). Z opadavých stromů zde najdeme různé druhy dubů, habr a jasan; buk je rozšířen jen na severu poloostrova. Lesnatost je malá (těžba dřeva v minulosti, pastva ovcí a koz od starověku, sepjetí zkrasovělých vápenců s erozí půdní pokrývky). Přirozené listnaté a borovicové lesy sahají do výšek 1 500 až 1 700 m na jadranském pobřeží, v Řecku do výšky 1 800 až 2 000 m (na Olympu až do 2 200 m).

3)     Horské louky a kamenité pustiny, které jsou jen řídce porostlé a rozšířené hlavně na vápencích a krystalických horninách v alpínském glaciálním reliéfu.

V severní části poloostrova, kde je chladnější mediteránní klima, roste macchie jen na dalmatských ostrovech a v úzkém nížinném pruhu na pobřeží. Označuje se tam názvem šibljak a jde o 3 až 5 m vysoké porosty dubu šipáku s příměsí řady tvrdolistých a trnitých keřů. Vyšší svahy na pobřeží Jaderského moře jsou pokryty společenstvy podobnými fryganě.

Ve stupni mediteránní vegetace typů macchie a frygana jsou rozšířeny plochy s řadou zemědělských plodin, ovocnými stromy a technickými plodinami. Hojné jsou olivovníky, rohovníky, broskvoně, vinohrady. Na jihu poloostrova jsou rozšířeny do výšky 500 až 600 m, na severu do 200 až 300 m na místech, kde se nevyskytuje bóra.

Živočišstvo

Živočišstvo Balkánského poloostrova je analogické zvířeně ostatních částí Středomoří. V macchii ani fryganě nežijí větší savci, ale hojní jsou plazi a hmyz (cikády). Pobřežního ptactva je málo pro malou produktivnost moře. Ve vnitrozemí je na rovinách a v pásmu křovin zvířena bohatší. V lesích dinarid a Thrácko-makedonské horské soustavy dosud ve volné přírodě přežívá vlk, medvěd a černá zvěř. Jelení a srnčí zvěř byla zatlačena pasením ovcí, koz a dobytka.

Životní prostředí

Pobřežní oblasti Balkánského poloostrova jsou významnými turistickými a rekreačními oblastmi celoevropského významu.

Zničení lesů ve starověku mělo za následek zrychlení erozně denudačních procesů, což vedlo k degradaci a odnosu půdy často až na skalní podklad.

 

KRYMSKÉ HORY

Krymské hory (spolu s Kerčským poloostrovem) jsou součástí Krymsko-kavkazské oblasti, která je článkem alpsko-himálajské vrásné zóny a tvoří jižní obrubu Východoevropské roviny.

Geologie

Krymské hory jsou složitou obrovskou antiklinálou, jejíž jížní křídlo pokleslo pod úroven mořské hladiny. Jádrem pohoří jsou silně zvrásněné a rozlámané jílovité břidlice a křemité pískovce druhohorního stáří (svrchní trias a spodní jura). Které byly v juře zvrásněny v překocené a ležaté vrásy. Na nich se uložila další souvrství vápenců, které byly během alpínského vrásnění zprohýbány a rozlámány. Na severních svazích Krymských hor jsou ještě navíc křídové a třetihorní slínovce, pískovce a vápence, které již nebyly zvrásněny, ale při klenbovitém zdvihu hor pouze nakloněny. Tektonické pohyby pokračovaly i během čtvrtohor (střídavé zdvihy a poklesy).

Kerčský poloostrov představuje sníženou část v podélném průběhu krymsko-kavkazské vrásné zóny a v jádře antiklinály zde vystupují vrstvy svrchní křídy a paleogénu (oligocenní jíly s ložisky zemního plynu). Tyto vrstvy jsou zvrásněny a v nadloží mají ještě neogenní vápence, pískovce a slínovce.

Geomorfologie

Krymské hory jsou děleny na tři rovnoběžná pásma - hlavní, vnitřní a vnější.

Hlavním pásmem je nejvyšší část Krymských hor prostírající se při pobřeží Černého moře a spadající příkrými a často skalnatými svahy k pobřeží. Hlavní pásmo má charakter náhorních plošin (zvané jajly) ve výšce 1 100 až 1 500 m n. m. (nejvyšší  Roman-Koš 1 545 m), které jsou složeny z jurských vápenců a jde o zarovnané povrchy pokřídového stáří. Směrem k východu přecházejí náhorní plošiny vlivem odlišného geologického složení v zaoblené hřbety s výškou 600 až 700 m n. m.

Ve vápencových částech Krymských hor jsou rozšířeny povrchové i podzemní krasové tvary reliéfu - škrapy, závrty, propasti, uvaly, polje, krápníkové jeskyně. V místech, kde v podloží vápenců vystupují nekrasové horniny, se objevují vydatné krasové prameny nebo vytékají celé podzemní řeky. Na jižních svazích a na pobřeží se objevují i vulkanické tvary reliéfu - vypreparované lakolity.

Významným geomorfologickým činitelem jsou sesuvy půdy v důsledku mořské abraze, ale i v důsledku promáčení zvětralin povrchovými nebo podzemními vodami.

Vnitřní a vnější pásmo Krymských hor se prostírá v severním podhůří hlavního pásma (tj. ve vnitrozemí Krymu). Jde o nižší hřbety kuestového typu vytvořené erozí a denudací v šikmo ukloněných nezvrásněných vrstvách. Kuesty jsou proraženy vodními toky prostřednictvím hlubokých soutěsek. Vnitřní pásmo dosahuje výšky 600 až 700 m, vnější pásmo 300 m. Protože jsou obě pásma kuest vápencová, setkáme se zde krasovými jeskyněmi.

Kerčský poloostrov je pahorkatina s nízkými hřbety protáhlého nebo elipsovitého tvaru oddělenými sníženinami. Hojné jsou bahenní sopky s vývěry zemních plynů.

Podnebí

Podnebí je díky vlivu Černého moře velmi mírné, avšak vzhledem k hornatému terénu jsou značné rozdíly mezi jižním pobřežím hlavního pásma, které je chráněno od severu hradbou hor, a ostatními částmi pohoří. Právě Krymskými horami probíhá hranice mezi středomořským podnebím se suchým létem a stepním podnebím. Oceánické vlivy vyrovnávající teplotní rozdíly se nejvíce projevují na jihozápadě poloostrova, směrem k východu kontinentalita zřetelně vzrůstá.

Průměrná lednová teplota je na jižním pobřeží 3 až 5,5 °C, na vrcholech hlavního pásma Krymských hor – 4 až – 5 °C a na severním úpatí hor v západní části 1 °C a ve východní části – 2 °C. Průměrné červencové teploty jsou víceméně vyrovnané v rozmezí 20 až 24 °C, jen na vrcholcích hor jsou nižší.

Krymské hory jsou silně zavlažovaným ostrovem uprostřed suchého stepního okolí. Zatímco ve stepní části Krymu spadne za rok průměrně jen 300 až 500 mm srážek, v horské vrcholové oblasti dosahuje tato hodnota 1 000 až 1 200 mm. Na horách v zimě padá mnoho sněhu, který na jaře pomalu taje a zvyšuje význam Krymských hor jako zásobárny vody. Jižní a jihozápadní pobřeží má středomořský chod srážek s maximem v zimě, Kerčský poloostrov a ostatní části Krymu mají chod srážek kontinentální s letním maximem. Značný podíl srážek spadne na Krymu ve formě lijavců, takže převládá suché, jasné a slunečné počasí.

Vodstvo

Krymské hory jsou důležitou zásobárnou povrchových i podzemních vod, řeky poloostrova jsou však velmi krátké a mají význam jen pro zavlažování suchých stepních oblastí. Nejdelší řekou je Saľhir, který pramení krasovými vývěry v hlavním pásmu Krymských hor a ústí jen v létech bohatými srážkami do zálivu Syvaš Azovského moře.

Rostlinstvo

Rostlinstvo se vyznačuje velkým bohatstvím druhů, zvláště na jižním pobřeží na svazích hlavního pásma, a to proto, že jsou zde jednak příznivé klimatické podmínky a jednak, že Krymské hory jsou jen zbytkem kdysi větší pevniny, jež byla součástí východního Středozemí.

Na severním úpatí a na Kerčském poloostrově je do výšky 200 až 350 m n. m. stepní rostlinstvo blízké stepím jižní Ukrajiny (kavyl, kostřava). Na jižních svazích se do 350 až 400 m n. m. nachází středomořská vegetace se zástupci macchie (teplomilné druhy dubu, jalovec, cist). Na skalnatých svazích jsou porosty suchomilných polokeřů a bylin typu frygany. Rostou zde i druhy přenesené ze Středomoří nebo jiných subtropických oblastí, jako např. cedry, pinie, magnólie aj.

Na svazích hor jsou do výšky 600 až 700 m n. m. ledy dubové a výše pak lesy bukové nebo bukohabrové. Z jehličnanů jsou zde zastoupeny různé druhy borovice. V 1 000 až 1 300 m n. m. nabývají dřeviny křovitých forem a nejvyšší části hor jsou bezlesé.

Životní prostředí

Krymské hory jsou starou kulturní oblastí s dlouhodobým osídlením, které se soustřeďovalo zejména na pobřeží. Značné škody na lesních porostech způsobilo pastevectví provozované od starověku, což vedlo k odlesnění vrcholových náhorních plošin a následnému odplavení půdního krytu, obnažení skalního podkladu, zrychlení erozních procesů a aktivizaci svahových pohybů.

Klimaticky příznivé polohy Krymských hor jsou již dlouhou dobu středem zájmu o zakládání oddychových a rekreačních sídel. V současnosti je oblast Krymských hor jedním z nejvíce zatížených území rekreačními pobyty a turistickým ruchem v celé Evropě.