Zemepis.com> Regionální geografie> Evropa> Fyzická geografie Evropy> Geologický a geomorfologický vývoj Evropy

GEOLOGICKO-GEOMORFOLOGICKÝ VÝVOJ EVROPY

Východoevropská platforma

Je budována prekambrickými žulami a krystalickými břidlicemi starými 2,7 až 3 miliardy roků a nachází se mezi Uralem a kaledonskou, variskou (hercynskou) a alpínskou částí Evropy.

Horotvorný vývoj Východoevropské platformy, který byl doprovázený několikerým vrásněním, byl dokončen asi před 1,7 miliardami let a stal se z ní pevný kratogén. Jeho okrajové části se v dalším vývoji na mnoha místech ponořily a byly překryty mocnými sedimenty nebo byly zvrásněny do mladších struktur. Východoevropská platforma tvoří největší část Skandinávského poloostrova a podklad Baltského moře a celé Východoevropské roviny. Staré krystalické horniny vystupují na povrch pouze ve dvou oblastech, a to baltském štítu, který je základem (jádrem) Evropy a obsahuje nejstarší evropské horniny, a ukrajinském (podolském) štítu.

Platforma Eria

Její zbytky vystupují na malé rozloze při severozápadním pobřeží Skotska a na Hebridách, jinak je ponořena pod vodami oceánu a rozbita riftem Středoatlantského podmořského hřbetu. Eria je v podstatě pozůstatkem z doby, kdy Evropa a Severní Amerika byly spojeny v pevnině Laurasie.

Kaledonidy

Kaledonská Evropa vznikla vyvrásněním v kambriu až devonu a získala podobu anteklýz a syneklýz. Jejich trosky (denudace) vystupují pouze na Britských ostrovech, Skandách a Špicberkách, přičemž v horských částech byly porušeny pohyby podél mladých i obnovených starých hlubokých zlomů jejich podkladu. Tomu odpovídají současné zlomové svahy Skand a četné prolomy a hrástě na Britských ostrovech.

Mezi kaledonidy patří i americké Appalačské pohoří.

Variscidy (hercynidy)

Variská (hercynská) Evropa vznikla v karbonu až permu. Vytvořený široký pás zvrásněných hor byl již v permu zarovnán a později místy překryt mladšími kontinentálními a mořskými sedimenty. V reliéfu variské (hercynské) Evropy se silně projevuje zlomová tektonika. Výstupy hercynského zvrásněného fundamentu jsou rozptýleny, mají rozdílný rozsah a jen místy jsou seskupeny. Vynikají reliéfem hornatin a vrchovin a mají ráz masívů; pokleslé části byly zaplněny mocnými vrstvami sedimentů, jimž odpovídá reliéf stupňovitých rovin.

Variská (hercynská) Evropa byla postižena i třetihorní tektonikou související s alpínskou orogenezí.

Variskou (hercynskou) Evropu tvoří systém horstev od španelské Mesety po francouzský Centrální masiv, kde dochází k větvení. Západní větev (tzv. armorická) odtud pokračuje do Bretaně a na jih Britských ostrovů, zatímco východní větev (tzv. variská) pokračuje přes zbytek Francie, Německo a Český masiv do Polska.

Variského (hercynského) původu je i Ural.

Alpidy

Alpínská Evropa vznikla v mladších druhohorách a starších třetihorách v důsledku dlouhotrvajícího srážení Eurasie s Afrikou. Zvrásnění geosynklinály se uskutečnilo v pobřežním pásu mezi variskou (hercynskou) platformou a oceánem Tethys, jehož zbytkem je současné Středozemní moře. V průběhu alpínské orogeneze vznikl systém mohutných horských řetězů táhnoucí se od jihošpanělské Betické kordillery, přes Pyreneje, Apeniny, Alpy, Karpaty, dinárskou soustavu a Balkán na Krym, kde má pak návaznost na Kavkaz. Vertikální i horizontální pohyby ker alpínského orogénu nejsou ukončeny dodnes.

S nejmladšími pohyby ker byly spojeny i poklesy některých centrálních variských masivů obklopených alpínskými zvrásněnými pásy a na jejich místě vznikly deprese zaplněné vodami moře nebo nízké akumulační roviny. Jiné variské masivy byly naopak silně vyzdviženy.

Tektonické děje v alpínském orogénu se projevily nejenom v sousední variské (hercynské) platformě, ale i v kaledonidech a baltském štítu. Systémy mladých a zmlazených starých zlomů rozdělily ony struktury v bloky, jejichž vertikální pohyby vytvořily dnešní vzhled orografických celků. Alpínská orogeneze byla doprovázena vulkanismem v Irsku, Skotku, Centrálním masivu a Českém masivu.

Třetihorního a čtvrtohorního původu jsou vulkanické oblasti. Hlavní evropskou vulkanickou oblastí je Island, sopky bychom však nalezli i v alpínské oblasti.

PLEISTOCÉNNÍ ZALEDNĚNÍ

V ledových epochách byla velká část Evropy pokryta masou ledu o mocnosti až 2 500 m a ve vysokých horách horskými ledovci. Zalednění se skládalo ze 4 fází, během nichž lze vyčlenit glaciály (chladnější období), interglaciály (teplejší období) a pluviály (vlhké období ve středomořské oblasti odpovídající glaciálům v severních oblastech).

Centra ledovcových štítu se rozkládala na Skandinávském poloostrově, ve Skotsku a na Polárním Urale. V době největšího rozšíření vedla hranice zalednění po linii ústí Temže - ústí Rýna - severní okraje variských (hercynských) vyvýšenin a hor - severní okraj karpatského oblouku - Polesí - Povolžská vyvýšenina - tok dnešní Kamy.

S kontinentálním zaledněním je spjata glaciizostáze vyznačující se tím, že obrovská masa ledu dlouhodobě tlačící na část zemského povrchu ji zabořuje ji do astenosféry a po odtání ledovcové masy dochází k tendencím návratu zemské kůry do původní polohy (tj. výzdvihu, a to až o 250 m).

Horské zalednění bylo nejrozsáhlejší v Alpách, kde byla všechna údolí zaplněna ledovci, které sahaly až na předpolí hor. Vrcholové části byly zaledněny plošně, neboť sněžná čára ležela o 1 200 m níže než nyní.

Lokální horské ledovce se vytvořily i v pohořích ležících mnohem jižněji (např. v Betické kordilleře i v peloponéských horách).

Akumulační a erozní tvary se nejlépe dochovaly z doby maximálního a posledního zalednění (čelní morény, sandry, trogy, kary) a z období posledního ústupu ledovce (morénové valy, eskery, drumliny).

Na předpolí ledovců a pod hranicí sněžné čáry v horách probíhalo mechanické zvětrávání hornin prostřednictvím půdního ledu a pohyby zvětralin soliflukcí po permafrostu. Vrcholy a svahy hor byly pokryty hrubšími zvětralinami, sutěmi a balvanovými moři.

Z morén a vrcholů vyvýšenin periglaciálního pásu byly vyvívány prachové částice, které se ukládaly jako spraše na rozlehlých plochách na jih od zalednění a v mezihorských kotlinách.

K ústupu ledovce ze Skandinávie došlo teprve před 6 až 7 tisíci lety, proto jsou krajinné celky této nejstarší části Evropy v podstatě nejmladší.

Závěr: Hlavní události geologické historie Evropy