Zemepis.com> Fyzická geografie> Pedosféra> Geografie půd světa

GEOGRAFIE PŮD SVĚTA

Hlavními zákony geografického rozšíření půd jsou:

• zonálnost půd,
• geochemická spojitost půd,
• různé stáří půd, v jehož rámci lze rozlišit půdy recentní (vyvinuly se působením přibližně stejné kombinace půdotvorných činitelů, kteří působí i v současnosti), reliktní (vyvíjely se v klimatických podmínkách odlišných od současných, ale v současnosti nejsou izolovány od vlivů vnějších činitelů, tzn. že leží na povrchu a nejsou přikryty žádnými sedimenty) a fosilní neboli pohřbené (půdy překryté nejčastěji eolickými sedimenty, v důsledku čehož jsou izolovány od současných pedogenetických procesů probíhajících na povrchu);
• divergence a konvergence půd,
• polycykličnost půd (polycyklické půdy se vyznačují tím, že při jejich vývoji působí stejní činitelé v několika po sobě následujících časových intervalech, většinou různých klimatických cyklech, např. střídání glaciálů a interglaciálů),
• polygeneze půd (polygenetické půdy jsou takové půdy, na jejichž vzniku se podílely dva a více různých půdotvorných pochodů)
• evoluční rozvoj půd.

ZÁKON PŮDNÍ ZONALITY

Klima (prostorová diferenciace klimatických podmínek) je zásadním faktorem určujícím geografii půd světa, neboť pedogeneze je určena přívodem sluneční energie a vlhkosti. Půdní pásma a zóny rozlišujeme na základě šírkové pásovitosti (horizontální zonalita) a výškové stupňovitosti (vertikální zonalita).

Horizontální zonalitu lze chápat jako soubor zón, který vznikl důsledkem prostorové změny klimatu. Uplatňuje se na velkých světových nížinách nebo na rozsáhlých zarovnaných površích, tj. v mimohorských územích, kde je podmíněna především změnou makroklimatických podmínek (hlavně změnou tepla a vlhkosti) v souvislosti se změnou zeměpisné šírky nebo délky.

V jednotlivých koutech světa horizontální zóny probíhají v různých směrech; např. na Východoevropské rovině, Západosibiřské nížině či v severní Africe změna zón postupuje ve směru zeměpisné šírky, tj. od jihu k severu. Naopak půdní zóny v Severní Americe probíhají diagonálně (šikmo) a v prostoru mezi Appalačským pohořím a Kordillerami dokonce ve směru zeměpisné délky, tj. lze hovořit o délkové (meridionální) zonalitě.

Vertikální zonalitu omezujeme na samotná pohoří, resp. horské soustavy. Je podmíněna změnou klimatických podmínek v souvislosti s narůstáním nadmořské výšky. Konkrétní řada (sled, spektrum) zón vertikální zonality (struktura vertikální zonality), závisí na bioklimatickém pásu, stupni oceanity či kontinentality a na matečních horninách.

Ve střední a jihovýchodní Evropě (subboreální pásmo, oceánsko-kontinentální sektor) je zevšeobecněný sled vertikálních zón na silikátových horninách následující:

• horské kambizemě,
• horské podzolové půdy,
• alpínské rankery,
• alpínské surové půdy ostrůvkovitě roztroušené ve vysokohorském reliéfu.

Na karbonátových horninách se vytvářejí různé formy rendzin od úpatí pohoří po alpínské louky včetně, avšak vlastnosti rendzin se směrem do výšky zákonitě mění.

Interferencí rozumíme vyklínění (absenci) některých vertikálních zón, které v jiných částech dané horské oblasti existují.

Inverze vertikálních půdních zón znamená jejich obrácené uspořádání vzhledem k jiným horským oblastem; např. černozemě leží nad horskými půdami, což je opačné (inverzní) uspořádání vzhledem k normálním poměrům. U nás náznaky inverze půdních zón nalezneme v pohořích s hlubokými, úzkými a chladnými údolími a teplejšími plošinami.

Migrace nebo přesun vertikálních zón souvisí s různou expozicí horských svahů, takže např. na severních (chladnějších a vlhčích) svazích zasahují horské kambizemě často mnohem níže než na svazích jižních (teplejších a sušších), kde zase vysoko vystupují horské stepní půdy.

Předhorská (bariérová) zonalita je zapříčiněna růstem humidity podnebí směrem k pohoří, jenž je podmíněn klimatickým vlivem horského území (bariéry). Růst absolutní výšky území směrem k horskému úpatí není podstatnou příčinou klimatických, vegetačních půdních či jiných změn. Ve střední Evropě se předhorská zonalita projevuje jednotným sledem půdních zón, a to takto:

• v nejsušších, od pohoří nejvzdálenějších územních celcích leží černozemě,
• blíže k pohoří (vlhčí podnebí) jsou hnědozemě,
• u pohoří, kde je podnebí nejhumidnější, jsou půdy vzniklé ilimerizací až pseudogleje.

Příkladem ze střední Evropy může být např. Panonská pánev.

V ideální podobě by se předhorská zonalita vytvořila v prostoru budovaném stejnou horninou a v podmínkách rovinného reliéfu. Tyto “modelové” podmínky nejsou v konkrétních územích nikdy splněny, a proto projevy předhorské zonality jsou více či méně narušovány, tj. překrývány současným působením jiných zákonitostí.

Předhorskou zonalitu lze rozdělit na

• humidně předhorskou, která vzniká v důsledku růstu humidity směrem k pohoří bez vlivu (resp. výraznějšího vlivu) dešťového stínu (např. západní předpolí Altaje),
• stínovou humidně předhorskou, u které růst humidity podnebí směrem k pohoří začíná od oblasti dešťového stínu vytvořeného v určité vzdálenosti od pohoří (např. území mezi Alpami, Karpatami a Dinárskou soustavou, Polabí).

Azonalita je zákonitá diferenciace pedosféry, a to především v důsledku různorodosti geologicko-geomorfologických poměrů; je tedy způsobena pohyby zemské kůry, jenž způsobily např. rozčlenění kontinentů na horské soustavy a nížiny, rozčlenění horských soustav na dílčí pohoří a vnitrohorské kotliny a rozčlenění nížin na pahorkatiny a roviny.

Ve střední Evropě jsou pro horské soustavy charakteristické kambizemě a rendziny; v nížinách, popř. vnitrohorských kotlinách, leží černozemě, luvisoly (půdy vzniklé ilimerizací) a pseudogleje. V tektonicky nejvíce pokleslých územích, kde se uplatňuje vliv podzemní a povodňové vody, dominují lužní a nivní půdy.

ZONÁLNÍ, INTRAZONÁLNÍ A AZONÁLNÍ PŮDY

Jako zonální půdy, zveme takové půdy, jejichž geneze a dynamika je dána především působením bioklimatických činitelů. Zonální půdy vznikly na normálních, tj. zrnitostně a chemicky neextrémních substrátech, bez vlivu podzemní nebo povrchové vody způsobující nadbytečnou vlhkost půdy. Jedná se např. o černozemě, kambizemě či luvisoly.

Intrazonálními půdami rozumíme ty půdy, jejichž geneze a dynamika je podstatně ovlivněna jinými činiteli než bioklimatickými, tj. především extrémním charakterem substrátů (vápence, hadce) a nadměrnou vlhkostí. I přesto jsou intrazonální půdy do určité míry závislé na klimatu.

Azonální půdy jsou nevyvinuté nebo velmi málo vyvinuté půdy, které se vyskytují v různých bioklimatických zónách na mladých půdotvorných substrátech (např. holocenních fluviálních sedimentech, dunách, recentním materiálu suťových či murových kuželů). Takovéto půdy zveme souhrnně aluviony (patří sem např. fluvizemě, gleje a pseudogleje).