Hledat zde:
Vyhledávání je nasazeno na celý server zemepis.com.
Státy A - Z:
Informace o jednotlivých státech.
O serveru:
Geografický server zemepis.com si dává za úkol poskytnout všem maximální množství zeměpisných informací nejenom o České republice, ale také celém světu a to v češtině a zdrama. Spolupracujem se serverm půjčky bez registru ihned.
Zemepis.com> Regionální geografie> Amerika> Fyzická geografie Ameriky> Přírodní pásy

Tisknou stránku

PŘÍRODNÍ PÁSY SEVERNÍ AMERIKY

Z hlediska zastoupení rostlinných a živočišných druhů patří Severní Amerika do holarktické říše, konkrétně do nearktické oblasti. Protože Severní Amerika a Eurasie tvořily až do paleogénu jediný kontinent, měly společný nejen geologický vývoj, ale i vývoj životních forem. V pleistocénu byly také oba kontinenty postiženy zaledněním, které mělo na současnou flóru i faunu značný vliv. V době, kdy sever obou kontinentů pokrývaly ledovce, klesla hladina světového oceánu a byl odhalen podmořský práh spojující Čukotku s Aljaškou (tento pevninský most naposledy existoval asi před 40 až 20 tisíci lety) a během pleistocénu po něm docházelo ke stěhování rostlin, živočichů a lidí v obou směrech. Zde na severu je tedy největší příbuznost nearktické a palearktické oblasti. Směrem k jihu se příbuznost nearktické a palearktické oblasti vytrácí a přibývá rodová a druhá pestrost, která vrcholí v pásu subtropů. Na jihu proniká flóra a fauna neotropická ze Střední a Jižní Ameriky, s nimiž Severní Amerika souvisí teprve 5 milionů let (tj. od pliocénu).

Množství tepla a srážek určuje typ vegetace a na té pak závisí celá živočišná říše. Jednotlivé přírodní pásy se víceméně kryjí s pásy klimatickými, tj. na východě mají rovnoběžkové uspořádání, zatímco na západě jsou protaženy od severu k jihu. Na svazích hor se kromě toho uplatňuje výšková stupňovitost.

Pás arktický

Z území Severní Ameriky do něho patří Grónsko, Kanadské arktické souostroví a severní okraje pevniny. Je prakticky bez vegetace. Charakterizuje ho průměrná celoroční teplota pod bodem mrazu a ani průměr nejteplejšího měsíce nepřesahuje 0 °C. Srážky jsou velice nízké (kolem 200 mm za rok). Pás arktický rozdělujeme na dvě pásma, a to

·        pásmo ledovcové, které zaujímá téměř celé území Grónska a část východních Arktických ostrovů (Ellesmerův, Baffinův, Devon a Bylot). Povrch ledovců je prakticky bez života; výjimkou jsou nunataky, kde jsou mrazem rozpukané skály porostlé mechy a lišejníky a poskrovnu se může vyskytnout i hmyz.

·        pásmo arktických pustin, které zaujímá nížinný okraj pevniny a ostrovy a vyznačuje se trvale zmrzlou půdou (permafrostem). V krátkém letním období, kdy permafrost na povrchu taje, se na chráněných místech mohou vyskytnout některé rostlinné druhy, které jsou schopny ukončit svůj vegetační cyklus během 2 až 3 měsíců; drží se zde hlavně nižší rostliny (baktérie, řasy, lišejníky, mechorosty), jen na zvlášť chráněných místech se setkáme i s bylinami. Živočichové jsou potravně většinou vázáni na moře (mořští savci a ptáci), kde je základem potravního řetězce rostlinný plankton. Ze savců jsou nejtypičtějšími obyvateli ploutvonožci (lachtani, tuleni a mroži), medvěd lední, který přednostně loví tuleně, a liška polární, která hledá obživu v koloniích hnízdících ptáků.

Pás subarktický

Nachází se v něm pásmo tundry. Průměrná teplota nejteplejšího měsíce v roce se pohybuje od 2 do 9 °C a vegetační období trvá 1 až 3 měsíce. Rostlinstvo tundry je tvořeno společenstvy mechů, lišejníků, zakrslých dřevin, keříků a polštářovitých forem bylin. Tundry jsou rozšířeny hlavně v severovýchodní části Kanady, kde pokrývají rozlehlá bezlesá území s druhově chudou a vzrůstem nízkou vegetací. Tundrové půdy mají v podloží permafrost, takže podzemní led jednak brání hlubšímu pronikání kořenů a jednak kořeny podchlazuje. Na povrchu jsou rostliny sužovány třeskutými mrazy a vysušujícími větry. Proto rostliny tvoří mohutný kořenový systém a na povrchu mají charakter polštářů, nízkých keříčků nebo plazivých výhonů. Pro rostliny je typická dlouhověkost. Tundru můžeme rozlišit na několik základních typů lišících se charakterem reliéfu, množstvím srážek a průměrnou teplotou v letních měsících:

·        nížinná tundra se vyznačuje množstvím bažin, jezer a celkově špatným odvodňováním; v půdách je nedostatek živin, neboť povrch je tvořen morénami či na povrch vystupujícími skálami krystalického podloží; převažující rostlinou jsou mechy a rašeliníky,

·        lišejníková tundra je typická pro skalnaté podloží kanadského štítu, charakteristickou rostlinou jsou keříčkovité formy lišejníků,

·        keříkovitá tundra se vyskytuje hlavně na skalnatém reliéfu, kde se vegetace uchycuje v puklinách skal a na chráněných závětrných místech; typické jsou keříkovité formy břízy a vrby a polštářovité formy bylin,

·        bylinná tundra vzniká v jižnějších oblastech, kde vegetační období trvá až tři měsíce a průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 9 °C; bylinná tundra je typická pro kanadské vnitrozemí. Rostlinné společenství bývá druhově bohaté a tvoří je jak trávy, tak pestře kvetoucí byliny.

Ze savců jsou nejtypičtějšími obyvateli tundry drobní hlodavci (např. lumíci), kteří tvoří základ potravního řetězce. Živí se jimi zdejší šelmy (liška polární, hranostaj, rosomák, vlk) a dravci (sovice sněžní), kteří v létě přecházejí z lesa do tundry. Z velkých býložravců jsou pro tundru typičtí pižmoň a sob (karibu). Sezónními hosty tundry jsou ploutvonožci. Velmi početní jsou v létě ptáci, kteří hnízdí na pobřežních skaliskách (alka, alkoun, papuchalk) nebo na nížinném pobřeží (racek, kachny, husy, berneška) a potravu si obstarávají v arktických mořích.

Pásmo lesotundry se vyznačuje poměrně pestrým a bohatším rostlinným společenstvím, v němž se začínají objevovat skupinky jehličnanů s keřovitým podrostem břízy a vrby na chráněných místech.

Pás humidní lesní

Lesní humidní pás rozlišujeme podle lesních společenstev, která se v něm nachází, na pět dílčích pásem.

Pásmo boreálních lesů

Jedná se o severský jehličnatý les, tj. specifické společenství otužilých jehličnanů (ale i listnáčů), v němž křovinný a bylinný podrost mnohdy ještě tvoří tundrové druhy. Boreální les se táhne v podobě podkovy přes celou severní část kontinentu, od Labradoru až na Aljašku. Na severu sousedí s tundrou asi na 65° s. š. (místy však hranice klesá až na 53° s. š.). Jižní hranice vede zhruba mezi 55 až 60° s. š. Na jihovýchodě přechází boreální les v teplé lesy smíšené a listnaté, na jihozápadě je vystřídán lesostepí. Převážná část boreálního lesa leží v Kanadě a po sibiřské tajze je to druhý největší lesní komplex na světě. Klimaticky se pásmo boreálních lesů vyznačuje velkými teplotními rozdíly mezi létem a zimou - denní maxima nejteplejšího měsíce se pohybují mezi 30 až 36 °C, zimní minima klesají až na – 50 °C. Sněhová pokrývka je dost vysoká a zůstává ležet několik měsíců. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 450 až 600 mm.

Stromové patro je tvořeno hlavně smrky (sivý, kanadský, přímořský, sitka), z jedlí zde roste jedle balzámová. Na sušších a písčitých místech se vyskytuje borovice banksovka. Vtroušeny jsou břízy.

Živočichové boreálního lesa buďto zimu prospí nebo se v zimě do lesa stěhují obyvatelé tundry - sobi, lumíci, vlci, polární lišky, hranostajové apod. Stálí obyvatelé se živí lesními semeny a plody (z ptáků např. tetřívkovití či pěnkavovití, ze savců např. veverky čipmank a poletuška či ursonovití) nebo lesním hmyzem (z ptáků např. datlovití, ze savců např. rejsci). Lesními býložravci jsou zajíci a ondatry; největším býložravcem je los. Masožravci jsou šelmy, jako např. medvědi (hnědý/grizzly, kodiak, baribal) či lasicovití (hranostaj, sobol, kuna, norek, rosomák).

Boreální les se podle životních podmínek pro organismy dělí na

·        východní, který pokrývá poloostrov Labrador a je charakteristický skalnatým povrchem kanadského štítu a vlhkým oceánským klimatem. Lesy jsou díky drsnému klimatu tvořeny jen několika základními druhy jehličnanů (z listnáčů se objevují břízy a javor cukrový); velmi rozšířeny jsou mechy, lišejníky a kapraďorosty. Skalnaté pobřeží je osídleno ploutvonožci.

·        nížinný, který se rozkládá od severních břehů Velkých jezer až po Velké Otročí a Velké Medvědí jezero. Nížinná až kopcovitá krajina je charakterizována nadbytkem vláhy, díky čemuž jsou velmi hojná jezera a bažiny. V okolí močálů a mělkých jezer žijí los, norek, bobr a brodiví a vodní ptáci.

Pásmo horských lesů Kordiller

Horské lesy Kordiller, ač jsou jejich základem jehličnany, mají zcela odlišný charakter než lesy boreální. Jehličnany zde mají díky oceánskému klimatu s malými teplotními výkyvy a maximem srážek ideální životní podmínky. Průměrná výška stromů díky tomu dosahuje až 50 m, jednotlivé stromy dorůstají i přes 100 m; charakteristickými stromy jsou smrt sitka, douglaska tisolistá, různé jedle, zeravy, sekvoj vždyzelená či sekvojovec obrovský. Od boreálních lesů se horské lesy liší i bohatým křovinným podrostem a v nejnižším patru pestrými subalpínskými loukami s vysokými bylinami.

Z živočichů zde žijí velcí savci, např. sob, jeleni, los, nad hranicí lesa kamzík a ovce tlustorohá, na tichomořském pobřeží ploutvonožci (lachtani) a vydra mořská. Z malých savců zde žijí hlodavci (čipmank, svišť, pika). Poměrně hojné jsou šelmy - medvědi baribal a grizzly, puma (kuguár), z malých šelem např. hranostaj a norek. Typickými ptáky jsou bažantovití (křepel, krocan).

Na svazích Kordiller vzniklo několik různých rostlinných společenstev, v nichž se odráží geografická poloha území a nadmořská výška; základním porostem jsou lesy, které tvoří tři základní typy:

·        lesy severního pobřeží, kam patří zalesněné pásmo Pobřežních hor od Aljašky po Oregon. Horské svahy jsou porostlé vysokými druhy stromů (smrk sitka, douglaska tisolistá), které však vystupují do mnohem nižších nadmořských výšek než na jihu, neboť sněžná čára leží mnohem níže a ledovce mnohde klesají až k mořskému pobřeží. S nadmořskou výškou přibývá zima a ubývá vláha, díky čemuž jsou lesy stále nižší a řidší a zůstává z nich jen pár nejotužilejších druhů. Horní hranici lesa vyznačují nízké křoviny, nad nimiž se táhnou horské tundry, které na Aljašce a v Britské Kolumbii přecházejí v předledovcové pustiny. Nad sněžnou čarou leží horské ledovce. V jižnějších oblastech jsou lesy mnohem pestřejší a nad hranicí lesa jsou subalpínské louky s vysokými bylinami, které ve vyšších polohách přecházejí v alpínské louky s nízkou vegetací polštářovitých forem.

·        lesy Skalnatých hor, které jsou obvyklé v Mackenzieově pohoří a kanadských Skalnatých horách. Díky značné vzdálenosti od oceánského pobřeží trpí nedostatkem vláhy a projevuje se v nich vliv kontinentality, a to hlavně na východních svazích. Jsou podobné boreálním lesům; lesní porosty jsou poměrně řídké a nepříliš vysoké. Základem jsou smrky a břízy. Horní hranice lesa je velice nízká, leží v 1 000 až 1 200 m, což je mnohdy úpatí hor.

·        lesy jižních Kordiller, které rostou převážně v Kalifornii, kde pokrývají svahy Pobřežních hor, Sierry Nevady a Kaskádového pohoří. Klesají hluboko k pobřeží i do mezihorských údolí. Nejvyšší lesy rostou na západních svazích Sierry Nevady a Kaskádového pohoří, kde jsou základem lesů až 110 m vysoké douglasky, sekvoje a dlouhověké (až 4 000 let staré) sekvojovce. Na jih od sekvojových lesů, porůstají svahy Sierry Nevady a Pobřežních hor ve výškách mezi 1 000 a 2 500 m borové lesy.

Pásmo smíšených a listnatých lesů východu

Smíšené lesy ve východní polovině Spojených států a na jihovýchodě Kanady pokrývají okolí Velkých jezer, atlantské pobřeží a severní svahy Appalačů. Jedná se o přechod mezi listnatým a boreálním lesem. Zdejší zimy jsou mírné a pouze od prosince do února klesají průměrné teploty pod 0 °C. Krajina smíšených lesů je tvořena vrchovinou rozčleněnou mnoha řekami, v nížinách a depresích jsou četná jezera a mokřiny. Základem smíšených lesů jsou javory (cukrový, stříbrný, červený), hojné jsou i buky. Mezi nimi se podle místních klimatických podmínek vyskytují jehličnany, a to hlavně vejmutovka, zerav západní a tsuga. Podrost těchto světlých lesů je neobyčejně bohatý - křovinné patro tvoří tisy, jalovce a líska, bylinné patro se vyznačuje množstvím trav a vysokých pestře kvetoucích bylin s jarní fenofází. Na písčitých a hlinitých půdách rostou borové lesy (např. borovice banksovka).

Listnaté lesy rostou na nejvlhčím a nejjižnějším okraji mírného pásu. Od ještě jižnějších lesů subtropických se liší hlavně tím, že jejich listí na zimu opadává. Kdysi listnaté lesy porůstaly celý východ Spojených států - od Piedmontu přes Appalačské pohoří až na západní předhůří a okraj Vnitřních rovin. Dnes se uchovaly větší lesní komplexy jen na vyšších a hřebenových částech Appalačů, na klenbě Ozark a na terasách a v údolních nivách zdejších řek. Základem listnatých lesů jsou různé druhy dubů a ořechovce (hikora, pekan aj.), na jihu i javory a jírovce. Na sušších místech se setkáme i s jehličnany (borovicemi, zeravy a tsugami). Na západním i východním appalačském předhůří se setkáme i s třetihorními druhy stromů (liliovník, šácholan, ambroň, trnovník akát).

Původní divoká zvěř se uchovala jen v národních parcích a rezervacích. V okolí Velkých jezer žije jelen wapiti, na celém východě se vyskytuje jelenec viržinský. Typickými hlodavci jsou hraboši, čipmankové a veverky. Podél řek a jezer je hojný bobr a norek. Z menších šelem je vzácný skunk smradlavý, z větších šelem zde žijí rys ostrovid, rosomák, liška obecná a liška stříbrná. Velké šelmy zastupují medvěd hnědý a puma.

Pásmo subtropických lesů

Subtropické klima se začíná uplatňovat na jih od 35° s. š., přičemž na jihovýchodě kontinentu je vlhké s pravidelným monzunovým režimem větrů; od mírného pásu se odlišuje hlavně teplými zimami, kdy se biologické procesy nezastavují, ale pouze zpomalují. Jihovýchod kontinentu má bohaté srážky, a to hlavně v létě, zatímco zima je sušší.

Subtropické lesy jsou v podstatě přechodem mezi lesy tropickými a opadavými lesy mírného pásu. Stromy se vyznačují mohutným vzrůstem a v lesích se mísí jak druhy opadavé, tak vždyzelené. V sušších oblastech se uplatňuje vegetace mediteránní. Subtropické lesy vytvářejí několik typů:

·        monzunový typ je základní a široce se rozvinul na celém jihovýchodním pobřeží kontinentu, kde monzunové lesy zaujímají 2 000 km dlouhé a 300 km široké pásmo (začínají na jihu Severní Karolíny a na severu Floridy se stáčí k západu a lemují pobřeží Mexického zálivu). Hlavní dřevinou jsou různé druhy borovic, které rostou na písčitých půdách mořských a říčních teras a na všech vyvýšeninách. V těžších půdách spolu s borovicemi rostou magnólie a liliovníky. V zamokřených nížinách vzniklo společenství bažinných lesů (tzv. swampy), kde jsou hlavní dřevinou tisovce (dorůstají výšky až 50 m) a na sušších místech ambroně. Dále od pobřeží rostou lesy s opadavými a neopadavými druhy listnáčů (magnólie, fíkovníky, palmy, platany, jilmy, javory, duby). Bohatý je bylinný podrost, který tvoří vysoké byliny.

·        mangrove se nacházejí v hlubokých zátokách a lagunách po celém jihovýchodním pobřeží a jsou tvořeny halofytními vždyzelenými dřevinami, které bývají přílivem často zaplavovány až po koruny. Mangrove tvoří tři odlišné skupiny - jedna roste ve vodě brakické, druhá v mírně slané podél pobřeží a třetí na korálových ostrovech uprostřed oceánu.

·        delta Mississippi tvoří v pásmu monzunových lesů zvláštní ekologický celek, který je na vymezen na severu soutokem Mississippi s řekou Red, na východě ústím řeky Pearl a na západě ústím řeky Sabine. Jedná se o poloostrov z říčních nánosů, jenž má nížinný charakter a je prostoupený mrtvými říčními rameny, močály, tůněmi., mořskými zátokami a lagunami. Před pobřežím vznikají rozsáhlé mělčiny a podmořské lavice s mangrove. V pobřežní části delty jsou hojné vodní a bažinné rostliny, např. lotosy, rákosiny, mokřinové trávy. Ve vnitrozemí se podél řek táhnou vlhké louky a místy se objevují borové a listnaté lesy.

Mělké a stojaté vody jezer a bažin obývá mnoho ryb, plazů, obojživelníků, hmyzu a vodního a brodivého ptactva (kormorán, pelikán, volavky, kachny, plameňák, orlovec). Z malých šelem zde žijí vačice opossum a mýval lesní, z větších liška, jezevec a vydra a z velkých medvěd černý a medvěd baribal.

Pásmo tropických monzunových lesů

Tyto lesy rostou jen na jihu Floridy a přilehlých ostrovech Florida Keys. Nikdy zde nemrzne, navíc je celá oblast pod vlivem letního monzunu, který začíná v únoru a ustává koncem listopadu, kdy během tohoto období panuje vlhké a horké tropické počasí. V chladnějších měsících prší málo, ale růst vegetace pokračuje dál.

Tropické monzunové lesy se uchovaly jen na omezené ploše - největší lesní komplexy leží na jih od jezera Okeechobee v bažinném kraji zvaném Everglades, kde jsou rozsáhlé nížiny zarostlé bažinnými lesy (tzv. big cypress swamp). Kromě lesů je velká část poloostrova porostlá travami s ostrůvkovitými skupinkami stromů. Tropická vegetace se vyznačuje velkým druhovým bohatstvím, z něhož tři čtvrtiny tvoří dřeviny. Lesy tvoří tři výšková patra. Do nejvyššího (50 m) dosahují koruny tisovců, pod nimi ve 25 až 40 m je nižší patro stromů s hustými vzájemně propletenými korunami a nejspodnější patro dosahuje do 10 m a má velmi málo světla, takže jsou v něm hojné liány a epifyty. Bylinné patro je tvořeno rostlinami nenáročnými na světlo, hlavně kapraďorosty. Boj o světlo je totiž základním stimulem růstu zdejších lesů. V mělkých vodách bažin rostou vodní a bahenní rostliny a stromy mají štíhlý kmen se širokou korunou posazenou vysoko nad zemí. Na východním pobřeží se setkáme s palmami.

Velmi pestrá je fauna, ačkoli řada druhů zde pobývá jen sezónně, když v subtropech klesají teploty k nule. Typickými obyvateli jsou krokodýl kubánský a aligátor severoamerický. V pobřežních vodách mezi korálovými útesy je mnoho mořských rostlin a živočichů (např. humr americký nebo želvy). Hojní jsou vodní ptáci - pelikáni, terejové, kormoráni, ibisové, plameňáci a volavky.

Pás semiaridní travnatý (tzv. grassland)

Leží v centru kontinentu a od oceánu je oddělen pásmy hor a lesů. Základními znaky jsou celková kontinentalita podnebí, velká sluneční radiace v létě, převaha výparu nad srážkami a nepřítomnost lesů (v některých vegetačních typech se mohou jednotlivé stromy nebo skupinky stromů vyskytnout). Typickým rostlinným společenstvem jsou trávy, k nimž se druží mnoho pestře kvetoucích bylin.

Rozdílné klimatické podmínky vytvořily několik vegetačních pásem s různým travnatým pokryvem, a to

·        pásmo lesostepí (tzv. parkland), což je přechodný vegetační typ mezi lesem a stepí. Výrazný je na severu Velkých rovin, kde se lesní a travnaté porosty volně prolínají - stromy (hlavně listnaté, např. osika, topol) se drží v mělkých, vlhčích depresích kolem jezer a podél řek, zatímco trávy rostou na sušších a slunnějších místech. Základním znakem je rovinný až pahorkovitý reliéf, poměrně nízké srážky (400 mm za rok) a tuhé zimy s mrazy kolem – 20 °C.

·        pásmo prérií, což jsou nejtypičtější travní porosty v centrální části Severní Ameriky, konkrétně v rozsáhlých rovinách amerického Středozápadu. Kromě rovinného reliéfu je základním znakem mírně humidní klima (roční úhrn srážek se pohybuje mezi 650 až 1 000 mm a výpar je nižší než srážky) s dlouhým horkým létem a suchou mrazivou zimou. Zdejší černozemě jsou nejkvalitnějšími půdami na kontinentu a jsou rozorány a přeměněny v pole, neboť jsou základem tzv. kukuřičného pásu. Z původních travnatých porostů zůstalo jen několik ostrůvků rezervací uprostřed kukuřičných polí. Zdejší trávy byly neobyčejně vysoké, např. nejrozšířenější vousatka dorůstala výšky skoro 2 m. Další rozšířenou travou je ostřice. Z bylin, které nejsou ve svém vývoji omezovány výraznějším obdobím sucha, zde rostou sasanky, baptisie, netvařce, celíky, slunečnice aj. V létě prérie v suchém počasí rychle vysychají a jsou zachvacovány požáry. Vzhledem k příznivějším vlhkostním poměrům by zde byla možná existence lesa, avšak prérie byly v minulosti vůči lesu konkurenčně podpořeny bizony, jejichž spásání eliminovalo ve vegetaci mladé rostliny dřevin, takže les se nemohl vytvořit.

·        pásmo stepí, které je tvořeno suchomilnou (semiaridní) bylinnou vegetací nepříliš vysokého vzrůstu porůstající Velké roviny v předpolí Kordiller. Stepi se táhnou v širokém pruhu od severu k jihu (z Kanady až do Texasu) podél celého pásma Kordiller. Charakteristické jsou rovinný reliéf náhorních plošin (průměrná výška 1 500 až 2 000 m), roční úhrn srážek mezi 400 až 550 mm a kontinentální klima s velkými sezónními i denními výkyvy teplot. Půdy (kaštanozemě) se vyznačují již poměrně nízkým obsahem humusu a minerálních solí, i přesto jsou dost úrodné. Mezi trávami jsou nejvíce rozšířeny tzv. bizonní tráva a různé kostřavy; na suchých místech jsou husté porosty pelyňku. Východní část stepí sousedící s prériemi se značně zemědělsky využívá, zatímco západ je pro polní hospodářství nevhodný, a to jednak díky nízkým a velice nepravidelným srážkám a jednak díky prudké erozi v měkkých nezpevněných sedimentech, jejímž prostřednictvím vznikají badlands neboli území rozbrázděná erozními stržemi (ty vznikají tam, kde je rovinný povrch přerušen nějakým zářezem a svah plošiny se pak prudkými dešti rychle rozrušuje a mění v labyrint hřbetů, plošin, svislých stěn a údolí).

·        pásmo subtropických prérií, které se rozkládá na jihu Velkých rovin, především v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně. Je jakýmsi přechodným typem k subtropickým lesům na západním předhůří Kordiller. Vyznačuje se vysokými trávami, mezi nimiž jsou osamocené dřeviny, které tak navozují dojem tropické savany. Subtropické prérie jsou jen částečně ovlivněny sezónním střídáním zimy a léta, neboť pro zdejší vegetační cyklus je mnohem důležitější střídání sucha a vlhka. Minimum srážek i tepla připadá na prosinec, kdy zdejší příroda odpočívá. Jaro začíná již v únoru a vrcholné období dešťů přichází v květnu, přičemž na konec května připadá vrchol vegetačních procesů. Trávy dorůstají do výše jednoho metru  a mezi nimi se zvedají akácie a duby, přičemž stromů přibývá směrem k východu. Na jihu Nového Mexika a Arizony se objevují trávy stromovitého vzrůstu zvané juky.

Živočichové grasslandu se přizpůsobili svému životnímu prostředí, v němž nelze najít přirozený úkryt před nepřítelem, kde je životní rytmus řízen sezónní změnou počasí a kde se nedostatek potravy střídá s nadbytkem. Původní velcí býložravci (bizon, vidloroh) žijící ve stádech a stěhující se za potravou z místa na místo z prérií i stepí zcela zmizeli, neboť území je přeměněno v pole. Stejně byly téměř vyhubeny i šelmy (např. kojot). Hlavními představiteli prérijních obyvatel jsou tak dnes hlodavci, např. psoun prériový, sysel, čipmank a zajíc prériový. Z ptáků zde žijí stepní orli a sokoli, dále pak tetřevovití a kur prériový. V řekách Nebrasky žijí dravé želvy.

Pás aridní pouštní

Nachází se v jihozápadní části kontinentu v kotlinách, pánvích a náhorních plošinách mezi horskými hřbety Kordiller. Tento pás není jednotný, ale rozdrobený do izolovaných oblastí mezi horskými svahy. Severoamerické pouště leží v mírném a subtropickém pásu a táhnou se od severu k jihu; nejsevernější pouští je Nevadská, nejjižnější pouště přechází ze Spojených států do Mexika. Příčinou vzniku těchto pouští je skutečnost, že vysoká horská pásma táhnoucí se podél pobřeží Tichého oceánu zachycují většinu srážek od západu a horská pásma na východě (Skalnaté hory) stojí v cestě vlhkému vzduchu, který přichází na kontinent z Mexického zálivu. Srážky se pohybují mezi 100 až 250 mm za rok, hodnota výparu je ale několikrát vyšší. Protože většina pánví nemá odtok do moře, stahuje se do nich voda z okolních horských svahů a v pouštích vznikají slaná, bezodtoká jezera, z nichž mnohá přes léto vysychají. Charakter jednotlivých pouští je značně proměnlivý, v některých pánvích jsou písečné duny, jinde jen holé, rozpadlé skály apod.

Pouště mírného pásu

Z hlediska životních forem patří mezi nejchudší a nejpustější ze všech severoamerických pouští. Zima se vyznačuje krutými mrazy (až – 40 °C) a léto vedry (40 °C). Srážky se pohybují kolem 200 mm za rok. Půdy jsou slané nebo je povrch pokryt pouze mechanicky rozpadlými skalami téměř bez půdního pokryvu. Největší pouští je Nevadská poušť, která zaujímá převážnou část Velké pánve. Horské hřbety ji dělí na řadu menších pánví, v nichž se nachází dílčí pouště (např. Velká solná poušť, Velká písečná poušť apod.); nejseverněji leží polopoušť Kolumbijské tabule, nejjižněji Údolí smrti (nežhavější místo Severní Ameriky).

Rostlinný pokryv je minimální a je tvořen místy keříčky pelyňku a lebedy, na jižnějších pouštích se objevují kaktusy (opuncie).

Mezi živočichy se nenacházejí žádné endemické druhy, neboť jednak tyto pouště vznikly teprve v holocénu po ústupu posledního kontinentálního ledovce a jednak jednotlivé pouště mají malou plochu. Z živočichů zde žijí převážně stepní druhy, které se přizpůsobily místním podmínkám. Žije zde dost hmyzu (částečně jedovatého) a plazů (např. chřestýš, užovka, gekon, agama); u jezer se v létě zdržují vodní ptáci (racek, pelikán) a hejna hmyzu. V okolí jezer žijí i ještěrky a želvy. Ve skalách sídlí netopýři. Z hlodavců zde žijí čipmankové, svišťové a syslové.

Pouště subtropického pásu

Navazují na pouště mírných šírek, ale narozdíl od nich zde nebývají silné a dlouhotrvající mrazy. Letní vedra jsou víceméně stejná. Deště jsou nepravidelné, většinou ale přicházejí na jaře a v létě v podobě prudkých bouří s lijáky. V zimě občas sněží. Díky absenci tuhých zimních mrazů jsou subtropické pouště mnohem bohatší na vegetaci a živočišné druhy než pouště mírného pásu. Na jihozápadě Spojených států se nachází tři významné subtropické pouště, a to Mohavská v jižní Kalifornii, Sonorská na pomezí Arizony a Mexika a Gilská v jižní Arizoně.

Rostlinstvo je zastoupeno hlavně sukulenty - kaktusy (např. opuncie, stromovité kaktusy, saguaro aj.) a agave. Základní vlastností sukulentů je schopnost pojmout velké množství vody a hospodařit s ní až několik let. Kromě sukulentů se na pouštích vyskytují tráva stromovitého vzrůstu zvaná juka (Joshua Tree), keřovitý strom paloverde, různé trsnaté trávy a jednoleté byliny.

Nejméně rostlin je v centrálních částech pouštních pánví, neboť jsou nejsušší a nejslanější a leží v nich jezera nebo solí pokrytá jezerní dna (tzv. playas). Naopak vegetačně pestré bývají okraje pánví, kde srážek přibývá, půda je více promývána a z hor sem stékají i malé potoky.

V subtropických pouštích žije dost živočišných druhů. Hojný je hlavně hmyz, který je často jedovatý, dále štíri, ještěrky, jedovatí hadi (chřestýši) a pouštní želvy. Z ptáků zde žijí kondoři, kalifornská kukačka (roadrunner), strakapoud, datel, křepelka. Ze savců zde žijí sysli, zajíci, nosálové a lišky.

© Zeměpis.com 2002 - 2017   |

Autor stránek zemepis.com nezodpovídá za obsah zde uveřejněných materiálů. Práva na všechny texty vlastní autor serveru! Publikování nebo další šíření obsahu serveru zemepis.com je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno a protiprávní - tedy vymahatelné soudně po osobě která jedná v rozporu s autorským právem.